Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 431 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+14 neviditelných
Nepovlečené peřiny
datum / id19.03.2012 / 405870Vytisknout |
autorsepotvkorunachstromu
kategoriePovídky
zobrazeno2133x
počet tipů30
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Nepovlečené peřiny

 

„Marci, ne že tě napadne někde courat, víš, že to tu neznáš, ztratila by ses.“

„Neboj, mami.“

Dívenka vyhopkala na dvůr a zvědavě zkoumala nový svět. Stěhovali se, aby to měla blíž do školy a nemusela jezdit autobusem. Ve škole byla už tři týdny a nadšení prvních dvou dnů dávno opadlo. Byla to horší mučírna, než školka. Ve školce bylo nejhorší odpolední spaní. Nikdy se jí spát nechtělo, různě se kroutila a převalovala. Její lehátko stálo u stěny s malými plechovými dvířky, nalakovanými na bílo. Paní učitelka ji strašila, že jsou za nimi pavouci a hadi a když nebude spát, šoupne ji tam. Marcele to sice připadalo dost nepravděpodobné a v hloubi duše věděla, že si učitelka vymýšlí, ovšem úplně jistá si nebyla.

Že učitelka klidně lže, si vyzkoušela na vlastní kůži, tehdy s tím dopisem. Měla to totiž do školky daleko. Mamka byla doma s malou sestřičkou a ona chodila sama. Skoro každý den přišla pozdě, jednou dokonce až k obědu. Vůbec nechápala, jak se to mohlo stát. Nepřipadalo jí, že by se až tak courala. Jen se občas zastavila, pozorovala co se děje, taky nakoukla do lesa. Připadalo jí, že je to chvilka. Počítala sice, že přijde zase pozdě, ale asi tak na svačinu, ten oběd ji překvapil, ani tomu nemohla uvěřit.

Když odcházela domů, dala jí paní učitelka dopis pro rodiče.

„Vy na mně žalujete,“ řekla a nechtěla dopis vzít.

„Ne, ne,“ smála se učitelka, „jen jsem napsala, kolik se platí tento měsíc za obědy.“

„Opravdu?“

„Ale samozřejmě, přece bych ti nelhala.“

I tak měla stále podezření, že to o obědech nebude, a cestou domů váhala nad kanálem. Mám, nemám? No jo, ale co když to bude opravdu o obědech a paní učitelka tvrdila, že nelže. Lhát se nemá, taťka vždycky říká, že kdo lže, ten i krade, ne, určitě by nelhala. 

Nebylo to o obědech.

Doma dostala a litovala, že tak naletěla. Že by se to provalilo tak jako tak, ji zatím nedocházelo, jen ji pálila ta zrada.

Sama si občas zalhala, aby nebyla bita, když něco provedla. Největší blbost provedla tehdy s tou mrkví. Totiž, z duše nesnášela dušenou mrkev a mamka si postavila hlavu, že bude sedět nad talířem tak dlouho, dokud ji nesní. Jenže mrkev rostla v puse a nedala se spolknout. Mamka řekla: „Na to fakt nemám nervy. Jdu do obchodu, než přijdu, bude to snězené.“

Jen co vytáhla paty, jak vždycky říkala, Marcela milou mrkev vykydala do dřezu. Akorát ji hlupačku nenapadlo, že by ji měla spláchnout. Ještě dnes by si nafackovala, nad takovou hloupostí, jenže, tehdy měla teprve tři roky, ještě byla hrozně blbá. Teď je rozhodně chytřejší. Třeba s tím klečením na mamku vyzrála. Od rána zlobila a mamka křičela: „To snad není možné, mě z tebe trefí šlak! Půjdeš klečet na hrách a chraň tě ruka Páně vstát, nemysli si, že to nepoznám!“

Hrách nasypala do kouta na záchodě, aby měla Marcela klid na přemýšlení, oblékla sestřičku Bětku a odešly.

Marcela hned vstala, vloupala se do linky pro karamely a tři snědla. Víc si po zralé úvaze netroufla, bylo by poznat. Pak si hrála, a když slyšela za dveřmi ruch, hned vlítla na záchod, klekla na hrách a vší silou tlačila koleny, i trošku poskakovala, aby jí tam zůstaly důlky.

Mamka se však stejně na kolena ani nepodívala. Byla moc hodná a dokonce oběma koupila panenky. Bětka z toho ještě neměla rozum, ale Marcela teda rozhodně jo. Takové panenky v životě neviděla. Měly zajímavé oblečení a dokonce klobouky, říkala mamka, že to jsou tyrolské. Marcela tak nějak vycítila, že to mamku mrzí, ten hrách. Pak už nikdy na hrachu neklečela.

Ovšem největší výprask v životě dostala kvůli inkoustu. A dodneška vlastně neví, jak se to tehdy stalo.

Taťka chodil do školy a v sekretáři dole byla skřínka, kde měl své věci. Otevírala se vyklápěním, dole měla panty a nahoře jen nějaký mechanizmus na zacvaknutí. Sobota, to znamenalo nákup. Doma bylo všechno vysmejčené, jelikož se domácnost obohatila o nové koberce, takzvané bukláky. Však se na ně přišli podívat skoro všichni sousedé a chválili.

Než mamka odešla, důrazně Marcelu nabádala: „Hlídej Bětku a ne že vás napadne lézt do toho sekretáře, víš, že je tam inkoust.“ Ještě skříňku otevřela a na inkoust ukázala.

Pak byly najednou inkoustové cestičky na obou kobercích. Marcela vůbec nechápala, jak se to stalo a co teď s tím. Snažila se zachránit, co se dalo a vytřít ho. Použila k tomu vlněné šaty Fausty, hadrové panenky, co měla pravé vlasy, ale mamka tvrdila, že je abnormálně škaredá, proto dostala to jméno. Inkoust však utřít nešel, akorát se to rozmazalo a vypadalo ještě hůř. Tehdy strašně dostala opaskem a všichni sousedé se dozvěděli, co zas provedla. Však byla známá široko, daleko, že není žádný andílek, a když přišel čert, honil ji kolem stolu a chtěl odnést do pekla. Janičce od sousedů, co bydleli hned vedle a zrovna u nich  byli na návštěvě, donesl balíček a k tomu pěkný dopis, jak prý byla hodná a vzorná. Hm, hodná, říkala si Marcela,  už během čtení, taková nicka. Janička byla o rok mladší, ale moc zábavy s ní nebylo. Všeho se bála a hodná to zas jo, jenže co s ní.

Balíčky však dostaly s Bětkou mnohem lepší než Janička a v krásném červeném celofánu. Cítila zadostiučinění a stejně měla pocit, že se čertovi nakonec mnohem víc zamlouvá ta její čertovina, co má pod kůži, jak říkala babička, než unylá Janička. Však se babička s čertem těsně minula a strašně se smála, když ji Marcela vykládala, jak řádil.

Snažila se být hodnější, vůbec se jí to však nedařilo, tak doufala, že ve škole to bude lepší. Nakonec, byla to úplně jiná škola, než ta u školky, do které se šli jednou podívat. Sice byla zklamaná, že lavice nejezdí jako vláček, jak to podvědomě čekala. Měly takovou železnou konstrukcí, která je spojovala,  zvedací sedátka a vypadalo to, že když někdo natáhne klíček, rozjedou se i s dětmi. Bohužel byly napevno, ale za to jim promítali pohádku na plátno pověšené na tabuli. Rozhodně to tam bylo zajímavé.

Nová škola je mnohem větší a hezčí, ale jinak to nestojí za nic. Skoro nikdy nedostane razítko do žákovské knížky, zato poznámky psané červeným inkoustem, to jo. Taťka říkal, že to má jako červené moře, sem tam razítko. Ta razítka by prý měla být ve tvaru lodiček a ne zvířátek. A fakt se snaží, i když soudružka učitelka tvrdí mamce, že ne. Ta soudružka, to je taky novota, která se ve školce nepoužívala. Nejhorší je, že se ve škole musí pořád sedět. Někdy už nemůže vydržet. Má chuť vykřiknout a oběhnout třídu, aby nepraskla. Ale neudělá to, člověk to musí snést, nedá se nic dělat.

