Ležel jsem v posteli, venku mohly bejt třicýtky. Ležel jsem v posteli a byl jsem neskutečně unavenej. Nic se mi nechtělo. Jen jsem ležel, dýchal ten těžkej horkej vzduch a věděl jsem, že tyhle dny se povlečou. A taky že jo.

Je to docela děsivý dožít se chvíle, kdy vám dojde, že tohleto všechno opravdu nemá smysl. Nakonec vás přestane bavit vůbec někam chodit, protože zjistíte, že všechno je stále dokola. Stejný holky, stejný příběhy, stejný problémy - jen trochu obměněný. Nějakou sbalit, pak se s ní vyspat a ráno zjistit, že si ale opravdu nemáte co říct. Nebo s nějakou chodit a po několika měsících dojít k tomu samýmu.

Začne vám docházet, že tu něco neklape. Nejdřív si myslíte, že je něco blbýho ve vás. A pak vám docvakne, že ne vy, ale se světem je něco v nepořádku. A jediný, jak se uzdravit, je dát ten svět postupně celej do pořádku.

Když tohleto začnete někomu vyprávět, třeba někomu, kdo v tomhle světě docela dobře funguje a přijde si na docela dobrý prachy, má rodinu a je tak nějak spokojenej, tak vám poví něco jako: měl by ses dát dokupy nebo měl bys začít u sebe či něco podobnýho. Ale já vám říkám: vykašlete se na to. Tenhle svět je pošahanej a jediný, co se s tím dá dělat je začít ho přetvářet tak, aby to vyhovovalo především vám.

Takže jo: ležím v posteli a venku je neskutečný vedro. Za chvilku se přece jen zvednu, vytáhnu z mražáku nachlazený pivo v plastový láhvi a vylezu na kopec, z kterýho je vidět celičký město. Sednu si na schody a to pivo vypiju. Bude pořád děsný vedro, slunko bude zapadat a mně to nebude ani trochu připadat romantický. Bude mi děsně fajn právě proto, že nic nepocítím. Žádný pohnutí. Nic.

A o to jde.