Sám ve tmě

Dav venku opět skanduje moje jméno. Za chvíli vyjdu ven a oblažím jejich zrak zázraky a divy. Nyní sedím u obrazovky počítače a prociťuji toky informací. Zároveň je trochu směruji. Jsem nadnášen gloriolou slávy a uctívání. Ale tak to musí být. Duchaplnosti, kterými budu jitřit jejich sluch a mysl, si nemusím připravovat: intuitivně je vylouskávám přímo z kreativního středu bytí. Už se napojil celý svět a jásá. Nechávám se zbožňovat. Ano, zbožňovat. Ale přitom musím, aspoň sám sobě, aspoň sám pro sebe připomenout, proč to všechno. Minulý život jsem prožil v Tibetu a dosáhl tam osvícení. Můj zrak se poté upřel na západ, na Evropu. Neznali tam Nauku a myslel jsem, že když se tam vtělím (a dobře použiji svoje "siddhi", zázračné síly získané vhledem do bytí), dovedu je všechny blíže osvícení, kterého jsem sám dosáhl. Ovšem v tomto životě, jakmile ze mě spadl závoj zapomnění a rozkoukal jsem se, jsem pochopil, že jsem se mýlil. Neznal jsem Příběh. Tato část světa duchovně žije Příběhem, který mají zapsaný ve své svaté knize. Někteří jím žijí a sami si to uvědomují, většina však jej následuje podvědomě. Je to příběh národa, který došel z otroctví ke svobodě a poté jednoho muže z tohoto národa, který této svobodě nasadil korunu. Skandování venku se mění v trans. Mávám rukou a alespoň jim posílám nějaká světla, obrazy, pocity, než se na pódiu zjevím sám a začnu svoji dnešní řeč. Nejdříve však musím dokončit inventuru myšlenek, kterou nyní vyskládávám sám před sebou. Ovšem Příběh se zasekl a začal běžet v kruhu. Lidé se začali soustřeďovat na dogmata, na vnější známky Příběhu, na vnější smysl přikázání a doporučení: a tím to celé strnulo. To, co mělo pomoci ke svobodě, se samo stalo vězením. A po nějaké době záseku jsem přišel já: se svými schopnostmi získanými v části světa, kde Příběh neznají, s tendencí vidět Příběh zvenku místo zevnitř... ...a zjistil jsem, že je na mně napsat poslední kapitolu. Stanu se vším, co pokládají za božské. Vystupňuji to až k největší extázi. Celý svět tím odhodí dogmata ve prospěch jediného dogmatu: mě. A já pak budu poražen. Musím být. Jeden z nich přijde a zasadí mi první a zároveň poslední úder. Pak budou prázdní. Prázdní, holí a noví, jako by je právě opustil nejláskyplnější milostný partner jejich života. Ale budou muset začít nanovo: dogma bude rozbito. Hořce se usmívám. Nikdo u mě nesmí vidět ani stín pochybností. Hladím podlitinu na svém čele, podlitinu, která se vytvořila poté, co jsem v této inkarnaci silným vhledem znovu získal své siddhi. Její tvar se podobá třem šestkám - i tady Příběh prosadil svou. Až po mé porážce nezůstane kámen na kameni, přestanou být dětmi. Budou vědět, že budou muset nadále přemýšlet a cítit každý sám za sebe.

---