Kdož jsi bez viny...

„… a vsadím boty, jak mám jen jedny, že ta ze sedmýho má nějakýho zazobanýho chlapa! Nosí se jak pětikačka do spořitelny a pořád je samej úsměv. To přece není normální, todleto!  Co se má co taková stará baba pořád culit jak šestnáctka? Dyť už má na krku skoro pět křížků.  A furt si kupuje cosi novýho na sebe! Copak to eště stačí unosit? Já mám pár trik, dvoje kalhoty a jednu sukni a už s tím vydržím až do smrti. A vona, hanba mluvit!

     Za svý to určitě nemá! Prodavačka v knihkupectví! Pche, tam si tak k něčemu přijde! To není jako dřív, když stávala ve čtvrtek na knížky fronta až na roh a kdo neměl známí…, však víme, jak to chodilo! Tenkrát mohla dostat sem tam nějakej peníz bokem, ale dneska?! Prosím vás, kdo kupuje dneska knihy? Každej je rád, že má na kus toho žvance. Ale vona má i na parádu, a to je mi divný! Fakt divný! Že by tolik dědila po nebožtíkovi, se mi taky nechce zdát! Byl to vobyčejnej inkoust na magistrátě, nic moc důležitej. Pochybuju, že by mu někdo nosil vobálky. Za co taky, když tam někde v archívu voprašoval kartotéky?

     Má bohatýho milence, jinak to nevidím! Ale že sem ji ještě s nikým neviděla, to mi neštimuje!“ Krušánková sdělovala své postřehy dvěma sousedkám, s kterými se náhodně sešla dole u výtahu.

     „ Že si nedáte pokoj, paní Krušánková! Přestaňte se starat o klepy a třeba budete taky tak spokojená, jako paní Irenka,“ ozvalo se z chodbičky ke sklepním kójím. S košíkem brambor a sklenicí okurek odtud vyšel inženýr Hadraba.

„Je to pěkná žena, která o sebe dbá.“ Přejel výmluvným pohledem po oslovené sousedce a vstoupil do výtahu.

„Hezký den, dámy,“ pozdravil do zavírajících se dveří.

„Hulvát!“ odplivla si Krušánková.

     Sousedky si šly po svém, ale jízlivý posměch v jejich tvářích se nedal přehlédnout.

„Člověk si jim vyleje srdce, svěří se se svejma starostma a oni se mu smějou za zády? Jen počkejte, tohle vám nedaruju,“ soptila. 

     První to schytal manžel. V domě ho všichni považovali za ušlápnutého podpantofláka. Vídali ho obtěžkaného taškami s nákupem, se svěšenými rameny a stále skloněnou hlavou, klopýtat za manželkou, nesoucí svých sto dvacet kilo živé váhy vždycky nejmíň krok před ním. Tiše zdravil a do hovorů se moc nepouštěl. To bohatě obstarávala jeho choť, vyhlášená kverulantka a drbna.

     Sousedky se jí spíš vyhýbaly. Ne, že by pohrdly přiměřenou dávkou čerstvých informací z okolí, ale co je moc, to je moc!

      Sotva za ní doma zapadly dveře, spustila poněkud nelogicky:

„Mrcha jedna! Co si myslí!? Že si nechám líbit, aby se mi kvůli ní baby v domě posmívaly za zády? Na to ať hezky rychle zapomene! A Hadraba taky!

     A co ty? Místo aby ses mě zastal, tak čumíš do těch svejch písmenek a nevadí ti, že si na mě lidi dovolujou. To jsem si s tebou dala! K ničemu nejsi! Podívej se na sebe, copak takhle vypadá pořádněj mužskej, kterej má bejt svý zákonitý manželce oporou? Dyť ty se nezmůžeš ani na to, abys mi zahnul. Všichni se mi potají smějou, jakýho mám ňoumu!“

     Krušánek zvedl hlavu od čtení a nevěřícně zíral na svou rozčilenou manželku:

„Ale Věruško, co to povídáš? Snad bys nechtěla, abych ti byl nevěrný, to přece není normální…“

„Tak já nejsem normální, jo! JÁ nejsem normální, JÁ!!! Jen proto, že bych od tebe chtěla trochu toho potěšení, kterého jiné ženské mají na rozdávání. Nestydíš se!?“

„Věruško, copak nevěra je pro podváděnou manželku nějaké potěšení? Vzpamatuj se, holka! Ty asi mluvíš z hladu, viď. Počkej, uvařím ti kafíčko a nakrájím koláč…“

„Vlez mi na záda s kafem a žvancem. Já vím moc dobře, co mluvím. Každá se jen ušklíbne, když řeknu, že koukáš po ženskejch jak mlsnej kocour!

„Já a mlsnej kocour?!“

„To říkám, abych se nemusela stydět, jakej seš nekňuba.  Ale ty seš jim jasnej, stejně jako mně. Copak ty by ses na něco zmohl!? A já, chuděra, abych se za tebe styděla.“

     Krušánek si připadal jak ve špatném filmu. Co se to s ní děje? Která manželka by chtěla, aby jí muž zanášel?

„Jak tomu mám rozumět, Věruško?“ odložil brýle a upřel na ni zrak.

„Vysvětli mi to!“

Krušánková zmlkla uprostřed své litánie.

„On mě snad neposlouchá, vůbec mi nerozumí,“ běželo jí hlavou. Do očí se jí draly slzy:

„Protože…, protože …Ty vůbec nevíš, jak by to bylo krásný, kdyby mě ženský v baráku taky někdy politovaly a ne jen pomlouvaly.

Chudák ženská, říkaly by, ten její vypadá jako by neuměl do pěti napočítat a podívejte se na něj. On má milenku! A takovou pěknou, …“, zasnila se.

„To ti povídám, musela by být nejmíň o pět let mladší než já. A hezká,“ mávala zvednutým ukazováčkem manželovi před obličejem.

„S jinou mi domů nechoď. Běda ti, kdybys přitáh nějakou ošklivku, to bys mi moc nepomoh! Takovou by mi ty ježibaby v baráku určitě přály,“ výhružně mu syčela do tváře.

„A neseď tady jak pecka. V křížovce si ji nevyluštíš! Panebože, co já to mám za nemehlo! Snad nechceš, abych ti ji hledala sama! Tolik pěknejch ženskejch je na světě a ty si nedokážeš nabrnknout ani jednu jedinou! Kdybys mě měl aspoň trochu rád, už dávno bysme ji měli.“

Krušánek jen s povzdechem zakroutil hlavou, odložil křížovku, zvedl se a zamířil ke dveřím:

„Jak chceš, Věruško, jak chceš!“

Nešel daleko, jen kousek po schodech. Do sedmého  …