Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 468 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Vzpomínka na kočku
datum / id26.07.2012 / 413183Vytisknout |
autormineas
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaSci-fi
upřesnění kategorieHard science fiction
zobrazeno375x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog
Povídka vznikla pro komunitu http://www.dracisvet.cz/, jako pokus o první české dílo, ve kterém by vystupovala zvláštní rasa, zvaná Chakati, vytvořená australským autorem Bernardem Doovem.
Vzpomínka na kočku

Pískání a hluk se rozléhaly chodbou. Děsily mě víc, než hrůza, kterou jsem zahlédl před pár chvílemi a uprchl před ní. Oheň! Oheň tady, na výzkumném hvězdoletu! Největší hrozba, kterou kosmičtí poutníci znají. Těžko říct, co jej zapálilo, jestli zkrat, výbuch některé z mnoha uskladněných plynových lahví nebo úlomek meteoritu. Jedno bylo jisté, oheň už nic nezastaví. Nakonec sice uhasne, ale skladová část lodi lehne popelem. Vzduchové pumpy, které by odsály vzduch a s ním i kyslík, a tak zadusily oheň, byly asi stejně dostupné, jako bezpečný povrch planety, kterou jsem viděl na těch nemnoha stále ještě fungujících panelech kolem. Dub, jak se přezdívalo staršímu palubnímu důstojníkovi pro jeho odhodlání a spolehlivost za každých okolností, se stále ještě snažil ze všech sil navést loď na přistávací kurs, ale neměl šanci. Loď se mu rozpadala pod rukama. Gravitace zase poskočila, jak se snažil přinutit motory k poslušnosti. Co bylo ještě před chvílí stropem, se stalo podlahou. Omráčeně jsem se chytl krytu lampy ve chvíli, kdy loď poskočila jak splašený kůň a já málem přišel o prsty, když mnou zrychlení škublo do strany. Blížící se zeď jsem si sotva stihl uvědomit, když pískání a hluk najednou utichly…
 

***

 

„Mladej, kruci, prober se! Potřebuju tě tady, to řízení není stavěný pro jednoho!“

Pálení tváří mě donutilo otevřít oči. Zarostlá vrásčitá vousatá tvář se roztáhla v úsměvu. Dub stál nade mnou a rozmachoval se k další facce. A když už byl napřažený, tak mi ji vrazil a pak mě popadl do svého medvědího obětí.

„Vítej zpátky! No sláva, už jsem měl strach, že jsi to zabalil a užíváš si beze mě někde v tom hvězdným nebi!“

Kysele jsem se pousmál. Dub byl sice ateista, stejně jako já, ale ve vypjatých chvílích se z něj stával div ne náboženský fanatik. Akorát jeho pojetí víry bylo trochu svébytnější. „Jak to vypadá?“ prohodil jsem a pokusil se posadit. „Do skladu jsem se nedostal, nemáme čím zacpat ty trhliny!“ S úzkostí jsem sebou trhnul, když jsem si uvědomil to pískání i teď, kdesi nad mojí hlavou. Nepatrné trhlinky se zarývaly do celé přední části lodi. Ale to byla ta lepší zpráva. Technické podlaží bylo pod vodou, která vytryskla z proražených zásobníků a zabila oba naše techniky, kteří se snažili jejímu úniku zoufale do poslední chvíle zabránit a zachránit strojovnu. Už tak poškozená loď, která po srážce s malým asteroidem sotva letěla, dostala další úder.

„Mno, ten výbuch záchranného modulu nás sice pěkně pocuchal, ale samoopravné mechanismy lodi makaj, co můžou. Má to jen ten háček, že kontrolní systém lodi je v háji a vypadá to, že ty inženýrský mršky se zaměřují hlavně na něj. To by nebylo na škodu, kdybychom nepřišli o všechen vzduch dřív, než to dokážou opravit. Některý trhliny se sice zatáhly díky izolačním a ochranným vrstvám, ale pořád ztrácíme kvanta vzduchu.“

„Co na to kapitán? Kde vlastně je?“ zeptal jsem se. Už chvíli jsem marně hledal třetího ze čtyř členů posádky, co nehodu přežili. Tedy, relativně přežili, ten čtvrtý byl robot a právě šplhal po vnějším plášti lodi a dělal, co mohl, aby nám zachránil krk.

„Jo ten, no ten, víš, jak navrhoval ten záložní modul, prý záchrannej. Tak on se ho rozhodl vyzkoušet bez nás. Já mu říkal, že se mu nedá věřit, vždyť ho splašil pod rukou jen kvůli tomu zvláštnímu předpisu o zdvojeným zabezpečení lodí vesmírného výzkumu. Ani neprošel žádnou kontrolou. Nemohl, jsem se na něj kapku koukl a chybělo tam pár drobností jako třeba navigační počítač pro navádění při odpálení. A víš ty, že zrovna ten mu potom, co se vystřelil, kapku chyběl? Ani ti nevím, co jsem to dělal, asi jsem si spletl knoflík či co, ale těsně předtím se spustily stabilizační trysky na zádi a otočily nás tak nějak nešťastně o půl obrátky. Ale kapitán může být hrdý, na tom malém měsíčku, co jsme ho míjeli před půl hodinou, po něm zbyl velmi pěkný kráter, jen co je pravda.“

„Víš, že jsi pěknej prevít, Dube?“ zeptal jsem se a konečně se dost sebral, abych se s jeho pomocí mohl posadit a opřít o zeď.

„Hele, kdyby s tím zamířil k planetě, stejně by asi shořel v atmosféře. A kdyby ne, ještě mohl spadnout do nějaký obydlený oblasti a to by nám místní moc nepoděkovali. Jo, a našel jsem konečně místo, kde se dá přistát. Takovou malou poušť, jen kousek od průlivu, kde je velká elektrárna. Tam budou mít určitě dobrý záchranáře, kdyby se stala nějaká nehoda. Hezky tam žuchnem do písku jak do peřinky a s trochou andělskýho přispění to i jeden z nás přežije. Co ty na to, mladej, jdeš do toho se mnou?“

Rozhodně jsem kývl, až se mi z toho zamotala hlava. Dub by se mě ptát nemusel, je teď nejstarší důstojník na palubě, vlastně jediný důstojník. A má pravdu. Ztrácíme vzduch, nemáme vodu a vše tu jde k čertu. Jediný, co ještě funguje, jsou trysky. Musíme dolů. Co na tom, že tahle loď není na nouzové přistání vybavená, zkusit se musí jednou všechno. „Dobře, jdeme do toho!“
 

***

 

Přidělil mi stanoviště se stabilizačními tryskami, sám si vzal manévrovací a brzdné. Jedna z manévrovacích trysek byla v háji, proto jsem to musel vyrovnávat já. Navíc byly zablokované klapky. Dokud se neuvolní, nikam neletíme, ale můžeme se alespoň dostat na vhodný kurs. Pomalu jsme se snášeli z orbity k atmosféře a doufali, že se Armíkovi (ARM3560 = autonomní robotický mechanik) podaří dát nám alespoň šanci umřít při přistání. Aby to bylo zábavnější, nefungoval navigační počítač, takže jsme si museli vše spočítat hezky dopředu a vytisknout na papír. Vytapetovali jsme si kabinu grafy a výpočty a raději se ani nepokoušeli odhadnout, kolik vzduchu nám zbývá. Povlávání papírů nám jasně ukazovalo, že nám uniká vzduch a my s tím nic nenaděláme. A čekali jsme.

„Víš, ty, mladej, já poznal hodně holek,“ začal Dub a já s úšklebkem čekal, co přijde dál, konec konců, bylo mu přes padesát a už by dávno neměl dělat v průzkumu. A asi by nedělal, nebýt dluhů z hraní, které ho přivedly k nám na palubu. „Ale musím ti říct o jedný, která byla úplně jiná než všechny ostatní. Vlastně, nevím, jestli jí říkat holka. Jo, do ženský měla daleko. Bylo to tenkrát u toho maléru na kosmický stanici u asteroidového dolu na titan. Možná jsi o tom slyšel. Tenkrát…“

Dub se uprostřed řeči zarazil a já se na něj podíval. Zíral někam, kam jsem ze svého křesla neviděl, tak jsem se odstrčil a přehoupl se do uličky mezi komunikačním a technickým a také otevřel pusu dokořán. Navigační počítač a celé navigační oddělení se všemi panely začalo ožívat!

„Chlape, ta bestie to dokázala!“ vykřikl Dub radostí a poklepal na zelenou kontrolku na navigačním panelu, značící stav klapek. „A navíc opravil tu pitomou mašinu, ať už se mu to povedlo jakkoliv! Asi oživil komunikační systém lodi natolik, aby mohl říct ostatním kontrolním a autoopravným nesmyslům, co mají opravit jako první. U stvořitele, mladej, s tímhle máme šanci! Možná tu oba zařvem, ale při pokusu o přistání a ne jako další kus kosmickýho smetí na oběžný dráze!“ A začal cpát do počítače naše výpočty a tabulky tak rychle, jak se jen daly přehazovat diskety z jednoho stroje do druhého. Všechny výpočty jsme totiž měli na zábavném kompu, co jsme sem dotáhli z herny a kuchyňky v jednom. Museli jsme kvůli tomu vyrvat jeho panel ze zdi a přivařit ho na místo kapitánského křesla, které šlo se slavnostní fanfárou do prostoru hygienického zázemí. Ani jedno z toho už totiž fakt potřebovat nebudeme.

„Proč to nenecháš spočítat navigační programy“ zeptal jsem se nechápavě.

„Hele, nevím, kolik tu toho funguje a kolik toho jeden jen tak tak. Nebudu riskovat, že se něco povorá uprostřed přistání. Těmahle číslama jsme si jistý, jasný? Pokud spadnem kvůli naší chybě, dobře. Odmítám spadnout kvůli tomu, že nějaký mašince přeskočí a pokusí se něco vydělit nulou! A teď šup, jedna ta gravitační šaškárna v prostoru pro náklad je funkční. Nevím, kde ji kapitán ukrad, ale mohla by nám zachránit život! Přivaříme ji v centrálním uzlu uprostřed lodi. I když se zbytek rozpadne, tam možná zůstane něco pohromadě. Zvedni zadek, jde se makat!“
 

***

 

Práce nám trvala celou hodinu. Dub při ní nepřestával střídavě klít a střídavě se dovolávat Boha, prozřetelnosti i čehokoliv jiného, co by snad podle něj mohlo nějak přispět k naší záchraně. Konečně jsme měli celou tu divnou krabici, co připomínala obrovskou ledničku, bezpečně ukotvenou k podlaze. Vedle nás svítil komunikační portál, který se nám podařilo zprovoznit a propojit s centrálním komunikačním okruhem. ARM zůstal u navigačního oddělení. Přikurtoval se a čekal na náš signál, aby spustil přistávací sekvenci a dohlédl na její průběh. Dub by sice dokázal přistání zvládnout s větší jistotou, ale šance, že ho přežije, by byly skoro nulové. Zvědavě jsem sledoval, jak celý ten nesmysl otevřel a mezi jakési vatovité polštáře umístil dva dýchací přístroje, které nás udrží naživu asi 4 hodiny, a jakési závěsy či popruhy.

„Tak, mladej, a teď šup dovnitř. Tohle není stavěný na převážení živýho nákladu, tak tam není přívod vzduchu, ale jelikož už tu stejně žádnej nemáme“ pousmál se, jelikož jsme už hodinu dýchali z dýchacích přístrojů, „tak v tom není velkej rozdíl.“ Ukázal mi, jak mám dát ruce k popruhům a upnul mě do postroje, který tam vybudoval. „Dobře se drž a modli se!“ Prohodil ještě, zkontroloval mi komunikační jednotku a dýchací přístroj a ještě jednou prověřil popruhy. „Udrží tě to v klidu, i kdyby sebou zbytek lodi házel sebevíc. A dokud poběží generátor, zabrání to vlastním gravitačním polem, aby sis polámal při nárazech páteř nebo srazil vaz. Alespoň by to tak mělo fungovat. Nikdo to, pokud vím, na živý náklad netestoval, na to jsou jiný techniky lepší. Ale takový tu jak na potvoru zrovna nemáme.“

Překvapeně jsem sledoval, jak na popruhy u mé levé ruky přivazuje opatrně baterku, nůž a pak k mé pravé dává dvě malé rozbušky. „Až ti bude docházet vzduch, protože se může stát, že to záchranářům chvíli potrvá a ty z tý krabice nemůžeš ven, kdyby kolem byla voda nebo třeba hořelo, tak ti to dovolí dostat se k druhýmu dýchacímu přístroji. Kdyby vše vyšlo ideálně a přežili jsme to oba, vyndám tě sám. Ale pokud to nevyjde, čekej na záchranu. Když nepřijde včas, zkus to otevřít, zámek je i zevnitř. Kód je tři pětky. A když to nepůjde, máš nůž. Jed ti nedám, někteří to s ním uspěchají a pak už jim není pomoci. S nožem je naděje, že tě poskládají dohromady, kdyby to stihli pozdě, ale ještě to šlo.

„Počkej, sem se přece vejdeme oba!“ vykřikl jsem, ale zřejmě mě přes masku neslyšel.

„Jo, zapomněl jsem ti říct, že ty mě slyšíš, ale já tebe ne. Z těch dvou komunikátorů funguje jen jeden pořádně, a ten jsem si vzal já. Tvůj má asi něco s mikrofonem, nevím, ale nemáme čas to řešit. Drž se pevně.“

V komunikátoru tiše cvaklo a já najednou neslyšel, jen skřípění lodi a hluk motorů zazníval jakoby z dálky. Zatáhl jsem za popruhy, ale nepovolily. Byl jsem jak moucha v pavučině, podložené vatou. Pak se na mě vata přitiskla i shora a já zaslechl zabzučení obvodů a pískot i hluk lodi kolem utichly. Něco tiše zatrnulo, vzduch se trochu ohřál a já najednou nic nevážil. Visel jsem v prostoru, nemohl se hnout, nic neviděl, nic neslyšel. Začal jsem křičet…
 

***

 

Vřískal jsem jak smyslů zbavený, když ve sluchátkách najednou znovu cvaklo. Dub něco prohodil a pak i zakřičel, ale já nemohl přestat vřískat a tak jsem ničemu nerozuměl. Vlastně jsem ho ani nevnímal, hrůzou bez sebe. Jsem sám, ve tmě, nemůžu se hnout a brzo umřu! Pak něco zaskřípalo, cvaklo a do mého křiku něco začalo pronikat. A proniklo to až ke mně, skrz vrstvy hrůzy a slepého vzteku. Hudba! Postupně jsem umlkl a překvapeně naslouchal. To nebylo to, co jsem znal jako hudbu já. Nebyla to hlasitá uřvaná zábava, na kterou se křepčilo na stanicích v barech a klubech, ani melancholická melodie připomínající šumění stromů a zurčení větru z relaxačních disket. Bylo to jiné. Hudba jako by skřípala a plakala, a přitom v ní zaznívala taková krása, až to bralo dech.

„Jsem rád, že se ti líbí. Už bylo načase, aby ses uklidnil. Řval jsi určitě čtvrt hodiny, a kdo to má poslouchat? Jo, abys věděl, to je Bach. Třeba si na něj jednou vzpomeneš. A teď se zklidni a poslouchej. S přistáním to vypadá dobře, dostali jsme se na správný kurz a pronikli do vrchní vrstvy atmosféry. Trochu to s námi hází a trhliny v přední části lodi se rozšiřují, ale myslím, že ještě chvilku vydrží, tak máme naději. A kde jsem to přestal….“
 

***

 

„Jo, na té stanici došlo k výbuchu. Bylo to blízko přístavu. Byli jsme tam v jedný putyce, když to bouchlo. Měl bych ti o tý stanici říct něco víc. V tom poli asteroidů bylo zatraceně hodně prachů. Bylo to fakt velký. Těžilo se tam už nějakou dobu a průzkumy ukazovali, že těžba nepotrvá léta, ale spíš stovky let. Prvotřídní kovy, skoro čistý! A voda, spousta vody. V jednom velkým asteroidu se proto těžební společnost rozhodla vybudovat svý místní sídlo. Jak postupovala těžba do nitra asteroidu, využívali vytěžený prostory k budování obytných prostor. Bylo to tak kolosální, že ani nepotřebovali žádný umělý zdroj gravitace, jako je rotace...“

Konečně chvilka klidu. Přistáli jsme kvůli banální opravě a rovnou jsme plánovali nakoupit náklad, za kterej tu opravu zaplatíme. Kovy tu byly levný. Perfektní zboží, dobře se prodává a neztrácí na ceně, kovy potřebujou všichni. Stačí si vybrat, kam poletíme. Kapitán šel domluvit zakázku a já zapadl do nejbližšího podniku. Bylo tam šero a hrála fajn hudba, tak jsem se posadil u baru a nechal si nalít pivo. Měli dobrý, už ani nevím odkud, ale pilo se lehce a já si objednával další a další. Pak si vzadu někdo vzal do hlavy, že má hudby dost a že si pustí něco svýho. Místo fajn melodie, kterou sotva vnímáš, najednou sténaly takový divný plačtivý tóny. Tak se otočím, že mu něco řeknu, a nestačím zírat. U jukeboxu stály dvě z těch šestinohejch koček, co si říkají chakati.

„Určitě jsi je už viděl. Ať už si o nich myslíš cokoliv, mladej, jedno ti radím. Nikdy se s nima nepouštěj do rvačky, jsou to zatraceně dobří rváči! Jediná kočka zvládne jednou rukou tři chlapy, mají strašnou sílu.“

Tak jsem je chvilku podezíravě sledoval a přemýšlel, jestli odejít jinam, kde nebudu jíst se zvířaty, když najednou zhaslo světlo. Nejsem žádnej strašpytel, ale když na kosmický stanici vypadne proud, je to zlý. Ale to nic nebylo, to opravdu špatný nás teprve čekalo. Podlaha se zachvěla, pak se zvedla a já letěl vzduchem. Netuším, co mohlo bouchnout, ale muselo to být něco velkýho, protože podlaha byla ze syntetickýho krystalovýho mramoru na ocelové kostře a tahle křemíková slitina se ve stanicích, kde je přístup ke křemíku, používá hodně často a z dobrého důvodu. Vydrží skoro cokoliv. Ale tady to vypadalo, jako by stanice byla z čokolády a ne z kovu a kamene. Asi jsem narazil na strop nebo mě možná omráčilo něco jinýho těžko říct. Co přišlo pak, to fakt netuším.

„Doufám, že se ti ta hudba líbí, mladej. Je to to poslední, co jsem v životě slyšel. Po tom výbuchu jsem musel podstoupit operaci, kdy mi do hlavy nacpali nějakou elektroniku, abych slyšel. Ale hudba už není taková, jako dřív. Prostě to není ono. Jako by se z ní ztratily ty emoce. Kéž bych ještě jednou mohl slyšet tu písničku, co hrála tenkrát v tom baru...

Probral jsem se mezi sutinama. Nic jsem neviděl, jen jsem slyšel takový šílený nelidský vřískání. Ne hlasitý, ale neskutečně otravný. Bylo mi jasný, že to musí být jedna z těch koček. Tak jsem se pokusil pohnout, abych zjistil, jestli mám v pytli páteř nebo ne. Šlo to, ale blbě. Jedna noha v háji, pár žeber taky a zřejmě jsem měl velkou ránu na hlavě, protože to bolelo přímo šíleně. Asi i nějaký další, ale přes tu bolest se to nedalo říct. Ale dokázal jsem se vyhrabat na všechny tři a tak jsem si řekl, že než bych poslouchal to vřískání, než jeden z nás dvou zdechne, radši to tý kočce ulehčím. Měl jsem nůž, tak by to nebyl takový problém. Fakt mi to lezlo neskutečně na nervy. Na stanice by se něco takovýho nemělo pouštět, když nedokážou ani pořádně umřít. A tak jsem se k ní začal plazit skrz díry, co pod sutinama z mramoru a oceli zůstaly.

Byl jsem už skoro u ní, když jsem zjistil, že dál nemůžu. Přede mnou byla cesta zablokovaná nějakou konstrukcí. Pod ní probleskovalo trochu světla. Proplétal jsem se opatrně skrz, až jsem jednou z mezer zahlédl tu vřískající kočku. Sekl jsem se, nic jí zřejmě nebylo. Teda nic vážnějšího. Ze všech sil se snažila zvednout ocelomramorovou desku, z pod které trčely kusy železa a nějaké hadry. A pak jsem mezi sutí rozeznal i zadní tlapy druhé z těch koček. Ale ať dělala, co dělala, nedokázala s tím hnout. A tak vřískala a naříkala, střídavě mezi tím volala snad nějaké jméno a zase a znovu s tím zkoušela pohnout. Vedle sebe měla svítilnu, laserový řezák, které sebou nosili záchranáři pro případ, že by bylo potřeba někoho vyprošťovat, a lékárničku. Lékárničku! A v ní určitě léky proti bolesti! Pokusil jsem se pohnout dopředu, když kočka náhle vydala jakýsi jásavý zvuk a deska v jejích tlapkách se pohnula a odhalila tělo druhé kočky, ale víc jsem nezahlédl. Konstrukce nade mnou se zachvěla a pak se dala do pohybu. Nestihl jsem ani vykřiknout, než na mě dopadla drtivá váha.

 

***

 

Probralo mě něco, co mě strašně šimralo na tváři. Snažil jsem se odtáhnout, ale nešlo to, svíralo mi to hlavu pevně. Myslel jsem si, že to bude nad mé síly, ale nakonec jsem dokázal otevřít oči. Nejprve mě oslepilo světlo svítilny, co ležela kousek ode mě. Když jsem zamrkal, mihl se nade mnou stín a zašimral mě na tváři. Pokusil jsem se na něj zaostřit, a když se mi to povedlo, spatřil jsem nad sebou tlamu plnou jako břitva ostrých zubů! Vyděšeně jsem sebou škubl.

„Nevrť se, potřebuji tě ošetřit a došla mi dezinfekce“ prohodilo to milým a klidným hlasem mladé ženy. Pokus o úsměv nepřinesl kýžený efekt, protože při pohledu na špičáky jsem sebou znovu škubl. Asi jí došla trpělivost, protože se se mnou přestala bavit a olízla mi tvář. Jazyk měla hrubý a zároveň velmi jemný. Vyděšeně jsem sledoval potůčky mé krve, co jí stékaly po tvářích. „Naše sliny hojí rány, neboj, nesnažím se tě sníst“ dodala pobaveně na můj vyděšený pohled.

„Starej se radši o sebe a tu druhou kočku, nepotřebuju pomoc od zvířete!“ prohodil jsem vyděšeně a pokusil se ji odstrčit.

Odtáhla se a vrhla na mě bolestný pohled. Na okamžik měla v tváři jen beznaděj a zoufalství, když se ohlédla na druhou stranu ozářeného prostoru. Podíval jsem se tam koutkem oka a uviděl rozbité tělo druhé kočky. „Té už nikdo nepomůže, ale tebe zachránit mohu. Hodně krvácíš. Stáhla jsem ti nohu a ošetřila ji nejlíp, jak jsem uměla, ale spotřebovala jsem na to skoro všechny léky. Potřebuji zabránit tomu, aby se ostatní tvé rány zanítily. Šok by tě mohl zabít dřív, než se k nám dostane pomoc!“ vysvětlila klidně a začala mi jemně olizovat krk a rameno.

„To je beznadějné, vidíš, kolik škody napáchal výbuch, musel zničit celou stanici. Nemá to cenu.“

„Vnější plášť je celý, stále máme vzduch. Dokud dýcháme, je naděje. A teď mi laskavě dovol dělat mou práci!“ prskla teď už trochu podrážděně a já pochopil, že jediné, co ji zajímá, jsou mé rány na boku, ze kterých už zase začala téct krev. Neměl jsem už sílu ji odstrkovat, tak jsem jí dovolil, aby mi vyčistila rány a opatrně je zašila nití z lékárničky, když jí došla umělá kůže, kterou na ty nejhorší použila. Ze ztráty krve se mi začala motat hlava a asi jsem zase omdlel.

 

***

 

Probral jsem se několikrát. Starala se o mě. Snažil jsem se jí to vysvětlit, ale marně. Nechápala. Čím víc se mi snažila pomoci, tím víc jsem chtěl umřít. Za to, co jsem udělal. Teprve až tehdy mi to došlo. Jak jsme byli hloupí!

„Nemůžeš mi pomáhat. To není správné. Já jsem tam byl“ blábolil nesouvisle.

„Klid, máš horečku, nemluv“ pokoušela se ho utišit, ale marně. Zase se ji pokoušel odstrčit a nechtěl pít. Slyšela kdesi v dálce hluk a skřípění. Bylo jí jasné, že záchranné a technické teamy čistí sekci po sekci a nakonec se dostanou až sem. Jen mu musí zabránit v tom, aby si ublížil dřív, než je zachrání. „Pij!“

„Ne! Byla tak malá! Tak malá! Nechte ji být!“ křičel a zmítal se jak posedlý.

Stočila se kolem něj, držela ho všemi svými tlapkami a snažila se jej zahřát a zároveň udržet v klidu. „Šššš, to bude dobrý.“

„Neměli jsme tam chodit. Ale kapitán na tom trval. Že prý půjde o mírumilovnou demonstraci. Práci lidem! Tvrdil. Že prý morfové jsou jen chytrý tah vědců, jak vyšachovat lidi. Přeberou naše místa. Jsou vyrobení tak, aby dokonale odváděli svou práci, nemyslící zvířata, co nahradí lidi a budou dělat jen, co se jim řekne. A lidi budou hladovět, zatímco z laboratoří budou vycházet další a další šílenosti.“

„Došli jsme tam. Nenápadně, bez transparentů, bez hesel. Začalo to tiše. A pak najednou někdo hodil po jednom z těch liškovitých kamenem. Nedávalo to smysl! Zazněl křik, morfové se snažili uprchnout. Většina jich proklouzla, byli rychlí, obratní. Prchali a my se hnali za nimi. Ale jedno malé kotě neuteklo dost rychle. Asi nechápalo, co se děje. Někdo ho srazil k zemi. Bili ho vším, co měli po ruce. Kopali jsme do něj. Byli jsme jak smyslů zbavení. Někdo do mě strčil a já spadl vedle něj. Díval jsem se mu do očí, které vykukovaly ze zakrváceného klubíčka tlapek, kterými se snažilo se chránit. Marně volalo. Chtěl jsem se zvednout, ale ruce mi uklouzly v kaluži krve. Odplazil jsem se pryč a utíkal a utíkal, až jsem najednou dostal ránu a ležel na zemi. Kolem procházel kordon bezpečnostních sil a uzavíral čtvrť, kde došlo k nepokojům. Někomu jsem dal ránu a někdo jiný mě omráčil.“

„Klid, uklidni se“ přemlouval ho její hlas. Ale on měl před očima jen vyděšený pohled toho mláděte, co tak úpěnlivě volalo a naříkalo. „Pokud toho lituješ, pak ti odpouštím. Ale dovol mi, ať ti mohu pomoci, prosím!“ naléhala.

 

***

 

Zachránili nás o několik desítek hodin později. Víš? A kdo myslíš, že opatrně prolézal sutiny, zpevňoval je a zachraňoval přeživší? Lidé ne, byli to právě morfové. Rychlejší, obratnější a silnější než lidé, proplétali se foxtauři labyrintem sutin, až se dostali k nám. Prý nás našli, jak se klepu v horečce a deliriu, zatímco mě držela v náručí. První, na co myslela, když mě předala záchranářům, bylo, jak dostat z trosek tělo druhého chakata.

Jednou mě navštívila v nemocnici. Nechtěli ji ke mně pustit, přečetli si v mém spisu, že jsem byl členem demonstrace Země pro lidstvo a měli strach, že mě její přítomnost rozruší. Musel jsem se doplazit na chodbu, abych jim zabránil ji poslat pryč. Vzpomínám si, jak doktora div neprohodila celou čekárnou, když mě uviděla a opatrně mě pak donesla zpátky na lůžko.

„Jestli zkusíš něco podobného, tak tě přerazím,“ prohodila napůl žertem. „Nezachránila jsem tě jen proto, abys tu zemřel na nemocniční chodbě kvůli vlastní blbosti. Vy lidé jste tak hloupí!“

Snažil jsem se jí poděkovat a prosil ji o odpuštění, ale nechtěla se o tom bavit.

„Zachraňovat životy je naše práce. Ale pokud budeš někdy stát před rozhodnutím, jestli pomůžeš někomu slabšímu, kdo bude v ohrožení života, udělej, co bude v tvých silách.“

 

***

 

„Asi máme trochu problém, hochu. Buď jsme přišli o Armíka, nebo o stabilizační trysky, loď se začíná otáčet a to při přistání není dobré. Ještě jsme spodní stranou otočení k zemi, ale rotujeme dokola. Pokud přistaneme takhle, roztrhá nás to při dopadu na kusy. Hodně štěstí hochu, jdu zjistit, co s tím dokážu udělat. Bůh s tebou.“
 

***

 

Náraz jsem poznal okamžitě. Vypadl zdroj, co poháněl generátor gravitace v modulu, ve kterém jsem byl zavřený. Zacloumal jsem sítí, která mě poutala, a beznadějně vykřikl. Vše se točilo dokola. Asi naskočil záložní zdroj, umístěný v samotném zařízení, protože jsem znovu ztratil váhu a pohyb okamžitě přestal. Pak jsem uslyšel nárazy. Nato selhala ta pitomá skříň podruhé a já cítil, jak se kamsi řítím. Náraz mi vyrazil dech, ale pěnová hmota kolem zabránila tomu, abych se zranil. Jen popruhy se mi zařízly do kůže, jak se prohnuly. Pohyb přestal a já čekal. A čekal. Začínalo být horko, hodně horko. Žár kolem musel být strašný, když pronikl i skrz izolační stěny. Asi uniklo palivo a začalo hořet. Raději jsem si to ani nepředstavoval.

Ozval se výbuch a hned po něm druhý. Vyděšeně jsem sebou trhnul a překvapeně vyhekl, když se mi pravá ruka uvolnila z popruhu a zanořila se hluboko do měkké hmoty kolem. Rozbušky! Došlo mi, že musím najít baterku a nůž a uvolnit se. Pokud sebou nehodím, v mém dýchacím přístroji dojde vzduch. Hmatal jsem pravou rukou po popruhu levé a zoufale hledal. Popadl jsem nůž, ale ve spěchu mi vyklouzl z ruky. Vyděšeně jsem popadl baterku, vyrval ji ze závěsu a rozsvítil. Hmota kolem byla mléčně bílá a já v její záplavě nic neviděl. Nůž někam zapadl. Popadl jsem baterku do zubů, natahoval se, šmátral, ale nenašel jsem nic než záplavu bílé měkké vaty. Posvítil jsem na kontrolku vzduchu v dýchacím přístroji, co jsem měl. Patnáct minut.

Pokusil jsem se dosáhnout na otevírací panel od dveří, ale byl moc daleko.

Co ještě mohu zkusit? Už zase se mě zmocňovala klaustrofobie. Beznaděj.
 

***

 

Rány jsem zprvu ani nevnímal. Byl jsem napůl v mdlobách, když se kolem mě rozlilo denní světlo. Myslel jsem, že jsem konečně umřel, a když mě položili do trávy, vše kolem se rozplynulo.
 

***

 

Zamrkal jsem a zastínil si oči. Někdo mi svítil něčím hrozně ostrým do očí! „Probírá se“ zaznělo jakoby z dálky.

„Co Dub, co je s ním?“ zeptal jsem se a snažil se odstrčit ruku se světlem.

„Rozuměla jsi mu?“ otočila se ta tvář s rouškou k někomu stranou. Ženská tvář.

„Já nevím, mluvil o nějakém stromu?“ odpověděl zmatený ženský hlas.

„Starší důstojník, co je s ním?“ zkusil jsem to znovu.

„Našli jste ještě někoho?“ zeptala se tvář s rouškou někoho jiného v místnosti. Odpověď jsem neslyšel.

„Jste jediný, koho se podařilo zachránit. Je mi líto vašeho důstojníka, ale je vlastně zázrak, že jste přežil. Z lodi skoro nic nezbylo. Měl jste velké štěstí. Vítejte mezi živými.“

Poslední slova už jsem nevnímal. Vzpomněl jsem si na slova svého přítele, která šeptal...
 

***

 

„Chtěl bych ještě jednou být ve tvém náručí. Jen jedenkrát. Podívat se do těch krásných očí, ucítit tvou jemnou vůni, kterou dýchala tvá srst a zašeptat: Udělal jsem, co jsem mohl.“




Názory čtenářů (Skrýt smazané)

29.07.2012 08:58:29dát kritice tipZdenda
Ano, tenhle prolog je o dost lepší.
29.07.2012 08:33:14dát kritice tipStvN
Ma to spad, ale vadi mi nespisovny jazyk. Nezda se to, ale uz tohle samo o sobe znevazuje text. Druha vec, co mi vadi, je ukecanost. Clovek cte a cte a text sice pekne ubiha, ale nakonec zjisti, ze postavy jenom tlachaji, v podstate o nicem zajimavem. Krome toho, ze je lod v troskach se nic nestalo a dost pochybuji o tom, ze to ma byt tezistem povidky. Doporucil bych precist si Neffovo desatero o psani. Par dobrych rad od mistra by se ti mohlo hodit.
27.07.2012 20:49:23dát kritice tipZdenda
Hele, autore, nebýt toho prologu možná bych to i četl. Takhle jsem si přečetl první a poslední odstavec. Ta zmínka o srsti na konci mě malinko navnadila zjistit, o koho šlo, ale odolal jsem.
Nic v tom... ve zlém... mě prostě tenhle žánr ne to... nebaví... ale jestli chceš, aby si to vůbec někdo přečetl, doporučuju smazat ten prolog.
27.07.2012 20:48:45dát kritice tipZdenda
Hele, autore, nebýt toho prologu možná bych to i četl. Takhle jsem si přečetl první a poslední odstavec. Ta zmínka o srsti na konci mě malinko navnadila zjistit, o koho šlo, ale odolal jsem.
Nic v tom... ve zlém... mně prostě tenhle žánr ne to... nebaví... ale jestli chceš, aby si to vůbec někdo přečetl, doporučuju smazat ten prolog.


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Wiki of 21st century Letní dětský tábor