Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Hluboká pravda o ničem 8

18. 01. 2002
1
0
1166
Autor
Kocour

\"...Proboha, kde to zase jsem...\" Trombón se snažil srovnat myšlenky v třeštící hlavě. Byl v jakési jeskyni, na hromadě listí a všude byla hrozivá tma, jen proti obloze se dal tušit vchod.

\"Myslíš tím sebe, nebo mě?\" Zaznělo mu do ucha. Trombón sebou polekaně trhnul. Zapátral po původci vyřčené otázky, ale ve tmě nic neviděl.

\"Nenamáhej se, očima mě neuvidíš.\" Ozval se znovu hlas.

\"Kdo jsi a kde jsi?\"

\"Jsem všude a nikde. A kdo jsem? To bych taky ráda věděla, nebo věděl? Nevím.\" Trombón si těžce vzdychl: Ach jo dejte mi pevný bod a pohnu zeměkoulí.

\"Sám dobře víš, že pevný bod neexistuje.\"

\"Tak že ty čteš myšlenky. Hmm... To před tebou nic neutajím.\"

\"Nečtu.\"

\"Jak to že nečteš, když jsi před chvílí uhádl...\"

\"Nebo uhádla?\"

\"Co!?\"

\"Nebo uhádla.\"

\"Nebo uhádla, na co jsem myslel.\"

\"Hmmm...Nevím...A na co jsi myslel.\"

\"No na pevnej bod.\"

\"Ale musíš uznat, že je to pravda.\"

\"Co?\"

\"Že pevnej bod neexistuje, alespoň ne v celém známém vesmíru.\"

\"No to je, ale jak si věděl...\"

\"Tsss.\"

\"...Nebo věděla...\"

\"No proto.\"

\"...Že myslím na pevnej bod?\"

\"Při setkání se mnou na to myslí každej.\"

\"No to je překvapení.\" Zamumlal si Trombón pod fousy, tedy pardon pod klapky.

\"Co jsi říkal?\"

\"Že to je velice zvláštní.\" Snažil se vykroutit Trombón z dotěrného dotazu, toho neviditelného odporně schizofrenního stvoření a nutno dodat, že se mu to povedlo.

\"No to si taky myslím a řekl bych, nebo řekla bych, že taky velmi imposantní.\"

\"No to jistě. Tak že co?\"

\"Co, co?\"

\"Kdo jsi?\"

\"Návštěva se představuje první.\"

\"Promiň, jsem Trombón, ale já nepřišel na návštěvu. Jsem tu omylem. Jednu chvíli sedím u Noea v domě a pak...\"

\"...Pak jsi vyběhl ze dveří.\"

\"Pak že nečteš myšlenky!\"

\"Nečtu, ale tady seš v brlohu medvěda Baloo. Po západu slunce se otvírá myšlenka, která tě ze dveří Noemova domu dovede buď k Noemovi do postele, nebo sem.\"

\"Hmm... to jsi mi moc nepomohla.\"

\"Nebo nepomohl!\"

\"Ježíšmarjááá! Nemůžeš si vybrat jednu osobnost a s ní si vystačit aspoň tenhle večer?\"

\"No to sice můžu, ale pro druhou to bude hodně tristní.\"

\"To mě teda mrzí, ale pro mě by jste to mohli udělat.\"

\"Tak dobře teď jsem pro tebe ona, ale je to těžký, to měj na paměti.\"

\"Fajn, tak kdo teda jsi?\"

\"Jsem Balooovo druhé já.\"

\"Snad druhé a třetí.\"

\"Ne teď jen druhé. Nezapomeň, že třetí jsem s největším sebezapřením odložila kvůli tobě a ty mě to teď tak bolestně připomínáš.\"

Trombón se chytil za hlavu. To snad není možný, chudák Baloo jestli s něčím takovýmhle žije celej život, to musí bejt nářez. No ale zase na druhou stranu je to lepší, kdy to může takhle odložit a nechat doma. Představa, že by to tahal pořád sebou Trombóna přímo děsila.

\"Ahoj.\" Zaznělo Trombónovi v hlavě.

