Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Májová

03. 10. 2012
0
1
776
Autor
Carevna Vesi

 

Z postele vstala sem levou nohou,

snídani měla sem víceméně strohou.

Kafem opařila sem si hubu,

od pasty našla sem jen prázdnou tubu.

Na tkaničkách uzel, v očích smítko prachu,

i přes to nepociťovala sem nutnost strachu.

Za zavřenými dveřmi nechala sem klíče,

zaškobrtnutí na schodech, pád, náraz do zábradlí tyče.

Bolest v noze, na hlavě rašící boule,

mezi půlky stažený koule.

Nad hlavou vznášelo se vlaštovek hejno,

doprostřed pěšinky chytla sem lejno.

Rudá zlostí, hovno uprostřed hlavy,

začaly se o mě pokoušet mrákotné stavy.

Avšak hůře vždycky býti může,

chvilka nepozornosti, drnc, pád mezi trny růže.

Roztržená bunda, na kalhotech díra,

nadobro opustila mě ve spravedlnost víra.

Zvedla sem své zruinované tělo,

pro dnešek už dost bolesti mělo.

Do culíku svázala sem si vlasy,

v růžích nechala sem zbytky svojí krásy.

Sedla sem si na patník bílý,

u konce byly moje síly.

Pustila sem slzy ven z očí,

beze mne nechť svět se točí.

Z nuseláku chtěla sem si skočit,

zkrátka nevěděla sem, co si počít.

Na okraji sem chvilku stála a dívala se dolu,

za chvilku bude konec všech mých bolů.

A pak začla průtrž mračen, kapky jako trám,

z prdele smůlu já prostě mám.

V dešti já nebudu skákat přeci,

promočená na kost umřít nechci. 

Prdim na to, přijdu zítra,

skutečně perná sou má jitra.

Sedla sem na trojku a jela domu,

chtěla sem si postěžovat, ale komu?

Vyslechl mě pan Becher i paní whiska,

z dáli slyšela sem, jak strojvedoucí píská.

Na koleje položila sem si hlavu,

do nemocnice převezli mě v kritickém stavu.

V opilosti lehla sem si na vedlejší kolej,

pískající rychlík jinudy tehdá projel.

Smůla lepí se mi na paty, ani smrt o mě nemá zájem,

tenkrát potkala sem se poprvé s doktorem Májem.

Za ruku mě jemně vzal,

na utišení bolesti lék mi dal.

V bílém plášti připomínajíc anděla,

moje zhroucená troska před ním seděla.

Do úsměvu dala sem zbytky sil,

ten okamžik do paměti se mi vryl.

Udiveně chvíli opodál stál,

mému zoufalství se patrně smál.

Na papírek napsal mi číslo perem,

už sem si představovala, jak se v kostele berem.

Chcete vědět, co bylo dál?

Co myslíte? 

Že to jen ze soucitu hrál?

Happyend, nebo nic.

Kdo chce vědět víc?

No, následovala schůzka čajová,

a od včerejška sem paní Májová:-))


1 názor

pedvo
03. 10. 2012
Dát tip
Nejsem si jist. Od začátku báseň graduje v tom, že každou pohromu stíhá ještě větší. Z toho jasně plyne, že nejhorší událost je popsána na poslední řádce. Zmínka o happyendu však napovídá opak, zejména v souvislosti s vyjádřenými svatebními nadějemi. V tom případě Ti ovšem lze k poslednímu verši gratulovat. Činím tak tedy, zároveň s přáním upřímné soustrasti.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru