Čekání na Golgota

To místo byla malá restaurace, v níž hostinský Rešet Hamajim již na tabuli uchystal, co bylo zvykem jísti při svátku Pesach; totiž víno, chléb, beránka a čalamádu.

„Hle, přichází hodina, a již je zde, kdy se rozprchnete každý do svého nového domova a mne necháte samotného,“ dal se slyšet Mistr. „ Ale chlapi, ještě než vám rozdělím misie, cítím, že je třeba naučit vás pár užitečných rituálů. Tak zaprvé - před každým jídlem si umyjete nohy. Já vám to ukážu tady na Petrovi - namydlíte, opláchnete, osušíte. Nic na tom není, a stolování proběhne, řekl bych, v mnohem přátelštějším ovzduší.“

„A to si je máme pokaždé umývat vínem?“ divil se Petr.

„Proč vínem? A jo, já zapomněl. Zatracené divotvůrcovství. Kdo umí, tak vodou, samozřejmě. Já bych tu hygienu ani nevyžadoval, ale má se naplnit slovo Písma: Ten, který se mnou jí chléb, zvedl proti mně patu. A když je řeč o chlebu - na tomto bochníku vám názorně předvedu, jak jsem dneska celej polámanej. Slyšíte to křupání, když skývu lámu? Zrovna tak mě od rána loupá v kříži. Berte a jezte, toto jest mé tělo.“

„Krucifix, ausgerchnet v kříži, Pane? To bude hexnšús. Anebo nějaké znamení...“

„Hele, Jidáši, kdo je tady prorok? Ty, nebo já, co? Tak nechej můj kříž laskavě na mně. Ostatně neměl už dávno NĚKDO přesvědčovat židovskou veleradu Sanhedrin, že mě bez skrupulí zradí? Aby si pro mě poslali?“

Tu každý z apoštolů zvolal: „Kdo? Jsem to já, Pane? Já, Pane?“

„Klid, mládenci, je to ten z vás, který jí se mnou z mísy. Kterému skývu podám!“
A vzal chléb, plátek jehněčího, něco salátu, kapku pikantní omáčky, podal Jidáši Iškariotskému a řekl: „Tady máš korech a padej, neboť my vyrazíme na smluvené místo co nevidět.“

Spoluspiklenec ukusoval sendvič maror a odešel reptaje. Potom vzal Mistr kalich a pravil: „Zapijmež tento pakt douškem pramenité... Hernajs, už zase! Pak má jít jeden příkladem. No nic, tak pijte toto víno, neboť jest jako krev má, která zpečeťuje novou smlouvu. Amen, pravím vám, že já více nebudu pít z tohoto plodu révy, neboť v kraji, kam se chystám, vládne prohibice.“
Nechal kalich kolovat a pili z něho všichni nemírně, jak o svátku Purim.
Za nějaký čas, pomysliv sobě: „Otče, odejmi ode mne tento kalich, nebo se mi učedlníci ztřískají, jak Starý zákon káže,“ pohlédl na tovaryšstvo řka: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte.“

Řekne mu Tomáš: „Je toto možné? Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“

„Vyjdete na chodbu, dáte se do leva a jsou to třetí dveře, ty označené panáčkem. Kdo neumíte počítat a číst piktogramy, řiďte se podle much.“

„Kdo neumí číst pikto... co?“ podivil se Filip. „Tak si myslím, že dopijeme a půjdeme.“

***

Poté, co pojedli těla a popili krve, zapěvše vespolek spirituál Jajin ha-mešumar bore odešli na vzduch. Za říčku Kidrón na horu Olivetskou do Getsemanské zahrady.

Tam jim Mistr oznámil: „Vy všichni ode mne této noci odpadnete, neboť jest psáno: Budu bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda. Po svém vzkříšení však vás předejdu do Srínagaru.“

I ohradil se Petr: „Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy neodpadnu! Tak přísahám!“

„Amen, pravím ti, než kohout podruhé zakokrhá, třikrát mě zapřeš!“

„Já? Vyloučeno! Jestli, tak jednou... Ale třikr... No to v žádném... Nanejvýš dvakrát, to snad ještě...“

„Vážně až do Srínagaru? Je toto možné? Kde to je?“ zajímal se Tomáš.

„V Indii. Normálně půjdeš směrem na Nazareth a před Beit Sheanem zahneš prudce doprava... Nebo víš co, až ten tyjátr skončí, tak tě tam vezmu. A tady Ondřeje pošlu do Asie, Šimona do Persie, Matouše třeba do Afriky...“

„Jé, černošky... No jo, ale co uděláme, když se ta habaďůra proflákne? Sanhedrin má špehy všude,“ zapochyboval celník, znalý praktik establishmentu.

„Co je to za otázky, Matouši?“

„No, je lepší dávat blbé otázky, než pykat za blbé chyby.“

„Vyloučeno! Jistě, moudrý člověk sice dokáže nezávisle pozorovat, vymyslet, zdůvodnit, ověřit a učinit závěr; hlupci ale stačí něco nakukat a on rád uvěří. A co myslíš, který typ v populaci převažuje? Kdyby něco, budeme lhát, jako když tiskne.“

„Jako když... co?“

„Ale nic, to je taková metafora.“

„Taková... co?“

„Filipe! Že tě pošlu zpacifikovat židy do Británie!“

„Židy... zfackovat? Ale v Británii žádná židovská obec není.“

„Jak to, že ne? Můj kámoš Josef z Arimatie, který by podle plánu pro mě zrovna teď měl kupovat hrobku, vlastní v Británii cínové doly a stále si stěžuje na řádění jakéhosi rabina Hooda.“

„Nechtěl bys mě poslat radši někam jinam?“

„A víš, že jo?“

„Tam ne!“

„Klid, Filipe, pamatuješ si, kde bydlí farizej Nikodém, který za mnou přišel tuhle v noci? Výborně. Tak hned poté, co se po mém zatčení všichni rozprchnou, ty se nerozprchneš a přineseš řečenému Nikodémovi aloe a myrrhu z mé ložnice; on už bude vědět.“

„Aloe a... co?“

„Jak bych ti to jenom... Ale nic, ono to tak bude lepší. Přineseš mu prostě celou tu skříňku, označenou červeným křížem, kterou si vždycky beru na kurýrování chorých. Když tě s tím čapnou Římani, budeš prostě tvrdit, že je v tom myrrha.“

„Ale já pořád nevím, co to je.“

„A ty myslíš, že oni jo?“

„No nic, přátelé, než to vypukne, tak se půjdu ještě trošku o samotě modlit. Ty, Petře, a oba synové Zebedovi, budete mít hlídku. Kdyby se náhodou blížil nějaký zástup s meči a holemi, okamžitě mě vzbuďte!“

***

„Pane! Pane, už je to tady! Někdo tě udal!“

„Co? A tak. To nic, to bylo v plánu, Petře. Psáno jest...“

„Ty pořád - psáno jest, psáno jest... Umím já snad číst? Já, vyučený rybář? Tedy ne, že bych si stěžoval, nachytat lidi je mnohem snazší, než nachytat ryby. Ale tohle je klíčová situace – obkličují nás! A ještě ke všemu mě bolí klíční kost. To nemůžeme vyhrát. Nezdrhneme?“

„Ne, ještě ne. Nebojuj proto, abys zvítězil. Bojuj proto, aby ses nedal, jak jest psá... Moment, kde jest tovaryšstvo? No jo, už je vidím. Jak to, že spíte? Kolikrát jsem vám říkal - jezte víc těla, tělo je základ - ale to vy ne. To bylo pořád - krev, krev, ještě žejdlík krve na kuráž, a kapku krve do druhé nohy - a kdo mně to tady teď chrápe? Hle, přiblížila se hodina, a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků!“

„Jsem to já, Pane? Já, Pane?“

„Bartoloměji! To byla hláška u večeře! Teď máš říct - Pane, máme se bít mečem?!“

„Kde bych přišel k meči, já, vyučený oráč?“

„Tak pluhem! Hlavně to řekni, neboť stojí psáno... Ale nic. Otče, vidíš to, s jakým materiálem já musím pracovat?“

Ještě ani nedomluvil a hle, zástup, a vpředu ten, který se jmenoval Jidáš, jeden z Dvanácti.

