Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Hádka o pravdách a kuřím oku

16. 03. 2012
3
6
942
Autor
Sarlota.Alli

 

Většinou stačí ona fiktivní představa teoretické možnosti. Jenže já se musela opřít zcela reálně. Celou svojí vahou postupně se znásobující deziluzí, zklamáním a strachem. Kdesi na těle se mi udělalo kuří oko, které soustavně do krve rozdíral. Snad nevědomky, ač jsem před ním stála nahá. Tak nahá jako nikdy. Rozměr svojí nahoty jsem posunula daleko za hranice jakéhokoli výkladu důstojnosti. Nevím ve kterém okamžiku zavřel oči a začal si za víčky představovat bůhví co. Nevím, za co považoval tu lepkavou tekutinu co mu stéká po rukou, když noří nehty do toho mého kuřího oka bezmocnosti.

Ta bolest byla strašná. Najednou se nedala dál ignorovat. Nic ji nedokázalo zmírnit nebo přehlušit. Vůbec nic. Ani teoretická možnost toho, že jednou řekne to, co chci slyšet.

Místo toho vypráví o nejistotě, o smíření se s faktem že tahle investice byla vždycky ztracená. U toho mě objímá a já mu jeho objetí nedokážu věřit. Oblékla jsem si šaty. Přilepily se ke kuřímu oku a dostatečně jej chrání před těmi drápy. Dokonce už ani nedoufám, že mi ty šaty strhne a pofouká kuří oko, to se zázračně zahojí a oba tak dostaneme hmatatelný důkaz toho, čemu jsem před tím jen slepě věřila. Slibům, slovům, dotekům, snům... Od krku mi vedou dva provazy na jejichž koncích jsou dvě kovadliny. Když jednu vytáhnu, ta druhá rozmázne vše pod sebou jako v kresleným filmu, přičemž mě ta první bude pomalu škrtit. Stojím nehybně a špatně se mi dýchá.

Už nemám city jen zodpovědnost. Zodpovědnost k muži, kterému jsem chtěla dát zbytek jeho života. K muži jehož vlastně přesvědčuji o jeho pravdě, kterou poslední nemohu uznat. Mám zodpovědnost k nafouknuté hrdosti své rodiny, kterou jsem po dvaadvaceti letech snažení donutila, aby brala vážně to, co říkám. 

Ptala jsem se sama sebe proč cokoli udělám v něm vzbudí jen další hněv. Ptala jsem se sama sebe, protože on na otázky neodpovídá. Možná hraje tolik her, že už nedokáže připustit fakt, že některé věci jsou tak, jak jsou. Nebo alespoň byly, teď hraju hru na šanci. A nemůžu jít a narovinu říct jak se to s námi má, protože ten konec by znamenal i konec toho, k čemu se upíná moje rodina. Jsem v pasti. Obklíčena dvěma různými pravdami. Vyvrácením jedné potvrdím tu druhou a naopak.

Mám neodbytný pocit, že jsem tu jeho pravdu už de facto potvrdila. A to bolí tak moc, že mi zase pero klouže po papíře...


6 názorů

Půlnoc
19. 03. 2012
Dát tip
"Zodpovědnost k muži, kterému jsem chtěla dát zbytek jeho života." - vyrazilo dech

StvN
19. 03. 2012
Dát tip
Osobni stranka je vzdycky o neco slozitejsi.

Nejak se nedokazu rozhodnout, jestli mam z tve kritiky radost. Na literarni urovni ano. Na urovni osobni vubec ne. Dobre pisu jen kdyz pisu tak, jak vec citim a jestli to takhle opravdu citim... Kazdopadne dekuji, snad jsem ti po vsech svych skvarech trochu spravila chut a sobe reputaci.

StvN
18. 03. 2012
Dát tip
Super. Mas dobry styl. Je to ozvlastnene, takze to neni pateticke, ma to svou hloubku atd. Libi se mi i vystiznost nekterych poznatku, jako: Možná hraje tolik her, že už nedokáže připustit fakt, že některé věci jsou tak, jak jsou. Tohle tomu dodava hloubku.

Kazda laska je ke konci nestastna... ;-)

Lieskovec
16. 03. 2012
Dát tip
Abstraktne popsana nestastna laska, pokud jsem spravne vyrozumela :) hezke

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru