Pochůzkář

Dům ze všech stran oklestěný keříky a zakrslými smrčky příjemně voněl letním večerem. Okna byla otevřena a záclony se občas zachvěly v lehkém poryvu větru.

Když skončily zprávy v televizi, vypnul to a šel do dětského pokoje. Pozoroval svého šestiletého syna, jak si hraje s autíčky. Když to chlapec zpozoroval vesele se zadíval na tátu.

„Za chvilku už musíš jít, tati.“ řekl spíš radostně než zklamaně.

„Jo, Tomíku, ale ještě chvilku mám.“ Odpověděl pyšný otec.

„Povídej mi něco.“ prosil Tomík a sedl si tátovi na klín. Otec se pousmál a začal vyprávět jednu ze svých neuvěřitelných historek z mládí.

„...a potom jsme uviděli policajty a naskákali do křoví...“ pronášel zrovna s nábojem akce, když zjistil, že už je čas jít.

Tomík se spokojeně vrátil k autíčkům a zamával tátovi. Otec si mezitím navlékl uniformu a popadl baterku. A můžu jít. Pomyslel si.

Dal ženě pusu na tvář a když už odemykal vchodové dveře, přiběhl za ním Tomík:

„Tati, že se tě teď taky všichni bojí?“ Zeptal se.

„Přesně tak, synu.“ usmál se otec a zavřel za sebou.

Před stanicí počkal na svého parťáka a pak se oba tiše vydali na pochůzku. Klidně přešlapovali po kočičích hlavách, když uslyšely zlověstné dunění. No jo, já zapomněl, pátek. Došlo najednou oběma. Za nedlouho je nohy opravdu donesly před jeden z vyhlášených klubů ve městě. Budova byla natřeba zeleně a žlutě a byla osvícena neonem. Okolo to strašlivě páchlo alkoholem, drogami, zvratky a potem. Puch náležitě kontrastoval s podívanou. Dva nabouchaní tmavý hlídači stáli před klubem a vybírali vstupné. Pouštěli všechny. Všechny ty vysportované kluky, kterým táhlo na šestnáct, všechny ty holky ověšené tretkami a s tlustou vrstvou make-upu na obličeji s neurčitým věkem. Obarvené blondýny s krátkými sukni soutěžily, čí dlouhé nohy budou první ve snech nejbližšího úchyla. Sportovci, kteří přes den závodili na hřišti, závodili tady, kdo toho zvládne vypít víc. V nejbližším keříku byla vidět nemravná dvojice. V zadu za klubem zvraceli odpadlíci. A nikomu z nich určitě nebylo osmnáct. Pomyslel si smutně pochůzkář. Kývl na svého parťáka a oba velkým obloukem klub obešli. Věděli stejně, že by se jich nikdo nebál. V dnešní době opravdu ne. Otec si bezděčně vzpomněl na svého syna. Snad před tímhle Tomíka uchráním. Doufal v duchu a dal procházel se svým kolegou hlučné a špinavé noční město.