Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jak Růženka učila pana Šfejcárka psát volní verš

09. 05. 2012
8
18
2162

 

Bila neděle, pan Šfejcárek pobíval u Růženky, ale to děfče nějak nebilo ve sfí kůži.

„Co je s tebou, Růženko?“ ptal se pan Šfejcárek.

„Aaaale, pane Šfejcárku, venku lije, nemůžeme ani na vílet, ani do srubu a já nemám žádní nápadi na povítki, ani na básnički a řezbit se mi taki nechce a vůbec nic se mi nechce a nudím se.“

„Nechceš třeba kouknout na nějakí horori, nebo komedije,  Růženko? To máš přece ráda.“

„To se mi taki nechce, pane Šfejcárku, chtěla bisem psát.“

„Tak mrknem na pépé, možná nějakí nápad dostaneš, Růženko, a málem sem zapomněl, že sem tam dal básničku, klouknem co na to lidi.“

„Jo, jo, pane Šfejcárku,“ hnet pookřála Růženka.

Básnička bila moc pjekná, jako fšechni ot pana Šfejcárka.

Tadle:

 

 

Imunita

 

J. Švejcárek


Navěky imunní před šípy Amorů;
kabát mám z kevlaru a srdce z mramoru.
Kus plechu pod tílkem rovněž nic nezkazí;
nestojím o nové citové úrazy.


Vale dám starostem, odkud co přiletí.
Zatnul jsem tipec té nebeské havěti!
Jen ať si ze vzteku rozkoušou náčiní;
Konec je měsícům v úkrytu za skříní!


Dost bylo blouznění následkem střelných ran.
Zůstávám navždy sám, osud je dokonán!
Nezdarem posílen s city jsem hotový;
mohu zas opustit svůj pokoj v podkroví.


A moje klidná tvář napoví ženám všem:
Láska je světa mor v rubáši probledlém
a žádnou z vás si víc nevpustím do hlavy;
nežli mě Nemesis bazukou odpraví.

 

 

Pod básničkou bila halda pochfalních komentů ot nochsledů a obdivovatelů pana Šfejcárka. Třeba jeden moc heskí od wendelína.

 

Wendelin

 

Typická švejcárkovina. Precizní rytmus, vhodně a hlavně nápaditě poskládaná slova. Nikde to nehapruje. Smysl je jasný. Na tebe možná netypicky dlouhá, používáš obvykle spíše tři sloky. Typické je melancholické, až pesimistické zaměření. A na konci vždy pointa. U tebe obvykle ve formě zvratu. Jednou větou: tohle by většina autorů na PP nezmákla, ani kdyby se rozkrájela.

 

 

„To je ale pjekní koment ot wendelínka, že, pane Šfejcárku?“

„No, to je, Růženko, akorát, že wendelín není apsolutně kritickí.“

„Cha, no to mi povídejte, že není, někteří sou z jeho komentů úplně vijevení a sfíjejí se jako hadi a pak pár dní ani rači nic nefkládají.“

„Jo, to je možní, Růženko má milovaná, jenže co se tíče mně, kritickí nebil bohužel nigdi.“

„Nooo, to je tím, že ste velkí básník a nemjel důvot, víte?“

pan Šfejcárek vidal zvuk, jako diš človjek mele s posledního a hledal pomoc na stropje. Asi chtěl poprosit stfořitele o potporu, ale diš se nic nedělo a fšemohoucí zaritě mlčel, jen si povzdechnul a řek, „Růženko, s tfou objektivitou bohužel nemůžu počítat, seš f mím případě úplně nepoužitelná cobi kritik.“

„Chá, to sou ale keci, pane Šfejcárku, dobře víte, že se snažím bít objektivní za každou cenu.“

„Jistě, Růženko, akorát, že na fšechny nepoužíváš stejní metr, to je to.“

„Pche,“ řekla Růženka, „to sou blbí pomluvi, nic jiního.“

„Ale koukněte tadi na tí komenti, co sou to za blpci? Hnet jim kouknu na díla a pokut píšou blbje, usmažím si je k objedu!“

Pan Šfejcárek se začal chechtat, aš se prohíbal f pase.

