Strašáci; Čaroděj

ve Strašácích je mnohem víc přímosti - zatímco v Čaroději jako by ta ironie nechávala otázku, možnosti, co zvolit - jestli je ten "portrét" spíš jízlivý, nebo neškodně kousavý (všechno to zveličování, čaroděj=strašák), nebo čistě "tak, jak je". (číst ty dvě věci tahle ve spojitosti je pro mě zajímavý)

nárezik , vďaka konečne som si vychutnal poetično

to chce docela velkej dopal! :-D až k plamenné zášti -- zajímavá okolnost, sepsáno velice umně

paráda. jakkoli mne hned zkraje odradilo "nasákla městem". A čaroděje už tedy znám a pamatuju si... prostě paráda

Obzvláště u Čaroděje mne odrazuje ohromně bujející forma - čtyři různá odsazení, kurzíva, kapitálky, o pomlčkách, trojtečkách, dvojtečkách a střednících ani nemluvě. Je to až zuřivé. K čemu? Strašáci se mi líbí víc, ale nechápu, proč je vše říkáno tak složitě, když jde pravděpodobně o nějaké vůči svému tělu neupřímné lidi, žádná metafyzika ani delirium. Všechno, krom pobídky k násilí, ta je jednoduchá, a je za ni slíbená odměna. Teď to vypadá, že plivu na obsah, ale co je vlastně obsahem básně? Já proti odporu vůči zde naznačovaným strašákům nic nemám, ba naopak. Kdo je míněn v básni slovem "ty", kdo je oslovován? Nedovedu si představit sebe, autora, jeho blízkého, anonymní osobu ani Boha bez toho, aby se mne zmocnil podivný pocit. Asi jsem to nepochopil, všechny cesty, kterými jsem se vydal, abych si z básně něco odnesl, vyšly na prázdno.

napsal bych to ještě jinak. - v básních, které primárně vycházejí z transcendující nevyhnutelnosti (autor - médium), ustupuje téma konstruktérství do pozadí. - např. u I. Blatného, vláčeného mnohdy na poli "neintencionální tvorby". :) - tam se průhledností a naivitou používaných prostředků nemá cenu zabývat, protože ve hře je ještě jiná síla. oproti tomu tam, kde autor - demiurg nezastírá své principálské postavení, dostává se téma mazanosti, šikovnosti, schopnosti pohrát si se záměrem do popředí. asi proto nahlížím "Čaroděje" tak, jak nahlížím. - je to hra se záměrem a pro ni musí být autor dosti fikaný, aby mu ji čtenář strávil. nevinnost jde stranou. - potom tedy záleží na čtenáři. pro každého je ta hranice stravitelnosti jinde. pravda je, že z pohledu autora může být přijtelné obojí. - požehnáno čístým poetickým úmyslem, jak jej byl v tu chvíli autor schopen realizovat. - znovu se ukazuje, že objektivace individuálního čtení je v poetickém soudu unikavá hodnota.

není špatný nápad, dát to takhle vedle sebe. - už si nepamatuji, jak jsem četl Čaroděje před lety, ale nyní mi přijde upovídanější a také o něco naivnější co do užívání poetických prostředků, průhledněji nastylizovaný. - posun je znát. - "Strašáci" jsou mi milejší, slyším jejich nesmlouvavé praskání. - u tvého stylu to bývá někdy buď - anebo. jak vědomě pracuješ s konstrukcí, může se z básně vytrácet to neovladatelné, nepodmanitelné. - myslím tím na spodní propojení básně s nezbytností vyjádření, s nevyhnutelnou prožitkovou situací, v tom smyslu, že o něco opravdu jde - o život promlouvajícího subjektu. - ovšem tvůj záměr může být i jiný, pochopitelně, může jím být i zkoumání možností konstrukce, výrazu, modelu. přesto se mi chce té první básni věřit, jsou v ní doteky s hlubinou - místa, kdy autor přiznává, že neví - to mi dělá básně sympatickými a důvěryhodnými -, nad níž se vypínají další patra. ironie (sebeironie? - potom tedy v oslabení) Čaroděje, v němž autor ví všechno a všechno chce mít pod kontrolou, čímž ve druhé osobě odsouvá svůj objekt-téma na druhou stranu hřiště -, je mi cizejší i jako životní postoj. - prostě tomu se nedá věřit, že jsi demiurg-soudce, a ještě laskavě shovívavý, aby se "čaroděj" musel cítit o to trapněji. - i když poslední strofa je docela vtipná. :) *

já ti nevím.. toliko krve.. takový drama..

*

jo, .. obé .. *

*