Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

SRAZ

01. 09. 2012
12
24
1495
Autor
NaNov2

 

Když jsem se blížila k místu konání, hodně jsem váhala.  Obvykle totiž hůř hledám své „místo u stolu“. A to i na školních srazech, na které bývám srdečně zvána. Teď jsem však šla na sraz, na který mě nikdo nepozval. Některé jeho účastnice jsem znala, ale žádná ze zúčastněných osobně nikdy neviděla mě.
Nechtěla jsem jít. Jenže kamarádka argumentovala a přemlouvala tak dlouho, až mě nakonec přesvědčila.
„Jen tam pěkně běž! Však máš právo tam být. Jako každá jiná, která tam bude,“ vybízela mě, když jsme se o setkání náhodou dozvěděly.
„Nikdo mě přece nepozval!  Kdyby mě chtěly oslovit, tak by to udělaly,“ bránila jsem se, protože se ze zásady nehrnu tam, kam mě nikdo nezve.
„Možná si myslí, že bys nepřišla. Nebo že tam ani nepatříš. Ale tím spíš tam jít musíš! Ony jsou zřejmě dost mimo mísu. Tak je na ni koukej pořádně usadit,“ ukončila rázně všechny moje námitky, a začala pragmaticky řešit, kterou součástí svého šatníku mi při té výjimečné příležitosti vypomůže.

 

                                                                                                                  II. 

 

Když jsem vstoupila do malé útulné hospůdky a rozhlédla se, uvědomila jsem si, že nemám, a ani na vteřinu jsem neměla, skutečný zájem se zúčastnit. Zato jsem dostala velkou chuť tiše přihlížet.

Účastnice srazu už byly na místě a právě si objednávaly. Posadila jsem se k vedlejšímu stolu a rázem mi bylo jasné, že už v tuto chvíli by něco bylo špatně. Já bych si totiž nikdy kolektivně víno nedala. Nijak zvlášť ho nemusím, a tomuhle druhu navíc příliš nefandím. Nechtělo by se mi usrkávat cokoli jen z důvodu nějaké deklarované symboliky. Raději jsem si objednala svou oblíbenou kávu.
     A pak už jsem jen pozorovala, protože příliš poslouchat ještě nebylo zapotřebí. Dámy se mezi sebou moc neznaly, takže se zpočátku jen oťukávaly.

 

Zcela bezpečně jsem identifikovala blondýnu, která se rychle chopila hlavního slova. Znala jsem ji poměrně dobře, i když v reále jsem ji teď viděla poprvé. Vypadala tak, jak jsem si ji představovala podle fotografií i z jednoho televizního vystoupení. Na svůj věk byla poměrně hodně pohledná, byť trošičku hřmotnější než v mých představách. Městská ženská, která navenek prezentuje nemalou sebejistotu.
I tmavovlásku, která si s ní nejvíc povídala, jsem poznala snadno. Tu už jsem totiž jednou viděla. Byla poněkud při těle, a zřejmě podlehla mylnému dojmu, že černá to spasí. Černé kalhoty, černá volná halena, a hlavně černé vlasy. Křečovité chtění zakrýt šediny, které nakonec vyústí v nepřirozenou, barevně jednolitou helmu. I o ní jsem toho věděla dost. Ve své podstatě „ženská ve vesnické zástěře“, která by ani v kostýmu od Diora neměla šmrnc. Přes nepopiratelnou přirozenou inteligenci jí totiž chyběla jakási kinderstube.
Na hnědovlásku, která seděla na protější straně stolu, jsem moc dobře neviděla. V obličeji se mi zdála také celkem hezká. V zásadě však stejně průměrný typ jako další „špinavá“ blondýnka, která seděla v zákrytu za tmavovláskou. Na tu jsem neviděla skoro vůbec. Vyklánět se, a příliš okatě si ji prohlížet, jsem se ale ostýchala. O těch dvou jsem nevěděla skoro nic.
Účastnice srazu se na první pohled od sebe dost lišily, ale po fyzické stránce si byly v podstatných znacích velmi podobné. Uvědomila jsem si, jak i já do toho typu přesně zapadám. I když vzrůstem asi nejmenší z nich, ani já nejsem žádná neduživá vyzáblina, a v horních partiích mi taky spíš přebývá než schází.
A ještě něco měly tyhle ženy společné… zájem o písmenka, o muziku, o divadlo. Blondýna byla velmi talentovanou autorkou poezie a dosti zručnou autorkou písňových textů, které dokázala i slušně interpretovat. Černovláska byla amatérskou básnířkou. Občas výjimečnější dílko, ale spíš jen z úrovně okresního přeboru nahlížela do extraligy, zosobněné blondýnou. Hnědovláska byla amatérská muzikantka. Kvalitu jejích výkonů jsem si posoudit netroufala. Na takové posuzování tomu příliš málo rozumím. A „špinavá“ blondýna se točila kolem amatérského divadla.
Ačkoli jejich zájmy a koníčky byly dost podobné, tématem společného hovoru nebyly. Přesto našly v debatě velmi brzy až dojemnou shodu, pro kterou občas nasvědčovaly výkřiky: „ Tobě taky?“, „To taky znáš?“, „No, nepovídej, se mnou to bylo stejné!“

Tiše jsem jim naslouchala, a chvílemi odolávala silnému nutkání něco také podotknout nebo vyslovit svůj názor. Ale pak jsem se zvedla, u baru zaplatila kávu, a odešla s pocitem, že už to stačilo.

 

                                                                                                                 III.

 

Když se mě druhý den kamarádka zeptala, jak bylo na srazu, chtěla jsem to nějak odbýt. Jenže kamarádku jen tak odbýt nelze. Snažila jsem se to tedy alespoň stručně shrnout, abych to už měla rychle za sebou.
„No, jak asi mohlo být na srazu bývalých milenek jednoho ženatého pána? Nejdřív si dámy pietně daly jeho oblíbené víno. Pak si sdělily, jak jim všem rozedral srdce. A nakonec se rozhodly zveřejnit, že je necitelný kurevník, který za sebou zanechává citovou spoušť a pěkně pohodlně se od milenek, pokud začnou žádat víc, vrací k manželce. Aby si časem zase zpříjemnil život další milenkou. No, a pak jsem šla domů,“ odpověděla jsem v marné naději, že takové shrnutí snad stačí.
„A podrobnosti té odvetné akce znáš, aby ses mohla zúčastnit?“ zeptala se mě.
„Neznám. A ani znát nechci, protože já tomu jejich pohledu nějak nerozumím. Když s každou z nich zahýbal své ženě, to nebyl kurevník? To nezanechával spoušť v duši své ženy? Ono jsou duše milenek jiné než manželek? Vždyť je nesmysl cítit se zrazená, když se ženatý muž vrátí ke své ženě. Milenky jsou přeci v životech svých zadaných partnerů jen na návštěvě. Doma je tam někdo jiný...“

„Ale každá jste ho přece milovala… a doufala,“ neodpustila si svůj oblíbený argument.
„Právo na lásku…  to je výmluva. Omluva pro naše svědomí. To je naděje, kterou si my milenky hýčkáme... a hlavně si tím omlouváme samy pro sebe, že se aktivně podílíme na jeho nevěře.Takže hanět teď někoho, že se kurví, když mi dřív nevadilo, že to činil za mé čilé účasti, to pro mě prostě nemá logiku,“ ukončila jsem to.
„A copak se ti ještě nelíbilo?“ usmála se na mě shovívavě.
„No, co by? Dokud byly jeho milenkami, tak ty milostné poměry tajily. Teď ho protřepou na veřejnosti? Proč? Za trest? Z bolavého srdce se netrestá. Ale z uražené ješitnosti ano. Tak ani to po mně, holka zlatá, nechtěj. Ale hlavně mi neříkej, že jsem byla jeho milenkou o dost déle než kterákoliv z nich, takže jsem se nakonec ocitla v roli jakési druhé manželky. To už jsem od tebe taky slyšela,“ odpověděla jsem a otočila se zády. Už jsem hovor na tohle téma chtěla ukončit.
Protože  jsem si najednou uvědomila, že tímhle rozhodnutím nezúčastnit se jsem svého milovaného definitivně prohrála. Že ty ženy vykřičí do světa svou bolest. On se bude malou chviličku zlobit, a pak mu zalichotí, jak hlubokou brázdu v jejich srdcích zanechal. Jen já se svým mlčením vyloučím ze hry, protože má brázda vidět nebude. I kdyby byla ve skutečnosti nejhlubší, a i kdyby se ani po mnoha měsících vůbec nehojila. Ale co není zjevné jako by nebylo.

 

A tak jsem si aspoň v duchu slíbila, že už se nikdy na žádný sraz nevydám. Nějak na nich u společného stolu obvykle nemůžu najít své místo.

 

 


24 názorů

NaNov2
18. 09. 2012
Dát tip
Prohnily: Já se asi odkážu na komentář pro Omegu, abych se moc neopakovala. Děkuji i tobě za přečtení a názor.

NaNov2
18. 09. 2012
Dát tip
Tangens_Omega36: Napsal jsi dlouhý komentář, vezmu to postupně: Nevím, jak dalece se autentičnost (v mém psaní) pozná… tady jsem psala o něčem, co reálně nikdy nenastalo (nebo já o tom nevím a ničeho takového jsem se nikdy nezúčastnila), byť jistý velmi reálný základ to má. Gramatika a styl – to bych se jen opakovala, co už jsem napsala u jiných tvých komentářů u mých děl – vím, na čem mám dělat, pokud bych někdy ještě chtěla něco napsat. Taky vím, že to rozhodně nebude už zcela bez chyb, i přes snahu. Pokud se týká popisu milenek – ty i prohnily to v podstatě cítíte asi dost podobně. Mým cílem bylo jediné – naznačit, že si muži své milenky vybírají v zásadě „neobjevně“ – obvykle stejný typ (zpravidla ale ne však nutně odlišný od typu manželky), a to v základních fyzických atributech, ale rozhodně vždy nejméně s jedním společným zájmem. Je zbytečné rozebírat, proč to tak je. Geneze vztahů „hrdiny“ s jednotlivými milenkami do toho nezapadá… a hrdinka ji ani nezná (nebo zná jen u některých, a to ještě pouze jednostranně – z podání „hrdiny“… tj. u milenek, které časově předcházely před ní). Soudím, že jsi mladý muž, takže nemáš mnoho osobních zkušeností s dámami kolem padesátky. Zdá se mi, že nemáš tušení, proč ženy po některých mužích (jak píšeš) „šílí“. Takto „obletovaný“ muž vůbec nemusí být ani extra pohledný, ani extremně společenský, ani bohatý, ani vlivná osobnost. Na to skáčou mladé holky, co chodí po molech. Takový muž musí umět jediné – nabídnout ženě iluzi, kterou ona chce mít. Vezmu za příklad samu sebe (neb jsem průměrný vzorek svých vrstevnic): Vzhled už nepokládám za podstatný, neb dávno vím, že se mění. Oslňování ve společnosti mě nezajímá, neb už vím, že to se „vybičuje“ skoro každý, ale doma dnes a denně je to o něčem jiném. Bohatý? No, možná z pohledu, jak k tomu přišel, ale uživím se sama (a už pár let to o sobě vím) – do milenek v našem věku už se moc „investovat“ nemusí, nás to neomračuje (ostatně na tu Mallorku má ledaskterá snadněji, když hospodaří bez chlapa). A vlivná osobnost? Upřímně řečeno, co s ní? Teď být může, za rok nemusí. To už ví v našem věku taky každá, že „výsluní“ nemusí být (a nebývá) na věky (a přežít to s vámi, když z něj spadnete, je pěkná řehole). Takže co chceme? To, co jediné skutečně nemáme – něčí zájem! Jsme samy, nechceme být samy a chceme být pro někoho moc důležité. Děti nám odrostly, a my chceme a potřebujeme pro někoho žít. Pak je důležitější, že tě někdo poslouchá (byť podstatu tebou sdělovaného moc nevnímá), že tě vezme za ruku (byť na veřejnosti se do toho obvykle moc nehrne, ale taky to dělá), že ti věnuje čas (byť hodně omezený), že ti dává najevo, jak moc se na tebe těšil a jak moc na tebe myslí (to zpravidla neomezeně)… a seš v tom až po uši :o))) Na to fakt nemusí přijít Belmondo se svou figurou, kontem a proslulostí :o) Ke jménům – bez debaty kamarádka hrdinky jméno mít měla. U milenek jsou nepodstatná, ale pro lepší čtivost příběhu je mohly mít. Jen by mi to úplně nesedělo k faktu, že některé z nich hrdinka vidí poprvé a v podstatě o nich nic neví (jako neví ony nic o ní a jejím vztahu s „hrdinou“ – tedy pokud některým z nich o ní a vztahu s ní „hrdina“ neposkytl svou subjektivní informaci). Jinak díky za přečtení a podrobný rozbor… že s tebou o něčem polemizuji neznamená, že si z toho tvého pro sebe spoustu nevstřebávám.

prohnily
16. 09. 2012
Dát tip
Vcelku dobře napsané, občas zbytečně roztahuješ, vedeš čtenáře za ruku, jak vícekrát vysvětluješ už řečené, typu: "„Nikdo mě přece nepozval! Kdyby mě chtěly oslovit, tak by to udělaly,“ bránila jsem se, protože se ze zásady nehrnu tam, kam mě nikdo nezve.", ten konec věty je přece jasný, dokonce už jej asi každý pochopí ne z té přímé řeči, ale už ze čtvrté věty textu. Dialogy občas také drhnou ("Jen tam pěkně běž! Však máš právo tam být."), ale naštěstí jich není mnoho. Podle myšlenek postavy, rozhovorus kamarádkou a celkového nádechu povídky jsem předpokládal, že to bude nějaký sraz těsně po ZŠ, byl jsem vcelku překvapen šedivými vlasy... A rovnou tedy k popisům ostatních milenek: zní poněkud povrchně a skicovitě. Představil jsem širokou černou halenu a kalhoty s helmou černých vlasů, ale už nic vevnitř, pod nimi. Zmínění koníčku to nezachrání. K tomu by spíše asi byly potřeba nějaké dialogy, více než jen výkřiky. Co se mi líbilo, byla pointa (tedy charakter srazu) ne v poslední větě (jako u vtipu), ale už na začátku III. části, a následující myšlenky, které byly vskutku vyzrálé, i když poněkud doslovné a mravokárné. A pěkné zacyklení v poslední větě.

Petr.II
03. 09. 2012
Dát tip
to bych docela rád viděl = co je základ a co básniká licence :)

NaNov2
03. 09. 2012
Dát tip
Petr: Trošku přetažené "ad absurdum"... ale základ je opravdu "živější", než to vypadá. Děkuji:o)

Petr.II
03. 09. 2012
Dát tip
jo, ... dobré téma ... ze života ...

NaNov2
02. 09. 2012
Dát tip
Květoňku, nechce se mi věřit, že bys byl moc nesráženlivý typ... rozhodně se s tím ale umíš poprat, a aspoň občas se "zjevíš" světu třeba na nějakém autorském čtení. To je třeba akce, na kterou by mne nikdo nedostal ani párem koní... ale to asi kecám, protože nejspíš bych to zvládla - přijít, posadit se k vedlejšímu stolu, s utajeným nadšením si poslechnout své oblíbené autory, a pak zase potichoučku odejít :o) Děkuji :o)

Taky nejsem moc sráženlivý, ale tohle byl fakt bezva sraz. ((-:

NaNov2
02. 09. 2012
Dát tip
renegátka: :o)))))))))))) Děkuji :o)

NaNov2
02. 09. 2012
Dát tip
renegátka: :o)))))))))))) Děkuji :o)

renegátka
02. 09. 2012
Dát tip
Krásně zpracované téma.Teď jen neudělat chybu a dalšímu příteli nenabídnout,,pyžamo po mrtvém,,.

NaNov2
02. 09. 2012
Dát tip
baaba: Všechny!... i když se to teoreticky vzato může mezi nimi i vyostřit :o))) Děkuji :o)

baaba
02. 09. 2012
Dát tip
...milostnej mnohoúhelník. A kolik těch úhlů bylo tupých? :c)))

NaNov2
02. 09. 2012
Dát tip
gabi: Jsem ráda, že jsi se znovu zastavila. Ukazuje se, že ich-forma je pro mě jaksi zvladatelnější (byť jsem si vědoma, že vždy není nejvhodnější :o)) Děkuji :o))

gabi
02. 09. 2012
Dát tip
s chuťou som si prečítala po 2.x a môžem ťa ubezpečiť, že v tejto forme je to omnoho zrozumiteľnejšie, prirodzenejšie a pútavejšie zaujme ako obvykle, nielen spontánnosťou, ale aj hĺbkou myšlienok, zužitkovaných skúseností, ktoré dokážeš do príbehov vhodne zapracovať a urobiť z toho text na zamyslenie, nielen pobavenie *

NaNov2
01. 09. 2012
Dát tip
srozumeni: Děkuji, že jsi se zastavila... tvoje hvězdičková pochvala mi udělala radost. Díky :o)

NaNov2
01. 09. 2012
Dát tip
Juno: Věř mi, že kdyby se něco takového konalo, ani já bych se nepřidala :o))) Děkuji :o)

NaNov2
01. 09. 2012
Dát tip
8hanka: Zkusila jsem se na to podívat opravdu jen z jednoho úhlu - různé způsoby nahlížení tzv. "opuštěných" milenek. Víš, že nevěra je mé celkem oblíbené téma. Už jsem se na ni pokusila podívat očima podvádějící, podváděné, či na něčí nevěře se podílející. Pořád je to nevěra... v každé té pozici ji ale člověk cítí a prožívá jinak. Tady jsem se jen trošku dotkla toho, že i ve stejné pozici to může být vnímáno a prožíváno různě. Děkuji :o))

srozumeni
01. 09. 2012
Dát tip
Co dodat, že? Snad jen hvězdičky za skvělé zpracování...*****

8hanka
01. 09. 2012
Dát tip
zvlastny zraz...milenky o sebe navzajom vedeli davnejsie ? Nevadilo im, ze ich je viac? " protože já tomu jejich pohledu nějak nerozumím. Když s každou z nich zahýbal své ženě, to nebyl kurevník? To nezanechával spoušť v duši své ženy? Ono jsou duše milenek jiné než manželek? Vždyť je nesmysl cítit se zrazená, když se ženatý muž vrátí ke své ženě. Milenky jsou přeci v životech svých zadaných partnerů jen na návštěvě. Doma je tam někdo jiný...“ "„Právo na lásku… to je výmluva. Omluva pro naše svědomí. To je naděje, kterou si my milenky hýčkáme... a hlavně si tím omlouváme samy pro sebe, že se aktivně podílíme na jeho nevěře.Takže hanět teď někoho, že se kurví, když mi dřív nevadilo, že to činil za mé čilé účasti, to pro mě prostě nemá logiku" zaujimave myslienky, lenze chyba mi tu este nieco...zenaty pan, ktory strieda milenky, je bez viny? Kde je jeho zodpovednoat voci zene, rodine?

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru