Kaleidoskop

Na vlnách země
oceán města
v první vlně soumraku
šero výkladů s chlazenými rybami
polotma holičství a závrať otáčivých křesel
na nichž jindy stoupáme i klesáme
zakryti plátnem
celí v bílém
abychom věděli, že je den

ale teď
morseovkou napůl slepých zářivek
začínají, kdož stiskli vypínač
vysílat kamsi nahoru
a stejně jejich zprávy
slyšitelné jako jemný praskot, který doprovází umírání
dopadají na oči tam dole
jako povinnost pohlédnout ke hvězdám
zapomenout na ticho v pokojích pro dva
nebo koupit květiny na pohřeb

ukrývají se před dešti
chodci z mansard a starosvětských bytů
za doby vchodů
a času kdy sebevrazi vyvádějí mladé
protože všichni se zdají být
tak trochu v pádu

v průchodech a na schodištích
zvoní klíče nad těly návratů
a bílí motýli
co jindy poletují nad lidmi a vypadlými ptáčaty
usedli shořet na plamen nebe

milenci jsou i nejsou
když překračují
pomyslné čáry mezi tam a tady
tím jak se ztrácí jeden v druhém
bez nalézání
za které by dal ruku do ohně
mnohý z těch kdo věří, že je

snad jen upustit kaleidoskop
a dívat se skrze jeho střepy
má smysl
a taky ukázat dítěti na první hvězdu
protože za chvíli bude srpen
a noční vzduch
bude vonět obilím
a vůbec prachem

mám chuť se milovat
když slyším vrzání postele za zdí
ale nejsem si jistý
jestli se jen komusi nezdá
o nesplácené hypotéce
kterou má přece každý
stejně jako svůj strach

a tak se opatrně přitisknu
k tvému snu
však oči
nechám dokořán