\"A kdo seš zase ty?\" Zeptal se nahlas.

\"Už jsem ti to jednou řekla, jsem druhý Balooovo já.\" Zaznělo Trombónovi dotčeně do ucha.

\"Ne já myslím to co se mi ozvalo v hlavě.\" Děl zmateně Trombón.

\"Já jsem tvoje druhý já.\" Zaznělo mu v hlavě.

 

Noe, Baloo a Prokopnutej Buben kráčeli jasnou nocí do Temných skal, kde měl medvěd svůj brloh. Noc byla příjemná ani horká ani chladná. Na cestu jim svítily všechny čtyři měsíce. Cesta jim příjemně ubíhala za kouření jednoho jointa za druhým a medvědovým vyprávěním jak se vrátil zpět z civilizace do lůna přírody.

\"...Hltal jsem všechny novinky. Co jsem slyšel na přednáškách, to jsem si doplňoval v univerzitní knihovně. Chodil do kina. Věčně byl navěšenej na síti. Ale nejraději jsem měl praktika když jsem si mohl vyzkoušet slyšené a viděné v praxi, jak to vlastně teda funguje. A ty večírky v Mrkvi v podzemí, kdy jsem se seznamoval s chováním civilizace. A ty konce v Kose! No něco nádhernýho...\" K medvědovi doputoval joint. Zhluboka si potáhl do plic. Chvíli držel dech a pak se rozkašlal. Když dokašlal, pokračoval.

\"No ale pak se to najednou nějak zlomilo a mě začali napadat takový divný myšlenky. No prostě jsem jaksi přestal chápat k čemu to všechno vlastně je. Říkal jsem si vím že hoření je prudká oxidace, ale co je to vlastně oheň? Co to je ten plamen? K čemu mi je, že znám rychlost světla, když slunce stejně vyjde každej den? K čemu mi je, že znám jak se vyplňuje formulář k přiznání daně, když si na to srnku nechytnu? No nevypadalo to nějak pěkně. Málem jsem tu školu nedodělal, ale pak jsem si řek, že když se vydám na lov, tak to taky musím dotáhnout do konce, abych neumřel hlady.\"

\"Co to je daně?\" Zeptal se Noe.

\"Nic důležitýho.\" Odpověděl Baloo.

\"To ne! To se pletete! Daně jsou moc důležitý! Z čeho by se braly prostředky na provoz třeba takové univerzity, kterou jsi vystudoval?\" Bránil systém daní Prokopnutej Buben.

\"A zhroutil by se vesmír?\" Nedal se Baloo.

\"To sice ne, ale celá civilizace jo.\"

\"To se stejně jednoho dne stane.\"

Na to Prokopnutej Buben nenašel odpověď a zachmuřil se. Baloo to bral jako malé vítězství a tak si vykračoval jako páv. Všichni tři teď kráčeli mlčky, každý zabrán do svých myšlenek. Prokopnutej Buben v duchu spílal Trombónovi, že ho zatáhl k těm zasranejm dveřím v hospodě. Baloo si pochvaloval, jak se dokáže bez civilizace obejít, pak si však vzpomněl na pohodlnou postýlku na kolejích a jeho chůze začala ztrácet paví lesk. Noe dumal, zda to není nebezpečná choroba, ty daně. Jediné co je v tu chvíli spojovalo byla starost o Trombóna a obrovský, nikdy nekončící joint, kterých měl Noe po kapsách obrovskou fůru.

Ozvalo se zavytí. Táhlé, plné šílenství nevěstícího nic dobrého. Všichni tři se zastavili. Prokopnutej Buben zezelenal strachy.

\"Co to...?\"

\"Tiše!\" Napomenul ho Baloo. Zavytí se ozvalo znovu. Noe se podíval nejdřív na medvěda a potom sdělil Prokopnutýmu Bubnu, že to není vlk. Baloo vyčkal ještě na jedno zavytí a pak dodal.

