Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

NEVIDITELNÝ ZPŮSOB BYTÍ

19. 05. 2012
1
1
2004

 

 

Předloni, 3. května 2010, zřejmě v kterési z olomouckých nemocnic, zemřel jakýsi František Bílek, možná někomu připadne jako cosi nadbytečné něco takového vůbec zmiňovat.

Dva roky nato, ve čtvrtek 3. května letos, jsem se na jednom z rožků ústředního olomouckého hřbitova před náhrobní kámen s vytesanými nacionáliemi pana Bílka matky a babičky postavil já, k poledni chyběly dobré dvě hodiny.

Byť hrob sám má už tři roky propadlou uživatelskou licenci, kdosi se ještě o něj minulý podzim postaral, jak svědčil až na dno vypálený svíčník původem z polského tržiště a dva černě umělohmotné všesvatníkové květináče se suchými stonky překocené na náhrobní desce. Pan Bílek zřejmě už do hrobu uložen nebude, pokud nebude vyřízena jeho pozůstalost se státem. Žádné přímé dědice údajně neměl, kvůli čemuž se prý tenkrát předloni čekalo těch dlouhých osmnáct nebo kolik dnů od okamžiku jeho smrti do hodiny pohřebního obřadu.

Urna s popelem je u kohosi nebo kdesi uschována doposud, domnívám se, ač jsem se nezajímal, nepátral.

Bude-li pozůstalost vyřízena a hrob na několik příštích desetiletí z výnosu pozůstalosti opět zaplacen, pozapomenutá urna se snad objeví, aby se popel syna spojil s hlínou jeho matky, prach jsi a v prach se obrátíš...

 

Pan Bílek by se býval byl v roce předloňské smrti dožil sedmdesáti let.

Mi podle kalendáře začalo být letos v půlce dubna pětašedesát.

 

Byl tedy o sedm let starší, avšak s přibližně stejnými zážitky minulých časů jsme vrstevníci.

Proto se za předešlých pár týdnů mého zájmu o něho, postupně a zcela zvolna, a málem nepostřehnutelně, pro mne stal čímsi jako simulákrem, tedy odrazem čehosi, co nemá původního obrazu. Třebaže až do letošního předjaří jsem o olomouckém panu Bílkovi nikdy v životě neslyšel, natož abych se s ním kdy setkal, přesto je příčinou mého až neurotického srovnávání osudů jako statistik a různorakých bilancí nás obou, v porovnáváních, jež od kterési chvíle po mém setkání s ním až nutkavě vedu, a ve výsledcích prohrávám.

 

Za život namaloval asi šest set obrazů – já ani jediný.

Co se týče třeba animovaných filmů, v této položce jsem na tom zas já lépe, neboť na životním kontě pana Bílka není takový opus zapsán žádný, přestože v dějích posledního čtvrtstoletí mi k poslednímu číslu zhruba tuctu nebylo umožněno přidat už ani kus.

V kamenných divadlech jsem kdysi odramaturgoval sedm inscenací, on ani jedinou, ovšem na rozdíl ode mne se pokoušel složit operu.

Pokud se zamyslím nad případnou životní sumou textů literární povahy, nenašlehali jsme ze sebe nanuka případným čtenářům k chuti ani jediný.

Půjde-li to v takových a obdobných porovnáváních a dokládáních zvnějšování takhle dál, za příštích pět roků budu mrtvý stejně jako on, a ve výsledné bilanci mého života těch zhruba dvacet deka mého budoucího popela, ať je to ten nebo ten, bude tak akorát vert k zametení koštětem, satanovým klepetem.

 

Přes můj plán a předsevzetí, na den jeho druhého posmrtného jubilea mi pana Bílka duch na olomouckém hřbitově v žádné podobě nevyvstal, žádný vzkaz mi nenaznačil, nepředvedl jedinký pokus o spojení mezi námi dvěma, aniž by nastala i sebepatrnější konekce mezi námi obývanými dvěma současně paralelními si světy.

K vyvolání případného kontaktu dokonce tentokrát nepomohla ani osvědčená rozbuška iniciace astrálních bytostí, témat, vlivů a sil, tedy bílá nit komíhaná vánkem svisle podél středu objektivu videokamery velkofilmově širokoúhlého formátu postavené na stativu pár kroků před náhrobkem.

Snad proto, že pana Bílka popel byl přítomen kdesi jinde, a já bych tedy musel stát před jinou, věcněji příslušnější, skříní nebo štelářkou, snad by se tehdy povedlo.

Nezdar se spojením mezi námi jsem proto za neúspěch nepovažoval, podstatné bylo, že jsem si v nikonu vezeném uvnitř vietnamské tašky poskakující na kolečkách táhnul za sebou pár dokumentačních záběrů hrobu obklopeného březovými kmeny, jist si, že z nich později určitě cosi téma rozvíjejícího ještě vyvstane.

 

Dalších několik hodin přes moji snahu tu i tam po městě Olomouci se žádná souvislost nutná k zapsání nepřihodila, ve čtrnáct hodin jsem měl ovšem zajednanou schůzku s nějakým panem Kučerou – od níž jsem si nesliboval, nýbrž věděl, že se mi v jejím průběhu určitě cosi zásadního přihodí. Že se jejím prostřednictvím nejméně dozvím o panu Bílkovi cosi soukromě osobního, vždyť pan Kučera byl přece tím ve vzpomínkách pamětníků, který mu roky pronajímal ateliér uvnitř dvorku domku, v němž dnes na jedné z olomouckých hlavních ulic sídlí, podle barevného vývěsního štítu, umělé sluneční lázně solárního studia.

Navíc týden předtím mě potkalo badatelské štěstí vyvozující se z toho, že jistá moje olomoucká známá, nazývejme ji pro účel této mé dnešní autorské pohody paní Chyťovou, si zrovna čerstvě koupila podobného nikona jakým se skřípěním cvakávám já, a potřebovala ho vyzkoušet.

 

Vyprávěním však toho, jak jsem se s paní Chyťovou seznámil, když vlastně ona sama jejím přičeněním vyvstala ve virtuálním světě přede mnou jako zásilka ve schránce elektronické pošty, obdobně nehmotně a neviditelně jako mi byl na stejnou adresu doručen jako pouhé doporučení pan Kučera, líčením souvisejících změn reality ve virtualitu a opačně se zdržovat nebudu, neminu však shrnout, že oba tito původně sobě zcela neznámí virtuální jedinci prostřednictvím klávesnice mého noutbuku spolu později navázali reálný kontakt, v jehož důsledku paní Chyťová vyzkoušela její nový fotoaparát v prostředí reality zejména půdy stavení ve dvoře, na níž pan Bílek před léty občas pod trámy na mlatě přespával a o patro níže se souhlasem pana Kučery využíval onen již zmíněný ateliér za bílými dveřmi z chodby, v současných časech s úředně rudými pečeťmi.

Uf!

 

Popsanou již schůzku s panem Kučerou ve výroční den pana Bílka smrti jsem si smluvil naprosto vypočítavě a účelově, neboť jsem věděl a byl si jist z fotografií půdy pořízených paní Chyťovou a zaslaných mi maily do schránky, že opřená o podtrámí se zde nachází bleděmodrá sloha, mapa na formáty á dvě, na jejímž štítku je rukopisně nadepsáno cosi, co nelze přečíst, a pokud, jak jsem se sám pokusil při zvětšení, tak cosi přibližně znějící jako SKICÁK, a nebo SKICÁŘ. Ačkoli jinému detektivovi se zcela jinými sklony by na mém místě možná vyplynulo věcně cosi zcela jiného.

Podstatnější na objektu zmiňované bleděmodré slohy slohy byl její zevní stav pokrytí prachem, z něhož mi bylo jisté, že se do jejího nitra, z něhož o pár centimetrů vyčníval vbok jakýsi světlý papír, určitě žádný vetřelec od pana Bílka smrti nepodíval.

Proto za doprovodu pana Kučery jsem k ní prostředím zešeřelé půdy postupoval účelově, tedy s kamuflujícími okolky a pravý cíl maskující nenápadností. Stuhy zhruba na dva prsty široké, jimiž byla sloha na třech místech zavázaná na mašle, se leskly v barvě fialově hnědé, pokud si kdo ze čtoucích potrpí na přesnost popisu, připadalo mi, že toho fialového odstínu bylo do výsledného celku barvířem namícháno víc.

Podle kalendáře bylo onoho dne přesně 3. května 2012, doplněno o úsloví Léta Páně ovšem v příležitosti mnohem lépe zní, tedy málem na chvíli přesně dva roky po pana Bílka smrti – inu, kdo svede, ještě vzorněji by se mohl ráchat ve štoudvi, která bývá dramaturgicky nazývána oddalování napětí, to už jsme stáli s panem Kučerou nad slohou a já měl od něho dovoleno mašlemi uzlů trojích pentlí tajemství otevřít.

 

Nápis na štítku jsem ani tentokrát ani při čtení zblízka s jistotou nerozluštil, marně se pokoušel i pan Kučera.

 

Včera odpoledne na 1. máje jsem zažil zajímavou zkušenost.

Koukal jsem se zcela nesoustředěně z okna na dvůr, jak mám ve zvyku, když tu náhle za sklem, jež jsem nevnímal, upoutal mou pozornost vrabec zobající cosi v trávníku.

Neznám prvotní důvod tohoto mého zájmu, pták se ovšem vznesl, a vzápětí se jako nějaký bombardér hrudí rozletěl proti tyčícímu se stvolu kteréhosi květu pampelišky, nebo jitrocele.

Silou svého nárazu rostlinu zohnul, pak na ni přisedl a začal vyzobávat semínka.

Pak znovu o cosi povyletěl a vzápětí v pozvolném plochém oblouku se stejnou bravurou zopakoval manévr, za který by se nemuseli stydět piloti válečných junkersů, a čelním taranem hrudi si opět připravil stravu k zobu.

Geniální vrabec, pomyslel jsem si, mám něco jako historické štěstí sledovat úplně prvního výjimečného ptačího jedince používajícího s rozmyslem svého těla jako pracovního nástroje!

Vzápětí jsem si ovšem uvědomil, že nic takového jsem doposud nečetl v žádné z těch knih zabývajích se etologií, které mám ve svém čtenářském životě za sebou. Jak si i ihned vzpomenul na popisy vědomě účelného používání nástrojů toliko lidmi a šimpanzi, kdy obojí s nimi zacházejí prostřednictvím rukou – a já bezděky sleduji, jak je zde se záměrem užíváno dokonce celého těla, poněkud přitemněle snově, jako v nějakém příběhu žánru sci-fi. Aby mého překvapení nebylo málo, vzápětí se zjevil v trávě pod oknem druhý vrabčí bombardér a počínal si v čelních letech hnědou hrudí vůči semeníkům s naprosto dokonalou samozřejmostí úplně stejně jako jeho kolega.

Poprvé mi kdysi dávno dal příležitost se zamyslet nad používáním nástrojů jako stavu stupně vývoje vnitřního ducha filozof Max Scheller, žijící v jiné době nežli já, nejméně méně hlučné a se zásobou mnohem více času na elementární pozorování příhod v člověku bezprostředním okolí: přesto v jeho knize Místo člověka v kosmu takovýto příběh o vrabcích zveřejněn nebyl. Kdoví, zda za jeho časů před velkou válkou s nebesy plnými letadel vrabci takovou vlastnost vůbec mívali, vzpomenul jsem si prozměnu na stránky o učenlivých anglických sýkorkách v oné kdysi úplně mnou první přečtené knize Rupperta Sheldraka.

 

Dva dny nato jsem tedy na půdě domu uvnitř olomouckého městského dvora otevřel bleděnodrou slohu obalu.

Uvnitř nebylo nic, tedy ono cosi, co jsem očekával ve smyslu malířském, a nebo kreslířském.

Ani papír, jenž předtím o prst zevnitř svislého okraje slohy vyčuhoval, pomalován ničím nebyl, aniž třeba na rubu pokreslen. Jen na jeho líci, střídmými kousky bankovní lepící pásky nastříhané ostře nůžkami, byla přilepena vylisovaná březová větvička, jak už to v herbářích bývává, dokonce opatřena několika řádky rozpitého nápisu plnicím perem, strohého botanicky určujícího textu o bříze.

Vzpomenul jsem si na dopolední okolí nezaplaceného matčina hrobu, co kdyby listoví dochované po jejím synovi mělo jakousi souvislost...

 

Druhý ovšem předmět uvnitř slohy byl informačně mnohem zajímavější, třebaže se o přesný obdélník běžného průhledného tabulového skla jednalo, s délkou delší strany na moji píď, takže koncentrovaná průhlednost byla formátem očividně menší nežli velikost A4 předešlého listu herbáře. K adjustaci výsledku například rámováním sklo tedy sloužit nemohlo, snad pouze jako pomůcka při lisování březového polotovaru, bylo-li by knihou zatíženo, například.

V každém případě sklo musel mít tenkrát pan Bílek v rukou, dneska málem na hodinu již dva roky po smrti.

Do ostré pravidelnosti ořezaná tabulka průhlednosti čehosi, napohled zbavená, když nezachovávavší ihned shlédnutelný záznam, přítomnosti kohosi. Přesto na ní mohl zanechat otisky, daktyloskopickou stopu, stačilo by ji, případné otisky na ní, v kterési kriminalistické laboratoři jako záznam minulé přítomnosti vyvolat.

Průhlednost, nepřítomnost, jež je však záznamem.

Jakýsi zde na půdě podivný stav hranice mezi virtualitou a reálnem.

 

Cosi tajuplného a tajemného, které v této potencionálně hodnotě neviditelné setrvá a přetrvá, nebudeme-li chtít předložit výsledek. Přetrvá jen stav onoho zrakem bez překážky proniknutelného záznamu zážitku konstelace bylo nebylo.

Zobrazující, zpodobované či se zpodobující, pohledu však neviditelné, jsoucí nejsoucí, cosi stejně tak zásadní a přitom průhledné, transparentní, oproti třeba malbě jako obrazu, ilustraci, kterýmižto disciplínami se olomoucký pan František Bílek v ateliéru o patro níže za živa zajímal.

Nejzásadnější v každém díle je autorova přítomnost?

Zafixování čehosi podoby?

Intelektová, popřípadě dokonce intelektuální, divákova percepce?

Dovednost vyvolání prožitku jiného druhu?

Prázdno. Svědčící však o účastnosti?

 

Opravdu po tomto vysvětlujícím popisu uvnitř mé mysli začalo zcela bezvýznamné sklo, jako jakýsi fantom průhlednosti, být náhle nositelem jakési emoční hodnoty?

 

Dokonce estetickým tvarem; neřkuli estetickým jsoucnem?

 

Význam nebo autorskou hodnotnost malířské pozůstalosti olomouckého naivistického autodidakta Františka Bílka nejsem schopen zhodnotit a zařadit, na cosi takového mi chybějí kunshistorické vzdělání i cit a praxí získané dovednosti a hodnotící stupnice, k mému zásadnímu oslovení úžasem ze zevní podoby, v tomto případě prostřednictvím jeho doposud mi známých obrazů, nedošlo. I jeho mystika či proklamovaná mystičnost, pro něž bývával na stránkách dobových novin připomínáván a zveličován, mi i nadále připadá vypočítavě zištná a nedomyšleně řídká.

Nepřijal jsem jako hodnotu, přesto jsem však získal jeho osudem cosi zásadního: výkonnost porovnávající a srovnávající kalendář do mých příštích ještě pěti let, v nichž on před jeho smrtí předloni v nedožitých sedmdesáti dosahoval jakýchsi veřejných výsledků – o něž bych se měl těch zbývajících mi ještě šedesát měsíců snažit i já.

 

Když rád, dokonce nejradši, sice zbavujícího vnější slávy, bych jich dosáhl ve způsobu průhlednosti onoho příkladu skla, dodávám.

Jež bylo exteriéru, situaci nebo příběhu přítomné, zřelo, přesto nezachovalo spatřitelnou podobou jako by například svedl malířův obraz. Ač třeba zaznamenalo, nese v buňkách nebo krystalech své struktury, co posléze nějakou metodou k dokumentující viditelnosti je možné vyvolat.

 

Průhledná paměť.

Dva současně paralelní si světy: záznam – i nezáznam.

 

Proto, kdybych byl někdy kurátorem galerijní výstavy autorského díla insitního malíře a fotografa Františka Bílka, jako první exponát (popřípadě přímo artefakt) bych do jejího toku instaloval onu obdélníkovou tabulku zcela běžného tabulového skla, kterou jsem s panem Kučerou po boku, aniž bychom se jí sebeméně dotkli, vrátil zpátky do bleděmodré slohy, mašle trojích uzlů nazpátek zavázal a slohu položil a opřel na její víceméně původní místo na úbočí sklonu trámové střechy, vznášející se nad místy, kde pan Bílek občas spávával.

V místnosti o strop níže trámům pár let maloval.

 

Jako první, ještě za tmy, přilétají ke krmítkům vrabci s malými brašničkami na zádech.

Vybalí z nich malá kladívka, kousky provázků a drátků, nůžky, svíčky, pravítka, skleněné lahvičky lepidel.

A potom tlučou, buší, drátují a šroubují, letují, lepí, smirkují.

Uznají-li, že všechny drobečky jsou důkladně připevněny, sbalí vercajk opět do kabel.

Potom si otevřou žíly.

 

Olomoucký naivista pan Bílek za život namaloval asi šest set obrazů, já jediný: pastiš enkaustiky Jaspera Johnse na téma americké vlajky.

Až po pár zbylých měsících naprázdno dovláčí se bez významu k jeho cíli můj čas, kdosi za mzdu přičinlivý i tenhle do věčnosti katalogem nezařazený odpad vhodí na dvoře před oknem s jinými už vrabci a trávníkem do ohromného odpadkového kontejneru, ze zarezlých ocelových plátů svařené retorty i reaktoru s bílým nápisem firmy Kdosi & Kačaras.

Snad aspoň po mé myšlenkové verzi myšlenky Jaspera Johnse jakási jako sklo zcela průhledná paměť zůstane. Ovšem adjustovat již nyní pod sklo mou hmotnou myšlenku rozvíjející tu původnější ideu by bylo z finančního i technologického ohledu krapet náročné, vždyť zabírá plochu dvou metrů čtverečních.

Pokud se rozhlédnu, v blízkosti pastiše jako jeho dnešního stavu objektu visícího na zdi nenacházím fixátor sebemenšího kousku plochy čehosi skleněně hmotně průhledného, kromě na metr rozlehlé obrazovky televizoru a trojdílného okna na trávník ve dvoře, dokonce ne v celé místnosti mnou ke klapání na noutbuku užívaného pokoje.

 

Dnešní televizní obrazovky už ovšem nejsou skleněné...

 

Nedávný odpolední zážitek s plochou obdélníkové tabulky zcela běžného válcovaného skla se pro mne stal zásadním prožitkem i zkušeností, bude mít pro mne vrcholnější zpodobovací význam nežli třeba závěsný obraz nějaké alpské krajiny, a bude jako zkušenost zásadní mé paměti trvat až do mé smrti, otčenáš...

 

Průhledná neviditelnost stavu přítomnosti ducha.

 

V zahradě opavského blázince

havrani mají skoro lidské tváře,

v suchých větvích štěkají hejny svoje krrr

do měsíční záře.

 

 


1 názor

Deepness
20. 05. 2012
Dát tip
Zvláštny text, v mnohom iný ako predošlé. Aj použitý jazyk, ktorý akoby v tomto texte "hovoril ústami viacerých". Bílek ako simulakrum - zaujímavé A aj tie vrabce, ktoré sa v texte ocitli akoby náhodou :)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru