Pampeliška

Jak pampeliška připadám si,

co s touhou žít vykvetla,

však pampelišky kvetou,

jen když je slunce hřeje,

jen než jaro přejde do léta.

Mé oči jak květy pampelišek

se k nebi obracely s nadějí,

hltaly parpsky slunce,

usmívaly se,

však temný mrak zakryl slunce,

já nespatřila je již později.

Pampelišky mají život kratičký,

zvláště ve své zlaté kráse,

ať raděj zdobím pomník maličký,

nechci žít bez slunce,

pod černým mrakem,

kdo utrhnou mě odhodlá se?

Utrhneš mě,

já Ti spočnu v náručí,

pak zvadnu šťastná,

zbavená svých obručí.