.view.

Sedím v místnosti a žena přede mnou vypráví o syndromu týraného dítěte. Myslím na to, že můj život nemá smysl. Vedle mě holka, má oči jak Kate Blanchett. Modrý: pro klidný tichý utopení. Občas do nich kouknu, usmějeme se na sebe. A pořád myslím na to, že můj život nemá smysl.

Před patnácti minutama jsem byl u otce v kanceláři. Ještě minulý rok jsem myslel, že na tom má podíl. Když jsem vešel, psal něco na počítači. Otočil se v křesle, pohlédl na mě a vypadal mile. Úplně jinak, než celý roky. Přinesl jsem mu kubánský doutník. Nalil mi panáka. Seděli jsme naproti sobě, skoro nemluvili. Mezi námi byl klid. Žádný boje. Jako bychom si před sebou vzájemně otevírali dveře.

Žena vykládá o Munchausen syndromu, slyším o něm poprvé. Dívám se oknem ven. Zrovna se vracíš z oběda zpátky na oddělení. Tvoje chůze: záplava (dnes jsem vše zpomalil). Před dvěma roky jsi tomu dávala smysl. Teď se jen objevuješ a mizíš. Trauma, který trvá.  

O pauze si dávám u automatu kafe. Přijde žena, která přednáší. Může mít ke čtyřicítce, pořád vypadá dobře. Dáme se do řeči. Je kontaktní a sebejistá. Je z Prahy.

Vrátím se do místnosti. Už ji neposlouchám. Koukám z okna. Za půl hodiny ti končí práce: opět projdeš rámem.

Žena dopřednáší a přidá pár brutálních případů z praxe. Na ulici lékaři, sestry, pacienti. Kráčí tam a zpátky. Nakonec: to samé dělám roky. Můj život nemá smysl, dokud mu ho nedám. Golem bez šému je mrtvý. Pokud jsem zašel tak daleko: proč pokračovat?

Ještě tam sedím a snažím se to vymyslet: vyjdu ven, potkám tě někde na dlažebních kostkách, jak jezdily tramvaje. Zastavíme se, něco banálního si řekneme. Budeš se smát - budu si myslet. Pak půjdu po jedné z kolejí, jak po proudu života. Namyslím si lepší zítřky: s tebou. Namyslím si: cokoliv.

Žena se rozloučí. Skládám si věci do tašky, vycházím ven.

Mineme se.