„Růženko, Růženko a gde je ta tfá prosnulá objektivita?“

„Šak říkám, že diš budou psát blbje, ne? Diš dobře, tak to je blbí, eště si rozmislím, jestli budu komentovat,“ na to Růženka, ale taki se musela smát.

„Tak ukaš co píšou,“ nakukoval jí pan Šfejcárek přes rameno.

 

prostyclovek

 

Když pominu poslední větu (do zbytku vůbec nezapadající), nezbývá než konstatovat, že je to literární pravěk Tudy ne, příteli!

 

Narcis

 

Rhyme is dead - rým je mrtev. Nechápu, jak se k němu ještě může někdo, seriozně se zabývající psaním, ještě vracet!!! Mrkni se kolem sebe! Copak vůbec nečteš? Copak nevidíš, jak se dnes píše???

 

 

„To se divím, Růženko, že ti, takoví vyznávač volního verše seš pohoršená,“ kroutil hlavou pan Šfejcárek.

„Pane Šfejcárku, vi si tu hlavu jednou ukroutíte a mi, nebohí zůstanou jen oči pro pláč a do smrti budu psát uš jenom trizny a zhrzenky. Sfjet příjde o básníka a talentovanou spisovatelku jedním šmahem, páč to nebude ke čtení, to je nabíledni. Dávejte na sebe trochu pozor, přece!“

Pan Šfejcárek se začal chechtat, aš mu tekly slzi. Utíral si je hřbetem ruky a nebil schopen slova.

„Mno, aspoň že máte kousek citu f těle a slzíte nat mím zmařením životem, diš vlastní smrt vás tak rozveseluje,“ prohodila Růženka kousavje.

To ho roschechtalo ještě víc. Růženka se snažila bít vážná jako žádost o úvjer, ale prozdradilo ji cukání f koutcích úst. Chuděra nesnese pohlet na chechtajícího se človjeka, má to blbí.

Diš se pan Šfejcárek konečně uklidnil, vlepil Růžence pusinku a řek, „tak povídej Růženko, jak je to s tím volním veršem?“

„Pane Šfejcárku, volní verš úplně miluju, páč má človjek úplně volnou ruku, to je jasní a ráda to čtu, tí volňáki. Mimo to, rímovaní mi nijak nejde, jen tí sfí volovini diš píšu a stejně se nestarám, jestli tam mám nějakí gramatickí rími, o daktilech, trochejích a jambech nemluvje. Naflákám to fšechno jen tak z voleje za pár minutek a vimalováno. To je přece nesmisl, že rím je mrtef a že je to pravjek, vi to právje umíte a de vám to lechce, jako mi ten volní.“

„Růženko,“ povzdechnul si pan Šfejcárek, „obávám se, ba, jsem si jist, že já píšu taki hrozní voloviny a o umjení se f žádním případě nejdná. Ofšem napadlo mje, že bich volní moch skusit a ti mje to naučíš.“

Růženka zastříhala radostně ušima, „juuu, to je paráda, tak dem na to.“

Pan Šfejcárek začal psát, ale furt rímoval. Růženka radila a radila, ale panu Šfejcárkovi tam furt lezly rími. Oba s toho bili spocení aš na prdeli a Růženka zdrceně mislela na to, že nemá žádní pedagogickí vlohi, jen blbje radit, to bi jí šlo.

„Pane Šfejcárku, podívejte, skusíme to takhle. Pište to, jako bi ste psal normální povítku, akorát to úplně osekáte a dáte tam jen tí hlavní mišlenki.“

A konečně se povedlo. Pan Šfejcárek napsal sfou první básničku volním veršem.

Tudle:

 

 

Mistři

 

J. Švejcárek


Jako každé ráno
tři lidi napravo a dlouhán u zadních dveří
"Kačerov"
skoro vše při starém
samí štamgasti
 prvního metra
jen místy zředěni vetřelcem
milenci z flámu
opilci z maturiťáku
Ukrajinci do práce
a
naproti dva mistři světa
s patkami přes půl obličeje
rozvalení na třech sedadlech
zpívají křičí plivou a dupou
"Co čumíš?" vpálí mi přímo do obličeje
a všichni okolo
zarytě zírají do země do stropu i jinam
aby unikli otázce
a aby udrželi svůj status
předstírají že nevidí poletující kelímky a pytlíky
jako by dávno věděli
cítili a rozpoznali
"Co čumíš?" opakuje mi levá polovina dvojice
pitomou otázku
z pěti centimetrů
přímo do očí
úšklebek mistra
a za okny na perónu
se pipina v nemožně upjatém kostýmku
s přeplněnými taškami
zatím pokouší na dlouhých jehlách
o nenucený sprint
"Ukončete výstup a nástup!"
a mistři jásají halekají křepčí a ukazují
na celý vagón
a já vím že na ně nemám
mít nebudu
a že už dlouho nevydržím
jen zírat do stropu nebo do země
tak po krátké úvaze
vzdávám naději na včasné odpíchnutí
a nutím své torzo
k opatrnému útěku
odhodlán stůj co stůj
udržet důstojnost
úměrnou mému blbství
a stylem zakřiknutého trouby
svázán stovkami pohledů
rozrážím zavírající dveře
abych přecpaným nástupištěm
vláčel všem na očích
svý mindráky
těžší než pytel cementu
hlídal si každý krok
každé došlápnutí a každý nádech
protože já nejsem mistr světa
a nemůžu skákat řvát dupat plivat a ukazovat a čumět
natož popobíhat
a nevypadat přitom komicky
jako ta pipina na jehlách
který jsme se všichni v duchu smáli
protože jen mistři můžou nahlas

 

 

„Juchúúú,“ jásala Růženka. „Je to skfjelí, pane Šfejcárku, paráda, paráda, paráda, to je vono. De vám to, de, ne že ne!“

„Růženko, nejde, je to úplně blbí,“ řek pan Šfejcárek rezignovaně.

„Aaaale, povídali, že mu hráli, pane Šfejcárku. Vi houbelec poznáte, co je dobrí a co ne. Víte co? Napíšu o tom povítku a uvidíme co řeknou lidi, jo?“

pan Šfejcárek se různě cukal, že prí nechce abi tenhle vítfor spatřil sfjeto boží a podobní kidi, ale Růženka se nedala odbít.

„Podívejte, pane Šfejcárku, zabijeme dvje mouchi jednou ranou. Já mám noví téma na skfjelou povítku a vi se dozvíte, jestli vám ten volňák de, nebo ne. No ne?“

„Ach jo,“ řekl pan Šfejcárek, „no jak mislíš, Růženko, ale uvidíš, že to bude hrozná ostuda.“

„Ale nebude, nebude, uvidíte, že ne. Ale víte co vám řeknu? Sem fakt ráda, že žiju ve Lhotce. I diš sou tu různí zajímaví figurky a stará Karcofka, přece jen, aš takoví mistři tu zas nejsou, fakt ne.“


18 názorů

to se ví, sem to vjeděla, že ho smaže:D akorát, že mje nechce do smrti vidět, rozmazává na pépé:D

hanaka
13. 05. 2012
Dát tip
Už to smazal (deníček), měla jsi pravdu, ještě žes ho tady zachovala... :-)

...čijávím

já vás taki miluju, paní hanako:D pane blboune, gdi?

hanaka
12. 05. 2012
Dát tip
Já vás oba miluju... :o)))

...eštěseozvu

tadi vám dávám deníček pana Šfejcárka, páč ho co nevidět smaže. Hrozně lže, nebo, spíš trpí fabulační nenasitností. Ale je vidět na první pohlet, gdo z nás dvou mluví pravdu, že? Deníček: Jak to bylo s tím volním veršem Sdílej na Facebooku Autor: J.Švejcárek Publikováno: 10.05.2012 Kategorie: Ostatní -> Deníčky Anotace: Reakce na včerejší Růženčinu povídku. Můj milý deníčku, nezbývá mi, než si ti zase postěžovat. Růženka je sice hodná holka, o tom žádná, psát umí jako málokdo, to je bez debaty, ale co je to všechno platný, když kudy chodí, tudy breptá. Ona to nemyslí zle, já vím, je chudák zamilovaná aš po uši a vidí jen co sama chce, ale pochop mě, já pak musím chodit v závěsu a všechno vysvětlovat a opravovat a dementovat a to už je vážně někdy o nervy. Tak třeba hned ta poslední povídka, no řekni, neroztrhnul bys jí? Víš, když jsem to četl poprvé, myslel jsem, že mě odvezou... Jen těch důležitejch věcí co vynechala! Samy by vydaly na román. A já abych začal zas od začátku a ty víš jak píšu nerad. Takže stručně: pravdou sice je, že jsme se s Růženkou na prodloužený víkend plánovali usadit ve Lhotce. Ale co píše o tom škaredým počasí, to už je bohapustá a do nebe volající fantazie. Ani nekáplo! Naopak! Bylo náramně hezky a rýsoval se před námi obraz ničím nerušeného pobytu. Romantika, svíčky, moucha, zkrátka idylka k pohledání a tak vůbec... ale zatímco já se už od rána těšil na pořádný výlet, doslova jako kluk, na pevné boty a na náš srub, Růženka se ne a ne probrat a jen jsme vlezli do dveří její chaloupky, už se hnala k počítači jako šílená a hned na PP a co že je tam zas novýho. Co ti budu povídat. Však jí znáš. Nejradši by tam seděla od rána do večera a možná by samým civěním ani nepila a nejedla, jen aby o něco nepřišla. A tedy že jako hned musí všechno vědět a vidět a hlavně komentáře co mi tam lidi napsali pod novou básničku a já jí naopak brzdil, protože jestli něco opravdu nemusím vidět, tak komentáře k těm svejm blábolům, ale Růženka měla v tu ránu otevřeno a pojďte se prej podívat, pane Švejcárku! na mě volala a jásala u toho a pištěla nedočkavostí až hrůza, celá natěšená mi je ukázat. Ale abych pokročil a byl spravedlivý - komentáře byly pochvalné a nijaké jako vždycky, prostě PP klasika nejklasikovatější, zejména ten od Wendelína byl přímo ukázkou nekritičnosti, vlastně typickou, až mě z toho braly mrákoty, tak říkám Růžence, že jestli chce vidět opravdovou kritiku mých děl, ať to hodí na jiný portál a tam že se uvidí. A ona mě hned chytla za slovo a samosebou že jo, protože přece tak dobrou věc přece pochválí kdekoli a abych se prý nic nebál a počkal si s ní na první ohlasy. A nečekali jsme dlouho, přihnaly se jako ledová sprcha už o pár kliknutích a já je dokonce vítal, ano, dalo by se říct s jakousi až masochistickou nedočkavostí, protože Růženka už přece musela konečně prohlédnout a pochopit jako já a nedívat se na mě těmi schovývavě zamženými brýlemi a tak jsem je ještě zatepla otvíral a četl a to bys měl vidět! To byla najednou kritika jako víno! Žádný nohsledi. Hotovej masakr! Žádný pochvaly, kdepak, ale pravda přímo do očí a jaksepatří natvrdo. Nebudu tě napínat - rozmázli mě tam jako shnilou blumu! Že je to moje psaní jen bla bla bla o ničem, ubožárna, bezcenný estrádní legrácky a hlavně forma se jim nelíbila, že je prej jako z pravěku a rým že je dávno po smrti a kdesi cosi a že si mám někdy přečíst skutečnou poesii, abych měl aspoň rámcovou představu jak vypadá a taky tam vyjmenovávali básníky, kteří se jistě obracej v hrobě, když někdo jako já tvoří a publikuje. Věř, že oči mi div nevypadly z důlků, sám jsem tak drsnou splachovačku nečekal, tak si umíš představit jak mi bylo a milou básničku jsem v tu ránu poslal i s komentama do horoucích pekel a odpřísáhnul sobě i Růžence, že do smrti smrťoucí už žádnou další nenapíšu, ať se třeba hory zelenaj a fanoušci uprosej. Růženka ale že ne, že si to nesmím tak brát a že je sice pravda že rýmy nejsou in, a že mi to z lásky tajila, ale že mě tomu volnímu verši naučí, protože je žena činu a hlavně je v něm nejlepší na světě a že to bych musel být sakra dřevo abych od ní aspoň něco neokoukal a zase že budu perlit a všemi obdivovaný. Pak si sedla naproti ke stolu, nalila do mě dvě deci koňaku, básníci že prý musí být při tvorbě uvolnění a to že já podle ní dost zanedbávám a zamrkala na mě těma svejma půlmetrovejma řasama. Potom vytáhla z šuplete velikánský linkovaný blok a ať prý do něj píšu co mě napadne. Jako první a bez rozmyslu, nejlépe nějaké pocity a ty že teď určitě budu mít po té sprše a hlavně ať je v sobě nedusím a nijak neupravuju a to že je prý ten volný verš. Tak jsem to zkoušel, znáš mě a víš jakej jsem pečlivka, co se literatury týče, ovšem na konci každého řádku toho mého volného verše se mi vždycky usadil rým. Sám nevím odkud. Asi se na mě domluvily nebo co, snad za trest že je chci opustit a nebo už jsem v tom rýmování moc hluboko a nevynořitelně zabřednul. Růženka byla zoufalá. "No to si snad děláte srandu pane Švejcárku!" prskala z druhé strany stolu a škrtala mi inkoustovkou každý sebemenší náznak rýmu, který mi pod rukou zahlídla. A když to nepomáhalo, začla mě tou inkoustovkou dokonce mlátit přes prsty, že se mi to tak prej líp zafixuje a vždycky se u toho tak nějak spokojeně zatvářila. "Šmarjápano, vždiť je to tak lechkí!" křičela. "Vi ste úplně nemožní!" Volný verš ze mě ale nevytlačila. Nebo aspoň ne ten jaký by si představovala a já se přitom tak snažil, už kvůli ní, aby měla radost, ale nešlo to a nešlo a tak jsem nás oba začal uklidňovat, že filozoficky vzato nikde není psáno, že volný verš rýmy obsahovat nesmí. Nemusí, to připouštím, ale nesmí? Při nejlepším svědomí jsem takovou definici nikde neobjevil. Od toho je přece volný, aby dal autorovi svobodu sebevyjadřování a ničím ho neomezoval, ne? Proto jsem navrhl Růžence, že se můj volný verš bude napříště rýmovat, protože mi bez těch rýmů připadá pořád tak nějak nekompletní, nedodělaný a neznělý a takový šlendrián odvádět a prezentovat nejsem zvyklý. Růženka ještě chvíli klela a hartusila a nakonec kapitulovala. Zahořkla a celý zbytek víkendu už do ní nic nebylo. Ani vyprovodit mě nešla. Když jsem se ale vrátil domů, nedalo mi to a pořád jsem na ní chuděru musel myslet, jak je ze mě nešťastná a zařekl jsem se, že ten zatracený volný verš přece pokořím. Jen kvůli ní! Bez pomoci se však neobejdu. Ať se snažím sebevíc, rýmy s mi pořád pletou pod nohy jako kobližky prchajícího Pegase. Ale jak dál? Využil jsem proto lákavé nabídky Literární akademie Josefa Škrabánka, která mi už pár neděl coby spam zahlcovala oba maily a přihlásil se do víkendového semináře Básníkem snadno a rychle. Samosebou tajně, aby Růženka nevěděla. Jednak jsem jí chtěl překvapit a hlavně jsem nechtěl ranit její city. Marná sláva, ať píše sebelíp, pedagogickými vlohami zřejmě neoplývá a říct jí do očí že se učím jinde jsem se popravdě ani neodvažoval. Ale abych dokončil myšlenku... Kurz se zdál celkem přívětivý, nepatřil sice k nejlevnějším, ale známá jména mu dodávala lesku a důveryhodnosti. Byl rozložen do prodlouženého víkendu celkem rovnoměrně, dva intenzivní kurzy volného verše a několik korespondenčních lekcí asonance a melodie. A když jsem zjistil, že jednou z lektorek je dokonce mystryně volného verše a nevtíravé reklamy Dita Bochníčková (později Dvouletá), začal jsem se tam i těšit. Když jsem jí poprvé spatřil za katedrou, nedokázal jsem se ubránit pocitu, že se od někud známe. A nemýlil jsem se! Jak ostatně sama uvedla a jak jsme se později domluvili, chodili jsme oba na stejnou školu a tak jsme mohli o přestávce se slzou v oku zavzpomínat na starý hnusný časy. Spolužáci nás oba neměli rádi, neboť jsme už tenkrát nápadně trčeli z kolektivu. Ona směrem nahoru a já dolu. Dokonce si na mě pamatovala a utrousila něco o pitomci se síťovkou. V jejích očích náhle podivně zchladlo, nechápala, proč se někdo jako já snaží být básníkem a nelituje tím směrem investovat nemalé prostředky, já, který ještě v osmičce věřil na čápa a o přestávkách měnil s prvňákama céčka za plastikové šmouly z kindervajíček (které jsem - jen tam mimochodem - nedávno výhodně střelil na Aukru). Co prej s tím budu dělat. Ale byla profík tělem i duší a v hodinách se ke mě chovala s respektem jako k ostatním posluchačům. Ostatní však nade mno spráskli ruce. Prý jsem zcela určitě jediný básník na světě, kterému se volný verš rýmuje, že by mě budou ukazovat jako kuriozitu a že moje práce rozvěsí pro výstahu ostatním po chodbách, zkrátka že jsem ztracený případ a kdesi cosi a abych šel někam rýmovat reklamní slogany. Že nic nezkazím a ještě si vydělám. Bum prásk a táhni! A taky říkali něco o marnosti, o hrachu a stěnách, o Sysifovi, perlách a sviních. Nakonec jsem v tom kurzu strávil tři nepříjemné dny a další dva pak ještě čilou korespondencí a smolením výstupního díla. Tady je:       Mistři   Jako každé ráno tři lidi napravo a dlouhán u zadních dveří "Kačerov" skoro vše při starém samí štamgasti prvního metra jen místy zředěni vetřelcem milenci z flámu opilci z maturiťáku ukrajinci do práce a naproti dva mistři světa s patkami přes půl obličeje rozvalení na třech sedadlech zpívají křičí plivou a dupou "Co čumíš?" vpálí mi přímo do obličeje a všichni okolo zarytě zírají do země do stropu i jinam aby unikli otázce a aby udrželi svůj status předstírají že nevidí poletující kelímky a pytlíky jako by dávno věděli cítili a rozpoznali "Co čumíš?" opakuje mi levá polovina dvojice pitomou otázku z pěti centimetrů přímo do očí úšklebek mistra a za okny na perónu se pipina v nemožně upjatém kostýmku s přeplněnými taškami zatím pokouší na dlouhých jehlách o nenucený sprint "Ukončete výstup a nástup!" a mistři jásají halekají křepčí a ukazují na celý vagón a já vím že na ně nemám mít nebudu a že už dlouho nevydržím jen zírat do stropu nebo do země tak po krátké úvaze vzdávám naději na včasné odpíchnutí a nutím své torzo k opatrnému útěku odhodlán stůj co stůj udžet důstojnost úměrnou mému blbství a stylem zakřiknutého trouby svázán stovkami pohledů rozrážím zavírající dveře abych přecpaným nástupištěm vláčel všem na očích svý mindráky těžší než pytel cementu hlídal si každý krok každé došlápnutí a každý nádech protože já nejsem mistr světa a nemůžu skákat řvát dupat plivat a ukazovat a čumět natož popobíhat a nevypadat přitom komicky jako ta pipina na jehlách který jsme se všichni v duchu smáli protože jen mistři můžou nahlas         Nic moc, co, ale dala mi zabrat. To ti povím. Komise však po jejím zevruvném prostudování usoudila, že mé pokusy s volným veršem nejsou víc než ztrátou času jejich i mou a že mám raději zůstat u rýmu, tam že jsem doma, říkali, a že prý rým není tak mrtvý jak se povídá, a že když to člověk umí jako já, nemusí se na tom poli kritiky obávat. Přiznávám, že mě tím velice potěšili, ba zblbli a že jsem byl dokonce rád, že mám ten nešťastný volný verš definitivně z krku a mohu na něj s čistým svědomím zapomenout. Když jsem to večer psal Růžence, měla radost se mnou a dokonce si posteskla, že jí to samotnou nenapadlo mi to takhle hezky říct a uznala, že v té akademii jsou skuteční odborníci na slovo vzatí a že už o nich nikdy nebude pochybovat, o čemž dřív více než pochybovala. Já pak ještě v euforii zasedl ke klávesnici a spáchal další dvě ze svých nesčetných básniček. Tady jsou:   Nad sklenicí   Zase jsem podlehl hrubému nátlaku a ruku s vidličkou potápím do láku až na dno sklenice, kde jako Nautilus poslední okurka brouká si smutný blues.   Smutný blues o konci, o kopru s cibulí; kéž bych nic neslyšel, kéž bych byl ze žuly! Tiším jí: "maličká, podívej kdo je tu!" a dáblův trojzubec zatínám do hřbetu.   Ach, ta má zbabělost, zděděná po strýci! Tiše pak sedím dál nad prázdnou sklenicí než mi jí seberou jak hračku dítěti a kouzlo večera nadobro znesvětí.       Přítmí   Život mi ovládaj nervové záškuby každý rok silnější, všechno je naruby, držím se v ústraní, proklínám zrcadla a moje aura už dočista vychladla.   Světu však předvádím divadlo zmatené: baletní figury pravého ramene a loket zákeřně od boku střílí mi. Patrně povzbuzen úsměvy milými.   Navíc mi koutek úst utíká do strany. Boj o mou důstojnost zdá se být prohraný; a šílím z představy co ještě bude dál. Nejradši bych se vám do země zahrabal.       Jak vidíš, nic moc. Reakce však byly jako vždycky - hezky rýmované, zajímavá pointa, pevný rytmus a tak dále a já usínal s pocitem, že nejsem tak ztracený případ, a že snad kousíček básníka ve mě přece jen dřímá. Alespoň maličký, úplně prťavoučký. Ráno se mi však na monitoru rozblikal nepřijatý mail. Byl od Dity. Že prý mi musí něco hned říct, ze známosti a nato spustila, že mi ty kecy o rýmu nabulíkovala ta komise schválně, jen aby se mě už zbavili a abych se jim už do žádného dalšího kursu nehlásil. Prý jsem k ničemu víc než kdo jiný a nic ze mě nikdy nebude... Aspoň na poli básnickém určitě ne a hlavně nemám prozradil že mi to řekla, aby neměla malér.. Připojila ještě omluvu a že jí je to líto. Pac a pusu. Pche! Sebevědomí se mi okamžitě zřítilo do sklepa. Nelenil jsem, otevřel PištePovídky a obě zbrusu nový a všemi chválený básničky zase smazal. Kdepak, deníčku, člověk by měl vědět, kde je jeho místo! A když to nepozná sám, zákonitě narazí. Dříve, nebo později. Ale narazí. Vždycky. Tím se s tebou loučím a asi se už nikdy neuvidíme. Dobrou noc! P.S. Růženko, omlouvám se ti! Nejsi špatný pedagog. Vždyť ani profíci se mnou nepořídili. P.P.S Nikdy si neodpustím, že jsem tak naletěl.

:-DDDDD!!!

...neklaď otázky.

o čem, pane blboune??? paní sfeřep, mi taki, mi sme tí volnoviznáfkině, že?:D

sveřep
09. 05. 2012
Dát tip
volní se mi lýbý výc

...pan Švejcarek, ten volný pojal moc volně. Dokonce místy, jako by nepsal o metru, ale o...*

pane Garthe, držím se ho jako klíšte, ale musím ho strašně hlídat, páč mi po něm furt jedou nejakí holki! neštěstí se jich bojí a je mi prí vjerní. pane Kfjetoni, jo, umí ale stejně říkal, že už volňáka psát nebude, ale mi se to teda líbí hodně! a vi mi tu na volní nenadávejte, jooo????

Ta rýmovaná je hežčejší. Pan Švejcárek prostě umí, co si budeme povídat, a byl by pako, kdyby začal psát takové zpotvořenosti, jako jsou volné verše. ((-:

Garth
09. 05. 2012
Dát tip
chvíli mi trvalo než jsem si to zvyk číst, ale jinak docela zábavný čtení.. pana Švejcárka se drž :D

to sem ráda, pane čudlo:D

Čudla
09. 05. 2012
Dát tip
Je to fuška se tím prokousat, ale stojí to za to. Líbí. *

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru