Zahrajte pochod

pročítám kritiky...vlastně po nich kráčím jako po cestičce... je neznámá a vede mě kdoví kam...čekáš na konci TY, a nebo aspoň nějaké rozhřešení...? Zvláštní... ...čím jsem dál, tím blíž jsi mi...

Studánka naděje Prošel jsem svět a ztrhán, v kolenou klesám - u Tvých mechem, (svěžím jak láska v jaru svém), protkaných stěn - umdlévám. - "Studánko, žízním po naději! Studánko, zdalipak máš jí dostatek, abys naplnila mou touhu?" Studánka mlčí... Skláním se nad hladinu, zrcadlo osudů již dříve takto klečících, co toužili snad jako já, též po naději. - "Studánko, zdalipak máš jí dostatek, pro mne -, pro srdce vyprahlé a duši posmutnělou?" Studánka mlčí... A tak poutník - lačnící po naději - usnul, ve víře své, že až probudí se - SVĚT BUDE KRÁSNÝ! (15. 1. 2002) tohle jsem v téže době psal já... proč lidé nedokáží mluvit o tom, co doopravdy cítí, proč o tom píšou doma po nocích? toužíme po tomtéž, avšak neumíme si naslouchat... (a po letech už je to jedno, ale tehdy!...)

to sem kapek nepobral ale co.. moje básničky sotva chápu já sám tka je to fuk :o))

Umřít s parádou nebo bez?*t

Holt se někdy až moc zamýšlím nad léty dávno minulými a lidmi co v nich žili a třeba i museli zemřít.. není v tom žádná zkrytá poenta-prostě člověk co jde do války se zbytky optimismu... ale díky;o)

na druhou stranu se to jednoduše dá pochopit, smrt potká každého, tak proč o tom nepřemýšlet....

Zajimave podani ale nejak mi nevystihuje tu myslenku... nevim

;-)

jo i tak se to dá...