Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 453 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Den D
datum / id19.04.2014 / 407657Vytisknout |
autorEgregor
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaMysteriózní
zobrazeno954x
počet tipů1
v oblíbených1x
Prolog

.........

Den D

Den D

 

Oblíbeným motivem nejrůznějších vědeckofantastických románů a filmů byla doba v blízké, nedaleké či nepříliš vzdálené budoucnosti, to už je fuk, je to prostě více označení pro jednu teoretickou epochu. Vkládány jsa do ní různé naděje a fantasmagorické vize, beztrestné ve své naivitě, vypadala ta doba vždy tak, že lidstvo stojí na prahu naprosto primisima eňo-ňůňo časů, které jsou i pro nás vlastně už jenom za rohem, čili je to fantazie budoucnosti, ale zároveň je to něco, na co máme všichni čáku, protože ono je přece jenom relativní, co to vlastně ta budoucnost je a jak je vlastně fakticky vzdálená.

 

Upřímně řečeno, vzato ve všemožných aspektech pozorování, se v blízké budoucnosti nestalo vůbec nic, změny byly minimální a tak pozvolné, že by si jich člověk ani nevšiml. Fantaskní vynálezy, stroje a přístroje, posunující lidstvo o další krůček k božské podstadě, se nekonaly.

Budoucnost byla jen trošku ušmudlanější přítomnost, která připojila modelářský motorek pomocí zlomené kancelářské sponky na plochou baterii a teď vymýšlela, co skvělého se dá s maličkým bzučícím nic dělat a jaké jen jí to využití (čili nic) skýtá za výhody (čili žádné).

Vývoj probíhal jen na poli čistohmotného lidství. Lidé přibývali a měnili si tak životní podmínky generaci po generaci. Pohříchu největší změny, které přišly spolu s nepříliš vzdálenou budoucností se tak netýkaly ani tak lidské inteligence a schopnosti řešení problémů, ale spíše lidské víry, což je věc, jak ukázaly dějiny, prospěšná asi jako slepé střevo. Lidstvo bylo s přibývajícími křížky na hřbetě čím dál více omrzelé, opouštělo a zapomínalo svá původní náboženství, aby se k nim po trase rozmáchlého kruhu vracelo a pozdvihovalo je na piedestal aktuálna v pokřivených neo-formách.

Přišlo neo-křesťanství, neo-islám, neo-buddhismus, neo-satanismus, všechno bylo neo, ale nic už z řejmě nemělo být nikdy "to pravé". Zkrátka řečeno - lidstvo se začínalo ponenáhlu ztrácet ve své vlastní svobodě a příšerně se nudilo, až od toho ona zprofanovaná svoboda zahnívala.

Nuda, to je, jak známo, nebezpečná věc. Nikdy není přínosná nebo osvěžující, pokud trvá příliš dlouho. Přináší nevyhnutelnou destrukci, jak nudou degenerované mozky vymýšlejí, za náhodného a omrzelého propojování synapsí, jednu hovadinu za druhou. Zasívá do hlav myšlenku na vzrušení za každou cenu. Vyvolává touhu po šokujících podívaných, po příšerných věcech, při kterých bude mrazit v zátylku a vyskakovat husí kůže, po realitě, která vyvolá svou skandálností a krutostí bolení zubů a trnutí podbřišku.

A čím víc se lidská mysl zabývá touto emocionální narkomanií, jak už je obvyklé, tím dávky vzrůstají. Jedna senzace stíhá druhou, nejsyrovější realita už přestává být dost reálná, krev není dost krvavá a bolest dost bolavá. A nakonec není potřebu zívajícího absťáku schopné ztišit nic…

Nebo skoro nic.

 

 

Rádio chraplavě vyřvávalo nějakou hitovku poslední doby, kde soulově mňoukala nějaká příšerně šik divá diva afroamerického původu, která si v klipu určitě provětrává zadek ve zlatých tangách, mává dlouhou hřívou, natřásá kozy a roztahuje nohy tak široce, až by člověka bral strach o její kyčle a pověst, ačkoliv to už by bylo stejně bezpředmětné. Doba, kdy bylo třeba na zpěvačku umět, kýho výra, alespoň trochu zpívat, byla kdesi na dně asfaltového jezírka, kde mírumilovně objímala zdechlého brontosaura.

„Tak jak to uděláme, co, kámo?“ tázal se mě kolega Majzlík přátelsky v přívětivém a zlatistvě lenivém pátečním ránu.

Lidi v práci by se neměli za žádných okolností kámošit. Otravuje to, odvádí od práce a snižuje její celkovou efektivitu. Pokud pomineme fakt, že to člověka příšerně prudí. Někdy do toho ale spadnete, často v případě, že má váš nový „kámoš“ empatii šumící stepi a nechápe, že nemáte zájem se kamarádit, že prostě nechcete být družní a že byste si nejradši nafackovali, kdybyste měli šanci vrátit čas a chovat se k němu jinak. Prokletá falešná přívětivost! Prokletá pracovní sounáležitost a obecná slušnost! Ale bez ní to někdy nejde, nemůžeme přece svému okolí vysypat, že ho tolerujeme, budeme s ním jistým způsobem spolupracovat, ale jinak ho bytostně nesnášíme a cokoliv kolem něho je nám veskrze ukradeno.

„A jak bys myslel?“ dotázal jsem se v přímém rozporu se svými myšlenkami s falzifikovaně veselým šklebem na rtech.

„V sobotu bys mohl přijít k nám na oběd, co ty na to? Samozřejmě i s rodinou, to je bez debat! Já ti pak ukážu svojí sbírku nábojnic, co? Tvoje ženská si může pokecat s mojí mámou, děcka zabavěj, a my budeme mít čas na chlapský věci, co?“

„No, v sobotu bych mohl,“ souhlasil jsem pomalu, protože mě momentálně nenapadla žádná pořádná výmluva.

„Tak je to domluvený, kámo,“ řehtal se Majzlík. „Hotovka!“

A bylo páteční poledne. Jak já si přál jenom užívat víkend a nemuset nikam jezdit a tahat se, to si nikdo neuměl ani představit. Myšlenky na to, že budu vytáhnut ze své pohodlné ulity klidu jako šnek Francouzem, ve mně vyvolávaly pocity pomstychtivé a zlé. Proč jen jsem byl tak hloupý a nedokázal se vykroutit? Přemýšlel jsem o tom ještě cestou domů, když jsem se šinul kolem nároží, z nichž na mě dost často přes normální klikyháky sprejerských tagů a oškubané černé výlepy řvalo jedno heslo, kterého jsem si začal všímat až v posledních dvou týdnech: DEN D PŘICHÁZÍ!

Jo, Den D. Leda tak Den Debil.

A já druhý.

Potěšil jsem manželku nevyhnutelností víkendové návštěvy u svého pracovního obecno-slušno-kamaráda, kterému jsem se nedokázal vykroutit z kamarádění, což mi vyneslo toho dne prudkou postelovou odtažitost. Naše dvě holky to braly sportovně, ostatně jako všechny děti –změna je super, akce je super, všechno je super, jen když se nemusí sedět doma a, nedej bože, odpočívat, protože děti si energii štěpí z lásky a z luftu a ne jako my, starci, z potravin a sádla.

Takže další den jsem, hezky nadržený na nové zážitky v rámci přátelského tumpachovění, vyrazil s rodinkou do klokotu centra, do velkého černého baráku s vyjeveným secesním ksichtem pod každým oknem a reliéfem macatých nahých ženských pod balkóny Vypadal staromilsky jako trilobit v trepkách a fezu, navíc s porcelánkou v kusadlech.

Na zdech a dokonce i chodnících a silnicích cestou zase mžoural známý nápis v nejméně deseti různých provedeních:

Den D! DEN D PŘICHÁZÍ! Den D je tu!

Zatracení vandalové! Všechno aby to museli vymalovat a štětku přitom držet v řiti, polepenou připínáčky, šmejdi, to by je naučilo!

 

Konverzace byla uvolněná jak to jenom šlo. Stará paní Majzlíková dovařovala oběd a vstřícně švitořila na naše dvě malé mordéřky, které pobíhaly po novém, neznámém bytě a zkoumaly všechno od plantáží udržovaných pokojovek, až po velké akvárium, kde se proháněly skaláry v blýskavém mračnu. Potom jsme naši starší lapili s vařečkou, kterou si vypůjčila tajně v kuchyni, jak se chystá zalovit mezi šupinatými tvorečky, protože si toužila jednoho pohladit. Nicméně paní Majzlíková, i se svým upraveným zevnějškem a staženým drdolem, čímž připomínala variaci na pohádkovou babičku, byla dobrota sama a konstatovala to, co jsme všichni věděli:

„Jsou to ještě drobečkové. Tohle napadne všechny děti, i když nechtějí žádnému zvířátku ublížit.“

O tom bych ostatně sám mohl vyprávět. I já jsem jako malý toužil vnutit svou příchylnost všemu, co bylo v dosahu. Jenže já na rybičky šel dřevěným mečíkem, svůj čin příchylnosti k němé tváři jsem dokonal, načež se bohužel ona němá tvář přesunula do svého rybiččího nebe, souběžně s pohřbem do hajzlíku, což bylo politováníhodné.

Konečně začalo probíhat samotné obědvání. Po hovězí polévce došla na řadu svíčková s knedlíčkem, který byl natolik domácí, aby ještě nebyl rajský, protože tak nadýchanou slast, to bohužel ani moje manželka, která ho ale i tak nesobecky oceňovala, neumí.

Po obědě paní Majzlíková cinkala nádobím, kterak je skládala do dřezu, vařila kávičku a moje drahá polovička seděla s našimi příšerkami na velkém gauči. Mě ale Majzlík už tlačil do zadního pokoje, kde měl pracovnu, což jsem mu upřímně záviděl, protože něco takového bych si taky přál a nechápu, že on to mít může a já, takový hodný člověk, ne.

Byla tam knihovna.

Knihovna, která zabírala celou jednu stěnu, proto zaslouží tolik pozornosti. A v ní spousta historických publikací. Literatura faktu tu mávala poznámkovými bloky, archeologickým nádobíčkem a prastarými kronikami, z nichž se sype prach a létají moli. Z toho všeho mě jímala jakási závist. Já nejsem závistivý člověk, aby bylo jasno hned na začátek, ale ten tmavý ebenový nábytek, police nabité knihami, kterými bych se probíral roky, útulné příšeří a nevídaně pohodlná křesla u starožitného psacího stolu, ksakru, to už byl materiál skoro i na vraždu ze závisti!

Kolega Majzlík se holt měl.

Svobodný, bez rodiny, stále žijící s matkou. Na první pohled se to tvářilo jako jasná výhra, ale na ty další pohledy už fasáda dokonalosti začínala pomaloučku pukat a opadávat. I když, pokud si někdo na podobný styl života zvykne, tak ho není proč litovat, protože on si ho dokáže i pořádně užít.

„Dáš si panáka?“ ptal se Majzlík a odklopil obrovskému globusu vedle stolu vrchní část. Ach, ta věc vypadala tak starožitně. Jako nějaký kousek zámeckého inventáře. Mohlo mě napadnout, že se zatřpytí broušený křišťál a medově zlatavá tekutina, která určitě má přinejmenším náběh na sedmé narozeniny.

„Jo, to by bylo určitě fajn,“ přitakal jsem a sledoval kolegu, kterak starostlivě nalévá whisky do širokých sklenic.

„Led? Nebo sifon? Nebo vodu? Skočím do kuchyně, žádný problém,“ projevil se jako hostitel, ale já jsem zavrtěl hlavou, že netřeba se tak vysilovat. Dáme si nekřtěnou. Nicméně jsem se začínal trochu stydět za city, které jsem ke kolegovi choval. Od chvíle, kdy jsme vkročili do dveří jeho bytu, se choval jako skvělý hostitel a nebyl to onen snaživě vlídný trotl, jakým se mi jevil v práci. Dostal by určitě diplom s nápisem „Za bezchybné hostitelování“ a vyhrál by hostitelskou Olympiádu přede všemi nejméně o prsa.

Jsem prostě cynická, nedůvěřivá potvora, to jsem. Zařadím si člověka do nějaké skupiny, aniž mu dám šanci se pořádně ukázat, aniž dám sobě šanci ho poznat. To by se mělo změnit. A já to změním! Nechám se pokolébat dneškem a zítra už budu hodný a budu se snažit neškatulkovat si všechny takovým fofrem.

Klid v pracovně uspával. Svazky v knihovně voněly právě tak, jak knihy vonět mají a mně se v té lehce zatuchlé a lehce koženě nakyslé vůni přivíraly oči. Majzlík si přitáhl křeslo naproti mně a vypadal, že sám je navýsost spokojený s tím, jak návštěva probíhá.

Onyxové hodiny na stole jednou cinkly. Jedna po poledni, což bývá čas podřimování po obědě, kdy jako by se svět na chvilku zastavil.

Jenže tehdy se svět zbláznil.

Otevřel jsem prudce oči a vyvalil je jako bazeďák, jak jsem ucítil dotyk na místě, kde bych se ho v téhle společnosti nebyl nikdy nadál! Majzlík klečel na koberci přece mnou, slizce a lascivně se usmíval a přejížděl mi dlaní přes místa, která jsem v momentě složení manželského slibu vyhradil k užívání pouze své drahé polovičce, až dokud nás smrt nerozdělí!

„Co děláš?!“ vyjel jsem na něj, ale jak jsem byl lehce zmatený z předchozího usínání, nedal jsem do toho tolik emoce, kolik jsem chtěl a hned jsem viděl, že ona chybějící zásadní emoce povzbudila ruku k výbojnějšímu a zásadnějšímu jednání.

„To, co chci už dlouho, hned jak jsem tě uviděl první den v kanceláři. Jen se tomu nebraň, určitě to taky aspoň trošičku chceš! Všichni to v sobě máme, ne? A budeš to chtít ještě víc… už za chvilku, uvidíš! Jen mě nech tě chvilku... přesvědčovat.“

„Ne, nech mě, kurva, bejt! Nehrabej na mě!“

„Tak dlouho už tě chci… Chci se tě dotýkat, chci si tě vychutnat. Nebraň se tomu, udělám ti pomyšlení, broučku! Vykouřím ti ho tak, že si na ženskou už nikdy ani nevzpomeneš!“ vrněl Majzlík a já usilovně couval i lapen v těžkém křesle, protože jsem ho měl pořád blíž a blíž mezi nohama, čehož jsem se začínal nadmíru děsit. Sledoval jsem jeho upocený, nadržený, vyjevený ksicht jako by ve fabrice na výbušniny sledovali ohnivého mužíčka se sennou rýmou.

Nojo, hned to do všechno zapadá! Bez rodiny, svobodný, žije s matkou!

Jáááááj!

Buzna! Bukvice! Bukanýr!

„Nech mě, ať tě ochutnám. Bože, jak já tu tvojí kládu chci do pusy!“ projevila se v jeho hlase téměř ženská kapka vzrušené hysterie.

Zvedl se mi žaludek, kterak jsem se díval do vilné chlapské tváře svého nepohledného bývalého kolegy (protože ho zřejmě tak jako tak zabiju), který si svým nehezkým chlapským ometákem olizoval úzké chlapské rty. Moje mužské náležitosti se pokoušely schovat tam, odkud sestoupily, přičemž jsem měl pocit, že se smrskávají a snaží zmizet, což byl pocit když ne přímo bolestivý, tedy alespoň nebývale nepříjemný. Vzepřel jsem se na rukách proti masivním lenochům, hodil nohama jako fotbalista při nůžkách a tak se dostal na bok, skočil jsem na rovné nohy a mha přede mnou, mha za mnou! Ulevilo se mi, jako bych svoje varlata právě uchránil před kastrací a ona začala znovu nabývat původní tvar a vydýchávat přestálý šok.

„Ne, nechoď! Teď nemůžeš odejít! Nenechávej mě tady takhle, ty zmetku! Když ne ty mě, tak já tě stejně určitě jednou vošukám, to uvidíš, jak ti protáhnu tu tvojí sexy prdel!!!“ ječel Majzlík, ale netroufl si lepit se na mě, když už jsem stál. Místo toho divně hýkal, funěl a koulel očima, jako by se právě v tu ránu brutálně ze svých mrzkých a nechutných představ udělal do gatí.

Pominul jsem nutnost mu odpovědět, či spíše vykřičet pravdu na jeho zkrvavenou mrtvolu, která by zbyla po tom, co bych jeho nemravnost umrtvil masivními stolními hodinami a potom bych ho svýma sexy nohama kopal a kopal a kopal, až byh ho ukopal a on by zůstal hezky bezvládně ležet, jak už to hodné mrtvolky dělávají. Rozrazil jsem dveře a skoro se srazil s manželkou, která táhla za ruce naše dvě silně zmatené holky, které jsem takhle ustarané ještě neviděl.

„Co se stalo? Je vám něco?!“ otcovský ochranitelský pud se ve mně v tu chvíli vzedmul, z představy, že by se kdokoliv odvážil dotknout mých milovaných se mi ježily vlasy..

„Ne, nic nám není, ale je to tu nějak podivný. Bláznivý. Půjdeme domů? Ta paní Majzlíková v jednu hodinu otevřela dveře na chodbu a položila na podlahu před ně sekáček na maso! Co to je za blbost, řekni mi? A potom se vrátila do kuchyně, svlíkla se do kombiné a sedla si do otevřeného okna. Držela se jenom parapetu, vykláněla se, kopala nohama a chechtala se jako blázen! To je nějak nemocná...?“

„No... asi. A co bylo dál…?“

„Dál už nic. Nereaguje, je jako zfetovaná. Já jsem jí zkoušela domlouvat, mluvit s ní, volala jsem, prosila, vysvětlovala, ale je to k ničemu. Pořád se tam houpe a šílí…  Nikdy jsem neviděla šílence takhle zblízka. Já chci pryč. Pryč! Holky se bojí. A já konec konců taky.“

„Věř mi, že ve mně by se teď krve nedořezal ani motorovou pilou. Padáme, honem!“

Nakopli jsme boty na nohy, každý jsme popadl jednu naši ratolest – já Lucinku, manželka Klárku a řítili jsme se po schodech z domu jako by nám v patách hořel sklad PHM. Vyrazili jsme ven, k autu. Cítil jsem mrazení na zátylu, jako by nás něco mělo vtáhnout zpátky do bláznivého baráku, který zezačátku vypadal tak nevinně..

Jenže to nebylo jen domem! Kolem všechno bláznilo.

A pokud ne všechno, tak ta šílená část byla natolik hlučná, že to vypadalo, jako by šílelo opravdu všechno. Uslyšel jsem chechot z vrchního okna a když jsem tam mrkl, uviděl jsem starou Majzlíkovou, jak se tam rozverně natřásá, vlaje rozpuštěným drdolem jako rusalka z důchoďáku a své stařecké tílko vystavuje opravdu jen v negližé, což byl pohled, který by měl být zapovězen zákonem. Houpala se tam jako opice, až jsem cítil, jak se mi závratí varlata bolestivě zatahují snad až do krku. Dřepěla zadkem ven a chytala se rámu oken. Vždycky vykopla, nechala se stáhnout gravitací až na hranici sklouznutí po hřbetě z okna, mávla rukama a v poslední chvíli se čapla parapetu a vtáhla zpátky za dalšího mohutného hýkání.

Kop, máv, máv, čap.

"Pojď pryč, nebo..." začal jsem.

Kop, máv, máv, čap.“

"... se ještě něco sta-..."

Kop, máv, máv… máv, máv, máv…

"Kurva!"

Proboha, taktak jsme stihli přimáčknout dětské obličejíky na prsa a alespoň trošku zacpat dětem uši. Stará Majzlíková zabublala, jak její ruce chmátly do prázdna a s kvičením se rozplácla na dlažbě. Falešné zuby se rozletěly do stran, rozstříkla se krev. Hlava pukla jako kokos pod perlíkem. Zlámaná hromada ohavnosti na nás zírala jediným nehybným okem. To druhé se rozprsklo, jak ho rozmáčkla prasklá očnice.

Nikdy v životě jsem tak rychle nenastartoval. Manželka vzadu seděla s prťaty, bílá jako stěna a jejich obličeje schovávala před světem do své halenky. Když jsem pouštěl spojku, cosi nám přistálo na kapotě a přidřeplo si to, jako by se tomu chtělo zrovna kadit.

Co tohle bylo za debila?!

Oblečený do nějakého magorského paťatého kostýmu, připomínajícího vzdáleně Pavoučího muže z Hadrníkova, který si určitě šil sám někde v zařízení pro retardy z posraných tepláků. Jeho rádoby hrdinské holínky, momentálně spíše plandající dupačky pro starší a pokročilé, klouzaly po kapotě našeho auta. V ruce držel železnou tyč a rozmáchl se proti oknu, neboť se jako hrdina zřejmě zrovna rozhodl, že jsme hrozba pro lidstvo. Pavučiny mu ale zřejmě došly a hovnem auto nezastavíš.

Spojku jsem ale pustil právě v tom okamžiku a zpátečka vykonala své.

Superdebil ztratil v dupačkách rovnováhu, nohy mu vyletěly do vzduchu a hezky hodil záda na dlažbu, po čemž se rozezněl uspokojující jekot bolesti, při němž se samozvaný obránce čehokoliv kroutil jako žížala pod proudem a dělal pod sebou na dlažbě louži.

„Já ti dám, kryple,“ zahučel jsem a přeřadil.

Míjel jsem superhrdinu Breakmana ve chvíli, kdy vyběhl z vedlejšího vchodu tělnatý plešatý strejc v propoceném tílku, zvedl v ruce sekeru, skočil s vystrčenou prdelí jako artritický žertovný pinďour na klíček a hezky se širokým, zubatým úsměvem ji zaťal ležícímu a mrskajícímu se dupačkovitému rekovi hluboko do krku. Za debilova bublání ho tahal po dlažbě dokola, přičemž se řehnil tomu, jak zakuklenec kope nohama.

„Co to, doprdele, je…?! To se všichni zbláznili nebo co?“

„Jeď pryč, prosím tě, jeď pryč!!!“ ječela manželka a holky začínaly natahovat.

Jenže určitě nezešíleli všichni, protože bylo slyšet i kvílení sirén. Hasičských, policejních i zdravotnických. Ale kolem to vypadalo jako o několik chlupů horší verze vizí pekla od Jeronýma Bosche. Chyběla jen jeho pověstná pekelná monstra, i když jsem si v tu chvíli říkal, že zřejmě číhají někde za rohem, abychom si všechnu legraci neužili hned zkraje.

Silnice byla šílená.

Šílené bylo očividně všechno. Jedna bouračka vedle druhé. Omlácení, rozsekaní šílenci z aut tupě dřepěli na trávě u silnic a s něpřítomným pohledem se kývali sem a tam. Ale další z nich taky skákali a tancovali, klidně i na zlámaných hnátech, ruce ve vzduchu jako při dávných obřadech nejzběsilejšího pohanského šílení. Někteří se naopak rvali vedle zharmonikovaných, čoudících či hořících vraků a roztloukali si zkrvavené hlavy na kaši pajcry. Viděl jsem skupinku magorů, zakrvácených a pořezaných, jak si to v bizarním grupáči rozdávají přímo na chodníku, ale nebyl čas všechny ty nevídané šílenosti zaznamenávat. Řízení toho dne připomínalo překážkový závod v nitroglycerinových papučích.

Zahnul jsem do vedlejší ulice, abych se vyhnul hlavnímu tahu, kde to vypadalo jako po výbuchu milion megablbové bomby magorovky. To jsem si dal! Vprostřed silnice tu zadky natřásala partička starců a stařen, kteří se courali v refýži a křepčili, očividně svobodní, zaujatí a mnohdy i pěkně pochcaní.

„Držte se, bude to trošku houpat!“ zavelel jsem.

„Co chceš dělat? To přece…?!“ procedila moje nejdražší mezi zoubky, ale tohle podezření bylo naprosto mylné a bylo by se mě dotklo, kdybych na to měl čas. Nadto jsem opravdu neměl chuť pak někde čistit podvozek. To už by fakt všechno zešílelo!

Prostě jsem jen zahnul k obrubníku, vyhoupl se na chodník a pomalu jel podél domů, kde jsem doufal, že nepotkám žádnou zábranu, než zase drncnu na silnici.

Ulicí se prohnal nějaký příšerně hóch a exkluzivní auťák s kouřovými skly. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, že stačilo jen si chvilku počkat a problém by se, přírodní cestou, vyřešil sám. Geronťáci už netančili. Rozházení jako kuželky na strany a pár hezky rozlámaných veprostřed silnice.

„Musíme domů. Tam snad budeme trošku v bezpečí, než… Teda jestli se tohle uklidní! Mně připadá, že je to noční můra, tohle se přece nemůže dít!“

„Mně povídej,“ zakňourala manželka. „Musíme hlavně myslet na holky, na naše broučky… Ježiš… nesmí se nic stát.“

„Neboj, nestane! Slibuju, že ne!“

Vyrazili jsme vedlejšími ulicemi zpátky k hlavní. Tady to bylo volnější, jako by se blázni stahovali na nějaká trdliště, kde si můžou podle libosti magořit a dělat ty svoje zhovadilosti v rozverných houfech, v nichž se magoří mnohem lépe, protože je určitě podporuje davová psychóza.

Co se to jenom, sakra, stalo?

Nějaká infekce? Záření? Posednutí démony? Strava s nedostatkem vlákniny?

Nechal jsem rozběhnout myšlenky tímhle směrem, polevil v pozornosti a v tu ránu se nám do předního skla hezky podívala Zubatá. Nebyl to příjemný pohled.

„Pozóóór!!!“ zařval jsem. „Hlavy dolů!!!“

Z vedlejší ulice, která by v případě normálního světa běhu byla pro něco takového neprůjezdná, vyrazil náklaďák! Dlouhá cisterna s návěsem. Neuklidnilo mě moc, že jsem se pletl a vezla jenom mlíko a ne benzín, jak jsem dneska už odevzdaně čekal, protože ta plechová kráva řvala jako… no zkrátka jako kráva a valila se z křižovatky tak, že jsme málem vjeli až pod těžké gumové zapomnění. Řidič řídil očividně s vášní a odhodláním, jenže k tomu visel venku za dvířky a používal k ovládání toho kolosu jen jednu ruku a zřejmě cihlu na plynu. V rozšklebené tlamě mu spokojeně svítily žluté zuby, jak poskakoval na stupátku a hnal tu horu oceli vedlejšími uličkami. A hlavně ty oči, ty šíleně vyvalené oči, připomínající halogenové baterky. Uvědomil jsem si, že právě ten pohled je na těch bláznech asi to nejstrašidelnější.

Přežili jsme, pomyslel jsem si. Přejede, a my ženeme dál, ať jsme-…

A už nad ničím neuvažuju a už nic neplánuju!

Jestli to bude takhle i dál, tak já prostě, kurva, piky-piky na hlavu, že už nehraju!!! Doprdele, vždyť to je jak naschvál!

Jakmile jsem si jenom pomyslel, že vyrazíme směr domov, ten štětinatý debil z kamiónu si nějak špatně odhadl vzdálenost nebo co! Zrovna teď a zrovna tady to šťastné hovadisko vymetlo díru po kanálu, stočilo celý pekelný povoz trochu stranou, po čemž se kabina náklaďáku hezky otřela o sloup semaforů. A utřela do něj svého kočího tak šikovně, že z betonového sloupu ještě chviličku visel jako odpudivá harmonika, ze které to hezky kape. Pravá ruka, urvaná v lokti, zapadla do kabiny, ale protože sama řídit nedokázala, napasovala to mlékárenská neřízená střela do nároží domu a svou nekonečnou cisternovou prdelí zablokovala celou ulici, kterou jsem chtěl projet!

„Co teď?“

„Neboj, otočím, a jedeme zpátky, než to začne hořet! Domů se dostaneme, to ti přísahám! Dostaneme se tam v pořádku, jen drž holky a snaž se být klidná! My jsme normální, vidíš? A to je to, na čem tu, do hajzlu, záleží!“

„Ne před holkama…“

„Promiň.“

Upřímně řečeno mě představa návratu na hlavní upřímně děsila. Znovu jsme jeli ulicí povalených geronťáků, ale u těch už stála žlutočervená spása, čili sanita. Kolem pobíhal celý osaz a sbíral dohromady ty stařecké vyvřeliny, kterým to ale bylo očividně šumaputna a snažili se pořád lézt si po svém. Zdravotníci museli být zoufalí, ale očividně normální. Jestli i u nich vyskočilo nějaké to šílenství, zřejmě nebyl problém se ho zbavit hned na stanici, takže jezdit po městě a zoufat si nad tím, co vidí, mohli opravdu jen ti normální.

Přibrzdil jsem u nich.

„Haló, prosím vás!“ zavolal jsem z okýnka.

„Bacha, ať nám tu něco neprovede!“ zaječel ten zdravotník, který mě viděl první, na ostatní.

„Ne, já jsem normální!“ zavolal jsem hned. „Netušíte, co se to vlastně děje? Proč se to všechno takhle sere?“

„Soudnej den,“ prohlásil jeden, který vypadal na věřícího.

„Hovno, všichni se prostě posrali, zasraný debilové,“ osvětlil další lakonicky.

„Určitě útok z vesmíru,“ přisadil si třetí.

„To, kurva, nikdo netuší,“ rozsekl to poslední, který právě odlepoval jednoho starce ze silnice a zaostřil pohled do sanitky. „Doprdele, ty hovado jedno špinavý!!!“ zaryčel a i já jsem uviděl, že mu tam jeden z méně potlučených starců s hýkáním udělal něco moc hezkého a voňavého na sterilně čistá nosítka. Poté křepkým krokem starého kraba vyskočil ze sanitky a s podělaným zadkem utíkal ulicí, kvičíc smíchy.

„Jeďte, jeďte někam, kde budete v bezpečí, jestli můžu radit. A dávejte si bacha na děcka, tyhle zmrdi zajebaný debilní jsou schopný fakt všeho! Pokud bude nutno, radil bych vám prostě zavřít oči a šlápnout na plyn, rozumíme si? Nezastavovat, až v bezpečí,“ zavolal na mě potom ještě poslední a já mávl rukou, že rozumím, kývl na ně a znovu jsme se rozjeli.

Na hlavní se motaly policejní hlídky. Zřejmě taky pořádně proseté od debilů, vypadaly, že se skládají jen z normálních lidí, kteří ale teď všichni měli v ruce obuchy a dělali pořádek. Za velkým policejním antonem byla úhledně vyrovnaná řádka mrtvol, od kterých se rozlézala rudá skvrna. Dalšího, rozcákaného zřejmě pod koly aut, tam táhli dva těžkooděnci s helmami. Všiml jsem si, že u aut stojí skupinka štítonošů a policajtů s brokovnicemi, kteří se očividně rozhodli nenechat nic náhodě a v případě nouze se bránit podle potřeby.

Požehnaná myšlenka.

Propletli jsme se autem ještě asi kilometr, dostali jsme se na průtah, ze kterého už jsme to domů měli autem slabé tři minuty. Ale tam jsme narazili na policejní zátaras.

„Zastavit! Všichni ven!“ zvedl policajt v helmě ruku, za ním byl stejný obrázek jako ten první. Štíty, brokovnice, antony a mrtvoly. Spousta mrtvol, spousta krve. A spousta nervozity ve vzduchu.

„Vezu ženu a děti! Jsme už skoro doma! Teď mě přece nemůžete, ksakru, jen tak zastavit!“

„Je mi to líto, ale nemám jinou možnost. Musíte po svých. Nemůžu pouštět nikoho dál. Stojí nám tam uprostřed bloku naštorc cisterna s naftou, plná cisterna s naftou, abych byl přesnější. Určitě si umíte představit, co by s ní auto, které řídí nějaké hovado, dokázalo udělat. A co by to udělalo v zástavbě.“

„Já nejsem žádný hovado!“ ozval jsem se. "Chci jenom projet a mít od tohohle všeho pokoj!"

„Nemyslel jsem vás, ale pokud vaše cesta vede tudy, musíte vystoupit a jít dál pěšky. Víc vám říct nemůžu!“

„Ale co ta bláznivá svoloč kolem? Mám je umluvit k smrti? Nebo jim zazpívat ukolébavku?!“

„Tady už to není tak horké jako v centru, pane. Situace se tu uklidňuje. Sice pomalu, ale jistě. Když dáte pozor, určitě to bude v pořádku, tím jsem si jistý,“ děl strážce zákona úředním hlasem.

„Jo? Zaručíte se mi za to?“ ušklíbl jsem se a z úst se mi vydralo uchechtnutí, které bylo tlačeno spíše zoufalstvím než šibeničním smyslem pro humor.

„Dneska se vám nezaručí asi nikdo za nic, pane.“

„Hergot! Máme tu dvě děti, člověče! Víte, co se může stát, když se nám postaví do cesty banda blbečků, které jsem viděl? Víte, co se může, do psí díry, stát? Nechci vám vyhrožovat, ale jako chlap chlapa vás upozorním na jednu věc – pokud se našim holčičkám nebo mojí ženě něco stane, najdu si vás jmenovitě a s naprosto klidnou hlavou vás zabiju. Můžete si mě žalovat, pokud budete mít zájem.“

Povzdechl si.

„Heleďte, já to chápu, já vás chápu,“ řekl. „Věřte mi, že bych vám rád nějak vyšel vstříc, nechal bych vás projet, jenže mám svoje rozkazy. Ale vezměte si aspoň tohle,“ natáhl ruku s malým sprejem. „Tekutá střela. Snažte se mířit, nejlíp do ksichtu, protože máte tak pět dávek. Na dva metry to donese proudem, ale dávejte pozor na vítr, ať vám to nevrátí do obličeje. Srazí to na zem stokilového chlapa jako nic, ať už je normální nebo magor, prostě jde na zem jako sloní hovno. Vezměte si z auta taky něco do ruky. Pajcr, pořádný klíč nebo třeba i hever, něco, čím se dá pořádně rozmáchnout a udělat nějaká ta škoda.“

„Díky. I za tohle.“

Ještě že už to nebylo nijak daleko. Bláznění se opravdu očividně ředilo, jak jsme se vzdalovali od centra, ale i tady se pořád ještě objevovalo v počtech pro mou maličkost až nadbytečných. Byli tu jedinci, co vykřikovali po ulicích, zpívali a poskakovali, potáceli se, prali a ničili věci kolem sebe. Nás se zatím ale nikdo nedotkl, ani si nás nevšímal, jak jsme míjeli ten lidský marast. Po lavičkách a křovích se divoce jebalo a píchalo, div to nemlaskalo. Mezi vším tím lidským svinstvem se ozýval úpěnlivý křik z lavičky, kde dva magoři v kuklách, jeden s pivním mozolem jako sud, ale jinak jak je pánbůh stvořil, roztahovali ženskou v potrhaných hadrech a cpali do ní svojí výbavu, kam se zrovna namanulo. Zase tak šílení ale nebyli, protože v puse mezi zuby měla narvaný smotaný opasek s příhodnou dírou akorát uprostřed. Ani magoři nechtěli, aby jim ptáka někdo ukousl.

Nesnáším kurvy, co si vyskakujou na slabší. Muselo se to dít po celém městě, s tím jsem nic dělat nemohl, ale teď a tady byla chvilka a šance, kdy jsem mohl ukázat svůj postoj světu, kdy jsem mohl osvědčit, že nejsem jenom nevšímavá figurka, která problémy druhých radši nevidí. Popadl jsem monťák, který jsem měl z auta, ohlédl se po manželce s dětmi, a rozběhl se k lavičce.

Ti dva si mě nevšímali. Určitě měli pod kuklami ty šílené vyvalené oči a nepředpokládám, že bych se jim zdál důležitý - neměl jsem žádný tělesný otvor, který by mohli pěkně zacpat. Ale měl jsem v ruce zahnutý kus těžké oceli, kterého si očividně nevšimli a kterým jsem se pěkně rozmáchl.

Do prdele s čistým trestním rejstříkem!

Do prdele se zasranou tupou slušností a ušlápnutostí.

Tumáte, vy zmrdi zakuklený!

Jednomu hlava moc pěkně louskla a převalil se přes lavičku, načež vyrazil bučivé řvaní, jako by boxer k tréningu použil místo boxovacího pytle býčí příslušenství. Druhý stihl hbitě a ostražitě zvednout ksicht od urputného a hlubokého zasouvání skrze díru ve smotaném pásku, což se ukázalo být nepříliš dobrým rozhodnutím. Klíč ho trefil někam přes čelisti a nos, všechno mu tam popraskalo, a zoubků se určitě po sejmutí drsňácké kukly dopočítal jenom mimotělně. Zvrátil se dozadu, až to plesklo, jak dopadl na holé půlky a pták se mu zabimbal jako srdce obráceného umíráčku.

Ženská se svalila z lavičky. Zřejmě jsem přišel právě včas, řekl bych, protože si vyrvala pásek z pusy a začala mohutným proudem zvracet. Ty svině by jí nechaly, aby se utopila ve vlastních zvratcích!

„Dě-ku-ju… Dě-ku-ju vám,“ chrčela.

„To nic, hlavně se seberte a utíkejte! Zvládnete to? Já musím zase zpátky.“

„Zvládnu… jo, zvládnu, ale napřed si… ugh… ještě popovídám s tímhle svinstvem,“ hlavou obkroužila oblast, kde ležela dvojka složených nabíječů. Ze země zvedla kus vylomeného obrubníku, stoupla si břichatému, který po ráně do zátylku pořád ještě bučel a kroutil se, mezi rozhozené nohy a zvedla šedivý kus šutru nad hlavu. Neviděl jsem to, ale rozhodně to zadunělo a čvachtlo. Oběť se dostala do role mstitele. Příjemná myšlenka, jak si musela nádherně ulevit, když jim roztloukala koule na kaši a lámala jim hnáty kusem obrubníku.

„Ty blbče! To už nikdy nedělej!!! Myslela jsem, že umřu strachy!“ ječela na mě manželka na přivítanou.

„Oni by jí zabili… utopili v mr-… v tom nebo v tom, chápeš?!“ použil jsem zástupné symboly vzhledem k přítomnosti holek.

„Jo, já vím…“ fňukla manželka. „Bylo to od tebe hrozně hezký, ale stejně. Už nás neopouštěj.“

„Nebudu. Běžíme!“

Za parkem už nás čekala jen dlouhá ulice. U třetí zastávky na té ulici byly staré těžké dveře do našeho domu. Tam jsme se museli dostat. Odhadem tak zhruba pět set metrů a budeme v bezpečí. A zůstaneme v tom bezpečí, dokud se to všechno neuklidní! Zásoby máme aspoň na pár dní, a kdyby někdo chtěl zkoušet nějaký srandičky, máme tam i zbraně. Obušek, boxery, dýky, mačetu a sekeru. S tím už si troufnu se popasovat s partou kreténů.

V podobné situaci je člověk připravený spíše na nějakého ohavného, uhrovitého, smradlavého a vůbec odpudivého pořeza, který spodobňuje veškerou lidskou zášť a debilitu. Něco, co se proti vám vykolébá v připosraných teplákách a pocintaném, poblitém nátělníku, křivé zuby, z huby smrad, že by to přes ulici sestřelilo holuba z kandelábru, na hlavě pochcaná sláma, nalepená na šišaté lebce s čelem, které ubíhá dozadu jako přistávací plocha pro helikoptéru. Takovýhle exemplář zparchantělosti a degenerace lidstva přijímá každý bez zaváhání, to je prostě něco, nad čím by se nepozastavil ani ten nejuvážlivější z nás. Jenže to už nečekáme, nebo alespoň já jsem to nečekal, že se od zaprášené výlohy na rohu odloupne vysoká blondska, střižená nakrátko, ale hezky nakrátko, ohozená v černé, které úzké džíny obepínají úžasná stehna a ještě nádhernější zadek, a že tahle blodska vytáhne zpoza pásku bouchačku a namíří ji na mojí ženu a moje děti!

„Bacha!“ zařval jsem a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Už jsem čekal, že uvidím zášleh ohně a uslyším ránu. Bezmyšlenkovitě jsem popadl klíč a mrsknul ho jako bumerang, ale ta holka byla rychlejší. Sehnula se, rozchechtala, počkala, až proběhneme kolem a začala nás nahánět jako čokl třínohou myš. Vždycky jsem viděl, jak míří na záda trojice mně nejdražších a začal jsem jí křižovat dráhu. Dalo se jen utíkat, ta blonďatá mrcha se držela daleko.

Ovšem jednu chvíli jsme podnikli s mou nejdražší polovičkou úkon, který ukázal, že manželé bývají sehraní jako málokdo. Na okamžik pustila ruku Klárky a  přes hlavu obloučkem hodila drobnou tyčinku spreje. To už jsme měli vrata našeho domu na dohled a já jsem se prostě rozhodl, že to přežijeme všichni!

Bylo to jako ve filmu.

Pche, co ve filmu! Takovýhle synchron by viděli možná Japonci, když sledují ty svoje robotické sporty, kde je lidský postřeh věc už dávno překonaná. Jen jsem popadl drobounké tělíčko tekuté střely, koutkem oka jsem viděl, že se naše pronásledovatelka zrovna přiblížila, jsem zabrzdil, otočil se, chytil sprej do obou rukou a zmáčkl píst.

Kecnul jsem si přitom sice dost tvrdě na zadek, až mi chrouplo v kostrči, ale to nevadilo.

Tenká linka paralyzačního neřádu zasáhla střelkyni nejdřív do vlasů, ale potom sklouzla mírným, až něžným obloučkem (jak jsem sebou pleskl o chodník) do jejího v tu chvíli velice udiveného obličeje, kde se pěkně rozprskla na všechny strany. Blondska se složila jako transformer a začala se kroutit na chodníku. Muselo to být hrozně nepříjemné, teda alespoň tak jsem si to přál.

Domovní vrata za námi zapadla. Jakmile jsme byli i za dveřmi našeho bytu, oddechli jsme si, ale já byl zároveň pořád ve fázi vzteku, pomstychtivosti. Chtěl jsem si ulevit za to, jakým strachem jsem musel projít, chtěl jsem, aby to někdo odnesl!

„Jdu to zkontrolovat ven,“ oznámil jsem rezolutně. „Vy tu zůstaňte a nikomu neotevírejte! Připravte si ke dveří něco, čím se dá v případě nouze vzít po makovici a počkejte, až se vrátím.“

„Zbláznil ses? Chceš znovu jít tam ven? Proč, proboha?!“ nechápala manželka.

„Prostě musím mít jasno. Jen udělej, co jsem řekl, prosím tě. Všechno bude v pořádku, já se vrátím, věř mi. Ale chci zjistit, jak to vypadá, co se to děje, jestli to půjde, chápeš? Mohli bychom taky v tom bytě zkejsnout na dva týdny, což nejde. Buďte v bezpečí, já se vrátím. Stejně to vypadá, že už se to všechno uklidňuje,“ řekl jsem chlapsky a hrdinně, zatímco jsem rozdával polibky na rozloučenou.

Musel jsem ukojit svojí pomstychtivost. Ještě nikdy jsem necítil tak hluboký pud, který mě táhl k násilným činům. A to, jak příjemné pocity ve mně myšlenky na brachiální násilí vyvolávaly bylo samo o sobě děsivé. Cítil jsem, jak mi stoupá tváří až do vlasů horkost jako při horečce nebo z chlastu.

Možná jsem taky chtěl ještě aspoň jednou vidět skvostný zadek té coury, co nás naháněla cestou domů. Jestli všechno vyšlo jak mělo, tak tam ta krásná prdelka ještě někde leží. A já se jí podívám na zoubek, protože mě strašně provokuje. Vyvolává ve mně ty nejtemnější stránky mého já… něčím v sobě. Provokuje mě a to je její smůla, to je její škoda...

Seberu jí kvér a… možná jí odstřelím, když už máme dneska ten den, kdy se svět zbláznil.

Holt, seješ vítr, sklidíš kulku.

Ačkoliv jsem byl niterně více než rozechvělý, rozčaroval mě fakt, že už na chodníku neležela. Ani ona, ani bouchačka. Leželo tam jenom pár mincí, co se jí asi vysypalo z kapsy, jak padla na chodník, a nějaký do kuličky zmuchlaný papírek. Chystal jsem se ho vztekle nakopnout ke kanálu, ale v poslední vteřině jsem nohu zabrzdil.

Ono to totiž vypadalo potištěně. Tak jsem kuličku sebral a začal ji rozbalovat. Byla v ní zabalená žvýkačka, která spáchala dílo zkázy, ale i tak jsem přečetl možná důležitou indicii. Rudými gotickými literami se tam táhl nápis „Konvent“.

A já jsem v tu chvíli měl pocit jako Sherlock Holmes.

Konvent totiž byla hospoda, či spíše klub extravagantních zkrachovalců, excentrických egoistů, znuděné společenské smetánky a podobné pakáže. Původně to byl kostel z červených cihel, jeden z největších ve městě, kam se slézaly nábožné masy na různé mše, křty a podobné radovánky, ale to skončilo v době, kdy lidé ztratili zájem o normální víru a stará generace začala kvapně vymírat. Tehdy církevní majetek měnil vlastníka rychleji než kradená peněženka v metru. A ze znesvěcených kostelů se stávaly, díky akustice a stylu, který býval samozřejmě upraven až k absurdnu, kluby a dupárny, nad kterými se musely svíčkové babky, pravidelné návštěvnice oněch prostor, obracet v hrobě nebo přesypávat v urně..

Takže Konvent.

Chabá stopa, ale… ta blonďatá mrcha musí zaplatit. To byl pocit, který mě v tu chvíli pudil kupředu, aniž se mu dalo vzdorovat. Já jí ukážu, mířit mi na ženu a děti. Až s ní skončím, tak si to namíří maximálně tak na krchov.

 

„Co se tu tak špacíruješ?!“ zahulákal na mě brunátný polda se strništěm na bradě, když jsem přecházel před jeho odstavenou károu silnici. Měl krásné kudrnaté vlásky, které mu propůjčovaly podobu nařvaného cherubínka s povislou bradičkou a podbradečkem. „Šáhni na něco a-…“

„Jen klid, vážené rameno zákona,“ odtušil jsem nepřívětivě, „já jsem normální a nehodlám sahat na nic a na nikoho.“

„Tak jen aby!“

Hlídkoval na bezpečném místě, naproti hotelu, který skoro sousedil s Kostelní ulicí. Kolem byl už stejně klid, jako by se všichni vycukali a konečně uklidnili. Město bylo jako elektrošoku – ztuhlé, polehlé, pomaloučku se probírající z odpáleného bezvědomí. Na chodnících byly všemožné fleky, rozmlácené sklo, vytrhané lavičky, zničená hromada věcí a hlavně i krvavé cákance, které už pěkně zhnědly. Mně připadalo, že se na to policista – kudrnáček dívá s jakýmsi niterným uspokojením. Holt, když už to nemusím řešit a ani následně uklízet, to jsem prostě king.

Konvent byl monstrózní. Pamatoval jsem si ho ještě v době, kdy to byl normální kostel. Už tehdy vypadal bytelně, rozlehle, ba giganticky, ale teď už to mělo další rozměr. Někdo totiž usoudil, že obyčejným způsobem, čili zubem času, zvetšelá cihla není dostatečně ponurá a pochmurná. Takže se teď střecha kostela ježila ohořelými trámy, které byly naaranžovány do podoby tak opravdové, jako by kostel vyhořel a na opravu nebylo dost peněz. Nadto všechny stěny byly vylepšené okousanými místy, na římsách hřadovaly bizarní chrliče a podivné reliéfy jako by rašily z každé zdi. Místo víry se změnilo na místo hříchu, jak paradoxní.

Dosti ale o architektuře, protože jestli jsem se nepletl, možná by tu někde blondska měla být. Bylo to místo, kam by se jí podobné mohly stahovat. Jenže dostat se dovnitř, pokud by byla tam, to by byl úkol nadlidský. Nejsem dostatečně VIP, abych mohl proniknout přímo do Konventu.

Sakra!

Vždycky nějaká srágora v cestě! Jednou člověk není dost tohle, někdy dost támhleto. Dojebaná elitářská zasraprdel!

Hele!

Jak jsem tam táhl po chodníku a díval se přes ulici na odpudivé monstrum Konventu, uviděl jsem v zadní uličce tři holky, všechny v tmavých hadrech, jak dřepí na rezavém zábradlí. Ne, čtyři byly, ano, ano, ano!!! Čtvrtá byla právě mnou kýžená blondska.

Padl jsem za autem, které stálo zaparkované přímo naproti uličce a žehnal faktu, že ulice jsou tak prázdné. Auto bylo domlácené, skla vytlučená a dokonce mělo ohořelou kapotu, ale to bylo jedno, protože jako skrýš sloužilo dostatečně. A dokonce jsem slyšel, co si ty na zábradlí mezi sebou povídají, přičemž jsem mohl dokonce i nenápadně vykukovat nad dvířky, protože roztřískané sklo na druhé straně mě spolehlivě krylo a mělo v sobě dírku právě takovou, abych mohl jako kukátkem sledovat vše důležité.

„Jsem děsně utahaná,“ řekla ta, kterou jsem si přezděl na boubelku. Měla ostře červené vlasy po ramena a brýle s úzkými obroučkami ji dodávaly nádech učitelky.

„Ale super, ne? To byla zase sranda!“ odpověděla jí malá zrzka, střižená nakrátko. Ta zase vypadala jako prototyp lesby nebo alespoň aspirantky na toto zařazení.

„Lehnu a budu spát a spát a spát!,“ rozpažila ruce další blondska v partě.

„Já se zajdu vyčůrat,“ odpověděla ta moje blondska. „Pohlídejte mi to zatím, jo?“

To mluvila o pistoli. Když houpala tím svým oblým zadkem po schůdkách do malých dveří, původně tamtudy zřejmě vcházel farář a ministranti a podobná žoužel, položila si bouchačku na okýnko, které bylo hned vedle těch dveří.Mimochodem, to mi dokazovalo, jaké mám v tu chvilku štěstí. Takhle samozřejmě mohl do Konventu nakráčet jen někdo, kdo je tam jako doma, čili osoba tak velice VIP, že já takhle VIP nebudu, ani kdybych žil tisíc let a aspoň tři životy.

Dveře zaskřípaly a zabouchly se.

Bylo mi jasné, že tohle je můj startovací výstřel. Ta, co zná můj obličej, je pryč. Ostatní netuší, co jsem zač. Musí to proběhnout rychle podle prastarého a velice správného hesla, které praví: „Do nich, dokud jsou blbí!“

Dostal jsem se ze zorného pole trojice, přešel si ke Konventu a poté se nenuceně vynořil za rohem. Zamířil jsem přímo do uličky, jako by mi to tam patřilo. Sice ve mně byla trochu malá dušička, ale moje niterné pocity, které byly toho dne velice negativní a nepřátelské vůči všem bláznům, které jsem potkal, mě udržely ve stadiu chladnokrevnosti. Jak jsem si to štrádoval k zábradlí, spočinuly na mě zraky všech tří.

„Zdravím,“ zahalekal jsem a vložil do toho řemeslnickou bodrost, „už mě sháněl, žejo?“

„Cože? Kdo?“ ozvala se boubelka a měřila si mě jaksi podezíravým pohledem.

„No, ten nejvyšší, ne? Chtěl po mně vopravu, někde tmu to prej kape a musím se na to podívat hned, víkend nevíkend. Jako by to nemohlo počkat, co? Asi nevíte, kde todlencto má hlavní uzávěru vody, že ne?“

„Ne, to nevíme,“ odpověděla podezíravá mluvčí.

„No nic, díky za pokec. Já jdu na to! Vono to někde bude.“

Ledabyle jsem vykročil na schůdky a když jsem míjel malou římsu, dvakrát jsem se rychle nadechl, vyvolal jsem si v hlavě onen euforický přetlak, kdy se vám zdá, že každou vteřinu odletíte nebo sebou seknete o zem, popadl zbraň a otočil se ke trojici, která vytřeštila oči a ztuhla jako bychom si hráli na "Cukr-káva-limonáda-čaj-rum-bum".

„Hej, co to děláte?!“ zmohla se malá lesba na nepříliš hlasitý protest.

„Žádný zbytečný otázky, slečny, hezky zavřeme hubinky, jasný? Slezte z toho zábradlí, ale pěkně pomalu. Já tu mám řízení s vaší kamarádkou, aby bylo jasno, takže doufám, že nás nebudete zkoušet rušit nebo se pokoušet ji nějak varovat, že ne? Protože kdyby náhodou jo, tak by se mohlo stát něco… mimořádně neočekávatelného,“ potřásl jsem pistolí. "A to se stát nemusí."

Hezky jsem si je obešel jako ovčácký pes stádečko a opřel jsem se o zeď, aby stály mezi mnou a schůdky. Měl jsem je na mušce a uvažoval, jaký to bude pocit, až přijde ta chvíle a přede mě se postaví znovu ta blondska. Musel jsem připustit, že přes násilnost těch chvil, mě to vzrušovalo. Trnula mi páteř od kostrče až mezi uši. Cítil jsem to jako nějaké pobláznění, afrodisiakum, které se mi medově rozlévá v žilách.

"Tři holky tu mám," zpívalo mi to nově nabyté zbytnění testosteronové podstaty.

Nepoznával jsem se. Cítil jsem se nespoustaně, volně a jakákoliv společenská konvence byla tak maximálně k smíchu. Cítil jsem jenom pudy ve své mariánskopříkopní nízkosti. V té rujné náladě, kdyby se blondska přece jen nějak vypařila, bych se mohl pomstít aspoň na nich. Nebo ne pomstít, tak se to říct nedalo, ale odškodnit se, uklidnit a uspokojit… Všechny tři je hezky poskládat a poskulptovat, propojit a zapojit a potom pořádně ošukat.

Na mě hodně drsné myšlenky, protože nikdy předtím jsem v sobě neměl takhle průrazné "chlapství". Nicméně bylo příjemné to v sobě najít. V tu chvíli jsem měl pocit, že právě tohle mi scházelo, že tohle vyplnilo mou tělesnou schránku až po okraj. Ze samečka se stal alfa samec, co si vezme, nač dostane chuť! A stačilo k tomu jenom zdravé nasrání z jednoho debilního dne a kvér.

Skříply dveře a ze schodů se pružným krokem snesla blondska. V první chvíli se chtěla určitě zeptat, co se děje, proč jsou její kámošky tak zmlklé a vypadají tak ustaraně. Potom si ale vzpomněla na svůj kvér a uviděla jen prázdnou římsu. Nadto zblýskla i mě s napřaženou pistolí a zřejmě spokojenějším výrazem ve tváři, než bych já sám připustil, že jsem mohl mít. Měl jsem v tu chvíli chuť šklebit se jako rozšlápnutá dýně o Helloweenu, jen by to bylo o mnoho vítězoslavnější a ne tak čvachtavé.

Čekal jsem strnutí, paniku, strach, hrůzu, děs. Čekal jsem pláč, nářek, bědování a prosby, rozteklou řasenku a popotahování.

Nečekal jsem, že se usměje a bude vypadat tak spokojeně, rozkošnicky a mlsně, jako by zamkli děcko v cukrárně.

„Holky s tím nemají nic společného,“ řekla příjemným altem. „Nech je jít. Čekala jsem, že přijdeš, ale je nech prosím jít.“

„Dobře. Běžte. Nechte nás,“ zavrčel jsem.

„Zavoláme si?“ ohlédla se rozřesená boubelka na blondsku, která ale pořád nevypadala ani trochu vystrašeně.

„Asi spíš už ne,“ zavrtěla hlavou blondska, ale věcnost toho konstatování mě bodla až  kdesi v kříži. Počítala s tím, že je to její konec. Upřímně řečeno, já zřejmě taky. Nikdy v životě jsem neměl takovou chuť někoho odrovnat, típnout, odkráglovat, zahlušit a vykynožit.

Osaměli jsme. Jen ona a já. A spousta vzteku a nenávisti, kterou jsem stihl vybudovat za tu chvíli, co jsme se setkali prve. Bublala ve mně, přelévala se a kypěla. Čekala jako moře kyseliny, až ji všechnu vychrlím na svoji oběť, aby ji mohla spálit, rozežrat, zničit. Nezbyde vůbec nic, jen mastný flek.

„Chceš mě odprásknout?“

„Za to, co jsi udělala, si to podle mě zasloužíš!“

„Hm, fajn. Ale s tímhle ti to půjde líp!“ broukla a hodila mi cosi kovového, co jsem lapnul do dlaně.

Byl to naládovaný zásobník.

Nejsem odborník na bouchačky, ale viděl jsem něco v televizi a něco jsem přečetl, takže vysunout zásobník ze zbraně nebylo nic až tak složitého. Stiskl jsem uvolňovač a do dlaně mi vyjel druhý studený černý kus kovu.

Prázdný.

Blondska měla v očích dva plamínky. Sálala z ní dychtivost a naprosté opojení okamžikem. Vypadala trochu jako v transu a její dýchání začínalo být, jestli jsem to mohl zhodnotit, povrchní, mělké. Připomnělo mi to milování, ženu, která stoupá po strmé spirále přímo k orgasmu. Ta holka mě mátla, její chování mě úplně rozhodilo. Jako by požíraná myš ještě dávala kocourovi masáž jazyka a dásní.

„Nabít umíš, žejo?“ zeptala se.

„Hm, to jo, ale... To mi chceš říct, že celou dobu-…“

„Nechci říct nic. Nabij pistoli a střílej… Zabij mě, dělej! Uvažování nech na potom, budeš mít času dost. Teď to udělej.“

Sama mi hodila plný zásobník. Chtěla, abych ji odstřelil a dokonce vypadala, že se na to připravuje a těší! Jako by právě vyhrála první cenu v loterii a ne se dívala do hlavně, která do ní za pár vteřin může nadělat pár velice oškllivých děr. S tou holkou nebylo něco košér.

Sklonil jsem zbraň a natáhl uzávěr. Strčil jsem na místo prázdný zásobník, který s cvaknutím zapadl a poté naprázdno cvakl a nechal závěr znovu sednout na své místo a schovat obnaženou hlaveň. Zhluboka jsem si oddechl, jako bych si právě svalil z hrudníku Eiffelovku.

„Nezabiješ mě?“ zeptala se tiše a nebylo možné neslyšet v tom hlase kapku zklamání.

„Ne, nezabiju,“ odpověděl jsem jí. „Teď jsme si kvit, to mi bohatě stačí.“

„Ne, teď ti dlužím já. Měl jsi nade mnou moc. Mohl jsi mě zabít, mohl jsi mi ublížit, ale neudělal jsi to. Můj život máš teď v rukách. Chceš být můj pán…? Buď můj pán právem přemožitele, právem dobyvatele. A já budu tvoje otrokyně, napořád, do konce života nebo dokud tě neomrzím.“

„Ne, díky. Na tohle fakt nemám kdy,“ odsekl jsem a hodil jí prázdnou pistoli. „A tímhle se neoháněj, pokud to nemyslíš opravdu vážně.“

Cítil jsem její horký, naléhavý pohled v zádech, žhavý jako asfaltová silnice v letním podvečeru. A cítil jsem taky, jak jsem se pod ním zpotil, jak strašně mě vyčerpala sebekontrola, kdy jsem při slovech o pánovi toužil ji popadnout, strhat z ní hadry, popadnout a stisknout tu její nádhernou prdelku, a na místě si to s ní rozdat, využít toho, že bych byl její pán a užít si ji na všechny způsoby až do úplného vyšťavení, až by mě museli odvézt na JIPku s akutním případem vyčerpání a dehydratace.

Budu potřebovat studenou sprchu.

Ledovou…

 

Jak to vypadalo, svět se otřepal a znovu zaostřil. Magořinec byl pryč, šílenství se ztratilo jako špinavá voda z vany, když se vytáhne špunt. Ovšem stejně jako v opravu zaneřáděné vaně zůstala ještě kolem spousta špíny a svinstva, které se muselo vzít sprchou. V tomto případě to vypadalo na tisíce žalob a soudních procesů, které vyvolal den, kdy si příčetnost vzala dovolenou. Takže orgány státní moci, ať už výkonné nebo soudní, byly zavalené jak Tyrolák pod lavinou. Soukolí, které už takhle vrzávalo a skřípávalo více než by bylo záhodno, se tak zastavilo téměř úplně. Čili se dalo předpokládat, že se velká část oněch skutků k prošetření a vyšetření buďto ztratí nebo se potáhne roky a roky a roky, než na ně vůbec přijde řada.

Tak nebo tak, problém vyřešen.

Něco se stalo, a že to bylo v tu chvíli opravdu příšerné, nicméně teď je po tom, takže se pokuste zapomenout, pokud jste živí. Pokud nejste živí, máte to o to jednodušší.

Ne, že by se podrobněji nezkoumalo, co kulminaci šílenství tak naráz způsobilo. Ale zjistilo se jen, že ta vlna zasáhla pouze naše blahé město, od kraje ke kraji, a že to je veliké město. Jenže příčiny, oj, to už je jiná. Zkoumal se vliv mikroorganismů, virů, bakterií a bacilů. Odebíraly se vzorky, zkoumalo se ovzduší, jestli nebylo nějakým způsobem rozptýleno cosi chemické podstaty, co mohlo vyvolat podobnou smršť zhovadilosti. Fantastové vytahovali nebeské úkazy s tím, že na nás byl proveden útok z hvězd.

A právě útoku z hvězd se, ačkoliv oficiální místa tuto teorii poslala okamžitě k ledu, masám nejvíce zalíbil. Takže šeptanda roznášela fakt, že na nás, na naše sladké industriální hnízdo, sice mega, ale pořád hnízdo, zaútočily síly z vesmíru. Mimozešťané, kteří si tu zkoušeli novou zbraň, (zřejmě nějakou blbotvornou, dodával jsem si pro sebe já).

Jo, mimozemšťané to určitě a nabeton museli být!

Víte proč lidi vždycky takhle zaujme jakákoliv možnost, že by se pozemský problém vysvětlil útokem z hvězd?

Protože se bojí. Mají strach.

