Hvězda

Dveře spíže zavrzaly a v nich se objevila paní Svobodová. A nemusela mi nic říkat. Já věděla, že je konec. Už pár dní jsem to cítila. Zvedla jsem se, světlo v kuchyni mě úplně oslepilo. Podala mi kabát, vyšla jsem z bytu váhavě pryč. Věděla, že jdu pro smrt, ale byl to její manžel a já to chápala. Jako by bylo jasné už od začátku, že to nemůže dopadnout jinak. Byla to jeho nabídka, kterou mí rodiče bez váhání přijali.

S rodiči jsem bydlela ve starobylém domě s šesti patry, patřila k němu nevelká zahrada. Často jsem si do ní chodila hrát. Vedla do ní skřípající branka, zarostlé záhony a uschlé růže. Házet si s červeným balónem.  Skákat panáka.

Auu. Z kolena mi teče krev. Zakopla jsem. Sama v zahradě. Nebolí to moc. Z domu právě vyšel pan Svoboda, vytáhne kapesník a ováže mi koleno. „Musíš dávat pozor,“ řekne trochu přísně. Takový je vždycky. Kdybych věděla…

Napadl sníh. Přemluvila jsem tátu, ať se mnou jde stavět sněhuláka. První koule. „Jak ti to jde ve škole?“ „Celkem jo.“ Druhá koule. Kdybych tam tak nemusela. Přeju si. Máma nás volá k obědu. Vločky mi padají do očí. Třetí koule. Sníh za pár dnů roztál, i s našim sněhulákem, ale proč se moje přání za nedlouho vyplnilo?

Často jsme chodili do divadla. Vybrat nějaké pěkné šaty. Hra nebyla nic moc, ale netušila jsem, že je to moje poslední divadlo, vlastně naše, že příště už nepůjdeme. Nemohli jsme do divadla, kina. Ani do školy, ale zůstávat doma,  mě netěšilo. Všechno se změnilo i rodiče byli jiní. Hádali se a já nevěděla proč. Vždycky jsem slyšela jen polovinu. Na ulici se od nás lidi odvraceli, asi naše hvězda na prsou moc zářila. Nechtěla jsem ji nosit. Úplně poprvé s ní jsem se cítila jako nahá, označená, poplivaná. Po příchodu domů jsem si říkala, už nikdy si ji nevezmu. Samozřejmě, že jsem musela i příště, pořád.

Na ten den nikdy nezapomenu. Přišli jsme s maminkou z města a táta seděl za stolem a před ním otevřená obálka. Čekali to. Já ne. Náš dopis do transportu. Nevím, co mám říct. Že to bude dobrý? Nebude. A já věřila, že jo. Byla jsem tak naivní…

Balili jsme si věci potichu. Beze slov. Nevěděla jsem, co se sebou. Trochu oblečení a náhradní boty. Cennosti musíme nechat tady. V bytě se vznáší těžko popsatelná tíseň. U večeře taky mlčíme. Zapomněli mluvit? Psst! O čem mluvit, když se naše největší obavy naplnily. Nemá to cenu.

Večer vynáším smetí. Slyším na schodech tátu s panem Svobodou. O něčem si špitají. Asi se radí, co s bytem. Vyběhnu schody bez nadechnutí, ale pozdě. S mým návratem zmlkli.

Pomalu převracím pyžamo. Už necítím úzkost, ale strach. Strach z neznáma. Kde budu zítra spát? Nevědomost je tak sladká a strašná zároveň. Koho by napadlo, že i zítra budu usínat v tomhle domě, jen ne ve své posteli? Mě ne!

Táta šel ráno odnést naše cennosti ke svému kamarádovi. Sedím sama u stolu a soukám do sebe pomalu povidlovou buchtu. Sladká, ale dneska mi zhořkla na jazyku. Máma dobalila a táta se vrátil. Pak mi to řekli. Dlouho jsme se loučili. I na chodbě, ve dveřích už stáli Svobodovi. Naši mi mizeli na schodech. Poslední ohlédnutí a ztratili se mi navždy. Slyšela jsem jen klapání tátových polobotek. Ještě teď ve spíži je občas slyšívám ve snu. Ještě v předsíni u Svobodových slyším prásknutí vchodových dveří. Ještě…. Už jsou navždycky pryč. Nechci brečet, ale brečím.

Tma. Stop.

Nejdřív jsem se nemusela schovávat ve spíži. Jen na noc. Přes den jsem normálně pobývala v bytě s paní Svobodovou. Mám jí vlastně říkat Julie. Nejdřív jsem hodně přemýšlela nebo si četla, ale pak jsem si řekla, že můžu čas využít líp a začala se učit sama. Angličtinu, literaturu a matiku. Moc mi to nešlo, ale snažila jsem se, protože ostatní chodí normálně do školy a já zameškávám.

Jenže po razii gestapa ve vedlejší ulici bylo moc nebezpečné zůstávat volně v bytě, musela jsem do spíže. Zem byla studená. Dali mi deku. Byla tam tma. Dali mi petrolejku. Ale nechtěla jsem si kazit oči, tak jsem spíš seděla skrčená se zavřenýma očima. Někdy jsem už nevěděla, jak si sednout, nohy mi zdřevěněly, záda bolela. Myslím na rodiče. Kde jsou a co dělají? Jsou na živu? Stesk silnější než dokážu unést. Třesu se, ale ne zimou.

Večer jen na chvilku do koupelny a na záchod. Nejradši jsem byla, když za mnou přišel pan Svoboda a povídal mi něco k zeměpisu nebo dějepisu. Bavilo mě to, ale o tom, co se děje tam venku nikdy nechtěl mluvit. Smutně zavrtěl hlavou a mlčel. Nevím nic, ale v noci mě budí bombardování. Přeju si, aby to všechno už skončilo. Abych se probudila z nepříjemného snu.

Trochu světla do mé chmurné nálady vnesly Vánoce, i když jsem myslela o to víc na rodiče. Pan Svoboda koupil a zabil kapra, my mívali vždycky filé. Julie pekla perníčky a vanilkové rohlíčky. S mámou jsem dělávala pracky. Nechtěla jsem srovnávat, ale Štědrý den byl pro mě těžký. Svobodovi měli od rána návštěvy a já musela být ve spíži a tiše jsem poslouchala, jak se povídají a smějí se. Ve skutečnosti jim muselo být spíš úzko kvůli mně. Večer jsem mohla konečně ven, v kuchyni to krásně vonělo kaprem. Julie mi půjčila sváteční šaty, abych mohla být u večeře taky nastrojená. Jsou na mě hodní. Zasloužím si to? Nabourala jsem se jim do života, běží mi hlavou celou dobu u večeře. Musím dávat pozor na kosti. Cítím se provinile, já se tady cpu a co rodiče? Slaví tam taky Vánoce? Možná by to pan Svoboda, věděl, ale nějak nemám odvahu se zeptat. Nechci kazit atmosféru a možná se taky bojím záporné odpovědi. Držím v ruce prskavku a chce se mi brečet, takže když zazvoní zvoneček, vidím ozdobenou jedličku trochu rozmazaně.  Nejvíc dárků jsem dostala já. Hlavně knížky. Já pro ně nic nemám, ale nechtějí to slyšet. Listuju Babičkou od Boženy Němcové a někdy v dálce slyším, pásli ovce valaši, to pan Svoboda hraje na klavír. „Pojď, ukážu ti, jak na to.“ Trochu nesměle přisednu ke klavíru vedle něj, v zádech cítím Juliin pohled. Při betlémské salaši. „Na začátečnici to nebylo nejhorší,“ směje se pan Svoboda. „Naučím tě trochu hrát.“ Přes Juliinu tvář jako by přešel stín. Jdu si radši pro perníček. Náš chutnal víc po zázvoru. Hajdom, hajdom, tydlidom. 

Od Vánoc byl jen krůček k mým patnáctým narozeninám, ale myslela jsem si, že Svobodovi neví, kdy je mám. Proto mě hodně překvapilo, když se v sobotu ráno rozrazily dveře a v nich stál pan Svoboda s dortem s hořícími svíčkami. Sfoukávám. „Přej si něco,“ připomene mi. V duchu si přeju, ať jsem někde daleko s rodiče. Daleko z téhle spíže, ze studené podlahy. Nahlas neřeknu nic, jen se usmívám. Zase jsem nevděčná. Julie není doma a pan Svoboda mi dovolil, jít normálně do obýváku, když mám ty narozeniny. Hezky si povídáme. Dokonce se zasměju jeho vtipům. Radost ze mě vyprchá s návratem Julie. Poslední dobou je na mě nějaká protivná. Přijde a začne panu Svobodovi vyčítat, že mě pustil ven, že je to nezodpovědné ve dne. Neuvědomuje si, jaké nám hrozí nebezpečí. Pošle mě do spíže. Štěstí skončilo. Ještě chvilku slyším její výčitky. Chápu to, ale je mi líto pana Svobody, který to schytal za mě.  Pak mi něco dojde. Julie na mě žárlí. Zbytečně.

Dneska mi Julie nedonesla snídani. Asi zapomněla, nebo spíš chtěla zapomenout po tom včerejšku. Mrzí mě to. V břiše mi kručí a myslím na zbytek narozeninového dortu. Už pár dnů se mezi námi vznáší zvláštní napětí, ve kterém tuším konec. Konec všeho. Včera mě v koupelně popoháněla: „Pospěš si, pospěš si!“ Stála jsem bosa u vany a z vlasů mi kapala voda. Má strach z gestapa, já taky. Podá mi ručník. Po očku mě sleduje. Běž pryč, říká mi očima. Když si všimne mého tázavého pohledu, trhne sebou a odejde.

Přecházím nervózně po kuchyni. Žaludek mě bolí už od rána. Manžel odešel do práce. Chci, aby to skončilo. Ty jeho návštěvy ve spíži. Dějepis. Zeměpis. Nejsem včerejší. Je mi naprosto jasné, co tam s tou holkou dělá. Je mi z toho špatně. Hlavně proto, že ji znám odmalička. My děti nemáme. Vynahrazuje si, co mu chybí se mnou. Bez dětí se z toho stala povinnost, která nudí. Jdu udělat, co jsem měla udělat už dávno. Co mám říct? Zašlo to moc daleko, omlouvám se, ale budeš muset jít? Všechno zní tak hloupě. Mám na to právo?

Dveře spíže zavrzaly a v nich se objevila paní Svobodová. A nemusela mi nic říkat. Já věděla, že je konec. Už pár dní jsem to cítila. Zvedla jsem se, světlo v kuchyni mě úplně oslepilo. Podala mi kabát, vyšla jsem z bytu váhavě pryč. Věděla, že jdu pro smrt, ale byl to její manžel a já to chápala. Jako by bylo jasné už od začátku, že to nemůže dopadnout jinak. Byla to jeho nabídka, kterou mí rodiče bez váhání přijali.

Po schodech dolů. V našem bytě už bydlí někdo jiný. Novákovi stojí na zvonku. Přelepené. Ještě pod štítkem přečtu Sommerovi. Můj domov. Jak jsme nahraditelní. Vyjdu z domu. Nevím, kam mám jít. Stop. Dám se směrem k parku. Stop. V hlavě prázdno. Stop.

Hned jak za ní zavřu dveře, vím, co je špatně. Myju nádobí. Julie, vždyť jsi ji vrhla do náručí gestapu! Upustím talíř na zem a běžím ven. Nic kolem sebe nevnímám. Jen svoje srdce, které mi poplašeně bije.  Po schodech. Na ulici. Není tam. Kde je? Zmateně se motám po chodníku. „Hledáte někoho?“ ozve se mi za zády. „Ne.“ Nemůžu říct, že hledám Židovku…Stop.