Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

spomienky na patagóniu

19. 04. 2012
6
13
1890
Autor
Skarabea

    

 

     Keď si Láva prvýkrát prisadla k nášmu stolu, mala ne sebe červené šaty a veľký slamený klobúk. Najskôr sa predstavila Kristíne, podala jej ruku, napochytro, akoby týmto aktom mohla prísť o svoju poctivosť. Aj ostatných dievčat sa sotva dotkla (všetky boli už na prvý pohľad nedočkavé a to ju odpudzovalo), iba moju dlaň držala vo svojej celú večnosť. Pokožka jej pritom svietila, na dotyk bola vlhká a horúca, lebo takmer každú noc pršalo a ona sa potom prebúdzala tak isto prudko  ako dážď.

     "Si ako ľad!" zvolala a naše prsty sa od seba konečne odlepili.

     Rýchlo som si vyzula jednu topánku, palcom sa zľahka dotkla jej lýtka. Láva zvýskla od rozkoše a nechtiac zhodila na zem slamený klobúk. Šaty jej ticho zašušťali, keď sa poň zohla.

     Hlas mala hlboký. Takmer pri každom slove kričala, rozhadzovala rukami, alebo sa nakláňala zo strany na stranu a ja s Kristínou sme sa museli uhýbať pred jej chudými rukami. Niekoľkokrát ma lakťom udrela do rebra a tú pálčivú bolesť som cítila až kdesi v hlave.

     "Ja už zajtra odchádzam." vydýchla si Lucia a vystrela pred seba ruky. Mala na nich veľké modriny od ihliel. Láva jej pozrela do očí, dôverne, ako pozeráme do očí starým známym, naklonila sa a fúkala jej na žltnúce sinky horúci vzduch. Akoby pritom vravela: Aj tak sa raz vrátiš. Možno o rok, o dva. A potom, keď sa stretneme, budeš ty fúkať do mojich rán.

     Mala som pocit, že Láva tam sedáva odjakživa. Dúcha na naše dopichané ruky a pod sukne. Čierne vlasy kopírovali každučký jej prudký pohyb. Raz ich mala v očiach Kristína, potom ja. Kristínu to trochu hnevalo, ale nepovedala nič. Až večer sa mi priznala, že je na nej niečo kruté a neženské, ale to som vedela i ja.

 

     Raz sme sa s Lávou zastavili pri dvore ctihodných sestier. Bývali vo vile na konci mesta. V ten deň sa však neukázala ani len matka predstavená.

     "Aj ja som chcela ísť k mníškam." vyhlásila odrazu Láva, "Ty nie?" (Ja teda určite nie!) "Ale k takým," pokračovala a líca jej očerveneli, "čo posielajú na misie do Afriky. Vieš, tam je to celkom iné, ako trčať nikde v kláštore... alebo v strašidelnom dome na konci mesta."   Prikývla som. No ani len predstava horúcej Afriky, ani spomienka na čierne deti s nafúknutými bruškami z časopisov vo mne nedokázala zohriať studenú krv.

     Láva sa posadila na múrik a naše boky sa spojili. Mala na sebe bielu minisukňu, takmer priesvitnú, vysoké podpätky z nej robili sakrálnu beštiu ženstva. Rozkročila nohy a mňa pri tom odsunula nabok. Pokožka jej svietila aj v tieni košatého stromu, vznášala sa okolo nej ťažká vôňa prezretého ovocia, lákajúca osy a iný hmyz.

     Chytila ma za ruku a spolu sme preliezli rozbitý múrik.

     Tráva okolo starej vily bola čerstvo pokosená. Obidve sme sa vyzuli a behali po teplej zemi, až kým si Láva nedala dole tričko. Zmätene som ju stiahla k zemi, ale ona sa iba šialene smiala, prekročil magickú hranicu medzi svetom ľudských detí a víl. Lebo ona bola ohňová víla. Alebo iná živlová bytosť, bezpohlavná a nehmotná.  "Nik nás tu neuvidí," šepla mi do ucha a ja som jej uverila.

     V dome vládlo úplné ticho. Okolo bzučal hmyz, liezol po našej vlhkej koži, sosáčikmi z nás lízal ako nektár sladký pot.

     Z diaľky počuť detský krik a vrzgot hojdačky. Obidve sme spozorneli, lebo výskot bol stále zreteľnejší. Z druhej strany dvora sme mali celkom dobrý výhľad na náš Ústav, na ihrisko a staré ošúchané preliezačky, na ktorých sedeli dvaja chlapci. Deti do seba sácali a kopali, až kým k nim nepribehla robustná sestrička.

     "To je predsa Gerda. Ropucha Gerda!"  Spomenula som si.

     "Fakt!" Prikývla Láva a postavila sa na špičky. Bez tých nemožných topánok bola oveľa nižšia. Vlasy siahajúce takmer po pás mala prehodené cez plece. Na bradavke sa jej lenivo pásla mucha, no ona si to nevšímala. "Fakt je to Gerda. Na tú človek len tak nezabudne." Celkom si vyhrnula sukňu a s hlbokým povzdychom ukázala na svoj nahý zadok. "Týždeň som nemohla sedieť, keď ma raz vyfliaskala."

     Obe sme sa rozosmiali. Tá sa teda smiala. Až ma to bolelo. Nie v ušiach. V srdci. Ten chrapľavý hlas predsa nemohol patriť mojej Lávke! Privrela som oči a ona sa v záchvate smiechu prehla ako pružina, vystrelila, vystrelil krakatit v jej tele a ona ma silno objala. Mechanicky. Tie drsné ruky predsa nemohli patriť Lávke! Takmer som nemohla dýchať. Vkĺzla mi rukami pod tenkú látku nohavíc. "Si celkom ako ľad," šepkala a trela mi studenú pokožku, vytvárala okolo mňa nepriepustnú kuklu plnú pálčivej bolesti. Behala po mne prstami ako desivá tarantula a ja som sa od neprirodzeného smiechu zadúšala.

     "Ty a mníška?!" vykríkla som, keď ma konečne pustila.

     "Prečo nie? Keby otec tak silno neveril v Boha, už by som v Sudáne opatrovala chúdence sirôtky."

     "A čo tvoja mama?"

     "Mama? Tá bola ešte horšia," sucho sa zasmiala.

     Nechápala som. Lenže Láva, tá sa nikdy neobťažovala niečo vysvetliť. Tvárila sa, že celý svet sa točí iba okolo nej, že je všetko také jednoduché a jednoznačné, ako pohľad pod tú jej krátku sukňu.

     "Miláčik," povedala trochu nežnejšie, aby som sa viac nehnevala a vtisla mi na ústa lepkavý bozk, "ty si nemožná. Ale je to zlaté, chutné, proste na zjedenie!"

     Pomaly som sa začala obávať cudzích očí. Pozrela som do uslzených okien vily, utrela  si z tváre Lávin lesk. Zdalo sa mi, že deti už nepočuť, ale niekde tam boli, aj mníšky, aj sestrička Gerda.

     "Ale ja nie som ako mama. Vieš? Ja nemienim skočiť pod vlak... alebo sa otráviť plynom."    Zahľadela sa na mňa naozaj čudne, akoby pozerala cezo mňa. Možno tam stál nejaký duch, ale bála som sa obzrieť. Strašidelné domy majú predsa svojich duchov. Aj Láva jedného mala. Videla som ho v tých čiernych zreniach, zužujúcich sa podľa toho, koľko svetla do nich dopadalo. V tieni boli obrovské a lesklé. A Láva mi odrazu začala rozprávať o akejsi mníške, ktorá sa zamilovala do záhradníka a ten ju potom využil a ona  od hanby spáchala samovraždu. Atakďalej.

     Toto som jej mala veriť? Prvýkrát za ten týždeň som jej  neverila. Lenže ona si z toho nič nerobila. Prehodila si vlasy cez druhé plece a silno ma nimi udrela do tváre.

     Po rozmrvenom chodníku ma priviedla až k vchodovým dverám. Telom mi prebehla nepríjemná triaška, ale dnu nebolo nikoho. Už niekoľko dní, týždňov, možno mesiacov, lebo v predsieni vládol neporiadok, v kúte pri okne ležali na sebe poukladané záhradné stoličky zožltnuté ako kosti dinosaura, niekoľko párov topánok bolo pohádzaných na jednej kope, ale žiadna mníška. Ak tu vôbec niekedy žili. Ale Láva vravela, že hej. Aj mne sa tak zdalo.

     Z diaľky k nám doliehal iba pravidelný zvuk kosy. Aničoby niekto odsúdencom odtínal hlavy a tie potom jedna po druhej padali do voňavej trávy.

     Láva sa odrážala vo vchodových dverách trochu nejasne. Rozdvojene. A ja som odrazu nevedela, ktorú z nich mám chytiť za ruku.

      Zdalo sa mi, že som ju v tých dverách už kedysi videla.


13 názorů

CHT
22. 11. 2020
Dát tip

No ano, Janica je bezpochyby epizodická a fragmentární. Nikoho živého jsem nazažil tak důsledně udělat to umělecké dílo ze sebe samé.

Jsem rád, nefalšovaně a ryze, že jsem mohl výtahem popojet do takových končin. Jelikož jsem většinu času hlavou dolů mám za to, že zdviž jela nahoru.....

Neskonale díky za hmatalelnou připomínku!


CHT
22. 11. 2020
Dát tip

..ale Path mohla být stejně stará...mladá.

Tak to zkusím přečíst.


Skarabea
26. 09. 2012
Dát tip
ono to koniec koncom môže viesť kdekoľvek... nad čím sa tak usmievaš ? pokojne dopovedz vdaka

Janina6
21. 04. 2012
Dát tip
Whispermoonlite - díky za rozšíření obzorů, o těch "virtuálních" souvislostech jsem neměla tušení :-) přesto věřím, že text má co říci i sám o sobě, a moje pocity se tomu, co píšeš, hodně blíží. Hledala jsem spíš odpověď, co asi mohlo čtenářům cestu ke Skarabeiným textům znesnadnit, protože mě překvapuje relativně malý zájem, který u ní zatím projevili. Jedna z jejích povídek soutěžila i v minulém kole Povídky měsíce, a čekala jsem větší ohlas... Jako součást většího celku by to mohlo být kouzelné.

Skarabea
20. 04. 2012
Dát tip
whispermoonlite - ďakujem za pristavenie a zaujímavú interpretáciu...už som nad niečím podobným rozmýšľala :) VH64 - tiež ďakujem za prečítanie...dúfam, že zo mňa niekedy niečo bude...no:)...ešte som inak ani jedného nečítala...takže vďaka za typ

VH64
20. 04. 2012
Dát tip
Máte to vy holky někdy snazší, na mně by asi už jen podání ruky s Lávou bylo vidět... Nějak mi u tebe ta "útržkovitost" a "neukotvenost" nevadí. Jak říkám, je to v tobě jako v koze a už jen samo to, že se asociují příměry k Hrabalovi (a mně i k Vančurovi) nejspíš znamenají, že by z tebe mohlo něco být.

ve hře je také aluze v názvu: myslím, že pathagonia (na Písmáku jako PatriCIA, jinde např. Path Adamski) je známá virtuální identita, takže tahle mimotextová znalost může zčásti doplňovat mozaiku daného úseku prózy. - i když se bez ní obejde. - a ještě prvek stylové intertextovosti. - když jsem tenhle úryvek četl, musel jsem myslet na prozaický styl samotné pathagonie. - jsou zde korespondence. (jako bych ji slyšel v přímé řeči z jejích autostylizací.) jak píše Janina, je to útržek, který se před možnou pointou rozmlží, ale na rozdíl od ní vidím v té procházející filmové střihovosti spíše klady: dodává spád dění, otevírá prostor, nepotřebuje nutně zakotvovat v racionálním významu - totiž tyhle rysy mohou dobře být součástí charakteristiky hlavní postavy, svět vylíčený tak, jak se jeví v její nebo z její přítomnosti. - pokud by se středem prózy na větší ploše stala postava Lávy (jako jí např. u B. Hrabala bývá strýc Pepin), myslím, že tahle fragmentace by obrazu neubližovala. - ale chtělo by to další díly k dotvoření a rozvinutí celku. - Láva by nebyla špatným objektem pro mytizaci. :)

Skarabea
20. 04. 2012
Dát tip
ďakujem Janina, že si sa znova pristavila...ja si samozrejme túto slabinu uvedomujem :)aj keď čitateľov od seba asi viac odradím...ale určite skúšam písať aj niečo pevnejšie, uchopiteľnejšie...aspoň si myslím

Janina6
20. 04. 2012
Dát tip
Z hlediska stylu nemám větší připomínky. Nejlepší je z mého hlediska začátek, kde dokážeš čtenáře rychle a přesvědčivě „vtáhnout“ do světa povídky. Popis prvního setkání s Lávou je živý, zajímavý, vyvolává atmosféru očekávání. S tím jsem četla dál, ale tam jsem – jako u většiny tvých povídek – zjistila, že se tu nerozvíjí klasický příběh, že děj se postupně jakoby rozpíjí do ztracena. Pokud jsem dobře pochopila z náznaků, druhá část se odehrává o hodně později, než začátek, nejspíš o roky. Je tu intenzivně prožívaná přítomnost, a spolu s ní všudypřítomná ozvěna minulosti, což vytváří napětí, tajemno. Čtenář má hodně prostoru k domýšlení, protože mu předkládáš jen některé části mozaiky, i když velmi přesvědčivě vybarvené. Obávám se ale, že právě tahle velká svoboda interpretace a jakoby neukotvenost děje je zároveň i slabinou textu. Čtenář má z toho pocit, zážitek, to jistě ano, ale na konci to může být i poněkud bezradný čtenář: a co dál? to je všechno?


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru