Ve sluji dračí zvaným hostem

Ohýbá se vítr v podtiší sluje dračí,

pach zvířecí je cítit všude kolem,

zem pod nohami zdusaná se již nebrání,

nebezpečné je zde zabloudit,

když chvěje se jeskyně při návratu staré obludy.

Drak uvítá povzdechnutí hladového tuláka na okraji sluje,

po pečínce uvnitř horké díry jeskyně moje mysl zaplane,

bláhové přesvědčení o teplé skrýši se naděje a stará mi paty plamenem zahřeje,

teď já po pečínce srny zralé draka obědem.

 Nabídnu vzdechy sladké pro potěšení toho zvířete,

a marnost poztrácí i naděje,

když dává si mě saň na rožeň,

cítím i pohárky chuťové Té, co zdobí si mě jalovcem,

utrousím pohled ven ze sluje, však nohy již na mast zpečené.

Zachrání někdo mě co býval jsem kdy člověkem,

noha upadla a kdo hoduje,

mládě, dračí Ta princezna,

jež menšího soucitu než její matka nemá,

však stejně si stěžuje,

že maso málo krvavé jest,

jídelníček draků dnešních chyba nezakrytá,

však teď už bez okolků pojídají oba draci co zbývá z člověka.