Svítila

Vidělas té noci do nebe nahoru
mělas za teleskop mé horké dlaně
leželo kolem nás tichého prostoru
v něm spolu my hasli, jak smutné laně.

Svítila květů tam ve větvích čistota
já rozepnul na šatech ti Orionův pás
a byla v tom láska, byla v tom prostota
co vedlo nás ke světlu jímž byli jsme zas.

Pak do rána pomalu padalas jak rosa
já v očích viděl sebe hořet jako Ikara
do pobřeží trávy psalas hvězdám bosá
že ve mně odkvétáš a rty jsou od jara.

Ještě buď chvíle ta
v níž stále věříme
ach hlíno prokletá
čas sobě měříme.