Jenže ten strach není ve vztahu k vlastnímu útoku a zeleným ufounům, eventuálně okatým šedivákům. Ten strach pramení z nás, z našeho nejniternějšího já, které se bojí dalšího dne, kdy můžeme sami proti sobě rozpoutat téměř cokoliv. Toho se bojíme všichni  a cítíme, že proti tomuhle jedu, který si neseme v zubech každý, je jediný lék - sjednocení. A právě útok kohosi, kdo nepatří na naši planetu, by měl onen hojivý účinek na celé lidstvo. Semklo by se a sjednotilo proti vnějšímu nepříteli, který si svůj zelený zadek přivezl hvězdnou lodí. A najednou by bylo každému putna, jestli se do obrany Země zapojí Arabové nebo Židé, černí, bílí, žlutí nebo modří se zelenými kytičkami. Najednou by to bylo všechno jedno, protože by to bylo MY proti NIM a ti ONI by nebyl nikdo z nás, nikdo z lidí, nikdo ze Země.

Jak vzácně osvěžující myšlenka. A právě proto, jak se zdá, skoro všichni nebo přinejmenším většina populace je ochotná věřit tomu, že nastal právě onen vzácný čas, kdy si nás vyhlédl nějaký vesmírný nenechavec a hodlá se do nás pustit.

Já jsem nevěřil, že to tak je, to jen na okraj. Bylo mi divné, že šílenci, tedy ti přeživší, se vrátili zpět do normálu. Ovšem nesnažili se svádět nic na nikoho. Jejich výpověď ohledně šíleného dne byla taková, že vše se dělo jen z jejich osobní vůle, čímž berou celou vinu pouze na sebe. A po tomto prohlášení byli tito čestní znovuozdravělci odesíláni příslušnými místy na psychiatrická vyšetření, psychologická sezení a podobné, čímž se, aby toho nebylo málo, zahltilo v tomto odvětví i zdravotnictví

Jeden den magoření a kolik kontiunálního svinstva to natropí! Z hoven potom lezete ještě další tři měsíce, přičemž se ještě další tři budete dozajista oklepávat a další tři bude trvat než vyčichnete.

Ale my jsme byli v pořádku, to bylo hlavní. Přežili jsme a všichni zůstali u dobrého zdraví, přinejmenším tělesného. Jen mně v hlavě dost často hlodala myšlenka na tu sexy blondsku.

Občas jsem si ji představoval.

Její tělo, hlas, její odevzdanost, se kterou by určitě byla moje, kdybych jen kývl prstem. Když jsme se se ženou milovali, s touhle představou jsem šplhal k orgasmům takové síly, že jsem si je neuměl ani představit. Připadal jsem si potom jako největší podvodník, ale zároveň mě utěšovalo, že při sexu si pomáháme představami všichni. Kdo ví, nač myslí má drahá, když to děláme? Já to ale nechci vědět, ani jí to nijak neberu, takže i já mám, jak se zdá, právo mít vlastní myšlenkovou "bokovku".

Někde v nedozírných hloubkách jsem si přál ji zase vidět. Ovšem to byla myšlenka natolik bizarní a svým způsobem zvrácená, že jsem ji zavřel pod deset dubových poklopů, rezolutně je zatloukl hřeby a na ně ještě přivalil tunový balvan. A říkal jsem si, jak je zvrácenost strašlivě špatná a ohavná a vůbec fujtajbl.

Ale jak moc bych si přál se v ní utopit.

 

Kolega Majzlík už se do práce nevrátil.

Říkal jsem si, že má nos na situace, protože kdybych ho ještě jednou měl zahlédnout, buďto bych se příšerně poblil nebo mu utrhl kebuli. Nebo mu utrhl kebuli a pak mu nablil do krku, zkrátka libovolná kombinace daných úkonů, přičemž by tam ale určitě byly blitky a utržená hlava, to je hotovka. Jen mě zajímalo, jak vzal nenadálé vášnivé sblížení své matičky s betonem ulice. Bylo by mi ho líto, ale nedokázal jsem si představit, jak bizarně to může právě on, buzimír ouchylákoň, vnímat. Třeba ho to potěšilo, magoři jsou různí, a třeba ji má doma, zastlanou v posteli a nechává si ji pomalu vysychat, aby mu mohla dělat společnost i dál.

V kanceláři a vůbec v celém tom hnízdě krys (kancelářských) byly první dny, protahující se až do týdne, jakési rozpačité. Bylo přímo a jasně vidět, kdo z mých kolegů (se kterými se už nikdy, čestné slovo, kamarádit nebudu, ani kdyby mi nezištně darovali ledvinu, svého nejoblíbenějšího plyšáčka a zabezpečili mě do konce mého bídného života přísunem čokolády) propadl běsnivému magoření a kdo zůstal normální jako třeba já. S nevolí jsem si připustil, že těch, kteří  zůtali normální, zase tolik zřejmě nebylo. Ti pracovali klidně, zaujatě a soustředěně. Hleděli si svého a vypadali... no, zkrátka jako normálně. Ovšem ti další byli jako uzlíčky nervů - poposedávali, vrtěli se, rozhlíželi a u ničeho nevydrželi dlouho. Vypadali jako laboratorní myš k testování kokainu, která uprchla z výzkumáku a venku si pozdě uvědomila, jaké to přinese nepříjemné následky. Podrážděnost, neklid, absťák.

To bylo taky hodně znepokojivé, protože jsem si nedokázal odpovědět, jaký absťák to může být. Lidé byli bledí, potili se, funěli, seděli a tupě zírali před sebe, jako kdyby je bolel trojklanný nerv a oni všechnu svou sílu vrhli do vnitřního boje za to, aby se bolest nerozvinula úplně. Všechny prostředky, všechny síly se mydlí kdesi uvnitř a z člověka navenek zbyde jen cosi, co připomíná vyvařené hovězí střevo.

Ovšem to byla starost, která se mě netýkala. Já cítil jenom vliv přestalých vypětí, po nichž mi zřejmě zbyly dosti pocuchané nervy. Jistá přepadlost mi zůstala, jako bych přestal věřit světu kolem sebe a občas, ale opravdu jen občas, jsem se cítil podrážděný jako prudérní stará panna na erotickém veletrhu v koutku megaptáků. Jinak bylo všechno dočista jako předtím, než jsem zjistil, že svět a přilehlé okolí zřejmě zaplavuje nějaká příšerná epidemie zhoubné debility, se kterou se ale nedá nic dělat.

Cesty do práce - sprint.

V práci práce - stres.

Mezi tím zhltnutí něčeho, aby člověku nekručelo v žaludku a nepěstoval si vředy nad rámec únosnosti - žaludeční obtíže.

Cesty z práce - sprint.

Doma za tatínka - stres.

Napadalo mě, jestli to takhle prázdné a jednotvárné bylo i dřív. Připadalo mi, jako by mi někdo odoperoval klapky z očí a já se najednou mohl rozhlédnout. Ovšem nějak dvakrát se mi nelíbilo to, co jsem viděl, což mě samotného frustrovalo, protože já jsem přece MUSEL naprosto milovat to, co jsem viděl! Člověk je... součást soukolí. Takové šikovné a pracovité ozubené kolečko, které se točí v tom ohromném, neporovnatelném přístroji.

Hovno, otrok je to! A i otrok by na tom byl, kurva drát, líp!

Svět je jedna veliká šedivá hrouda zetlelých časoprostových sraček, naházených na jednu hromadu, slepených a spečených vlivem věčného opakování se. Ve své podstatě nic tu nemá smysl, nic nemá cenu. Je to slzavé údolí a nic, co můžete udělat, vám nepomůže ke zlepšení téhle ubohé situace. Pokud nejste hyena, která si už natahala hezkou hromádku zasmrádlých střev někam do příhodného křoví, kde si je teď radostně a slastně požírá, až mlaská, budete pořád jen ten hladový, hubený a prašivý šakal, který pobíhá sem a tam, olizuje drobky a hnijící kosti, aby dotáhl kousek toho upachtěného žrádla i do svojí nory, kde na těchhle zbytcích velkopanských hostin budou přežívat i jeho děti a paní šakalová.

Jenže ne každý má na to, aby se z něho stala hyena.

Ti si potom ale jednoho dne začnou pokládat jasnozřivou otázku o smyslu života, existence a světa vůbec, když se všechna ta velebnost moudrých slovních spojení srazí na cestičku do roboty a cestičku z roboty, vychrápat, a pak pěkně zase znovu. A pořád dokola, furt, imrvére, až dokud lidský bércoun někde na své cestičce, kterou každý den probíhá jako šílený, nechcípne. Ale co? Jedna cestička se zasype, zmizí. V noře pochípá pár holých, slepých bércouňat, a svět se točí dál jako by se nechumelilo.

Hovno, přebrané, filtrované a destilované hovno, to vám povím.

Mám rád svojí rodinu, umřel bych pro ně, aniž bych o tom musel uvažovat, ale podlední dobou se mi do hlavy plížily svatokrádežné myšlenky na to, jaké by to bylo bývalo bylo, kdybych rodinu neměl. Kdybych se mohl vrátit do bodu nula, kdy jsem si žil mládeneckým životem sám. Samozřejmě to byla doba plná onanie a upachtěných vztahů, sloužících zejména k uvolnění libida, ale svým způsobem to byl stav šťastný. Člověk se nemusel o nikoho  bát, o nikoho starat, jen sám o sebe, což je úkol, v porovnání s péčí o rodinu, srandovní. Jenže když jsem si vybavil tváře mé ženy a našich dvou holčiček, nenáviděl jsem se za ty myšlenky. Tak hluboce jsem se nesnášel a připadal jsem si nízký, pokřivený, opovrženíhodný. Padala na mě z toho spolehlivě propastná deprese. Představa, že bych byl sám, bez nich, byla neakceptovatelná. Už by ze mě zbyla jenom šlupka, kdyby se někdy mělo přihodit cosi, co by mi je vyrvalo z rukou. Nikdy už bych se nedokázal vrátit do bezstarostného stavu, v němž jsem žil před tím, než jsme se s mou nejdražší poznali. Nebylo cesty zpět, všechno už bylo posunuté, všechno se už vyvinulo do vyšší formy, která se nedá nikterak rozplést a degradovat opět na startovní podobu.

A tak jsem se znovu zapřáhl, znovu jsem si na krk poslušně nasadil chomout a táhl ve vyjetých kolejích jako poslušný pivovarský valach. Umírnil jsem svoje filosofické úvahy a poslal je do hajzlu, kam patří. Zapomněl na to, co je a není důležité. Důležité, jakožto slovo, se musel odosobnit, protože ve své podstatě není důležité naše já, ale vždycky ta já okolo nás.

Když jsem se s tím takhle hezky smířil a vrátil se na pravou cestu nekonečného jha, jednoho krásného dne, když jsem se takhle vracel z místa výkonu svého zaměstnání, z té fabriky na zombie, koho takhle nepotkám u našeho domu.

Blondska.

Co tu jen může chtít? Nechce zase něco zkoušet? Radši si na ní dám bacha!

To se mi dralo do hlavy, abych jako vypadal sám před sebou bez škraloupu, ale toto obligátní otázání bylo převálcováno podivnou radostí, která se mi rozlila ze žláz s vnitřní sekrecí, jakmile jsem ten její sexy rozcuch uviděl.

"Nazdárek," řekla samozřejmě, jako bychom byli staří známí.

Jak nádherně samozřejmě. Upřímně řečeno, takhle nějak jsem si to maloval ve svých fantasiích, kterých jsem měl od našeho minulého setkání pořád víc a víc. Přišlo mi to samozřejmé, jako bych tím incidentem získal právo mnohoženství a s touhle kočičkou nás oddala mlčící bouchačka stylem "dokud vás smrt nerozdělí".

"No nazdar," odvětil jsem neutrálně. "Co tu děláš?"

"Pamatuju si přece, kde máte hnízdečko," usmála se. "A přišla jsem za tebou. Jenom za tebou, žádné strachy."

"Já nemám strach," ubezpečil jsem ji rázně. "A ani tehdy jsem ho neměl. Nemít tam rodinu, viděla bys to líp. Se mnou si nikdo hrát nebude! Nebo ne dlouho..."

"Hm, to je fakt, nemůžu nepřipustit. Neměl jsi strach. Bylo to super. Impozantní. Choval ses jako chlap a to se mi na chlapech líbí," ocenila mě a mé ego se proměnilo v čiročiou erekci duše a mé zbytňující maskulinity. "Přišla jsem tě za to pozvat na skleničku."

"Mě? A proč právě mě?"

"Jo, tebe. Chci si s tebou mimo to v klidu promluvit, jestli nemáš nic proti. Spláchnout tu bouchačku."

"Kdy a kde?"

"Konvent, v sobotu večer, tak kolem osmé. Jestli tě doma pustí."

Opět to provázela úsměvem, ale teď už byl o poznání drzejší. Naznačoval, že třeba tatíka zavřou do špajzky, jakmile projeví přání kamkoliv si vyrazit a ženuška bude před ní s natáčkami na hlavě držet vartu s válečkem na nudle v ruce.

"Neměj starost, budu tam. Co mně dělá jediné starosti je to, že mě nepustí dovnitř jen tak, pronic zanic. Na tu ratejnu se prý čeká snad měsíc, než ti milostivě potvrdí rezervaci. Ale ty vypadáš, že tam máš předplacenou židli, takže předpokládám, že pokud půjdu za tebou, nebude problém. Po kom se teda mám ptát?"

"Po Lindě. To stačí. Budeš očekáván."

"Budu tam," kývl jsem pevně, chlapsky. Zrovna tak jsem předpokládal, že by se jí to mohlo líbit. Byl jsem hrozně rád, že zrovna ten den jsem netáhl dvě igelitky se všemožnými nákupy. Chybělo by, aby se mi při tomhle maskulinním vystoupení vysypal z tašky pytlík bonbónů a hygienické tampóny pro manželku. To bych si to rovnou mohl jít někam hodit, ačkoliv mně přece na té blonďaté holce vůbec nezáleželo. Mohl bych na ni vystrkovat zadek v proprděných, propocených a ještě prasklých gatích a mohlo by mi to být fuk. Mohl bych se vedle ní svobodně uprdnout a mohlo by mi být fuk, co si bude myslet. Mohl bych se před ní dloubat v nose a žonglovat šušněm a za mák by mě nemuselo zajímat, co ona na to.

Kristapána, tohle bych ale nikdy neudělal!!! Mohl bych, ale NESMÍM! Ne před ní. Před ní jsem cítil, že potřebuju být natolik nezávislý a pevný muž, jak to jen půjde. Nevzrušený, chladný a v kramflecích pevný chlap. Chlapisko, hodné toho označení. Samec každým coulem. Macho Machovič Samčenko.

Linda.

Jak je jenom možné, že se mi najednou naplňují moje divoké sny? Vždyť to jméno samo o sobě znělo jako pozvání mezi nohy. V jejím podání rozhodně. Linda, hmm, stejně tak mohla říct: "Pojď mi ji vylízat!" Znělo by to sice trošku jinak, ale v mojí hlavě by to mělo dokonalý souzvuk. Protřel jsem si oči a snažil se vydýchat nápor vzrušení, který se mi pokoušel protrhnout kalhoty. Nerad bych přišel domů právě v tomhle stavu. Sice se nic nestalo a o nic nešlo, ale moje svědomí by si to mohlo vyložit jinak a nechat mě jednat natolik divně, že by má žena mohla pojmout, i když není žárlivá, nějaké nevhodné podezření. A já, jelikož jsem od přírody tvor víceméně pravdomluvný, bych se mohl prokecnout.

 

Ten chlápek v  černém kvádru a černých slunečních brýlích, které neodkládal, třebaže už slunce zapadlo, nevypadal příliš mile. Rozhodně to nebyl uvaděč, spíš opak. Držel v mohutné lopatě své dlaně černé desky a na uchu měl nasazené sluchátko. Taky černé. Před Konventem se vlnil had lidských zoufalců, kteří se za každou cenu chtějí dostat dovnitř a popostoupit tak ve společenském žebříčku o nějaké příčky vzhůru. Image a prestiž, to je holt droga jako každá jiná. Jenže od toho tu byl mlčenlivý ramenatý rozpleskávač, aby zajistil, že poskok na společnském žebříčku nebude věc zase tak snadná. Jeho nejčastější větou bylo pseudopřátelsky laděné, ozvěnu jeho jasné fyzické převahy nesoucí:

"Teď plno, kámo, až někdo vodejde! Zatím čekej, buď tý lásky, jo?"

Hlas měl býčí, stejně jako šíji, svaly krk a... zřejmě byl prostě celý z hovězího. Kdybyste si dali tu práci a zavedli ho na jatka, zřejmě by z něj mohla být zajímavá hromádka krvavých stejků, která by nasytila pěknou řádku hladových.

"A co ty, kámo? Kampak si to štráduješ, co?" zeptal se mě s onou přívětivostí obra, který ve svém rajónu potkal zmateného skřítka, a i když už teď ví, že to skončí smutným čvachtnutím a jeho špinavou podrážkou, rád předtím ukáže lidskou tvář, třebaže to bude maska kruté falše, mající toho pumprlíka ukolébat, aby moc neuskakoval a necukal se.

"Někdo mě sem pozval. Jdu za ní."

"A za kým to jako má být?"

"Za Lindou."

"Linda?"

"Jo, mladá fešná holka, krátký sestřih, blond vlasy a záliba v černých hadrech," seznámil jsem ho s fakty.

"Aha. Jo, v pohodě, kámo. Znám, jasně že znám. Dávala nám echo, že dneska čeká nějakýho kořena. Najdeš ji asi v boxu-..."

"Šest?" střelil jsem od boku, protože mi to přišlo v tu chvíli jasné.

"Jo, přesně tak."

Ještě nikdy jsem v Konventu nebyl. Ovšem podle obecně známých referencí a nadšeného blábolení od každého, kdo se tam někdy nějakou šťastnou souhrou okolností dostal, jsem si zhruba uměl představit, co to místo obnáší, takže jsem nebyl překvapen, tím méně šokován. Vypadalo to prostě tak, jako byste vzali kostel, opatřili ho kdesi pod střechami ocelovým drátěným ochozem, ze kterého svítí různobarevné šajnomety jako na divadle, vyházeli všechny kostelní lavice a nasázeli tam masivní černé stoly v popředí a kukaně v modro-černo-rudé vzadu. V místě oltáře se teď tyčil goticky vyhlížející bar z tmavého leštěného dubu, jenž vypadal velice historicky a dýchala z něho až gotická zatuchlost. Když si ještě přimyslíte v půlce hlavní lodi vyvýšený taneční parket, nad nímž na řetězech pluje plošinka pro hudbuvedoucího, jeho vércajk, jenž právě loudí zvukovou stěnu jakéhosi psycho-paličského druhu, a dvojici skoro nahých tanečnic, závoj kouře a hromadu rozjařených, ožralých, zfetovaných a zpocených lidí - samozřejmě té vyšší sorty, dostali jste Konvent v celé jeho kráse.

Tři, čtyři, pět...

Říkal jsem si, jestli se na mě zase podívá tak, že by se mi rozpustila i kreditka v kapse. A taky jsem si říkal, jestli jsem jako opravdu pozvaný nebo jestli bych měl jako správný gentleman pozvat blond-... vlastně Lindu já. Protože v tom případě by se mi zřejmě velice brzy mohla kreditka rozpustit doslova. Někde jsem totiž taky slyšel, že tady stojí dva panáky tolik, co jinde flaška sakumprásk.

Šest.

Byla tam. A měla v očích onen svůj pohled, který kdyby se dal destilovat a stáčet jako kapky, každý impotent a visatec by za něj dal první poslední. Stačila by mu kapka a měl by ho jako stožár, na který si ta jeho může klidně věšet ručníky, lodní plachty a podobné textílie.

"Ahoj," osmělil jsem se dnes první já.

"Ahoj, zlato," řekla polohlasem, ale mně jako by zatroubil u hlavy mlžný roh.

Zlato...? A co teď? Vyvrátit? Podpořit? Utéct?

Nechal jsem to být a přisedl si naproti. Vypadalo to nejnevzrušeněji, alespoň podle momentálních možností, které se mi nabízely ve skladišti mého mozku. Možná mohly být i lepší možnosti, ale můj mozek zase není tak briskní skladník, abych po něm chtěl zázraky.

"Co si dáš?" zeptala se se samozřejmostí v hlase.

"Co piješ ty?"

"Říká se tomu Podřezaná jeptiška. A je to-..."

"Ušetři mě podrobností, mně to stejně nic neřekne. Je to k pití?"

"Dá se."

"Tak si dám taky."

Když goticky nalíčená servírka se zadkem, opnutým v kožených kalhotách, přebrala objednávku, chvilku jsem nevěděl, jak se na Lindu dívat. Bloudil jsem očina po stole i po boxu, kde jsme seděli. Všechno vypadalo starobyle a hereticky, přítmí čarovalo mihotavé stíny a barevné kužely ze světlometů chvilkami připomínaly odlesky požáru prokletého města. Vstkutku pekelná atmosféra.

"Chtěla jsi mi něco říct, jestli se nepletu?"

"Jo, to chtěla," souhlasila. "Důležitou věc, kterou bys asi měl vědět. Kterou si podle mého určitě zasloužíš vědět."

"Poslouchám tě."

"Jde o to, co se minule stalo."

