Deník a skok padákem

Deník a skok padákem

Všichni mi říkají, že jsem blbej ... a asi mají pravdu. Provokuji, ale nevím, co chci vyprovokovat. Jsem zlej na Šárku, ale nevím přesně proč. S některýma holkama můžeme spát roky a nic se s nima nestane. Jiné můžeme přátelsky políbit a sebereme jim kus jejich já. K tomuto závěru jsem dospěl po krátkém bádání. Řekl jsem to před chvílí Šárce, ale ona nic nepochopila, a tak se mnou teď preventivně nemluví. Aspoň to tak vypadá - ale jinak si přišla půjčit stovku.

Citátem jsem mířil do Martiny. Leckdo říká, že se na mě nějak divně kouká. Taky se na ni divně koukám. Koukám se teď divně na celý svět. Něco mi chybí, ale já nevím co. Chtěl bych se válet někde na pláži, poslouchat Garáž. Ležet tam s nějakou ženskou, od který bych nic neočekával. A ona by nic neočekávala ode mě. Chtěl bych pít pivo, chtěl bych zvracet do vody. Byl bych úplně nahej, abych, kdybych si poblil nohy, rovnou skočil do moře. Serou mě ta očekávání.

Minulý týden jsem viděl nádherně lidský film „Bohové musejí být šílení" a je mi teď smutno, že nejsem křovák či hotentot žijící v poušti.

Celé dopoledne a část odpoledne jsem seděl na letišti a sledoval padáky snášející se na letiště, pomáhal jsem padáky balit a nervnil jsem se. Odpoledne přišla Šárka a já jsem každou minutkou očekával příkaz, že půjdu k výsadku.

Nadešla hodina há a minuta em a já se za pomoci Martiny navlékl do popruhů. S menšími obtížemi jsem nasedl do letadla.

Letadlo se vzneslo. Otevřely se dveře a já za několik sekund dostal příkaz skočit. Nečekal jsem, až do mě někdo strčí, a udělal jsem krok do prázdna. K vědomí jsem se probral, když ode mě vedly šňůry. Pomalu se rozmotávaly, já se točil a plátno nade mnou se plnilo vzduchem. Největším šokem pro mě bylo, že jsem z té výšky nemohl najít letiště. Tahal jsem za kolíčky a hledal opěrné body. Pak jsem přistávací plochu našel - úplně jinde, než jsem čekal. Vyhodili nás blbě a já mířil kamsi do lesa. Naštěstí jsem moc nepanikařil. Otočil jsem se proti větru a začal brzdit předními šňůrami. Několikrát mi zmodraly ruce a já popruhy pustil, abych za ně vzápětí znovu tahal. V jednu chvíli jsem uviděl dvě blonďaté hlavy běžící po poli ve směru mého předpokládaného dopadu. Jak symbolické. Jedné nabízím celý život se mnou, druhé jsem nabídl společnost sebe a svého spacáku během dnešní studené noci. Teď běžely svorně, měly v očích strach. A já nad nimi jako panbůh.

Začala se blížit prudce zem. Dal jsem nohy k sobě, jak jsem to četl v příručce, a prásknul jsem sebou o zem. Pěkně jsem se řachnul do hlavy, ale hned jsem vstal a oběhl padák, aby mnou nevláčel po poli, do kterého jsem se naštěstí trefil. Vzápětí ke mně přiběhly holky a pomohly mi s balením padáku. Podíval jsem se do očí Šárce, podíval se do očí Martině. Obě se usmály. Jsem fakt blbej.