Zkrátka, škola je nanic, venku to však vůbec nevypadá marně. Velký dvůr, kolem domy a vjíždí se podjezdem. Hodně stromů, hřiště, pískoviště, dokonce  i houpačka. Tam kde bydleli doteďka, není ani pořádná tráva, zato hodně bláta, ve kterém jí jednou uvízly gumáky. Moc se jí líbí velký strom, co vypadá smutně, má úzké, podlouhlé listy a větve visí až k zemi. Děti hrají na hřišti krvavého dědka a je to pěkně tajemná hra, ze které jde mráz po zádech.

Sedla si na houpačku, takovou lodičku, jaké bývají na opravdických kolotočích a sledovala je. Přisedla si nějaká velká holka a dala se s ní do řeči.

„Ahoj, budem se houpat?“

„Jo,“ usmála se vděčně Marcela. V duchu se divila, že se s ní tak velká holka klidně baví. Dokonce zjistily, že chodí do stejné školy. Maruna, tak se holka jmenovala, už do páté třídy. Znala samozřejmě všechny učitele, i ty, co učili velké děti, a vyznala se. O učitelce Marcely řekla, že je to pěkná kráva, což se dívka sice neodvážila komentovat, ale smála se tomu.

„Nechceš jít na zmrzlinu?“ Zeptala se Maruna.

„Nemůžu. Ještě to tady neznám, zítra se stěhujeme. Akorát nějaký nábytek už je přestěhovaný a mamka ukládá sklo do sekretáře.“

„Však se mnou se neztratíš, je to kousek, za chvíli jsme zpátky. Mamka si ani nevšimne, že jsi pryč.“

„Ale nemám žádné peníze.“

„No to je jasné, já mám a zmrzku ti koupím. Nebuď jak malá, už chodíš do školy, přece.“

Marcela měla sice divný pocit, že by neměla tu cizí holku poslouchat, jenže na zmrzlinu měla rozhodně chuť a taky jí bylo trapně, že se chová jako nějaké blbé mimino a je nevděčná.

„Opravdu budeme za chvilku zpátky?“

„Jooooo, vždyť ti říkám, že je to tady hned za rohem. Asi pět minut.“

„A přivedeš mě zpátky? Sama netrefím.“

„No jasně, za chviličku sme tu.“

Jenže nebyly. Chodily pěkně dlouho, mezi cizími domy v cizím městě a nikde to nevypadalo, že by tam měli nějakou zmrzlinu prodávat.

„Už nechci žádnou zmrzlinu, zaveď mě zpátky,“ řekla Marcela rezolutně.

„Ale joooo, už to bude. Počkej, jen si tady něco zařídím.“

Vešly do nějakého domu, po schodech do třetího poschodí a Maruna zazvonila u dveří. S někým mluvila, pak dost dlouho čekaly, než se dveře zase otevřely a Maruna dostala krajíc chleba, namazaný sádlem a pomaggiovaný.

Některé děti venku jedly chleba s maggi, mamka však říkala, že je to pěkný hnus a nezdravé. Marcela si už dávno o holce nic dobrého nemyslela, ten chleba ji potvrdil, že není z pořádné rodiny, když jí takový chleba, který jí navíc dá kdovíkdo a měla zájem jen o jedno, aby jí ta holka konečně dovedla zpět. Na zmrzlinu už neměla ani pomyšlení, bylo jí jasné, že Maruna lhala a cítila se pořád stísněněji. Venku už se setmělo. Marcela začala pofňukávat.

„Doveď mě zpátky.“

„Sakra, ty jsi ale hrozná fňukna, neměla jsem tě na žádnou zmrzlinu brát.“

„Však si mi žádnou nekoupila. Ani jsme kolem žádné zmrzliny nešly, jen se tu touláme mezi hnusnýma barákama. Mamka mě už bude dávno hledat. To zas dostanu. Říkala, že nemám nikam chodit.“

„Počkej, znám super zkratku, budeme zpátky za tři minutky.“

Marcela pookřála. Že dostane, je sice jisté, ale hlavně, aby už byla zpět na dvorku s houpačkou. Co když se jí mamka nedočkala a odjela. Co si jen počne? Doufala sice, že neodjela, spíš ji bude hledat a kravál teda bude pořádný, ale všechno lepší, než divná Maruna.

Vešly do dalšího domu a šly po schodech dolů, do sklepa.

„To je ta zkratka,“ řekla Maruna.

„Je tu hrozná tma.“

„Už budeme venku.“

Najednou se zabouchly dveře a Marcela zůstala sama potmě ve sklepě. Byla vyděšená a v panice šátrala po klice. Našmátrala zámek, jenže klika tam nebyla. Tehdy začala řvát.

...

Maruna vyběhla po schodech nahoru a ven ze vchodu. Srdce jí divoce tlouklo. Začala utíkat, aby ji nikdo nenačapal. Nad strachem z dopadení dominovala úleva a divoká radost. Jak nesnášela ty maminčiny rozmazlené holčičky. Tato byla zvlášť odporná. Ty její důvěřivé, modré oči. Hnus.

Postupně zvolňovala a courala domů. Kdoví, co ji zas čeká. Odemkla si klíčem pověšeným na krku a tiše vešla. Často toužila být neviditelná. Doma bylo rušno, jako vždy. Nejmladší, dvouletá Ivana řvala jak tur a nikdo si jí nevšímal. Už dávno měla spát, jenže určitě ještě nedostala najíst. Ostatních šest sourozenců se hádalo, křičelo, strkalo, jen Adam se krčil v koutě a četl nějakou knihu. Jako jediný ze všech ještě ani jednou nepropadnul, ale stejně mu to nepomůže, pomyslela si s despektem.

Máti spala na válendě v kuchyni a hlasitě chrápala, opilá jako prase. Měla na tváři zaschlou krev a obrovskou modřinu kolem levého oka. Zase dostala nakládačku. Fotr se opile kymácel a pochechtával, něčemu, co viděl jen on sám. Vyšátrala ze špajzu sunar, co měla schovaný až vzadu a zručně připravila krupici do láhve. Ivanka by sice měla jíst krupici normálně lžíci, z talíře, tak to ovšem bylo rychlejší. Umyla sestře uřvaný obličej, přebalila pročůranou plenu, oblékla čisté punčocháče a uložila ji do postýlky. Ivanka hltavě pila krupici a dívala se na Marunu tak důvěřivě, jako ta blbá Marcela. Co s ní asi je? Určitě ji už někdo našel, řvala jako zvíře, husa jedna. Bude mít ponaučení. Zase cítila tu divokou radost a představovala si, jak se v tom sklepě šíleně bojí.

„Chrápat, vy zmetci,  nebo vás seřežu všechny na jednu hromadu!“ zařval fotr. Hrozivě se kymácel a svíral pěst.

Všechny děti se rozprchly, jeho pěst pocítily nejednou. Zavrtaly se do špinavých, nepovlečených peřin a různých dek. Po chvíli bylo všude ticho.

Maruna to riskla a vešla po špičkách do kuchyně. Potřebovala umýt Ivančinu láhev. Než půjde do školy, bude ji muset zase nakrmit a když krupice na stěnách flašky zaschne, jde to hrozně špatně. Dřez i linka byly plné špinavého nádobí se zaschlými zbytky, na některých už začínala růst plíseň. Občas, když měla náladu, umyla ho. Možná se zítra na školu vykašle a trochu doma uklidí. Manévrovala opatrně mezi nádobím, aby nenadělala hluk. Umytou láhev i s dudlíkem dala do linky, snažila se, aby ani neťukla. Najednou ho však cítila za zády.

Ztuhla a všechno se v ní stáhlo odporem.

„Ty jsi taková šikovná, ne jako ta ožralá prasnice,“ chrčel ji do ucha, ožužlával lalůček a drápal jí po krku neoholeným strništěm.

Neodvážila se pohnout a snášela ty jeho hnusné tlapy na drobných ňadrech. Musí to vydržet, zmlátil by ji jako matku. Hnusně funěl, odporně páchnul chlastem a ještě něčím, co nikdy nedokázala definovat, ale měla to spojené s tím hnusem. Vklouznul jí špinavou rukou do kalhotek a bolestivě jí třel přirození. Myslela na tu holku ve sklepě a doufala, že ji ještě nikdo nenašel a nenajde až do rána. Představovala si, jak tam řve a řve a cítila někde hluboko v prsou tu zvrácenou radost.

...

Vystoupily z autobusu, Marcela a ta hodná paní, co ji vysvobodila.

„Já už to dojdu,“ řekla Marcela, „už je to jen kousek.“

Paní ale jinak nedala, že ji doprovodí až domů. Dívenka měla strach, co jí doma řeknou, nic tak hrozného jako dnes ještě nikdy neprovedla. To bude křiku.

Zazvonily u dveří a maminka, celá uplakaná ji strhla do náruče a objímala, až ji málem rozmačkala. Pak musela vyprávět, co se jí přihodilo a zbytek doplnila ta paní.

 

Nemohla usnout. Pořád myslela na Marunu, na tmu a dveře bez kliky, na tu hrůzu. Z obýváku slyšela útržky rozhovoru.

„...letěla jsem na VB, ale říkali, že čtyřiadvacet hodin nemohou nic dělat, pokud se do rána nenajde...donést fotku...manžel s kamarády pročesává...“

„...strašně křičelo dítě...to přece není normální...hledali jsme po hlase...nemohli jsem tomu uvěřit...ve sklepě...“

„...všichni hledali...kluci jezdili kolem rybníků na motorkách...málem jsem umřela strachy...“

„...co to mohlo být za holku, to přece není normální...“

 

Peřiny byly nepovlečené. Poprvé v životě spala v holých peřinách, poslední noc spala ve starém bytě. Bylo to divné, ty růžové sypky, takové syrové, jako celý, skoro prázdný byt. Za okny bez záclon mrkaly hvězdy, večer byl  tichý a teplý.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

16.05.2012 12:25:46dát kritice tipZordon
* chtěl bych umět takto psát
25.03.2012 23:44:48dát kritice tipbrackenridge
skvele vypointovane
***
25.03.2012 16:13:00dát kritice tipsepotvkorunachstromu
..děkuji..lakrov:)
..no..dva podobné..
..jo..i na to jsem myslela..že ta jména jsem vybrala špatně a stěma větama..i toho jsem si vědomá..jen zatím pořád ne a ne na to přijít..
..ovšem děkuji ti moc za tvé postřehy..prostě se musím vypsat..zatím jsem moc povídek nanapsala..
..každa rada dobrá:)

..nechám to uležet a uvidíme:)
25.03.2012 13:10:14dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Námět je dobrý. Čte se to taky celkem dobře, ale dalo by se to napsat (poopravit) do lepší podoby:
- V textu je dost jmen a některá z nich (Marcela, Maruna) jsou si trochu podobná... Snad by se dala vybrat jména, která by se určitým způsobem blížila povaze postavy...
- Text je psán jednoduchými oznamovacími větami, trochu navozujícími dojem dětského způsobu vyjadřování. Někdy jsou však tyhle vět spojeny do "nedětského" souvětí.

Třeba budeš mít časem chuť s tím textem (pletu se, když si myslím, že tu máš víc podobných?) něco dělat, tak ti snad můj dlouhý komentář k něčemu bude :-)
24.03.2012 14:00:00dát kritice tipsepotvkorunachstromu
..jejda..seb..pokračování???
..tak to mě nenapadlo..teda:)
24.03.2012 13:55:22dát kritice tipSebastiana
super, chci pokračování, ...
22.03.2012 19:34:02dát kritice tipsepotvkorunachstromu
..no..mohla..to bych to musela pojat jinak a víc fabulovat.)))
22.03.2012 18:35:40dát kritice tipVH64
Já ti nevím. On takový dobře "nudný" začátek udělá divy, já mám pro sebe příklad v začátku "Tenkrát na západě" (western s Bronsonem a Fondou). Třeba to opravdu bylo hodně o místu setkání, na Písmáku lidi považují za dlouhé (a potenciálně nudné) cokoli přes půl A4.

Tenhle příběh si dovedu představit jak pomalu střádá na vyvrcholení i jen s tou původní holčičkou. Mohla by klidně být tou "zlou zavírající" místo "hodné zavřené".
21.03.2012 21:16:22dát kritice tipsepotvkorunachstromu
..děkuji všem za kritiku a komentáře:)

..je to tak..ten začátek je rozvláčný a nudný..jak jsem se obávala..konec jsem se domnívala..že je jasný a přehledný..chyba lávky.)

..Davide..kritiku vyhledávám..proto jsem text vložila..točím se v próze furt jak pes za ocasem..potřebuju se od něčeho odrazit:)

..nechám to uležet..možná se k tomu vrátím.-.možná ne..každopádně potřebuju postřehy pro příště:)

..to by v tom byl čert..kurnik šopa:o))
21.03.2012 15:34:36dát kritice tipDavidPetrik
Prvni cast textu jsem nedokazal udrzet pozornost. Text me nevtahnul, byl prilis popisny. Kdyz prisel necekany zvrat se zavrenim ve sklepe, nastal uplny obrat a nemohl jsem se odtrhnout od textu. Tahle cast byla naprosto skvele napsana. Na konci jsem byal naopak zmateny, ztratil jsem se. Nechapal jsem , o cem je vubec rec.

Doporucoval bych zestihlit prvni cast, ucinit ji dramatictejsi vlozenim konfliktu mezi postavami - podobne jako je tomu v prvni casti. Na konci bych byl explicitnejsi stran pointy a rozuzleni. Utrzky vet neumoznuji hned napoprve pochopit, o ktere z postav je rec.

Sepot, doufam, ze vis, ze svym komentarem nabizim sebereflexi, konstruktivni kritiku. Pises dobre, plasticky. Samozrejme davam tip a drzim palce pri dalsim psani.
21.03.2012 09:23:39dát kritice tipEvženie Brambůrková
Výborně zpracované. Vrátila jsem se do dětství. Popisy jseou tak věrné. Příběh je syrový a takové jsou okolo nás stále.*
20.03.2012 22:33:29dát kritice tipavox
*/
20.03.2012 17:50:51dát kritice tipanimovaný medvídek Pú
Povedená povídka. Dlouho jsem od tebe nic nečetl, ale myslím (neuraz se), že mě to baví více než tvoje básně. Střídáš to psaní anebo jak..?
20.03.2012 15:25:19dát kritice tipblboun nejapný
...místo pozdravu se jen lehce ukloním

/je pravdou,že první část mohla/nemusela/být kratší/o kousíček/.V této délce hrozí nebezpečí,že povrchní čtenář nedočte a nevychutná tak kontrastu/šoku/ za předělem

...dost keců,hluboká poklona*****

Váš náhodný kolemjdoucí.
20.03.2012 13:01:51dát kritice tipJuno
...
* T
20.03.2012 11:18:03dát kritice tipVH64
Myslel jsem si chvíli, že mě žulíš aspoň nějakými dětmi, když už ne indickými, ale bylo to "trochu jinak".

Dobrý, dobrý je to.

(trochu mi dělalo problém se soustředit v úvodní části, ale to je spíš místem setkání - Písmákem)
20.03.2012 10:51:42dát kritice tipAlegna
T*
20.03.2012 10:25:27dát kritice tipTaubla
T*
20.03.2012 09:49:47dát kritice tipKvětoň Zahájský
Tak to je tedy drsárna. Tohle si přečtu v parném létě pokaždé, když budu potřebovat, aby mě z něčeho zamrazilo.
20.03.2012 08:33:28dát kritice tipProsecký
*
20.03.2012 08:24:04dát kritice tipRášek
Zvláštní příběh. Ten kontrast a myšlenka "pomsty" je zajímavě naznačená. Je tam ale pár míst a způsobů chování, se kterými se já osobně nedokážu ztotožnit, nedokážu jim uvěřit...

V každém případě poutavě napsáno.
20.03.2012 07:23:04dát kritice tipDiana
Přesně jako srozumění..***
20.03.2012 07:17:05dát kritice tipZuzulinka
přiznám se, že mi trošku dělalo problémy udržet pozornost, místy ta úseky jsou až příliš nasekané, zarazilo mě použití slova "despekt", které mi tam přišlo, vzhledem k poměrům odkud Maruna údajně pocházela až nepatřičné, ale jinak velmi lidský příběh, děsivý a o to více naléhavější, že takových věcí je kolem nás hrozná spousta...dobré je vytáhnout je na světlo

více do zpráv:)
20.03.2012 00:48:13dát kritice tipsrozumeni
Strašné....Krásně napsané...****
19.03.2012 23:36:07dát kritice tiprenegátka
Hodně silný příběh.Zlo zase šíří zlo.Dítě se dospělému nemůže postavit a tak si svou zlobu vybije na někom mladším.


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.