Třeba ...

Cítím, že kus mě chybí
Jakoby umřel, když jsme se rozešli
Nenávratně se ztratil
Vytratily se zvyky, který jsem dělala
Ráno čaj a snídaně
pusa na rozloučenou od tebe, když jsi odcházel do práce

Už si čaj nevařím, už ráno nesnídám
Připomíná mi tě to – absurdní, že?
Je to půl roku, co spolu nejsme
A pořád tam „něco“ je
Pořád mám chuť brečet, když přijde ta „má“ nálada
A vzpomínám

Vybavuje se mi každý centimetr tvého těla
Každá tvá jizvička
Každá tvá vráska
Každý tvůj šedivý vlas – který jsi říkal, že máš od té doby co jsi mě poznal
Cítím i tvé dotyky a rty na sobě . . .

Chybíš mi, pořád je mi smutno
Pět let nejde vymazat, nejde!
A když jsi mě podváděl, když jsi byl na mě sprostý
Byl jsi zlý, žduchal jsi do mě, křičel, ponižoval mě
Nechytl jsi mě nikdy na procházce za ruku,
v hospodě jsi mě usazoval co nejdál od tebe
A když jsem se tě tam dotkla, zle jsi mi ruku odstrčil …

Ale pořád na to zapomínám
Jak jsi mi ubližoval – jak jsem byla sama
I když jsem byla s tebou

A teď neumím milovat!
Neumím mít chlapy ráda a nevěřím jim!
A jsem sama na sebe naštvaná, že jsi mě tak zničil
Že jsem ti to dovolila
Nechala se sebou vláčet, jako s panenkou

Srazil jsi mě na dno
Ale ani to ti nestačilo, měl jsi ještě potřebu do mě kopnout
Kopnout do zlomené holky, která tě milovala celým srdcem,
Která ti chtěla dát děti
Která ti chtěla obětovat celý život
Která tě milovala i s tvýma chybama

Ale vybral sis alkohol a kamarády …
Tak jako vždycky
Nikdy jsem nebyla na prvním místě
A to bolelo
Nechtěla jsem přece tolik!
Chtěla jsem trochu úcty, respektu, lásky …

Třeba na mě někde čeká ten pan hodný
Třeba i já budu šťastná jako máma s tátou

Chtěla bych
Přála bych si to . . .