„Nazdar Jidáši. Co mi to sem vedeš za chamraď?“

„To víš, velekněží, zákoníci a starší nedali jinak...“

„Ale jde všechno podle plánu, nebo ne?“

„Pssst, pojď blíž, já ti to pošeptám. Alles in ordnung, Mistře, je to v cajku. Celej ten tyjátr zabrénujou Kaifáš s Anášem. Vyinkasoval jsem od nich třicet stříbrných a už je ten majlant na cestě k Longinovi Germanicovi.“

„Poslechni, a nebylo jim to podezřelé?“

„No, Kaifáše interesovalo, co vede k hamižnosti mě, moudrého a zbožného člověka. Tak jsem mu sofort zameldoval - A voni si myslej, že ve kšeftě nakupujou jenom blbci a bezvěrci? To zabralo.“

„No, ještěže tak. Teď mě přestaň oslintávat a konej svůj úkol.“

Tu přistoupil k Mistrovi jakýsi pohůnek a vztáhl na něj ruku, chtěje se ho zmocnit. I zvolal Petr: „Dáš ty pracky pryč?! Já ti vlepím takovou za ucho, budeš vidět!“

„Jauvajs! Můj boltec! Že já jsem si nevzal helmu,“ bědoval knecht.

„Petře, styď se,“ domlouval mu Mistr, „pomni - kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem!“

„No jo, Pane, ale on po tobě mečem! Tak já po něm klíčema.“

„Pojď ke mně, vojáku, já ti to pofoukám. Kterej ty seš?“

„Vincent Malchus. Ale to není z mé hlavy, prosím, já jenom poslouchám rozkazy.“

„Posloucháš? Vidíš, kdo s čím zachází, to mu teď schází. Kdo jinému jámu kopá, až se ucho utrhne. A ty, Petře, vrať svůj klíč na jeho místo; všichni, kdo se chápou klíče, klíčem zajdou.“
I obrátil hlas k davu: „Prosím vás, přátelé... Eh, vlastně nepřátelé, hledáte-li mne, nechte ostatní odejít. Vyšli jste na mne jako na povstalce s meči a holemi, abyste mě zajali. Aby se tedy splnilo, co bylo psáno... Aha, tak jinak - odevzdávám se dobrovolně do rukou... Do rukou... Třeba ty. No ty, jak se jmenuješ?“

„Kdo? Já?“ chytil se žoldák rychle za uši. „Já nemám jméno, já jsem jenom komparz.“

A tuto učedlníci všichni opustivše ho, utekli. Jeden pak mládenček jménem Nudus šel za ním, odín jsa rouchem lněným po nahém těle; toho biřicové popadli. On pak opustiv roucho, nahý utekl od nich. Později založil sektu Adamitů.
 

***

Drábové odvedli polapence k výslechu do domu velekněze Kaifáše. Petr, plíže se tmou průvodu v patách, rafinovaně infiltroval mezi veleknězovo služebnictvo a usednuv na dvoře k ohni, dělal, že nic. Plameny osvěcovaly tváře lidí a jedna z veleknězových služek, povšimnuvši si Petrova obličeje, poznala ho: „To je přece jeden z těch, co chodívali s tím zatčeným prorokem!“

„Co, co, co to blábolíš, ženská! Vůbec toho chlápka neznám!“ zalhal odvážně apoštol.

Po chvíli zas jiný člověk, který nesl pod paží kohouta, ukázal na věrozvěsta, řka: „I tenhle byl určitě s ním, vždyť je také z Galileje. Je to jeho učedlník!“

„Učedlník? Vůbec ne. Já ani nevím, co to je! No schválně, zkuste se mě zeptat na něco z křesťanské nauky, jestli to budu vědět!“

V tom kohout poprvé zakokrhal tak mocně, že ho bylo slyšet až v soudní síni, kde právě započal proces.