Něco málo o Tvém ruměnci

Něco málo o Tvém ruměnci

Ruměnec v Tvojí hebké tváři,

nachově rudý jak Tvoje tělo na oltáři,

kdy každým tepem moji duši hladí,

ponouká, našeptává a tělo s duší svádí

a mému nitru nedopřeje klid,

nechává mě jenom snít.

Když rozleje se po Tvých líčkách a

v duši převládne ti stud,

tu myslím zda další místa Tvého křehkého těla,

jsou také tak mistrně rozechvělá,

jestlipak želvičky vystrčí svůj štít

a jestli beránek je vlhkostí svou syt.

Chtěl bych tu zvonkohru cítit uvnitř sebe

a zahrát Ti na duši, jak na loutnu se hrává,

chtíce pronikat do neznáma Tebe

a zjišťovat jak skutečně jsi hravá.

Když rdíš se, bože to je krása,

nemohu se zbavit prokletí,

omluvou je snad Tvoje krása

a Tvoje „Maříkovské“ pojetí.

Ačkoli ctím názory Tvé mravnosti,

musím Ti sklonit poklonu,

to rdění není znakem malosti,

nýbrž je znakem odklonu

Tvojí existence od „norem“ tohoto světa,

kde po červenání je již dávno veta.

I když nejsem ničím a nikým někam hnán,

věř mi, že želvičky s beránkem obstarám věru sám

napojím je nektarem svého těla

uf, uf…a stačí…nevíš co to se mnou dělá.