Smrt v bahně

„Jsem sám,“ poznamenal muž, ale nebyl v tom ani tak povzdech, jako spíše překvapení: „Jsem sám. Tolik lidí dnes zemřelo a ... Jsem sám.“ Být někdo poblíž, nejspíše by poznamenal, že je to dost možná právě proto - že jsou všichni mrtví, že nezbyl nikdo, kdo by s ním byl, že v tom tedy není žádný rozpor, že je sám.

Ale v okolí jinak nikdo nebyl, jak ostatně trefně Osamocený poznamenal: byl sám. Jen z povzdáli vyli psi a z přicházejících mraků se spustil déšť, čeřící krev v bahně.

„Společnost,“ usmál se.

Psi zpomalili, když přiběhli blíž. Obezřetně se rozhlédli, a pak, beze spěchu, se pustili do těl mrtvých. Osamoceného si nevšímali.

Když jeden přiběhl příliš blízko, mávl rukou, aby jej odehnal, ale nic se nestalo, nezvířila se ani pára stoupající z mrtvých. Pes se zakousl do těla, ležícího u jeho nohou, bylo to jeho tělo, jeho tvář, díval se do ní s chladnou odevzdaností.

Odněkud se ozval křik.

Muž se rozhlédl.

„Věčnost,“ podotknul a otřásl se.

Být někdo poblíž, nejspíše by poznamenal, že se spíše jen zamžil, tělo samo, hltané na zemi, se ani nehnulo. - Tedy až na prsty ryjící v agónii bahnem. Ale opět – v okolí jinak nikdo nebyl, nad čeřenou krví se neslo jen mlaskání a křik. A pára, stoupající z mrtvých.

„Psi mne opustí. Zbude jen mlha, mrholení, bahno a krev a mé kosti. A věčnost.“

Pohlédl něžně na psa kousajícího jeho hrdlo.

„Psi mne opustí,“ zopakoval. „Psi mne opustí ohlodaného na kost.“

Zarazil se. Zvednul své ruce před oči, oddaloval je a přibližoval.

„Cítím, jak mizím,“ řekl a přízračné ruce se mu zamžily. „Cítím, jak kousky mého těla mizí a jako drobné víry nicoty postupně vsávají své okolí, jako kapky tuše se prázdnota rozpíjí po mém těle…“

„Cítím, jak mizím a jsem…“

Být někdo poblíž, nejspíše by se mu ulevilo – křik ustal, z Osamoceného se zamihotaly už jen rty visící v povětří.

„Nicota,“ usmály se.

Ale v okolí nikdo nebyl, jen psi, hodující v bahně.