Není nad to mít starostlivou sousedku

     „Další, prosím! Připravte si kartičky pojišťovny a třicet korun v drobných! Pojďte dál, paní Martínková, pan doktor se na vás podívá.“ Sestra mechanicky odříkávala své naučené fráze a myslela na to, že jí doma čeká velký úklid po malířích a bude to muset zase zvládnout sama. Manžel odjel na několikadenní služební cestu na Slovensko.

„Je to zvláštní, že mu ty služebky vždycky vycházejí na nejnepříhodnější dobu. Kdykoli ho doma potřebuji, má neodkladné pracovní povinnosti na druhém konci světa, nebo aspoň republiky,“ běželo jí hlavou a přitom uvažovala, jestli udělala dobře, že nechala předsíň vymalovat na zeleno. Jestli to už beztak tmavému prostoru ještě neubralo světla.

„Ale co, kde nic není, nemůže být hůř.  Až elektrikář zabuduje do stropu bodovky, prosvětlí se to! A béžová dlažba taky ubere tmy,“ zabývala se v myšlenkách svými starostmi a přitom zručně hledala skrytou žílu na ruce pacientky, vypisovala štítky do laboratoře a prováděla rutinní úkony kolem EKG.

      „…a už jsem ji neviděla tři dny. Jestli ona není nemocná!“

Paní Martínková sdělovala poznatky ze svého bydliště lékařovým zádům. Vypisoval do počítače nález a medikaci a poslouchal jen na půl ucha. I on měl v hlavě své starosti, i když se na vysoké škole naučil, v případě potřeby, odříznout se od nich a věnovat veškerou pozornost pacientovi. Tentokrát to nebylo tak snadné! Odešla od něj manželka. Prý se s ním nudí! Je prý suchar a ona má o životě jinou představu. Včera večer se sešel s přítelem na obvyklou partii šachu, ale vůbec se nemohl soustředit:

„Koukal jsem na ni pěkně vyjeveně! Já že jsem suchar? Jak to mohla říct!? Do nedávna si lebedila, jaký vedeme pestrý život. Doslova tak to říkala do telefonu nějaké své bývalé spolužačce, která ji zvala na sraz spolužáků. Vysmála se mi, člověče, že prý to byla milosrdná lež, aby ji ta dotyčná nelitovala,“ vyprávěl mu místo hraní.

     „…a je tam ticho.“

Sestřička už sama sebe ubezpečila, že její zásah předsíni prospěl a zbývá jen dořešit umytí oken a nábytku, přemístění skříni zpět na svá místa, vyleštění skel….

„Kruci, ten můj chlap mi pěkně pije krev. Přece to nebudu tahat sama. Počkám s tím do zítřka, než se vrátí ze Slovenska. Ať z toho taky něco má, holomek,“ nadávala v duchu na svého manžela.

„A dnes půjdu a koupím ten oranžový koberec, ať se třeba opupínkuje vztekem. Snad mu konečně dojde, že mu ty úhybné excesy pořád trpět nebudu,“ důrazně klepla razítkem a podala paní Martínkové recepty.

     „Tak se zase za půl roku přijďte ukázat. Zatím je to v pořádku, jen berte pravidelně předepsané léky!“ I lékař měl naučený úsměv, s kterým vyprovázel pacienty z ordinace.

„Nechtěl byste se tam zajít podívat, pane doktore? Co když je opravdu nemocná a potřebuje pomoc!?“

Lékař zbystřil pozornost:

„Kdo?“

„No sousedka přece. Vždyť vám tu o ní celou dobu povídám,“ pacientka udiveně kroutila hlavou.

Sestra přispěchala doktorovi na pomoc:

„Ale paní Martínková, třeba jen někam odjela a …“

„Ba ne,“ skočila sestřičce do řeči, „o tom bych určitě věděla. Bydlí tady teprve krátce, ale je taková přátelská. Určitě by se zmínila, že se někam chystá.“

„A zkusila jste na ni zazvonit?“

„Zkusila. A nic!“

Lékař se podíval na adresu paní Martínkové:

„Říkáte, že se přistěhovala nedávno? Sestři, zajedeme se tam pro jistotu podívat. Pojďte, svezeme vás.“

     Sestřička se tvářila nechápavě, ale vzala příruční brašnu, oznámila čekajícím pacientům, že lékař odjíždí k naléhavému případu a spěchala za nimi k autu.

„Proč to, pane doktore? Máme plnou čekárnu a…“

Lékař ji nenechal domluvit a špitl tiše, aby jeho informace nedolehla k uším staré paní na zadním sedadle:

„Na tu adresu se odstěhovala moje žena. Zřejmě jde o ni. Co když má ta paní pravdu a něco se jí přihodilo?“

     Vystoupily z výtahu právě ve chvíli, kdy se zavíraly dveře u sousedčina bytu.

„No vidíte, je doma!“  Sestřička se na paní Martínkovou usmála.

„Zazvoňte, ať ví, že jste o ní měla starost,“ navrhla maličko poťouchle. Byla zvědavá, jak se bude doktorova žena tvářit, až ho uvidí za dveřmi.

     Hezké černovlásce ve dveřích zmizel úsměv z tváře:

„Co se děje, co tady děláš…děláte?“

V té samé chvíli vyšel z koupelny za jejími zády nahý muž, jen s ručníkem kolem pasu.  Usmívala se už jen paní Martínková.

Ten muž měl být tou dobou někde na Slovensku na služební cestě!