příběhy mého já / a pyžamový den

 

 

 

příběhy mého já / a pyžamový den

 

 

pod jejími boky

 

**

píšeš mi mezi stehny vzkaz:

 

„nemůžu se přesměrovat

jen přizpůsobit asfaltu a zvonícím příborům;

jsme si dům

plný vyšlapaných koberců

zvládáme už poslepu

všechny ty odchody a kulaté příchody;

                                                        obličejem dolů, ani slovo, jen prosté

přijetí, smyslnost, v kulisách hospodského záchodku, na pobřeží, pod jehličím,

vzpomínáš?, řeklas, že to je

důvěra                                                                                                                                      

-          jízda na motorce    -

vzpřímená mezi žebry spojuje

pohoda a čistá stopa je přáním spolu

                                                 i jezdce

                                                 závislost

se kterou si neumím poradit 

                                                 odvozuje odpověď:   

šplhá po zádech, kluzká a stálá

smírně vyslovuje jméno, lucie

a ty to přehlížíš, pohyblivá jak zvonkohra

stojíš po ramena ve dřezu

špinavé nádobí se nám otírá o boky

ačkoli se

 

přistihujeme, že se vyžíváme v skleněných příbězích

                          že dveře ztrácejí význam

                          směr je pravotočivé týž“

 

 

*

s otázkou proč tenhle příběh?

 

z nehtů odstřihávám odstřižky minulých já

jsou jich plné noviny

 

zadaní na lovu

osamělá lovena, mých černovlasých šestnáct

pro polibek 

nevidím poušť

              je příliš vzdálená, příliš hořká, s vyplazeným jazykem

neznalým, prozkoumávám patra

nesu si zkušenost zšeřelých schodišť

 

zmrzlina má půvab pro oko

a zvlášť bordó devatenáct

napůl touhy rozepnutá košile

zůstává netknuta, zlomyslnost!,

že jsi ještě pořád schopen tyranské dvojakosti, stojíš uprostřed řeky

o dvou březích

ne následovat, nechávám žít, možná tam protékáš dodnes

 

mých zadaných devětatřicet, zamilovaní

sobě stěžují

důvěrnost, příčina, že je druzí potřebují k probuzení

proč nikdy neuvaříš kafe?

jen se obtěžuj, třeba kormidluj stůl, lákej postel na řetězy

teď

 

hromadím se v ušpiněném nádobí

s utěrkou v ruce jistíš si záda

pohybujme se ve svém přirozeném prostředí

 

  

***

pod těmito vroucími já

se skrývá zpola žena, ze čtvrtě nomád, nejsem s to porozumět všem podobám

stávám se dějinami?

hádám maďarsky nem tudom, lány

 

možná proto se máma před třiceti léty zbláznila

pro teplou vodu z kohoutku

opustili jsme stromy, nábytek, latrínu, chlívky vystřídaly

popelnice mezi paneláky

pouhá naléhavost

                          pohodlí, začínali tvarovat od začátku

protože nás to definuje

                  jako totem na zápraží

 

když se otočím:

stačilo přimět špagety

uvázané na babičce svíjet se v hrnci

s rajskou na dlani a byla to slavnost

(téměř etnicky příslovečná)

zoufalá snaha vzpomínek, jak setrvat

a neudeřit do prázdna

světla klíčových dírek odumřela, vždyť přišel jejich čas

 

a teď je řada na motorce

má legenda má v sobě muže, veze mě krajinami

vstříc větru a obzoru; a jestli je to objetí

pak tedy pohnout znamená následovat

i když se pohybujeme jinou řečí  

 

---