Kri Krá I

Kri Krá se probudil do prošedivělého rána

v cizí posteli -

pod cizím stropem

jenž podoben rozpukaným lebkám

nevěstí nic pěkného

 

leží bez náznaku života

vnímá jen smysly

cítí chlad

vůni syntetického ovoce

slyší proud vody -

 

vtom do pokoje vstoupí úplně neznámá kudlanka

s úsměvem na tváři sladce poví:

„ Za chvilku bude snídaně, broučku…“

 

Kri Krá se beze slova zvedne

jde se vymočit

osprchovat se a vyčistit si zuby

šíleně ho bolí hlava

letargie

- ne dnes není připraven k obětování

 

„Jak se cítíš, miláčku?

- ty zvíře jedno

ještě celá pálím

už jsem úplně rozhodnutá

jdu vod něj !

seš k sežrání, víš to!?

- začala kudlanka předsmrtný monolog

 

Kri Krá usrkl hnusné rozpustné kávy

zakousl se do rohlíku

a podíval se znovu na kudlanku

viděl ji podruhé v životě

na první setkání si nepamatoval

 

kudlanka pustila Mozarta

a přiblížila se k němu

očichala si ho

nejdřív mu ukousla pravé ucho

pak celou hlavu

- srdce si nechala až nakonec

bylo ztvrdlé

nechutnalo jí

 

šla k oknu a vyplivla celý obsah žaludku na ulici

přímo vedle dětského pískoviště

 

Kri Krá se mátoživě zvedl

šáhl do náprsní kapsy a zkontroloval si doklady -

posadil se na lavičku

k smrti unavený

 

na vedlejší lavičce spí děda Koštuřík

známý agresivní bezdomovec

starý boxer

který prý před válkou tlouk v ringu černochy i Němce

dneska si ale dovolí tak na babky v autobusu

celé město ho nenávidí

ženský a děti se ho bojí

a mladí výrostci ho z plezíru mlátí jako psa

 

Kri Krá si chce zakouřit

nemá si ale čím zapálit

dědu budit nebude

- vstává a jde hledat oheň

 

ranní město má tělo zkroucené bolestí

průsvitnou tvář

křičí

lidé ho ale neslyší

mají kamenné pohledy

šlapou městu na krk

cpou se do lidomlýnků

a míří za potravou

 

Kri Krá ho slyší

ale pomoci nemůže

je příliš slabý

a jediné co ho zajímá je oheň

 

pomalu došel až někam na okraj světa

k opuštěnému vagonu

na nikam nevedoucí kolej

vstoupil dovnitř…

- na potrhané sedačce

tam sedí překrásná dívka

 

„Ahoj, chceš mě?“

ptá se dívka

 

„Ne, chci jen oheň

mám chuť na retko…“

odpovídá Kri Krá

 

„Tak pojď blíž

oheň mám

a chci tě políbit –„

 

Kri Krá

vytáhl cigaretu sedl si vedle dívky

ta mu připálila-

 

s chutí si zakouřil

 

pak mlčeli

nemilovali se

nelíbali

jen se dotýkali

rameny

prsty

zavřenýma očima

 

zatímco venku zuřila válka zvuků

uštvané ulice drtila neúprosná ozubená kola

po chodnících se válely tisíce perforovaných žaludků

a srdce ještě bijící

slyšeli jen slepci a blázni

 

v páchnoucím starém vagónu byl  mír

 

Kri Krá najednou otevřel oči

a řekl dívce

„Už musím domů

babička – stará se o mě, víš!- bude mít strach…“

 

dívka se usmála

„Jen běž ty blázínku

bylo to hezký“

 

a Kri Krá běžel

a cítil vítr

a celou tu lásku schovával do nejhlubší paměti…

 

„Hej mladej nemáš oheň?

Jestli ne, dám ti do držky!“

lomcoval s Kri Krá děda Koštuřík

 

„Já nekouřím“ odpověděl Kri Krá

a vytrhl se dědovi ze žlutohnědé ruky

 

„Tak běž do prdele...

stejně chcípneš jako všichni!“

 

odplivl si děda.

 

pomalu se  začalo stmívat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---