ŽIJE VE MNĚ ZVÍŘE

Žije ve mně zvíře
v mé lebeční díře
zvíře, jaté v sarkofágu duše
kluše
ve mně
tak nepříjemně
v rozevlátém trysku
mu od masitých pysků
odletují zárodečky myšlenek
na venek
se směji
však v tupé beznaději
propotím celé noci
a není v mojí moci
zbavit se toho strachu
jež ve zvířeném prachu
to zvíře v díře lební víří
celou svojí délkou, šíří
tíží mne vždy když se blíží
jako tramvaj ku refýži
k místu, kde se
strachy třese
moje chudák myšlení.

Z těch myšlenkových embryí
tak pozvolna se vyvíjí
strach den ode dne čím dál větší,
i stává se, že mezi řečí
zakřičím v hrůze bezděčně.
Křičím však zcela zbytečně
protože zvíře jen se pase
na známkách úzkosti v mém hlase.

Ten buvol (či co je to) děsu
vyčkává klidně, kolik snesu.
Vyčkává s klidem mistrů zenu,
a já sním o tom, jak ho ženu
z hájemství vlastní hlavy ven,
na věky věků svoboden!

Nemám však zbraní
k bojování
proti té zrůdě
na vlastní půdě.

Má mysl umdlívá
strach sžírá mne zaživa
že se to
nikdy
nezmění.