R&E - Botičky

Botičky

Vydali jsme se na túru do okolí Kateřinek. Měla být poměrně krátká, pár kilometrů, jen tak se projít bez nějakého konkrétního plánu a cíle. Všichni jsme vyrazili dychtivě do nového světa za novými objevy a nějak se nám v tom nadšení stalo, že jsme špatně odhadli směr domů a kilometrů bylo víc.

Chvíli po tom, co jsme s maminkou konstatovali, že jsme asi jinde, než jsme si mysleli, a cesta bude trvat déle, se Renatka začala ošívat. Ona je obvykle trpělivý a statečný človíček, ale tentokrát se zastavovala, krčila nos a dělala ksichtíky, ťukala patičkami do silnice a tahala si za ponožky. „Co je?“ – zeptala se maminka. „Tlačí mě botičky!“ „Vydrž, to prošlápneš!“ Renatka se přes maminku na mě nesouhlasně podívala a zatáhla hlavu mezi ramínka.

Nějaký čas šla bez zastavování, ale pak se na mne zase podívala a zkrabatila nos. „Bolí to?“ „Hm!“ „Dá se to vydržet?“ „Hmmm...“ „Tak ukaž.“ Sundali jsme botičky a ponožky, už měla pěkné otlaky. „Co je, co vy dva, pojďte!“

Dál jsme se postupně propadali, až jsme na klikaté cestě mezi keři a stromy maminku s Eliškou neviděli a ony neviděly nás. „Tak pojď!“ – a vysadil jsem si Renatku na koně. Cestou jsem jí bez vysvětlování sundal vždycky, když na nás maminka s Eliškou čekaly, a naložil, když jsme se dost opozdili. Brala to věcně, děti nás dospělé mají přečtené a ví.

Na chalupě se všechno vysvětlilo. Holčičky měly stejné boty. Stejné až na velikost a Renatka ten den omylem „vyfasovala“ Eliščiny, menší.