\"Jestli sem si to nemyslel. Jdeme! Honem, než bude pozdě!\" Ještě ani nedoznělo poslední slovo a Baloo uháněl jak o život. Noe předvedl, že posuzovat člověka podle vzhledu je absolutní nesmysl. Vysprintoval za Balooem jako Ben Johnson. Prokopnutej Buben měl co dělat aby se těch dvou udržel aspoň na dohled, což v noci znamená, že musí prakticky běžet s nimi. Uháněli tmavou nocí, co jim síly stačily. Vypadali hodně groteskně. Kdo by očekával, že medvěda bude honit stařík skoro nad hrobem a ty dva ještě prohánět neforemný buben a ještě k tomu prokopnutý? Prokopnutej Buben si chtěl cestou nadávat, ale protože sotva popadal dech,nebyl schopen na nic jinýho myslet než na pravidelné dýchání. Běželi s větrem o závod. Baloo je neustále popoháněl, bál se aby nepřišli pozdě.

Konečně doběhli k jeskyni. Baloo chtěl požádat spoluběžce, aby tam na něj počkali, ale když spatřil Noeův chápávej pohled a jak se Prokopnutej Buben zhroutil těžce popadaje dech, mlčky vstoupil do jeskyně.

 

\"Mno.\" Vyšlo z úst Adamovi. Mírně znechuceně se rozhlížel po rozpálené krajině. Vzduch se vedrem tetelil a vše živé se líně povalovalo ve stínech, jenž poskytovali stromy. Taktéž živí, ale k jejich smůle nepohybliví, tak že se sami nemohli odklidit do stínu.

Eva seděla na zemi a zdálo se, že si znuděně prohlíží utrmácené termity, vláčející se s různými dary země. Ve skutečnosti však bystrým zrakem sledovala nahou Adamovu postavu. Začínala mít nejasné tušení, že v její dosavadní existenci ji zůstalo něco utajeno. Při pohledu na Adama začínala mít příjemné mravenčení na místech, kde by to vůbec nečekala.

Před chvíli se právě pohádali se lvem o jeden strom. Dlouho to vypadalo nerozhodně, ale když lvovi došla trpělivost a vytasil své dvě největší zbraně, zuby a drápy, Eva pochopila, že tenhle spor nevyhrajou a odtáhla stále se vztekajícího Adama pryč, se slovy, že si najdou svůj vlastní strom. Od té doby se potulují vyprahlou krajinou a furt nic. Žádný strom už nepotkali.

Adam si znechuceně sedl a začal se bezradně rýpat klackem v zemi. Kdyby aspoň věděl, jak Petr rozdělával ten zatracenej oheň, nebo jak tomu říkal. Vždycky otevřel takový cosi a nebo škrtal klacíkem o jakousi kůru.

\"Hele, a co kdybysme šli támhle?\" Poklepala mu na rameno Eva. Adam se podíval směrem kam ukazoval Evin ukazovák. V dálce se mlhavě, za tetelícím se vzduchem rýsovali skály. Adam přemýšlel. Je to proklatě daleko, ale zas na druhou stranu tady zůstat nemůžou, upekli by se zaživa a o žádnej další strom se mu hádat nechtělo. \"Jasně, dem!\" Zazněla jeho odpověď.

 

Z jeskyně se ozýval hysterický dvojhlas, klidné, avšak napětím prodchnuté mručení medvěda a občasná táhlé a smutné zavytí Trombóna. S Prokopnutým Bubnem, který ještě stále těžce popadal dech to děsně škubalo. S každým táhlým zavytím se vymrštil a snažil se vecpat do jeskyně. Avšak klidný a neustále pokuřující Stařec jej tam nechtěl vpustit. Neustále Prokopnutýho Bubna uklidňoval a nutil mu jointy.