"O tom už nemluv, to je pryč," chtěl jsem mávnout velkomyslně rukou, ale přerušila mě.

"To není pryč. Vůbec to není pryč. Bude se to vracet jako všechno - v kruhu. Vždycky širším a širším."

"O čem to mluvíš?"

"To, co jsi zažil, tomu se říká Den D! Ten den si každý vybere to, co by si přál udělat. Nejtajnější fantasii, jakkoliv úchylnou, zvrácenou, skrytou v nejhlubší žumpě tvojí duše. Co toužíš zažít nebo udělat, úplně cokoliv! Jak přijde Den D, o první hodině po poledni to všechno vypuká. V ten okamžik musí dojít k tomu, že zrealizuješ svůj úkol - svůj sen. Máš na to pět hodin. Pět hodin, kdy se smí všechno."

"A co policajti?"

"Netušíš, kam až tohle sahá. I mezi nimi je hromada těch, kteří si v Den D v jednu udělají... radost. Je to jako lesní požár v kořenech. Neodhadneš, kam až se to rozhořelo, odkud vyšlenou další plameny. Ke členství stačí najít si správnou stránku na netu a přihlásit se. Dostáváš potom nejčerstvější informace každý den."

"To byl ale někdo zarazil, ne?"

"Jo? Když uvidíš na netu stránky zastánců teorie záchrany lidstva prostřednictvím UFO, přičemž ti budou psát, že zítra probíhá velký záchranný let pro všechny vyvolené, kteří přijdou na hlavní skládku komunálky, taky je půjdeš zarazit? Ne, jenom si poklepeš na čelo a pokračuješ dál. Každý si totiž nese následky za svou chvíli slasti sám."

"Takže to funguje tak, že prostě... někdy dostanu elektronickou poštou, že další den nastane ten Den D. A já si hrozně moc přeju uříznout šišku starýmu z práce. Takže další den v jednu hodinu popadnu kudlu a tu palici mu fakticky uříznu? Za což si následně, až se všechno zase usadí a zklidní, dostanu třeba doživotí?"

"Jo, tak to je."

"Já to ale nechápu. A co z toho budu jako mít? Já vidím jenom mínusy!"

"Jenže v tu chvíli je to jako koktejl všech možných známých drog, které znáš! Jako bys promíchal stimulanty s opiáty a přikořenil to halucinogenem. Všechno ti to v jednu chviličku, pokud jsi rozhodnutý se připojit, proteče žilami a tobě je jako by ses proměnil v raketu a vyletěl přímo do vesmíru. Jako bys pochopil důvod, proč tu jsme, jako bys prohlédl a pochopil všechno, po čem se lidstvo pídí věky. Všechno dokážeš, všechno smíš, všechno vidíš a všemu rozumíš. Je to nepopsatelný pocit. Za ten stojí snad i doživotí..."

"Když pominu fakt, že mi to zní jako hovadina, dobře. Ale co já s tím mám společného."

"Minule jsi se bál o rodinu," zavrněla Linda a složila s si  kočičí noblesou zkřížen dlaně pod bradou.

"Kdo se může divit, žejo? V ulicích sebranka idiotů, to není moc vhodná doba na rodinnou procházku."

"A já ti chci trošku vráti svůj dluh. Tak, že ti říkám, jak se věci mají, a taky to, že patnáctého další měsíc, vypukne další Den D. Tentokrát už bude v mezích kraje, oblasti. Bude to velká věc. Minulý byl v rámci ulice. Tenhle byl v mezích města a ten další už bude v rámci kraje. Netuším, kam až zajdou ty další, ale docela se těším, že to zjistím. Každopádně ty bys měl popadnout rodinku a uklidit ji někam do bezpečí. Někam, kde se o ni nebudeš muset bát, hm? A jak jsem ti říkala, i pokud bys chtěl zverbovat autority a brannou moc, bude ti to k ničemu. Nikdo ti nebude věřit a navíc, tohle prorůstá všude. Myslím, že je zbytečné to byť i jen zkoušet. Skoro mi připadá, že potom bys mohl začít být podezřelý, až se to všechno přežene. Jakkoliv to zní divně, prostě to nedělej, hm? Třeba trošku kvůli mně."

"Lindo?"

"No?" usmála se a zahřála mě pohledem, když jsem poprvé vyslovil její jméno.

"Můžu se tě na něco zeptat? Myslím, že na něco dost osobního?"

"Bože, bere mě, když to říkáš takhle. Můžeš cokoliv, vzpomínáš?"

"Co jsi měla za sen ty?"

"Hmm... Vydat se někomu do rukou, proměnit se v loutku, v panenku, která není důležitá a která je postradatelná.. Padnout do drápů někomu, kdo mě nebude váhat zabít, kdo mě popadne do pěsti a nebude se mnou mít slitování. A potom.. se mnou provede, co mu bude kázat jeho vztek. Zabije mě, zničí, zlikviduje nebo zotročí a udělá ze mě svojí hračku.. Proto jsem šla po tvojí rodině. Uznávám, že to byl ubohý plán, ale zrovna když jsem nevěděla, co budu dělat, nachomýtli jste se vy. Krásně vhod... Těžko vyvoláš víc vzteku, než když samci sáhneš na ty jeho. Určitě bys o tom pocitu mohl mluvit hodinu. Nenávist, zášť, touha zabíjet... Zbytek už znáš."

"Musím si odskočit," zavrtěl jsem hlavou, "je toho na mě moc. Začíná se mi z toho motat hlava."

Záchody byly ve znamení přítmí, rozrývaného jen ultrafialovými zářivkami, které ze všeho bílého dělaly zářící objekt. Dýchl na mě chlad z tmavých kachliček, což mi přišlo vhod. Vlezl jsem lítačkami a došel k umyvadlům. Byla tu tři, nad každým zrcadlo ve tvaru šestihranu. Pustil jsem si studenou vodu a opláchl si obličej. Bylo mi najednou trochu slabo. Opřel jsem se o pult a chvíli jen vydechoval se skloněnou hlavou a díval se, jak odtéká voda do kanálu. Netušil jsem, jaká přání mohou lidé mít. Netušil jsem ani to, jak blízko může být svět šílenství, kterému se nedá vyhnout jinak, než se schovat hezky hluboko do nějaké bytelné ulity a přečkat. Málokdy si uvědomíme, jak je ten "pořádek", který byl na světě nastolený, křehký a jednonohý. Stačí maličký hrbolek, droboučké cuknutí, a hned se válí na zemi, rozflákaný na tisíc střípků. Takovéhle myšlenky se vstřebávají nejhůř.

"Můžu ti pomoct?"

"Lindo?! Co tu děláš?!"

"Ještě nic!" přimáčkla mě zády ke kachličkám a sáhla mi zkušeným pohybem mezi nohy. Ucítil jsem její dlaň a uniklo mi blažené vzdychnutí. Pásek a zip, a měl jsem její ruku v kalhotách. A já ji měl odstrčit, chladně vysvětlit, že jsem ženatý muž, takže se může maximálně dívat, jako ve strip klubu, ale nechmatat. Měl jsem ji seřvat, zmizet jí... cokoliv. Místo toho jsem si ale opřel hlavu o chladnou stěnu a zmohl se jen na chabé:

"Někdo sem přijde!"

"Nepřijde," ujistila mě, když dlaní sjížděla po mém nástroji nahoru a zase dolů, "zvenku je právě pověšená cedulka o nutné údržbě. Máme určitě dost času. A já chci, abys konečně využil toho, že ti patřím. Čekala jsem už minule, ale ty nic... Nemůžeš přece nechat svojí otrokyni jen tak bez vedení, bez kontroly, bez pána."

"Ale to přece ne-..." došla mi slova. V tu chvíli si ho totiž bez varování zasunula do úst. Cítil jsem její rty, hebký jazyk a teplé vlhko jejích úst. Dokázal jsem jenom obrátit oči v sloup a vypudit myšlenky na manželku. I tahle byla přece jistým způsobem moje! I Linda mi patřila! A jen proto jsem necítil vinu, když jsem jí svíral blonďaté vlasy v pěstech, když jsem  využíval každý milimetr, který mi nabídla.

A chtěl jsem všechno. Nebudu přece čekat, až mě svým orálním uměním vymačká do poslední kapky jako citrón na odšťavňovači. Ne, že bych nechtěl zkusit její umění až do nevyhnutelného konce, ale měl jsem strach, že se pak už dál nedostaneme. Je faktem, že neokoukaná scenérie s ještě neokoukanější kráskou udělá s mužským libidem a potencí divy, ale nemusí to být pravidlem. A já chci být dneska za chlapa.

Musím předejít tomu růstu niterné křeči, už cítím, jak mě to lochtá v prstech nohou. Teď ještě ne! 

Linda nejen že se nebránila, když jsem jí rozepínal opasek a svlékal kalhoty, ale usnadňovala mi to nakrucováním boků, předla mi do ucha a nabízela mi svoje rty, rozpálená jako já. Serval jsem z ní krajkové kalhotky, což bylo tak přirozené, jako bych se narodil jako zvíře a ne jako uvažující člověk.

Potom šlo všechno ráz na ráz. Já na kolenou, tvář  v jejím vlhkém, horkém klíně. Její živočišná vůně v mém nose a chuť na jazyku. Následně se předklonila, opřela o pult s umyvadly a široce rozkročila nohy. Díval jsem se na ni v zrcadle. Byl to neuvěřitelně vzrušující pohled. Situace byla tak sladce chlípná, že mi jakékoliv myšlenky na to, co je správné, uletěly kamsi do zapomnění. Z reproduktorů hrála tiše nějaká náladová hudba a Linda se mi poddávala. Výraz její tváře v zrcadle, rytmus přírazů, to, jak si mnula bradavky, když jsem si ji bral.

Slast, nádhera.

Okamžik věčnosti.

"Chci se ti dívat do očí," vzdychla potom a změnila polohu. Sedla si na pult, stehny mi sevřela boky a rukama mě objala kolem krku. Díval jsem se jí do očí. Byly... zelené s příměsí hnědé, ale i modré. Byly zvláštní, ale hrozně se mi líbily. Mluvily se mnou, křičely na mě, vzdychaly stejně jako její ústa. A mně se zdály vteřiny být jako minuty. Zkoušel jsem myslet na jiné věci, počítat si v duchu složité matematické příklady, což většinou pomáhalo v podobných situacích vydržet, ale byla tu Linda, její tvář, otevřená ústa, její vzdechy, její stehna, kterými mě tiskla a tlačila do sebe víc a víc a víc, až se mi zatmělo před očima. Všechno ve mně v tu chvíli zároveň vybuchlo i vyhaslo. Okamžik jsem byl jen jako neživá figurína, hluchá, slepá, němá, která se topí v pocitu slasti tak intenzivní, že zahání poslední zbytky vědomí přes čáru mdlob.

Vychutnala si tu chvilku, svírala mě v objetí. A šeptala mi do ucha:

"Jsem tvoje, můj pane... tvoje hračka, tvoje otrokyně. Patřím jenom tobě."

"Nemluv takhle," zahučel jsem. "Nechci žádnou otrokyni. Chci tebe. Pokud se má tohle všechno opakovat, chci Lindu! Chci tu krásnou, svůdnou holku. A chtěl bych, abys to chtěla i ty... Ty - Linda."

"Zase mluvíš jako chlap, zlato. Jako silný, spravedlivý chlap. Bože, kousek a snad se do tebe zamiluju. Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi mě nezabil."

Mlčel jsem. Čekal jsem, že se už teď někdy probudím, protože to bylo všechno až moc úžasné, až moc ideální, ale pocit vyplavených hormonů a vůně ženského těla, to by žádný sen nedovedl uštrikovat. Nebyl to sen. Skutečně jsem se právě miloval s Lindou v Konventu.

Jsem nevěrník, záletník.

A nejhorší na tom všem je, že mi to bylo úplně jedno. Necítil jsem žádné výčitky svědomí. Jak jsem už prve říkal, přišlo mi, že Linda je se mnou sezdaná a spoutaná poutem krve a života. Bylo to přirozené jako dýchání. A stejně jako z dýchání jsem z toho divokého čísla cítil jenom uspokojení a bujení svého mužského ega, které se rozrůstalo rychlostí zavlečeného a naprosto nežádoucího plevele.

Jsem muž, jsem pán situace. Mám právo na milenku jako je Linda.

Protože ona není cizí.

Ona je moje.

Když jsme se po nutné údržbě, kteroužto ceduli jsme opět vrátil na místo v pouzdru na stěně, vrátili do dómu Konventu, padl mi zrak na něco, čeho jsem si prve moc nevšiml. Měl jsem unavené oči, unavenou hlavu, unavené asi všechno, čím bych mohl vnímat skutečnost. Oproti tomu jsem ale momentálně byl ve stavu vyplavených hormonů, které mě zalévaly jako přátelský mořský příboj. Smysly se zostřily, svět dostal růžový nádech a všechno bylo najednou snesitelné.

Přes ten snesitelný závoj jsem uviděl, že to, co jsem prve považoval jen za nějakou podivnou kazetovou výzdobu, je gigantická police. Spíše systém polic, které propojením tvoří maličké čtvercové prostory asi tak na velikost mužské pěsti. V každém políčku té čtvercové sítě, která vypadala jako by čekala na sjezd krátkozrakých piškvorkářů, stála malá a na první pohled neumělá figurka. Ohromná hlava, oči znázorněné něčím, co mohl být uhel nebo ikoust, tělíčko jednoduché jako dětské hadrové hračky. I tyhle figurky byly z látky, z nějaké řídké, jemné pytlovině podobné látky. Každá byla svým způsobem originální. Kouskem oblečení, připíchnutou ozdobou - miniaturní náušnicí nebo piercingem, který panence protíhal příslušnou část těla.

"Chceš něco vidět?" zeptala se Linda, když si všimla mého pohledu. Natáhla se a z jedné samotky vytáhla figurku. Měla na sobě černé hadříkové oblečení a na hlavě krátké světlé bavlněné vlásky.

"To jsem já," řekla pyšně.

"Jak to, že jsi to ty?"

"Aktéři Dne D. Všichni se objevují tady, víš?"

"Jo? Všichni? A jak to? Proč tady?"

"To jsem ti neřekla? Víš, on střed všeho, centrum... je," ztišila hlas a ukázala prstem na podlahu, "tady. Den D vznikl na půdě Konventu."

Tomu jsem se nedivil. Sem chodila znuděná prachatá sebranka, která nevěděla co s časem a penězi. Vymýšlela si ta banda všechno možné - starořímské orgie, satanské mše a podobné hovadiny, tedy jak jsem to potom měl tu čest číst, jako ostatní miliony, v bulvárních plátcích. O tomhle jsem ale nepochyboval. Kde je nuda a pocit nadřazenosti, podepřené stohem prachů, tam bují jedna sviňárna za druhou. Jenže něco mi i tak jasné nebylo:

"Jak může ale někdo vědět, kdo se na těch věcech podílel? A jak by mohl vědět, co měl na sobě, nebo kde měl náušnici?"

"Internet, dotazníky, co já vím. Jsou tu ale všichni, co se zapojili do hledání svého snu."

Vzpomněl jsem si na sen staré matky Majzlíkové, která se rozplácla o beton. Vzpomněl jsem si na fantasii debila v dupačkách a toho blázna co mu nakonec urval hlavu zaseknutou sekerou. V mysli mi vyvstala slastná vidina dvojice, která se chystala udusit na lavičce jednu ubohou ženskou mrdinou. To tu byli všichni? Jak by to jenom bylo možné? Tak propojená síť? Blázen udá svoje indicie a svůj popis, načež popadne kladívko a půjde někomu vymlátit mozek z hlavy přímo před barákem na chodníku? Takže se někde vede databáze zločinů, které teprve přijdou? Vražd? Znásilnění? A nikdo s tím nic nedělá?!

Je tohle vůbec možné?

"Každá komůrka má vypálené datum. Nebo víc dat, podle toho, kolikrát se kdo... zapojil," vysvětlovala mi Linda a já, při bližším pohledu, musel připustit, že malých číslíček bych si bez jejího upozornění nevšiml. Studoval jsem kvadrant, kde se stýkalo datum minulého záchvatu šílenství, doufal jsem, že třeba poznám ve figurce někoho známého.

A taky jo!

Byly tam čtyři. Jedna měla na sobě černé kalhoty a modré triko. Druhá měla dlouhé tmavé vlásky a květované šaty. Další dvě byly maličké a barevné. Všechny se držely za ručičky, proto mě uhodily do očí - porušovaly spojnice sítí tmavého dřeva.

Tu sobotu jsem měl, jak jsem si matně vzpomněl, na sobě černé kalhoty a tmavě modrou polokošili s límečkem. Takže triko. Manželka měla ty fialové šaty s květinovým vzorem, které z ní dělají malou holčičku, i když je jí už třicet. A ty dvě maličké barevné figurky, to bylo nad slunce jasnější.

"Co je tohle?!" dotkl jsem se prstem hadráka, který měl být zřejmě mnou.

"Co? Hmm... to vypadá," nahlonila Linda hlavu ke straně.

"Jako my! Jak to, že my jsme tady v tomhle miniaturním sanatoriu?! Co to má znamenat?"

"Nezkoušíš mě náhodou?" zeptala se pátravě. "Aha, už to mám! Celou dobu to je jenom tvoje hra, žejo? Tvoje fantasie, do které jsem se zapletla já. Nevadí mi to, ale chtěla bych to vědět. Měl jsi sen o tom, dostat holku jako jsem já? Snil jsi o nějaké akci? Toužil sis pořádně zašukat s holkou, co pro tebe udělá naprosto cokoliv? Na věci to ani tak nic nemění, ani na tom, že za mnou můžeš přijít, kdykoliv budeš chtít. Ráda ti budu plnit tvoje sny... I kdyby byly sebezvrácenější."

"To jsou kraviny! Nic takového! V žádném Dni D jsem zapojený nebyl. Ani nevím o žádný stránkách, nikde jsem se neregistroval, nehlásil! Jenom jsem se k tomu připletl."

"Nemusíš mi lhát, zlato, přece o nic nejde."

"A co manželka?"

"Ta v tom, předpokládám, jede s tebou, ne? Nedělej se! Přece mi nechceš namluvit, že je to jenom náhoda. Je slast prožít si sen, kdo by vám to mohl zazlívat. Nikdo nemůže nikomu bránit v tom, co je dobré. A slast je vždycky dobro."

"Dobře, dobře," zarazil jsem ji gestem, "i když nemůžu dokázat, že to tak nebylo, co naše dvě děti, aha? Vidíš je, jsou tady! Je jim pět a tři. Myslíš, že ty dvě by se dokázaly do něčeho takového zapojit? Něco takového vymyslet a pochopit?"

"No..." zakolísala, "to je trošku divné, to je fakt. Ale jak se sem potom dostaly?"

"To se právě snažím zjistit, protože tak jsme se sem dostali všichni! Kdybychom si chtěli plnit nějaké svoje fantasie, tak bychom tu byli sami, ne?!"

"Jo, to asi jo."

"Kdo sem ty figurky přidává?"

"To netuším. Přibudou vždycky ráno po dalším Dni D," pokrčila Linda rameny.

"Patří majiteli?"

"Já... nevím. Asi to není jako muzeum. Nikdo to tu nehlídá, ale-..."

"Fajn! Takže tyhle zámotky si beru. Aby bylo jasno, že se zříkám veškerého toho magoření, kterého jsem byl nedobrovolným účastníkem."

"To nedělej!"

"Jo? A proč to?"

"Nikdo to nikdy neudělal, co teda vím. Nikdo si nevzal svojí figurku, to je... možná něco jako... ničení oficiální nástěnky?"

"Nebo svatokrádež, ne? Já klidně nějaký plundrování nástěnky snesu, s tím se moje svědomí ještě srovná." Vrazil jsem čtyři figurky rázně do kapsy. "Budu muset jít, už je pozdě."

"Čekala jsem, že to řekneš," přimhouřila Linda oči. "Půjdeš teď domů - k ní. Půjdete spolu do postele? Myslíš, že ti ho vezme do pusy...? A třeba trošku ochutná i mě? Hmm...nandáš jí to ptákem, co byl i ve mně? Taky se jí tam tak hezky uděláš jako mně?"

"Lindo!"

"Nejež se, zlato. Na tom přece není nic špatného. Mám ráda i holky... takže."

"Kdyby se to tahle holka dozvěděla, tak mi uřízne koule! Takže zanecháme fantasií a já se vypařím."

"A uvidíme se zase?"

Zaváhal jsem. Někde vzadu v hlavě jsem měl připravený pevný a jasný scénář, který pravil, že tohle bylo poprvé a naposled! Že jakmile za mnou zapadnou ošoupaná vrata Konventu, už nikdy nedojde k takovému poskvrnění manželského slibu, jako jsem spáchal dnes. Budu už navždycky čistý, čestný a vzorný manžel. A na tohle zapomenu, protože se to nikdy nestalo.

"Když budeš mít chuť, víš kde mě hledat," broukl jsem ale místo toho všeho zásadního, co jsem říci měl.

"Chuť? Tu mám vždycky, zlato," pousmála se a vtiskla mi na rty polibek tak horký, že by mě zahřál snad i cestou polární nocí.

 

Přišla doba, kterou by v knížkách popsali jako "později toho večera".

Vrátil jsem se dříve, než bylo očekáváno. Prostě můj kamarád musel vyrazit dřív, protože zjistil, že mu doma nastaly nějaké trable. Má drahá sice lustrovala, o čem se debatovalo, nicméně já jsem si stál na svém, že Venca (tak se můj nový imaginární kamarád jmenoval) má problémy s tou svojí a potřeboval o tom mluvit, protože já mám tak spokojenou rodinku. To zabralo, ukolébalo to ostražitost mé drahé polovičky na vlnách hrdosti a spokojenosti. A s touhle spokojeností jsme došli až do postele, kde se, hnána opět spokojeností, chtěla postarat o mé uspokojení.

Řekl jsem, že mě bolí hlava. Sice jsem se sprchoval jako blázen a drhl si žínkou a mýdlem všechna místa, kde jsem se jakkoliv tělesně stýkal s Lindou, ale připadalo mi, že by to stejně nebylo dost. Nebyla jiná možnost než zacouvat za pomocnou clonu bolesti hlavy. Když pominu fakt, že jsem se cítil opravdu vyšťavený a vymačkaný jako šlupka z citrónu. Nastala chladná, chápavá situace, kdy manželka usnula po mém boku a já se převalil na záda, aby se mi lépe civělo do stropu.

Nemohl jsem usnout.

Myslel jsem si, že výčitky svědomí v tomto případě nedorazí, ale byly ve chvílích vášnivého sexu s Lindou jenom mými hormony dokopány do zadního kamrlíku mého vědomí a zamčeny na klíč. Teď se ale dostaly ven a vtrhly do dvorany mého uvažování, naplněny spravedlivým hněvem. Daly se do mě jako smečka hladových šakalů do novorozeného gazelátka.

Šťasten ten, kdo nezná výčitky svědomí!

Začal se mi dostavovat rozbor situace v těch nejčernějších barvách. Za prvé to, že tohle se nikdy nesmí dostat na světlo boží, protože by to znamenalo jediné - jasný konec mezi mnou a mou ženou, což bylo příšerné. A taky jasný konec mezi mnou a mými dcerami, což by bylo ještě o poznání horší, protože byly až moc malé na to, aby podobnou situaci pochopily.

Už nemůžete žít s tatínkem, Lucinko a Klárko, protože se šel kurvit.

Ach jo.

Příšerné pomyšlení. Nesnesitelné a nepřijatelné.

Když jsem byl dost nakopán do mozku za faktickou stránku věci, která mě stejně jednou doběhne (doufám, že ne) a shodí přímo do hajzlu, kam patřím. Dostavilo se konsilium úvah v bílých pláštích. S tvářemi primářů z kožního oddělení se mě ptaly, když už jsem tedy měl mimomanželský koitus, zda jsem byl alespoň natolik soudný, že jsem užil jakési ochrany?

Měls gumu, idiote?!

A já musel přiznat té velké vizitě, že jsem gumu neměl. V tu chvíli ani žvýkací. Přišlo mi to samozřejmé, přirozené. Ta chvíle prostě nepřipouštěla to, abych ji znesvětil nějakou lubrikovanou gumou. Bylo to přímé a bezprostřední. Linda byla v tu chvíli objektem, ke kterému nechovám ani zblo podezření, že by mi mohla podarovat cokoliv, co bych nechtěl. Ale to mohla být pořádná chyba. Linda, jak jsem zjisitl, je nejspíše holka velice přístupná všem vzrušujícím myšlenkám, která má ráda mezi nohama naprosto cokoliv a obého pohlaví. I když jsem si chvíli nechal přehrávat uklidňující myšlenku o tom, že mě přece stanovila do role svého pána a vládce, těžko jsem mohl věřit tomu, že si nevybíjí svojí zřejmě velmi častou chuť ještě někde jinde. S někým dalším, kdo třeba má podobné myšlenky jako já, když se schyluje k činu.

Jak se říká, každý jsme jen vrcholek ledovce.

Takže teď přinejmenším tři měsíce žádný manželský sex, právě proto, že ten chráněný být vůbec nemusí. Ba přímo, pokud bych s jakoukoliv ochranou začal, by to vypadalo nanejvýš podezřele. Napadlo mě jediné - spasit se lékařskou zprávou o zánětu varlat. To by mohlo pomoci, protože je to nemoc bolestivá a vylučuje jakékoliv radovánky. Takže mě čeká cesta ke specialistovi a poté vymyšlení si symptomů, kterými snad osobu bílého pláště obměkčím a sebe budu raději ládovat zbytečně antibiotiky, jen aby to proběhlo všechno v klidu. Tři měsíce. A potom testy, které pokud dopadnou dobře, můžeme nasadit manželskou drezínu zpátky na známé koleje.

Mělo by se mi alespoň trošku ulevit a měl jsem dostat prozatimní rozhřešení, abych už mohl, k sakru, konečně spát!

Jenže přišla poslední partička výčitek svědomí.

Tahle banda se na mě vědecky podívala a konstatovala, že pokud jsem si s Lindou užil a neměl jsem jakoukoliv gumovou bariéru, zřejmě proběhla ejaculation in vagina. Což může během měsíce zvěstovat další možné následky, které se za dalších devět měsíců mohou prodrat na svět a požadovat tatínka a maminku, jídlo, finance a rodičovskou lásku. Co když Linda nebere nic, co by rozehnalo mé obavy? Co když je ten typ, který by na potrat nešel? To by sice alespoň trošku mohlo naznačovat, že nepůjde hned tak s každým do postele (nebo ne s idioty, kteří se do ní udělají), nicméně hmatatelný důkaz nevěry, který bude potřebovat přinejmenším peníze a vzato morálně i otcovskou péči, to by byl další konec mého stávajícího manželství, k čemuž by se zřejmě přidalo i všeobecné rodinné opovržení.

Uchvátila mě vnitřní bolest, která zřejmě uchvátí každého podvraťáka, který se vrhne do šalby a klamu proti všem, kteří ho mají rádi. Byl bych si vrazil pár facek, kdybych si myslel, že to jakkoliv pomůže. Koutkem oka jsem zachytil nějaký pohyb za pelestí a myslel jsem si, že je to naše Lucinka, která potřebuje v noci čůrat a přišla poprosit o asistenci. Už jsem se zvedal se souhlasným bručením, ale v tu chvíli jsem strnul, protože se mi konečně ve tmě podařilo zaostřit.

Na pelesti seděly čtyři hadrové figurky. Provrtávaly mě malovanýma očima. Krve by se v mně nedořezal, a co teprve potom, když začaly poskakovat jako na gumě. Titěrné, toporné poskoky.

Hop, hop, hop, hop, hop.

"Hehehehe!"

Za nimi vypučelo... cosi, co pro nedostatek příměrů nazvu obličejem. Byl to ksicht, tlama jako z hororu, jako z hrozného snu narkomana v absťáku a posledním tažení. Vypadal by, kdyby se více podobal člověku, jako obličej afričana. Široký a divně propadlý nos, vyceněné zuby, ale co zuby - začernalé klektáky. Na hlavě tomu seděl černý... tvar, něco jako zohýbaný vysoký cylindr. To něco se smálo a začalo se to ke mně natahovat.

Ne přicházet blíž, jen se natahovat.

Hlava se sunula na krku, jenž se prodlužoval, jako když želva vylézá z krunýře. Oči si mě měřily a blýskaly se  vnitřním světlem, v němž jsem sotva rozeznával panenky, velké jen jako špendlíkové hlavičky. Byl to soustředěný, strašidelný pohled zřítelnic blízkého a nevyhnutelného zešílení.

Chtěl jsem zařvat, uhnout tomu, udělat cokoliv, ale byl jsem tuhý jako špalek. Ksicht doputoval tak blízko, že jsem se ho skoro dotýkal špičkou nosu. Cítil jsem ohavný puch, puch tlení, smrad dobře zásobeného masového hrobu při exhumaci za horkého letního dne.

"Papa Loa ví, cos udělal!" zasyčel hlas, který zněl jako průvan z jeskyně a začernalé zuby se vycenily v úsměvu tak širokém a tak šíleném, že jsem měl problém zvládnout i v té své mrtvé nehybnosti svěrače.

"Papa Loa chce zpátky, co mu patří!"

Panenky! Neměl jsem je brát. Proboha, taková hovadina a já tu kvůli tomu přijdu o kejhák!

Po příšerném úsilí se mi podařilo rozhýbat mimické svaly a čelisti natolik, že jsem dokázal alespoň cedit slova mezi zuby. Napjal jsem všechny síly a pří maximálním soustředění se mi podařilo zašeplat:

"Tak... ať... si... to... vez-me!"

Krk se zatáhl jako žížala, vyrušená v noci uprostřed nedožraného zetlelého listu. Po příšerné tváři se rozlilo... něco, připadalo mi to, jako by se roztékala vosková figurka na plotně. Najednou byla polovina obličeje černá a druhá bílá. Ve vítězoslavné šklebu se ale opět odhalily zuby, žlutočerné jako od staletého žvýkání tabáku.

"Brzo, už brzo!" zachechtal se svištivý hlas a najednou bylo ticho jako když utne.

Ohlušilo mě. Na pár vteřin mi připadalo, že jsem musel přijít o sluch. Ale nepřišel. Všechno bylo tak, jak mělo. Manželka spala jako by jí do vody hodil. Myslím, že to, co se událo, se událo speciálně pouze pro mě. 

A já cítil jak jsem po příšerném představení vyděšený tak, že jsem si dokázal jen přitáhnout peřinu až pod bradu a zatnout do ní pěsti, abych potlačil to, jak se mi třásly ruce. Čirá, ba přímo destilovaná hrůza se mi rozlévala žilami. Jako by každá červená krvinka místo kyslíku popadla hezky kus strachu nebo zděšení a rozběhla se hezky žilami a tepnami, rozdírajíc svým neobvyklým nákladem všechno kolem sebe. Bál jsem se nadechnout, bál jsem se pohnout, děsila mě možnost, že bych zavřel oči, ale hrůza mě obcházela i z toho, že bych měl ještě chvilku zírat do tmy a čekat, co na mě z ní zase vyskočí. Nakonec to muselo vyřešit jaksi volnoběhem moje tělo. Zareagovalo tak, jak má správné a hodné tělo zareagovat na stres, který není nervová soustava s to snést.

Usnulo.

 

"Papa Loa, Papa Loa," bručel jsem si pro sebe jako zaujatý blázen.

Co to jenom mohlo znamenat? Nějaké místo? Nějaká věc? Co, probůh, může být Papa Loa? Ráno jsem se probral z milosrdných mrákot a spánku, plného živých snů, bleskově vysrkl hrnek kávy a vyrazil do kanceláře. Byl čas s tím vším začít něco dělat, přinejmenším zjistit, jak je to se včerejší událostí a se mnou jako takovým.

Mohl to taky krásně být mozkový nádor nebo něco podobného. Nějaká patálie, která se projevuje halucinacemi. Jenže halucinace by mi těžko vyfoukly z kapsy ony hadrové panenky, které jsem zabavil v Konventu.

Použití pracovního počítače pro soukromé účely je přísně zakázáno! To nám tloukli do hlav na každé schůzi, na každém školení. Každý, kdo použije pracovní počítač pro cokoliv jiného než je práce, bude vytahán za koule, uškrcen, utopen, setnut, vpleten do kola a spláchnut hezky do hajzlu. Tedy ne, tak strašné to nebylo - jen by přišel o práci. Mně ale vždycky připadalo, že se na tohle klade až moc velký důraz. Ředitel si v pracovní době courá kam ho napadne, určitě si leze na internetu kamkoliv se mu zamane a třeba si i mastí péro u porna v kanceláři a my, řadové kancelářské krysy, abychom se bály si zahrát nějakou pitomou hříčku i když na to máme čas, neboť vše je hotovo a kolem panuje nuda.

Jenže dneska to bylo nějak jiné. Dneska mi to bylo všechno trošku jedno. Chtěl jsem si hlavně ujasnit, co se mi to odehrává v hlavě. A pokud začínám magořit, rád bych se nechal někde internovat včas, než začnu být třeba nebezpečný svému okolí. Zejména mým nejbližším. Těm už jsem ublížil svými radovánkami v Konventu až dost.

Zadal jsem heslo a spustil vyhledávání. Uvidíme, co to bude. Možná nějaký ostrov, něco jako Papua. 

Nebo ne...?

Už první odkaz mi do očí cpal slovíčko, které mě nijak nepotěšilo.

Voodoo.

Začal jsem číst o podstatě věci. Rozdělení voodoo na původní haitské, dominikánské, kubánské a potom luisianské. Zdálo by se, jak jsem četl že je náboženství, které jistým způsobem koexistovalo s křesťanstvím. Prý zejména tance a zpěvy. A co včera ta bestie s černými zuby? Tam moc zpěvů a tanců nebylo. Jediné, co mi tancovalo byly nervy a zvuky, které bych vydával, kdybych mohl procpat hlas krkem, by se určitě nedaly nazvat zpěvem! Dopracoval jsem se textem až ke slovíčku, které se mi už svým tvarem zdálo takové... pichlavé.

Bokor.

Bokor, aby bylo jasno, není kněz voodoo a ani nikterak mezi kněží nepatří. Neřadí se mezi mužské houngany a ženské mambo. Je jejich opakem. Bokor je černokněžník, čaroděj, osoba negativní a zlověstná. To špatné a zlé, co nám do hlav lije filmový průmysl, to je parketa právě jen a pouze bokora. Bokor je člověk, který se specializuje na to, jak způsobit trýzeň, vyvolat zlo, ublížit nebo zabít, prostřednictvím obětí, tedy většinou prý zvířecích, často černý kohout, méně často černá kráva či tele, u nichž je ale nezbytné vyvolat co největší bolest, aby se nasytil vyvolávaný loa nebo též lwa.

Aha!

Loa nebo též lwa jsou duchové. Prostředníci mezi bohem a čarodějem, kteří slouží a jimž je slouženo. Každý kněz voodoo, i každý bokor, má jednoho nejbližšího, kterému se říká met tet, je to cosi jako duchovní spřízněnec pozemského člověka. Přichází prý nejdříve ve snu, přičemž je to loa, který je nejbližší svému lidskému protějšku podstatou. Po čemž nastává provázání, spojení, spolupráce, jak tomu kdo chce říkat.

A co ten včerejší... nemůžu tomu říci jinak než démon? Komu ten se přibližuje podstatou? Kdo je dost šílený na to, aby měl jako svého met tet právě takovou ohavnou bestii se širokou tlamou a děsivýma očima?

Loa je několik druhů - Rada, Naga, Petwo a Ghede. Ti poslední bývají nejhorší. Duchové mrtvých. Nic bych za to nedal, že včera mě přišel navštívit právě jeden z nich. Nejdřív podivně propadlá tlama s vysedlými lícními kostmi, jako když zasychá na mrtvole maso. Potom rozpolcená tvář, podobná lebce. Pomuchlaný cylindr, proprieta, kterou by málokdo u démona čekal. Vypadalo by to komicky,kdyby to zároveň nebyla typická pokrývka hlavy funebráků. Podle obrázků, které se na stránce objevovaly, příslušela dvojitá tvář jednomu z nejmocnějších loa - Baronu Samedimu, který je prý druhým zosobněním loa, jenž se jmenuje Papa Ghede. Vládce mrtvých, pán zombií, bez kterého se neobejde nikdo, kdo hodlá praktikovat černé voodoo. Skrček s černým cylindrem, který má pod palcem mrtvoly, hřbitovy a nade všechno zbožňuje tabák a rum. 

Papa Ghede. Ale co Papa Loa? Znamenala ta dvě slova cosi jako že lidský protipól včerejšího bubáka je tím, kdo ovládá všechny loa? Kdo je pro ně autorita jako otec? Kdo je dokáže přimět, aby dělali to, co jim přikáže? Je všem na očích, veřejně se brodí v marastu černé magie a ta banda v Konventu mu ještě tleská! Lapá duše do panenek, které si vystavuje, aby... aby získal moc, kontrolu nad stále větším a větším počtem bláznů, kteří si to ještě náramně užívají a myslí si, jak to není skvělá výzdoba. Nikdo z nich by nevzal vážně nic, i kdyby ten tajemný Papa Loa vylezl na stůl a vykřičel na celý Konvent, kdo je a co jsou ty panenky zač. Vyvolal by zřejmě leklou vlnu znuděného smíchu a dvě tři mávnutí rukou a odfrknutí.

Baron Samedi by zřejmě měl větší úspěch. Potom by se možná v pár hlavách rozsvítilo jako mně včera.

Zbytek pracovního dne jsem zíral do zdi a přemýšlel. Probíral jsem si možnosti, opájel se skutečností a racionálně si vysvětloval fakt, že jsem přetažený, přecitlivělý z toho, co se stalo. Spáchal jsem přece přímo zločin proti svému přesvědčení, dopustil jsem se něčeho, za co jsem na ostatní dštil síru a oheň pekelný. To náležitě muselo zasáhnout mé vědomí, ale i mé podvědomí. A takové potlučené podvědomí umí s člověkem nadělat nejpodivnější věci. Přivodí somatické fyzické problémy, překousne člověka jako hroch kánoi. Je to všechno jenom v psychice, jenom v mých pocuchaných nervech a nikde jinde. Ale já se uklidním, polepším se, všechno špatné odnese čas.

A začnu pít meduňkový čaj na noc.

 

První večer po mém velkém pátrání, kdy jsem si chtěl začít léčit nervy a pošramocené svědomí, jsem si dal opravu zmíněnou bylinku, kterou jsem máchal v horké vodě dobrých dvacet minut, aby to mělo náležité grády. No, že by to byl zrovna nektar, to ne. Pro někoho, kdo bylinky od útlého věku, z důvodu jejich tehdejšího nadužívání kvůli všelijakým neduhům, víceméně nesnáší, je to opravdu jen a pouze lék.

Poté jsem si hezky proběhl kolečko záchod, koupelna, zuby, pyžamo, postel, načež už jsem se těšil na spánek spravedlivých. Jen mě to ještě stálo odmítnutí manželky, o to překvapivější, že za posledních... kruci, jak my to vlastně spolu už dlouho jsme... to bylo poprvé. Zřejmě s ní zmítala přemíra hormonů dravé doby ovulace, jenže dnes mnou neukojitelná z prozaického důvodu, který by mě ale zřejmě stál amputaci zásadního rozdílu muže od ženy. Postěžoval jsem si tedy, jak mě začíná jaksi divně bolet příslušenství, přičemž mám problémy i při obyčejném nošení prádla, ale hrdinsky jsem dodal, že to určitě přejde a pak si to vynahradíme.

Jo, za tři měsíce, pokud bude všechno OK.

Tma, když jsem zhasl noční lampičku, byla toho večera velice příjemná. Chladila mi oční víčka a jelikož jsme měli i otevřené okno, kterým vál svěží vánek do naší tiché ložnice, hnedle jsem si připadal jako spravedlivý člověk a skřítek usínáček mě posypal svým práškem, nebo co za neřád to má, jak píšou v pohádkách. Zkrátka jsem upadal do spánku hlouběji a hlouběji a hloběji...

Houpavý pocit uklidnění mi připomínal, jako bych ležel v loďce uprostřed mořských vln a potom...

...jsem se zmenšil.

Jo, normálně jsem se zmenšil a nebyl to básnický příměr, že se stanu menším a nejmenším. Prostě jsem se scvrknul jak svetr po vyvářce, smrsknul jako igelitový pytlík v kamnech.

Svět najednou vyrostl. Z ložního prádla se staly bílé velehory, ve kterých jsem se ztrácel. Jen vyrvat se zpod peřiny byl úkol, při kterém jsem se málem udusil vahou toho příšerného břemene. Moje ruce byly slabé, třásly se jako při totálním odkrvení a byly naprosto necitlivé. Lezl jsem po gigantických pláních bílé tkaniny, až jsem se námahou svalil a překulil na záda. Co jsem to jenom měl s rukama? Proč byly takové cizí? Podíval jsem se, co je špatně.

Uviděl jsem dva chuchvalce hnědé pytloviny, stažené velkými, neumělými stehy černé nitě.

"Papa Loa si vezme, co mu patří!" zaslechl jsem hlas nad bílými horami a přes ně se natáhly začernalé pazoury. Umrlecká tvář se na mě znovu podívala stejně posměšně jako minulou noc. Z černého funebráckého cylindru vytáhl démon dlouhou jehlu. Byla obrovská, rezavá. Zvedl ji v pěsti a než jsem se mohl hnout, než jsem mohl cokoliv, vrazil mi ji přímo do nohy!

Zařval jsem bolestí a schoulil se do klubíčka. Řval jsem znovu a znovu a znovu, protože řezavá bolest se nedala zaplašit.

Ucítil jsem, jak se mnou někdo cloumá, odrážel jsem ty útoky jak to jen šlo s ubohým pytlovinovým tělem. Hulákal jsem, ať jde pryč, ať mě nechá.

Až potom jsem otevřel oči a zjistil, že se peru s manželkou, která má oči navrch hlavy a snaží se mě všemožně probrat, uklidnit, snaží se nepropadnout panice a šoku.

"Jéžišikriste, co je ti?! Co se stalo?" volala na mě už plačtivě.

"Já... já... Mně se něco... zdálo a v tom snu..." cítil jsem, že i když tohle říkám, bolí to pořád stejně. Shodil jsem peřinu a uviděl jsem, že na stehně mi pyžamo mokvá krví. Měl jsem tam ránu, podlitinu, jako by mě někdo seknul krumpáčem.

"Doprdele, co to je?" uklouzlo mé nejdražší, ačkoliv jsem ji slyšel vulgárně mluvit snad jen dvakrát za dobu, co jsme spolu.

"Já... nevím... asi jsem si to udělal, jak jsem sebou házel. Nějak..."

"Tohle? A jak, prosím tě? Ježišmarjá, vždyť to je jako by sis probodnul nohu nožem! Nech to! Hned přinesu obvazy a dezinfekci. A ty volej sanitu!"

"Ne, to ne... to bude dobrý. Neteče to moc. Počkáme do rána, jo? Počkáme!"

Změřila si mě ustaraným pohledem. Během záchranné operace, kdy mi čistila ránu, nebo spíš tu podivnou podlitinu, prosakující kůží, mě polévalo střídavě horko a zima. Hlavou se mi míhaly spousty obav a možných další scénářů, mezi nimiž však na čestném místě hřadoval strach, jenž měl přes prsa šerpu s nápisem "Gangréna". Bál jsem se toho, že tahle nepřirozená rána bude taky nepřirozeně působit a bude plná nepřirozeného svinstva, které mi přivodí nějaký nepřirozený maso-kostižer, na nějž já potom nepřirozeně, za udiveného zírání všeho lékařstva, zhebnu... Hrozně jsem se toho bál, když jsme znovu zhasínali světlo a já cítil manželčino políbení na čelo. Jenže skutečnost byla jiná a nedá se říct, že by mě vyděsila o nic míň.

Ráno byla totiž rána... totálně pryč. Zbyl po ní jen černý flek, který nejvíc ze všeho připomínal otisk vyschlého lidského pařátu, který se předtím hrabal někde v senkruvně ve stoletých sračkách.

A já udělal to, co mi velelo něco, co bych hrozně rád nazýval instikntem nebo šestým smyslem. No, ať to bylo cokoliv, třeba zaražené větry, kázalo mi to jednu jedinou a tu nejsprávnější věc pro všechny, a já samozřejmě poslechl. Poslal jsem ženu i s holkami pryč. Tak rychle jsem s tchýní ještě nikdy nic nevyjednal, ale každopádně po desetiminutovém hovoru a dvouhodinovém balení zakvílely gumy našeho povozu hezky dole pod okny, absolvovaly cestu do tchynina domu, kam se holky hrozně těšily.

Manželka se tvářila zklamaně, překvapeně a uraženě, ale v tu chvíli mi bylo celkem jedno, jestli bude tichá domácnost, jestli bude měsíc nebo rok. Tady už nešlo o nic normálního, o nic, co by se dalo zvládnout normálními lidskými každodenními rituály. Tohle byla magořina, jen bylo potřeba rozhodnout, jestli je zevnitř, což bude problém, ale bude dobře, když budou holky pryč, nebo je zvenku, což bude ještě větší problém a bude dobře, když budou holky pryč. Zkrátka musely do bezpečí, z kola ven! Ať už si má nejdražší skřípe zuby jak chce, koulí očima a uraženě odfukuje. Nebudu už riskovat ani to nejmenší a budu doufat, že ještě bude šance, aby ta tichá domácnost vůbec mohla mezi námi nastat. Jak rád bych své nejdražší všechno vysvětlil, řekl jí, že všechno bude dobré.

Přece už není se čeho bát.

Však už jsem se jí i zkurvil, takže nic horšího podle měřítek hodného manžílka nastat nemůže.

 

"Je tu Linda?"

Byl to jenom pokus, výstřel do tmy, ale cítil jsem, že pokud si tenhle výstřel nevypálím, nebude seznam možností "Co s tím?" kompletně vyčerpaný. Proto jsem se večer vypravil ke Konventu. A taky proto, abych... ji zase viděl, to jsem si ale přiznával jen kdesi uvnitř, na úrovni tak desátého podzemního podlaží.

"Hm," odfoukl si vynašeč a vyhazovač, "jo, a co má bejt?"

"Čeká mě."

"Jo?" změřila si mě ta hora masa kritickým pohledem. "Tak to bych si nebyl tak jistej."

A mně v tu chvíli došlo to, že ona vlastně nezná ani moje jméno. Že se vlastně známe jenom od vidění a od tělesna. Moje jméno by neřeklo nic ani tomu odnašeči nepohodlných, ani jí samotné. Nepříjemná to situace.

"Můžete jí vyřídit, že je tu ten... No, prostě jí řekněte, že za ní přišel... Den-D." Napadalo mě něco jako "Ten s bouchačkou" a podobné věci, ale nechtěl jsem riskovat, že mi ta hora v černém šlápne do ksichtu ještě předtím, než budu mít šanci vůbec vysvětlit, že zrovna v tu danou chvíli žádnou bouchačku u sebe nemám.

"Jsem nějakej poslíček nebo co?" zavrčel vyhazovač, nicméně se ztratil ve vratech a jeho pozici ihned převzal další z tmavého stádečka.

Vrátil se po chvíli a přinesl mi, co anděl nebeský, dobré zprávy. Prý můžu dovnitř, k čemuž byl přidán jako abrasivum úšklebek, aby to nebylo všechno tak směšně hladké. Načež jsem vstoupil do Konventu. Znovu jsem procházel přehršlí pocitů, které člověka napadnou pod klenbou kostela tak znesvěceného, jak ho jen znesvěti lze. Překvapení, pohoršení, zájem a trnutí páteře, způsobené hudbou, která se hlasitě a všudypřítomně přelévala obrovskou prostorou, rezonovala duněla jako Niagarské vodopády. Znesvěcení se tu stávalo vlastním svébytným druhem víry. Tanečnice u mixážního pultu se zřejmě nějak cyklicky střídaly, protože tu byly zase dvě jiné než minule. Jedna byla prototyp vampýrky jako z učebnice. Bledá až bílá, havraní vlasy a oči roubené stíny do takové temnoty, až se člověku ježily chloupky. Ten pohled, smyslnost, půvaby její tváře i těla. Havran v těle člověka, v těle ženy. Upři na ni pohled jinak než se jí líbí, déle než se jí líbí, a vyrve ti oči z lebky.

"Hezká kočička, co?"

Došoural jsem se až k boxu 6, aniž jsem si nějak uvědomoval, kam jdu. Přitom jsem stále zíral na havraní krásku jako tvor bez špetky vychování a studu. Jenže ona byla tak zvláštní. Nešlo z ní spustit oči, jako by se v tu chvíli měla rozplynout ve vzduchu a zanechat mě zoufalství závislosti, kterou jsem v jistém smyslu získal při jejím prvním spatření. Harpuny jejích půvabů se mi zaťaly do očí a jejich tahu nebylo možno se bránit či se z něho vymanit. Což viděla i Linda,  která seděla na obvyklém místě, dnes v trojici osamělých - před sebou lahev bourbonu a skleničku. A svou krátkou předchozí větou mě konečně zbavila prokletí vytřeštěného zírání na upírku .

"Co...? Eh, ahoj, Lindo."

"Čau, brouku. Já jen, že na Miru zíráš jako by tě zhypnotizovala."

"Miru? Co...? Zhypnotizovala?"

"Jo, jmenuje se Mira. Znám tu všechny holky od tyče, kdyby tě to zajímalo. Ale Mira je nejlepší, žhavá jako láva. Chtěl bys jí třeba... poznat a... hmm...?"

"Lindo, já... to přece... ehm... Co tím jako myslíš?" koktal jsem, jak by koktal každý průměrný chlap, kterého najednou zvou do rujných bakchanálií nejpolutivnějších snů, jaké je lidský mozek schopen spřádat v mládí a nejvyšší nadrženosti.

"Trojku? Ty, já a Mira?" usmála se Linda, přičemž nemít na srdci onen šutrák, jenž mě tížil, zřejmě by mě její vědoucně oplzlý úsměv srazil do hlubin představ a uvažování, co by se mohlo stát, kdyby...? Mít v posteli je obě, jako mít v posteli noc a den, světlo a tmu...  To by musela být nádhera. Nejvilnější a nejlascivější sny by tu určitě našly svého pokořitele. Či spíše pokořitelky.

Ale ksakru, když už jsme u toho divokého píchání v posteli, naposledy to bylo jehlou zvící krumpáče do mého nebohého stehna! Takže libido zahnat zpátky pod postel, teď je čas se věnovat věcem, které jsou důležité. A myslím tím životně důležité, protože jinak by máloco mělo šanci uspět proti vidině dvojice vyšpulených prdelek v kvalitě extra de luxe.

"Nepřišel jsem kvůli... tomuhle, Lindo."

"Škoda. Ale aspoň přisedneš, hm?"

Vypadala v klidu, uvolněně, ale vzhledem k poloprázdné láhvi na stole a jistému tónu v jejím hlase už mi to přišlo, jako by minula část uvolněnosti a už se nacházela kdesi v paličské odevzdanosti, která nad vším mává rukou a směje se i do hlavně pistole. Tón jejího hlasu, který říkal "Všechno půjde do hajzlu, tak proč si to neužít!" mě jemně tahal za ucho.

"Lindo?"

"Hm?"

"Mám... takový problém. Hodně zvláštní problém, řekl bych."

"Asi všichni mají problémy, zlato. Chceš si dát?" kývla směrem k lahvi a když jsem souhlasil, nalila mi s krásnou samozřejmostí do své skleničky a dala mi z ní ochutnat svou rtěnku.

"Ty panenky, co se tu hromadí, víš, ty figurky, co jsem si odnesl domů."

"Jo, vím."

"Nevím, jak to mám říct, ale... někdo si pro ně přišel. Možná spíš něco. Od toho dne, kdy mě napadlo ty zamotance odnést, mám večer návštěvy. Nejsou zrovna příjemné chvilky. Dějí se mi... věci. Podivné věci, skoro podivnější než sny, ale mnohem skutečnější. Naposled jsem se zmenšil... jo, doopravdy zmenšil, a ta návštěva do mě vrazila jehlu! Byl to sen, ale když jsem se probudil, tekla ze mě krev jako z vola!"

Nalila si další sklenku. Hrdlo lahve zacvrlikalo o její kraj. Lindě se třásla ruka. Panáka do sebe nalila zkušeným pohybem, ačkoliv její krk na to očividně připravený nebyl, protože se zakuckala. Když si vytřela slzy, které jí vhrkly do očí, podívala se na mě se stružkami rozpitého maskara pod očima.

"Jak říkám, zlato," vypravila ze sebe tím sexy hrdelním témbrem, "problémy máme všichni."

"Jo?"

"Od chvíle, co jsi sáhl na ty figurky, taky mívám návštěvy. Ale není to kvůli figurkám, to určitě ne. Je to... určitě kvůli tomu, že jsem ti řekla o těch Dnech. Neměla jsem mluvit, ale... Prostě už se stalo. A od té doby přicházejí ke mně domů... zvířata, věci, nevím, co to je. Nejsou vidět, dokud si nelehnu nebo dokud není všude ticho a klid. Čekají, až nebudu čekat, víš? A potom prostě otevřou svojí ohromnou tlamu, držku plnou zubů a začnou ječet a řvát. Vedle postele se ti vyloupne zakrslá paťatá potvora, co ti začne řvát do ucha, valit na tebe svoje prázdné oči, začne ti skákat po posteli a přitom pořád ječí a ječí, řve a piští. Ta velká huba, to je trest, trest pro mě... Říkal mi to."

"Papa Ghede?"

"Co?! Cože?! Jak ty to...?"

"Ke mně přišel taky. A chodí vlastně každou noc. Protože Papa Loa se zlobí, Papa Loa stojí za tímhle vším."

"A co to všechno vlastně je? Co to všechno znamená?" Lindin hlas se začal propadat k zoufalství.

"To je něco... z Voodoo."

"To je přece nějaká mytologie, ne?"

"Kéž by. Hlavně je to náboženství, bohužel pořád až moc živé. A tady nám bují až moc, jak to vypadá. Zapouští kořeny všude kolem, ale i do nás. Má to něco společného s tímhle místem. Tady si to hledá otroky, duše. A není divu, protože kde jinde najdeš víc "vhodných" než někde v klubu, kde se zkoušejí pořád novější a lepší věci na zahnání nudy? Těžko bys našla v tomhle směru lepší místo než Konvent. A pak se to šíří i po síti. Duchové surfují na internetu a lákají lidi provádět šílenosti. Není to srandovní?"

"Ani ne... Spíš je to děsivé."

"Asi máš pravdu. Je děs, že i přes moderní vymoženosti se na tebe může dívat duch, démon... Že můžeš padnout do jejich osidel i v naší osvícené době a navíc skrz moderní techniku.

"Co tvoje rodina?"

"Je pryč, odvezl jsem je. Doufám, že dost daleko. Lindo, musíme něco vymyslet, protože já mám strach, že se zblázním. Už nechci zaží další takovou noc. Nechci vidět tu umrlčí tlamu, jak se mi chechtá nad postelí..."

"Víš co? Půjdeme ke mně. Zůstaneš tam se mnou, jo? Stejně teď nikam nemusíš, nikam nespěcháš. Nechci tam být sama a ani ty nechceš být sám."

"Žiješ sama?"

"Hm," broukla, "a cos čekal? Že mám nanžela a tři děcka?"

"No, to ne."

"Tak vidíš. Sebereme se a jdeme. Bude fajn, nebýt tam sama. Naložím se do vany a budu relaxovat aspoň hodinu," protáhla se Linda rozkošnicky.

"Jasně."

"A pak si pořádně zašukáme, rozumíš? Pořádně... Vyšťavím tě tak, že padneš do postele jako špalek. Usneme a všechno nám pak už bude jedno," zamručela Linda hrdelně a já polkl, jak se mi z té představy udělalo v krku sucho. Byla lákavá jako studánka v poušti a mně už nějak začínalo být všechno jedno. "Svoje" jsem odeslal do bezpečí, přičemž já si tu balancuju nad jícnem sopky, aby se tak řeklo. Co záleželo na tom, jak moc se udržím čistý a neposkvrněný? Pendrek! Když se znečistím a poskvrním, bude mi určitě líp, než když ne. Připadal jsem si jako ve válce, protože, jak praví historie, i tam se děly podobné věci, vedené podobnými myšlenkami.

Reálné a důležité je jen to, co se děje a stane teď. To, co si budu malovat v době, která teprve bude, se nemusí splnit, protože člověk může skápnout stejně snadno jako se luskne prsty. Cvak - konec. A kde jdou tvoje velké ideály a myšlenky na to, co bude, až bude? V hajzlu, kam patří!

Jdeme.

My dva.

Spolu.

U vrat se pohnula masa černé kůže, což byl jeden z vynašečů nepohodlných. Lindu zná, otevře jí úslužně vrata, přičemž já proběhnu jako takový... přívěšek, jako společenská nezbytnost, které se nedá vyhnout, když už se chce chovat zdvořile. I když je to hora masa, která se svojí vyholenou hlavou vypadá jako někdo, kdo má stavbu ocelových konstrukcí holýma rukama jako zaměstnání a k tomu řezničinu jako koníček.

"Moment," zabrzdil nás však bijec, "rád bych vás ještě chvilku zdržel. Šéf vás zve k sobě."

"Díky, ale my právě odcházíme," pravil jsem, pamětliv také na dobré vychování, které mi, jakožto muži, ukládalo řešení podobných trapných situací, jakkoliv to hraničilo s nebezpečí mé neodvratné likvidace.

"Hele, ty šlejško, ty mi nerozumíš nebo co?" vypadl hromotluk z role zdvořilého téměř člověka a zapíchl do mě pohled malých a zlých očí. "Šéf vás zve do svojí pracovny, takže teď se, kurva, očekává, že se votočíte na podpatku a naklušete tam jak po drátku, jasno?"

Linda mlčela. Když jsem se na ni podíval, spatřil jsem, že opatrně přikyvuje. Musel jsem to být já, kdo bude dělat furóre.

"Jinak co?" odfoukl jsem si mezi zuby.

V tu chvíli mi ale ten bachratý obránce východu položil svou zhruba tunovou pazouru na rameno, aby to vypadalo přátelsky a srdečně. Jak se ale ke mně přitočil, uviděl jsem že druhá ruka v kapse kožené bundy drží cosi, co by mohlo být buď špatné, pokud by byl nenadálý zátaras buzna, nebo ještě horší, pokud by buzna nebyl. A já bych dal ruku do ohně za to, že ta ztopořená věc byla schopná vypálit minimálně devětkrát za sebou, přičemž by nadělala z jednoho krvavý ementál.

"Jinak hádej," zabručel vyhazovač. "A teď se sebereme a jdeme, jasno?"

"Jo, jdeme," přisvědčila Linda.

"Máš?" ptal se s úšklebkem procházející černý kolos číslo dvě.

"Jasně, že mám. Šéf říkal, že tohle už musí skončit jednou provždycky, tak je ženu, ať to máme vodbytý."

Po zádech mi přeběhl mráz z toho, s jakou nenuceností o nás mluvili. Půlka prasete by požívala větší ohledy! A co musí, proboha, skončit? Co chce ten chlap z Konventu? Sebere nás jako dva kusy masa a hodí si nás tam, kam potřebuje! A já mám přitom chuť pořádně zařvat na všechny kolem, aby se jim rozsvítilo, jenže i kdybych to udělal, je mi jasné, že v rozlitých decibelech by nebylo slyšet nic. A pokud bych namíchl černého strážce brány, načež on by do mě nasypal obsah obsahu své kapsy, zřejmě bych se ještě dočkal potlesku publika za speciální efekty a neobvyklé krokové variace z break-dance.

Nečekal bych tak střízlivé šedé schodiště v ratejně jako Konvent. Časem vyhlodané kamenné bloky, zlité hnědou břečkou krve, sem tam s pohozenou kostí, to by asi bylo mnohem případnější a působivější. Tohle schodiště vypadalo jako služební vchod někde ve škole nebo v bohatší účetní firmě. Na stěnách svítily úzké bílé zářivky, vyvolávající dojem chladu a sterility.

Dole číhaly dvoukřídlé nerezové dveře. Nekonal se u nich žádný příšerný strážný, třeba nějaká zombie, jak by člověk právě u voo-doo čekal, ani jiné pekelné stvoření. Tuto nezbytnou proprietu lidských představ tu jaksi nedostatečně zaskakoval číselný displej elektronického zámku, kam náš plešatý průvodce a pohůnek rychle naklepal kód.

Ve filmech si hlavní hrdina vždy dokáže zapamatovat pořadí čísel a v rozhodující chvíli je poté schopen hlavnímu záporákovi utéci před nosem, zatímco výše jmenovaný uhoří, vybuchne nebo ho sežerou zdivočelé veverky, to už máte jedno. Já jsem bohužel nebyl schopen ani zašilhat na displej. V puse jsem měl sucho jako v poušti v době písečné bouře a pocit, že bych měl udělat něco, abych obhájil svou pozici chlapa, který chrání křehkou ženu Lindu, která vypadala také značně ustaraně, mě nepříjemně kopal do žaludku.

Jasně, udělat něco...

Ale co?

Ta dvě monstra, co nás tlačila k matně se blýskajícím dveřím byla každá jako já dvakrát. I kdybych se rozehnal pěstí, i kdybych zasáhl to, čemu bezesporu ve chvílích nadšení říkali obličej, pochyboval jsem, že bych dokázal cokoliv více, než je jenom pořádně naštvat. Rohodl jsem se proto být ten tichý, mlčenlivý a statečný typ, kterým můžou kamkoliv smýknout a kamkoliv ho strčit, ale na jeho tváři nevyvolají sebemenší reakci. Ten geroj, co se v i takové situaci stará jen o to, aby nebylo ženské hrdince ublíženo, či spíše aby odvrátil vše, co může, nedbaje ani v nejmenším o sebe.

Vypadalo to jako dobrá myšlenka. I když bylo legrační, že někde v zásobníku bouchačky těch dvou zřejmě hřaduje kulka s mým jménem a já se tady pinožím, abych si, jémináčku, udržel image. Možná už to samo o sobě je jistý příklad statečnosti a odhodlání. Být nevzrušený i tváří v tvář smrti. Jako samuraj, který se smrtí počítá, který smrt vítá, který sám sebe považuje za mrtvého už před započetím souboje. Kéž by mi to tolik nepřipadalo spíš jako nebetyčná blbost.

Objal jsem Lindu kolem ramen a nechal se s ní šoupnout do stříbrných dveří, které se s tichým cvaknutím otevřely.

Doupě bokora Papa Loa.

Pach spalovaných zvířecích těl a vnitřností, puch sedající krve, oltáře a modly, postavené z kostí lidí i zvířat, hrozny lebek s hrůznými malbami, ozdobené blýskavými kamínky, sklíčky a barevnými peříčky. Příšerné dýky, obřadní meče a mačety, které mají na čepeli zuby od toho, jak prudce se zatínaly do krčních obratlů koz, krav a lidí, jejichž krev z přervaných tepen skrápěla ďábelské oltáře jako rudý vodotrysk. A všemu dominující bizarní obrazce čarovných symbolů, pokrývajících začouzené zdi i černou podlahu...

Očekávání... Jak moc samotné očekávání dokáže člověka vyděsit až k smrti. Řval bych hrůzou, když jsme vpadli na další scénu, do dalšího dějství, nicméně se ukázalo, že je to věc veskrze nesmyslná.

Ten řev i ta hrůza.

Z příšeří široké místnosti, od velkého psacího stolu, k nám vzhlédl nahrbený muž. Prořídlé a dozadu sčísnuté vlasy po ramena a oči za silnými skly staromódních brýlí vyvolávaly dojem dobráckého hastrmana. Kolem stěn stály v pravidelných rozestupech vitríny jako ve výstavní místnosti. V nich se, pravda, nacházely propriety zvrácené víry, ale bylo to spíše muzeum než doupě čaroděje.

"Víte," řekl Papa Loa konverzačním tónem, aniž by se unavoval s čímkoliv jako ďábelsky výhrůžným tichem či sarkastickým zachechtáním, "on se vždycky někde objeví zádrhel. Uzlík. Někdo, kdo se snaží plavat proti proudu. To už je život."

Měl hlas někoho, kdo kouří denně pět krabiček cigaret nejméně tak od deseti let. Podíval se na nás a ukázal na židle na druhé straně stolu. Zrovna tak, jak to bývá na úřadech, kam jdete projednat tak životně důležitou otázku jako odvoz odpadků.

"No?!" dotvrdil neodmítnutelnost pozvání jeden z drobků v černém, když jsem nevypadal příliš vstřícně.

Oproti tomu Linda si sedla bez protestů. Sedla si a zkřížila ty své krásné štíhlé nohy jako by si šla na panáka s kamarádkou. Tiše hypnotizovala Papa Loa a vypadala, že má chuť něco říct, nicméně mlčela.

"Tak kde jenom začít, že?" pousmál se čaroděj společensky a mžikl očima pod tlustými skly.

Přišlo mi najednou logické, že pokud bude jednat takto zdvořile, zřejmě bude náš konec dvojnásob příšerný, protože právě inteligenti a přeslazení sociopati bývají ti nejhorší mučitelé v dějinách lidstva. Se sladkým úsměvem a slovy zdvořilostí a omluv vám vyrvou z břicha střeva a pak vás s nimi uškrtí. Ta logická úvaha mě ani trochu nepotěšila. Cítil jsem se jako hadrová loutka, která jenom čeká, odkud se vynoří první nůžky a rozpářou jí nějaký šev, ze kterého se vysype to, co je uvnitř a rozhodně to nemá být venku.

"Předpokládám, že se pomalu rozžehnáváte se životem, že?" pokračoval dál Papa Loa, hledíc do knihy na stole.

"Ne, vymýšlím si výmluvu, proč jsem nedorazil domů včas na svačinu," zakroutil jsem očima v návalu paličské odvahy, "co je to s váma? Tyhle hry na kočku a na myš, to je klišé z detektivek z osmdesátých let! To jsou krámy tak na hraní pro děti."

Rozesmál se a musel si otřít tlusté brýle.

"Mám rád lidi, které neopouští vtip ani ve chvílích nejtěžších."

Linda se na mě podívala s útrpností v očích. Ten pohled jsem cítil a trošku mi rozehřál vnitřnosti. Ostatně, řekl jsem si, však už o nic nejde, ne? Krouhnou nás tu tak jako tak, takže proč nebýt nad věcí a pak nebýt hezká mrtvolka s pohrdlivým úšklebkem kolem ztuhlých rtů.

"Říká se, že nejošklivější mrtvoly jsou z vyděšení."

"To máte pravdu," přisvědčil, "už jsem takových pár viděl. Není to vůbec hezký pohled."

"S vaším... personálem se ani nedivím," ušklíbl jsem se.

Dvě gorily vypustily do okolí oblak testosteronově-adrenalinových par a zaťaly pěsti, ale Papa Loa mávl rukou.

"Nemyslel vás. Vy se seberte a běžte zase nahoru. Kdybych potřeboval, tak zazvoním."

KDyž jsme osaměli, hned se situace začala jevit přijatelněji. Kolem je taková hromada kindžálů a dýk a ty vitríny ani nevypadají zase tak moc bytelně. Navíc přímo na jeho stole stojí vysoká soška, která by se dala čapnou hezky za krk a hnedle by s ní jeden mohl...

"... flinknout toho trotla s brejličkama hezky po šišce," dokončil konverzačním tónem Papa Loa.

Zalapal jsem po dechu.

"Musím připustit, že plán je to zajímavý, ale asi by to dost bolelo," usmál se hladce oholený hastrman.

"A určitě ne mě," dodal po chvilce odmlky, už bez usmívání.

"To čekáte, že tu budeme sedět a koukat, než nám podříznete krky jako kuřatům?"

"Dobře, dobře," zvedl Papa Loa dlaně ve smířlivém gestu, "tak si přestaneme hrát na schovávanou i když je to legrace. Já neřekl, že vás tu má kdokoliv podřezávat jako kuřata nebo jakékoliv jiné domácí zvíře. Jestli vás to uklidní, tak i já předpokládám, že odsud odejdete tak, jak jste přišli. Netušíte, jaký nehorázný bordel to dokáže nadělat, takové jedno pořádné podříznutí."

"Vy, předpokládám, tušíte."

"Oh, ano, to tuším. Tomu se člověk v tomhle druhu podnikání nevyhne, víte? Sem tam musí téct krev, protože... v těchto vodách je to právě krev a bolest, ano, bolest, co přináší úspěchy a žene lodičku osobního zájmu hezky kupředu po zpěněných vlnách změn."

"Básnické."

"Viďte," pousmál se Papa Loa.

"A k čemu tu tedy jsme my, když vám tu nemáme přebarvit podlahu načerveno?"

Nechápal jsem ani v nejmenším, jak dokážu mluvit tak odvážně, bez toho, aby se mi hlas byť jen zachvěl. Ruce jsem měl sice chladné, ale pevné jako kámen, bez hnutí, třasu. Připadalo mi, že jsem už překročil fázi obyčejného strachu a obav někam daleko za jeho horizont. Tady už není nic, je to jenom ledová pustina smíření se s osudem, který už může být jenom a pouze lepší než očekávání.

"Já mám jisté záměry. A samozřejmě si přeji, aby těmto záměrům nestálo nic v cestě a aby došly do stádia skutku."

"Ty záměry mají být to šílenství, které se vždycky rozletí při tom vašem slavném Dni D?"

"Účel světí prostředky."

"Čekáte, že se to všechno bude dít jen tak dál? Že ty vlny šílenství, že ten masakr, který jsem zažil, který ohrozil mou rodinu, zůstanou bez povšimnutí? Že s tím nikdo nic neudělá?"

"Překvapivé, ale odpověděl jste si naprosto přesně sám. Ano, to přesně očekávám. Mohu říci, že mě mrzí, že jste se připletl i vy s vaší rodinou. Upřímně. Mrzí mě, že se připlete tu někdo a onde někdo jiný. Je mi to líto."

"Děláte si srandu?"

"To je právě to. Nedělám. Vy nechápete podstatu toho celého. Vidíte jenom mě, bokora, vidíte loa kolem, což je pro vás, pro váš úzký úhel pohledu, samozřejmě zlo a příšerný zločin ve své nejodhalenější ohavnosti. Ta nejhorší věc, kterou si člověk umí představit. Zlý čaroděj z pohádky, který ničí lidské životy, který vypouští do světa bohy jako je Papa Ghede, že? Nutí člověka jako takového brodit se v nejhlubší žumpě násilí, vilnosti, zkrátka nechutné zkaženosti. Hanba mu, netvorovi, jemuž slouží nestvůry."

"Teď nechápu, kam směřujete, i když je pravda, že váš černobílý poslíček mi moc radosti neudělal," ušklíbl jsem se.

Úkosem jsem se podíval na Lindu. Měla ve tváři zvláštní výraz, který byl směsicí klidu a odevzdané lhostejnosti. Mnula si kořen nosu a vypadala, že na ni padá téměř smrtelná únava. Vyčerpání z boje, kdy odejdou všechny síly a zbyde už jen vyčkávání. Netvářila se, že by měla chuť do hovoru zasahovat, netvářila se ani že má chuť zůstat vzhůru, netvářila se, že ji zajímá svět kolem.

"Směřuji k tomu, co většinou lidé nevidí. Nebo spíše k tomu, co vidět nechtějí. Napadl mě jeden příměr, který bych mohl použít. Svět je jako les, kde křižujeme všichni společně, jako temný hvozd, kterým bloudíme, než složíme kosti někde v mechu a rozpadneme se na život pro další živé. Člověk s člověkem se rád druží, ale ještě raději se s ním rve. Proto jsou místa, kde si řvoucí figury podřezávají krky, lámou údy a roztloukají lebky kameny na kaši. A ta místa jsou pak mnohem úrodnější. Rostou z nich houby. Kolem nich se toulají další lidské mátohy, bez zájmu a povědomí o tom, že ty houby jsou k něčemu dobré. A přijdu já, který to vím, který znám význam těch čarovných hub. Je špatné, že je sbírám? A dále - je špatné, že chci, aby mi ty houby rostly víc a víc, když ve své podstatě jde jenom o to je správně... pohnojit?"

"Říkate tím, že ve své podstatě..."

"Že ve své podstatě já nic neosnuji, nespřádám ve své zlovolnosti pavučiny v koutě jako černý pavouk. Jen jsem, řečeno ekonomicky, vyslyšel poptávku a rozjel podnikání s odpovídající nabídkou, ze kterého máme užitek a potěšení všichni."

"Zvrácené."

"To je lidstvo. Už dlouho. Kdyby každý třetí člověk pravidelně neuvažoval o tom, jak vykuchat svého souseda, který mu hlasitě každý večer chrápe za stěnou, kdyby hospodyňka netoužila zakroutit krk další, která si přijde do obchodu pro lepší kousek masa než ona, v lepších hadrech a botkách, nezmohl bych nic. Kdyby nebyla závist, zášť a hloupost, nebyl by žádný den D. Je živený zplaněním lidských emocí, otupělostí z krutosti doby a touhou po čím dál tím intenzivnějších vznětech, po adrenalinu za každou cenu. Morbidní zvědavostí a nepostižitelností davu. V davu se totiž ukazují pravé lidské nátury. V davu, který ukamenuje ženu. V davu, který dokáže vyrvat vnitřnosti z břicha člověka, který dokáže udupat muže, ženy i děti. A potom každý čumí jako blázen, jako největší hovado pod sluncem a bučí, že to on přece ne, že to všichni! Mně nevyprávějte, co je zvrácené a co není."

"Jenže i když máte na lidstvo takový pohled, stejně vám to nebrání z něj kořistit.... co vlastně?"

"Říkejte tomu třeba Síla nebo Moc, to je jedno. Je to jistá životní esence, která dokáže zázraky, když jeden ví, jak ji opatrovat. Kouzelná houba, která přinese zázraky tomu, kdo ji umí správně vypěstovat, správně utrhnout a správně uvařit. A já po vás chci, abyste mi už nikdy nezasahoval do mého lesíku, kde mi bují čarovné houby. Nedívejte se tak překvapeně, nehrajte tu na mě svůj klid, já vím, že máte strach. Každý má strach, jinak by byl idiot. Netoužím po krvi ani jednoho z vás, tímhle způsobem vás nepotřebuju, jen bych zbytečně plýtval silou. Každý člověk má v sobě nitku, která vede do mé dlaně. Je jen na něm, jestli za ni zatáhne, rozumíte?"

"Myslím, že rozumíme," ozvala se poprvé Linda.

"Sláva," pousmál se čaroděj, "konečně hřejivé lidské slovo. Tedy poslední slovo i ode mne - jděte mi z cesty. Oba dva si můžete žít podle svého. Ode dnešního večera už vás nenavštíví Papa Ghede ani žádný další loa, máte moje slovo, ale nezkoušejte mi křížit cestu, rozumíte?"

"Ale tahle... lidská jatka, vždyť je to zrůdnost! Lidi se brodí touhle stokou a vy se z toho ještě tetelíte radostí!" namítl jsem.

"Tak je prostě nechte. Je to jejich volba, nikoho nenutím, aby mordoval ostatní, znásilňoval, utloukal, pálil. Všichni, kdo chtějí, mohou najít, kdy bude další Den D. A vyhnout se v ten den ulicím. Zůstat zkrátka doma, v kruhu svých nejbližších a nevystavovat se nebezpečím venku, kde probíhá celá ta zábava."

"Jenže každý je potencionálně ohrožený nějakým z těch idiotů! I když zalezu do sklepa, kdo mi zaručí, že se nějaký kretének z domu nebude chtít v rámci Dne D odpálit dynamitem? A tím že sebou nevezme i nás?"

"To už je asi riziko existence. Tomu se nevyhnete nijak. Může se to stát zítra nebo třeba až za rok. Nemusí se to stát vůbec, ale zároveň se to může stát kdykoliv. Ale když alespoň víte, kdy k tomuhle všemu dojde, pokud k tomu už jednou dojít má,  tak je to mocná výhoda. A vy, pokud jste chytří, této výhody využijete."

"Někdo to zastaví. Někdo vás zastaví."

"Vy to ale nebudete, že? Slyšeli jste, co jsem vám říkal. A myslím to zatraceně vážně. Já jsem pořád s vámi, milý pane. Stačí mi lusknout prsty a zjistíte, jak moc jste můj, rozumíte? Nenuťte mě vám vyhrožovat a konečně mi dejte svůj slib. Mám ještě nějakou práci a nemohu s vámi zabít celý den!"

"Dobrá... Slibuju, že vám půjdu z cesty," zabručel jsem.

"Já... já taky," hlesla Linda.

"Děkuji," roztáhla se bokorova ústa k hastrmanskému úsměvu, "děkuji vám mnohokrát. Tak konečně zase jedna věc hotová a může se založit do kolonky 'Vyřízeno'. Jak já rád zakládám věci do téhle kolonky. Tak tedy nashledanou. Ne, raději sbohem, že?"

Gorily u východu si nás už nevšímaly, když jsme vycházeli do večera. Ovanul nás svěží větřík, jako by se pročistil vzduch, jako by z něho zmizela hnilobná podzimní příměs. Vzduch voněl a svět se tvářil mírumilovně a bezpečně.

Vykouzlil nám taxi, kterým jsme dojeli do LIndina bytu. Otevřeli jsme lahev whiskey, neunavovali se ledem nebo vodou, připili se a potom jsme šoustali na koberci jako zvířata, jako bychom ze sebe potřeboval sedřít všechno, co bylo předtím, vyčerpat se až k smrti.

Skoro až k smrti.

Když kolem již kralovala časná noc a já ležel v bílém damašku s Lindou, opřenou tváří o moje rameno, přišlo mi všechno jako špatný vtip. Jenže jsem věděl, že to vtip není. Tohle povědomí mi rvalo hlavu na dva kusy. Jeden kus by rád věřil tomu, že nic z toho nebylo skutečné, ale kus druhý oproti tomu zásadově a až s autistickou nesmlouvavostí připomínal fakta. Oba se shodovaly na tom, že je to za mnou. Že je potřeba udělat tlustou čáru a vrátit se na hlavní silnici mého života, tam kam patřím.

Povzdechl jsem si.

S tím souviselo i to, že už se nebudu smět vídat s Lindou. S tou holkou jsem prošel to zlé a měl jsem chuť s ní teď zažívat i to dobré. Jenže jsem k ní zoufale nepatřil. Já patřím ke své ženě a dvěma dcerkám, tam je moje místo! Nevím ale, jak jí to mám říct. Nebo bude stačit jen naznačit?

Urazí se?

Dá mi to pořádně sežrat?

Ne, ona ne. Když si představím ty její hluboké oči, jemnou tvář, korunovanou tím jejím sladkým krátkým rozcuchem. Nevěřím, že by toho byla schopná. Ale nevěřím ani tomu, že toho budu schopen já. Já... prostě nemůžu. Já ji nechci ztratit. Nechci ztratit ani svou rodinu, nechci ztratit nic. Přeju si být na chvíli někdo, komu je povoleno mnohoženství.

"Nemůžeš spát...?" hlesla Linda a přetrhla tak těžké ticho.

"Asi ne."

"Na co myslíš?"

"Asi na to, že to všechno končí..."

"Všechno...?"

"Hmm... Nevím."

"A chceš?"

Prostá, jasná otázka, na kterou já musím dát stejně prostou a jasnou odpověď, pokud si chci zachovat tvář před sebou, před světem a  snad i před Bohem, pokud má zrovna chvilku a sleduje mě. Prostou a jasnou odpověď...

"Ne, nechci! Zoufale nechci," zašeptal jsem a cítil, jako když ztrácím kus sebe sama, ale vůbec mě to nemrzí.

"Myslím si, že hlavně na tom záleží. Na tom, co chceš nebo nechceš."

"Svět takhle ale neběží. Nezáleží na tom, co si přeješ. Jsou věci, které musíš, ať chceš nebo ne."

"A co by sis přál ty? To je pro mě důležité," hlesla Linda a upřela na mě pohled těch hlubokých očí pod závojem tmavých řas.

Co chci? Co si opravdu přeju...? Dívá se na mě s tím sladce nevinným výrazem a myslí to vážně?

"Miluju tě, Lindo..."

Usmála se.

"To mi ještě nikdo neřekl," hlesla.

"Nevěřím."

"Ne takhle. Takhle opravdově, broučku."

"Připadá ti to patetické?"

"Ne, vůbec. Přijde mi to sexy, že mi někdo chce patřit. Myslíš to vážně? Chtěl bys...?"

"Chtěl. Ale ona to byla ve své podstatě i otázka. Chtěl bych na ni znát odpověď. Tak se ta hra hraje."

"Vyčkává se na můj tah?"

"Netrpělivě."

"Pokládám krále," zašeptala a překulia se na mě, její stehna objala mé boky, "vyhrál jsi... Miluju tě."

"Lindo..."

V tu chvíli jsem v hlavě cítil jen potřebu být s ní. Drala se mi každým pórem, každým nervovým zakončením. V tu chvíli jsem cítil, že se ve mně lámou pouta k tomu, co bylo a zůstává jen to, co bude. Lidé se přece rozvádějí každý den. Pokud jsou oba dva rozumní, dětem to vůbec nemusí ublížit, ve své podstatě se nic nezmění, jenom přestanu být za křiváka a budu upřímný ke všem včetně sebe. To je to nejideálnější řešení. Žít teď, v tomto okamžiku, protože jen tento okamžik je skutečný a důležitý. Všechno ostatní je jenom šeď minula, nic víc. Jsi tu jen ty a já, skrytí uprostřed hebkého teď.

Moje dlaně sevřely pevné polokoule jejích ňader, cítil jsem její ztvrdlé bradavky, jak mi přejíždějí čárou života.

A potom se Linda vzepjala. Nepřirozená křeč, nějaký záchvat nebo co. Oči doširoka rozevřené jako vosková figurína, ztuhla uprostřed pohybu, sedíc na mém těle, jako bychom měli navěky vytvořit sousoší překvapení. Snažil jsem se vymanit, její stehna mi drtila boky až k bolesti. Když jsem ji shodil vedle sebe, uslyšel jsem za zády tichý smích.

Na křesle, ověšeném našimi svršky, seděl Papa Loa, na klíně mu spočívalo cosi, co připomínalo břichomluveckou loutku, ušitou z pytloviny a kůže. Rukou zahýbal jejími ústy.

"Překvapení!" řekla v tu chvíli Linda.

"Říkal jsem, že ani nevíte, jak moc jste můj," pousmál se bokor. "Nemusíte chtít nutně jen vraždit a mrzačit... Stačí jen se zpronevěřit, vnořit do bahna a marastu podvodu, šalby, lži, jen odhodit sám sebe a. Den D si vás najde a s ním i já...."

 

 

KONEC




Názory čtenářů (Skrýt smazané)

16.02.2020 21:30:31dát kritice tipWorm de Flour

Ještě bych dodal, že mi to docela připomíná Uminu verzi od Hakla.

16.02.2020 20:30:39dát kritice tipFarina

Docela jsem se začetl, díky za zážitek.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor