Snad až jednou

1.

Sedí stařec, lety sešlý, nikdo se naň nepodívá.

Cizí hlasy v hlavě slyší, den se rychle připozdívá.

Dávno tomu času bylo, mladý když byl, plný sil.

Nikdo nechce to, co zbylo, stopy slzí déšť už smyl.

Ač se snažíš sebevíce, nepoznáš dnes kým kdys byl.

Hustý vous mu kryje líce, dlouho již se neholil.

Všichni na něj zapomněli, nikdo už ho nemá rád.

Střídky chleba zplesnivěly, hladu se zas bude bát.

Přes ten jeho nuzný zjev, důstojnost z něj vyzařuje.

Až sem zavedl ho světa běh, zlý osud se mu pošklebuje.

Možné je, že sám si zvolil černý osud neradostný.

Dobrovolně krev svou prolil, účel měl snad zcela prostý.

Svět byl plný lidské zloby, každý člověk heslo měl:

„Zabil jsem snad? A i kdyby! Nikdo mě přec neviděl!“

2.

Kupci zemřela drahá žena, dcery po ní zůstaly.

Záhy byla nahrazena na manželské posteli.

Mladá byla žena druhá, bohatá a krásná? Snad!

Však o děti se náležitě nedovedla postarat.

Vždyť je mladá, nezkušená, lidé dívku omlouvali.

Všechno časem naučí se. A co děti? Dospívaly.

Když se všechny dcery vdaly, jen jedna překážka zbývala.

Přijala hosta z velké dáli, s jeho pomocí kupce se zbavila.

Celé jmění po svém muži samozřejmě zdědila.

S cizincem se dobře znala, o peníze dělila.

Kdekdo chtěl se o ni poprat, všichni měli stejný cíl.

Jak své blízké o vše obrat, co největší urvat díl.

„Dokázali jí snad vinu?“ davy křičí ze všech sil.

„Zabijeme tedy soudce! Není, kdo by odsoudil!“

3.

Sedí stařec lety sešlý, kdysi dávno soudcem byl.

Nenechal se obětovat, ten kraj rychle opustil.

Snad až jednou lidé tamní

spravedlnost opět najdou,

zvolí nové vládce,

budou k soudu velikému,

ač se tomu těžko věří,

potřebovat soudce.