Potkala jsem zahradníka

sázel do záhonků přání

mezi růže, růžová

to se ví, o lásce

aby přišla

zůstala

byla věčná

opětovaná

jak už to bývá

mezi mrkev a petržel, ta nejvíc lidská

nejdůležitější

aby rodina držela pohromadě

jak roste tymián, tak tam

o záclonkách

teplém domově

takové to domácí tiché štěstí

co má oči mírné, jako starý pes

a k vistáriím, sny o létání

měla jsem právě to lítací přání

mocně jsem toužila po křídlech

on na mně kouknul a řek

„nemůžu ti dát, co už máš. Dám ti keř vinné révy, ten potřebuješ.“

A já „ne, ne, ne, chci létat, nemám žádna křídla, jen se podívej.“

Hýbala jsem smutně bezkřídlýma lopatkama

smál se

moc hezky se smál

a řek

tam přece křídla nerostou, Rosenrot

a otevřel mi svět

pak pověděl

ty jsi mé přání

a zasadil mě k vinné révě

pomalu jsem obrůstala zeleně

plodila hrozny

lisoval z nich víno

oba jsme v něm zráli

až bylo sladké, jako slámové

vonělo

jiskřilo

opíjelo

odpoutalo nás od země

a my letěli

bylo to krásné

měl pravdu

vždycky jsem uměla létat

věděl to

inu, zahradník