\"Jděte už někam s těma svejma jointama! Já chci vědět co se stalo mému kámošovi!\"

\"Buďte klidnej! Nic horšího než, že se zbláznil.\"

\"Nic horšího?!\"

\"Vy si myslíte, že by bylo lepší kdyby byl mrtvej, nebo neměl nohu?\"

\"Ne, to ne...\"

\"Tak vidíte. Nebojte se, pár dní klidu a bude zase v pořádku. Anebo mu nic nebude.\"

\"Podle toho vytí bych to tak růžově neviděl.\"

\"Musíte se na to dívat z té lepší stránky. Aspoň nějakou chvíli nebude otravovat s těma otázkami, jestli jste mrtví, nebo ne. Nehledě na to jestli to není jedno.\"

\"Jak to myslíte, jestli to není jedno?\"

\"Tak jak to povídám.\"

\"Hmm...To jste mi moc nepomohl.\"

\"Nepomoh, nepomoh... A jaký v tom vidíte například rozdíl?\"

\"Když sem po smrti, tak už jsem přeci nesmrtelnej.\"

\"A to vám řekl kdo? Takovej nesmysl! Když už jste jednou mrtvej, tak už nejde být nesmrtelný, to dá rozum přeci.\"

\"No já myslím jako posmrtnej život a tak.\"

\"A co o něm proboha víte? To co vám nakukal další smrtelník, kterej vám taky nakecal, že je k tomu vyškolenej? Prosím vás nebuďte směšnej.\"

Rozhovor přerušil Baloo, přicházející od jeskyně s Trombónem přehozeným přes rameno. Baloo jej opatrně položil na zem a se slovy, že ještě musí něco dořešit odkráčel zpět do jeskyně. Prokopnutej Buben s Noem se nad trombónem sklonili s vážnými obličeji, ale ani jeden nevěděl přesně co má dělat. Ani sám Trombón jim to neulehčil. Ležel ne zemi svinutý do klubíčka, cukal sebou a neustále mumlal: \"Já nejsem já a já! Já jsem já!\"

\"Co to má znamenat?\" Vyděšeně se ptal Prokopnutej Buben.

\"Vypadá to jako nějaká šifra...Ale proč by tady používal šifry? To je blbost! Spíše bych řekl, že se zbláznil.\"

\"Zbláznil? To jako, že...\"

\"...mu přeskočilo. Přesně tak.\"

\"Co s tím budeme dělat?\"

\"Je to civilizační choroba, tak ho odvedeme k civilizovanému doktorovi.\"

\"Ale co s ním budem dělat, než ho tam dopravíme. Myslíte, že v tomhle stavu je schopen transportu?\"

\"Nevím, ale tady ho nechat nemůžeme.\"

Zatím co se tak dohadovali na stále se svíjejícím Trombónem, ani si nevšimli narůstajícího křiku v jeskyni a napětí ve vzduchu. Náhle se ozvala děsná šlupka a něco se strašlivou rychlostí prohnalo okolo trojice a zmizelo v lese. Prokopnutej Buben s Noem zapomněli na Trombóna a s úžasem civěli za zmizevším přízrakem.

\"Tak to bychom měli.\" Ozval se od jeskyně známý hlas trochu posmutněle.

\"Co...co to bylo?\" Ptal se překvapeně Prokopnutej Buben.

\"Mé pubertální druhé já. Bude mi bez něj smutno.\"

\"To musí bejt teda síla.\" Ozval se Noe. \"Takhle nikoho ještě nezramovalo.\"

\"Protože ti, kdo skončili v mým brlohu, buď netušili vůbec, co je to já, anebo jim to už bylo jedno. Co to pořád mumlá?\"

\"Si ho poslechni. De mi z toho hlava kolem, ale vůbec nejsem moudrej co to znamená.\" Odtušil starej Noe.

Baloo se nad Trombónem naklonil a mlčky poslouchal. Pak se narovnal a řekl: \"Klasický případ schizofrenie.\"

\"Co to je?\" Vyděsil se Noe.

\"To je, že se zbláznil.\" Vysvětlil ochotně Baloo.

Trombón se neustále smál, nebo plakal, nebyl schopen nějakého pravidelného kroku. Neustále měnil směr a utíkal do lesa. Po pár krocích toho měli všichni dost, včetně Trombóna, který právě zakopl. Válel se po zemi, marně se pokoušeje postavit alespoň na všechny čtyři. Tři jeho přátelé těžce oddychovali. Baloo chvíli sledoval Trombónovu bezmoc. Pak se sehnul, zvedl kámen a se slovy, že už to takhle dál nejde, dřív než mohl někdo zasáhnout praštil Trombóna tím kamenem do hlavy. Trombón se našponoval jako struna u banja, něco zahýkal a...ztuhl. Prokopnutej Buben to vyděšeně sledoval a nezmohl se ani na slovo. Zato Noe celou událost pozoroval s velikým zájmem. Medvěd si Trombóna přehodil přes rameno a vyrazil směrem civilizace.

 

Slunce pražilo na oba poutníky. Pot se z nich jen řinul. Skály byly snad ještě dál, než když se k nim vydali. Klopýtali přes kameny, oči zalité potem. Jazyk se jim lepil na patro, ale věděli , že je to jejich poslední šance. Po cestě se opět pohádali s několika lvy, kteří měli stále navrch a Adam začínal mít pocit, že klacek je málo. Jak tak klopýtal přes kameny, v hlavě mu rostl nápad. Začal si těch zatracených kamenů více všímat.

Eva přemýšlela nad tím, že se jim jaksi něčeho nedostává. Stromy mají listí, květiny krásně voní, lvi jsou porostlí srstí a i ten had má kůži, kterou může sundat. Narazila do Adama, který dřepěl nad hromadou kamení, bůh ví proč zrovna tady navršenou. Zezadu vypadal taky skvěle. Teď v podřepu vynikla Adamova široká ramena a do hněda opálené záda. Eva pocítila v klíně lehké šimrání. Bylo jí to velmi příjemné. Zůstala stát a s do široka rozevřenýma očima sledovala vývoj šimrání v klíně. To, co se tam dělo, svědčilo o něčem nepřekonatelně nádherném a zároveň nebezpečném.

Adam se zvedl. V ruce potěžkával placatý kámen s mimořádně ostrou hranou. Nepřítomným pohledem přehlédl vyprahlou krajinu. Na rameno mu dopadla ruka. Razantním pohybem ji setřás, aniž si uvědomil, že to byl velmi jemný a přívětivý dotyk. Přehodil si kámen z ruky do ruky a pohledem upřeným na skály v dáli vyrazil.

Z jeskyně se ozvalo hluboké mručení. Eva mimoděk couvla. Adam se na chvilku zarazil, potěžkávaje kámen s mimořádně ostrou hranou. Rychle se rozhlédl a ještě pro jistotu sebral ze země hodně velký a tlustý klacek. Eva ještě zahlédla, jak se Adamova široká ramena noří do tmy jeskyně. Pak se zval hrozný řev, vřískot, bušení, vrčení, nadávání a vůbec vše co souvisí s lítým bojem. Nakonec se ozvalo: \"Já si tě najdu,\" a rychlé tlapkání čtyř pochroumaných noh. Prvních pět vteřin se nedělo nic. Dalších pět taky nic. Eva opatrně vyhlédla ze svého úkrytu a děsně zařvala. Proti ní stál Adam. Trochu poškrábaný a potrhaný, ale jinak živý a zdravý.

\" Jeskyně je naše, \" oznámil Evě, jako by šlo o tu nejprostší záležitost toho dne a odhodil kámen do kouta. Ten narazil na stěnu a odlétly od něj jiskry. Tak takhle to ten Hospodin dělal, zamyslel se Adam při sledování dopadu hozeného šutru. Někdo ho popadl v pase. Zážitek z boje udělal své. Adam se prudce otočil, popadl útočníka za krk a mršti s ním o zem. Ke svému úžasu a zděšení zjistil, že to je Eva. Ležela na zemi, chvěla se po celém těle a koukala na Adama nepřítomnýma, doširoka otevřenýma očima. Adam na chvíli propadl panice a zděsil se co to proved. Rychle Evu prohlédl, zda jí neublížil a pak se vrátil k jejím očím.

Zachoval se jako opravdový muž. Udělal, co jí na očích viděl.


ruby
24. 01. 2002
Dát tip
:-) jezuskote snad uz mas vydany vsecky dily!

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru