Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jako pes a kočka....

25. 01. 2002
0
0
1041
Autor
rak

Proč se pořád říká, že jsou na sebe lidé jako pes a kočka? Že se nemají rádi, že si chtějí navzájem ublížit? A že by nejradš jeden o druhým ani neslyšel? Jak to spolu s těmi zvířátky souvisí? Vždyť přece... Znáte to, ne?...

Byl jednou jeden krásný německý ovčák. Jeho páneček neměl při výběru jména žádnou fantazii, a tak mu říkal prostě Vlčák.Dokud byl Vlčák ještě štěnětem, jeho největší zálibou bylo honit všechno (a všechny), co se objevilo v jeho blízkosti. Pán se o štěně vůbec nestaral. Byl to takový mrzout a samotář, s nikým se nechtěl bavit, a pokud nemusel zrovna do obchodu, raději ani nos z domu nevystrkoval.

A tak si chlupáč musel vystačit sám. Celé dny běhal po obrovské zahradě, kterou se musel naučit co nejrychleji hlídat a nikoho cizího tam nepouštět. To jediné mu pán řekl. Prozkoumával každý kousek svého venkovního domova. Za krátko si už skoro ani nepamatoval, jak že to vlastně jeho páníček vypadá. Potkával ho jen večer, když mu donesl před domek misku s jídlem. Ale jinak býval celé dny sám. A přitom Vlčák tolik toužil po nějaké společnosti.

Největší radost mu činilo \"lovení\" myšek a koček, které se na jeho zahradu tu a tam zatoulali. Né, že by Vlčák někdy někoho zakousl, to ne. Ale pokaždé se přikrčil, připlížil, skočil a přichytil živou hračku svými tlapičkami. Jen tak lehce, protože si uvědomoval, že jinak by si s ním nikdo nechodil hrávat. Pak zase packy dal od sebe a koukal, jak před ním jeho \"kořist\" utíká. Často dokonce své návštěvníky špehoval. Hrával si na stopaře. Musel přece zjistit, kde jeho kamarádí bydlí, ne? Jenže všichni mu mizeli za plotem. To bylo k vzteku.

Jak Vlčák rostl, návštěv rychle ubývalo. \"Co se to děje? Jak to, že za mnou nikdo nechodí? Vždyť přece všichni ví, že já se pod plotem neprotáhnu.\" A začalo se mu stýskat. Často v noci dokonce i kňučel tak nahlas, že si o něm začali ve vesnici povídat. Že prý všechny budí, že to není normální, aby psi pořád jen vyli a vyli. Vlčákův pán se samozřejmě zlobil. Každý o něm totiž mluvil jako o špatném člověku. \"Ani psa neumí v noci utišit...\"

No jo, ale jak odnaučit psa, aby budil sousedy? \"Zkusím ho trochu vyhladovět, třeba pak bude sekat dobrotu.\" Řekl si pán. Vlčákovi nastali krušné dny. Celý týden nedostal nic k večeři (jiná jídla nemíval nikdy, a tak je ani v těchto dnech neočekával). Každý večer se se strachem, ale i s nadějí přiblížil k domku, ale pán nikde. \"Kdybych tak uměl projít dveřmi, to by bylo. Určitě by stačilo, abych pána jednou-dvakrát olízl a byl by na mě zas hodnej. Nebo aspoň kdybych chytil zloděje, třeba bych něco k snědku dostal za odměnu...\" S takovými úvahami usnul přímo přede dveřmi. A zdálo se mu, jak jinak, že si hraje se svým pánem a několika zvířátky a má misku plnou jídla. Od hladu mu ale kručelo v břiše. Tak hlasitě, že si lidé o něm opět začali povídat.

Řeči o nevychovaném psu a jeho nevychovaném pánovi, které se šířili po vesnici neuvěřitelně rychle, byli ale k něčemu dobré. Zaslechla je totiž malá kočička. Chudinka nikomu nepatřila, všichni ji od sebe odháněli. Ani najíst jí nedali. Asi se jim ani nelíbila. Místo bílé hladké srsti měla totiž na sobě špinavé chomáče slepených chlupů. Navíc se spoustou bodláků, které se jí do kožíšku zamotaly, a ne a ne se dostat ven.

Jednou \"špindírku\" napadlo, že třeba ta nevychovaná dvojice pán-pes, bude hodnější. No, co, taky o ně přece nikdo nestojí. Vydala se tedy \"na návštěvu\". Jenže - co vzít s sebou? Ukousnout někde kytku? Ne, to je spíš pro dámy. Tak něco do žaludku? Určitě, to se hodí vždycky. Vzhledem k tomu, že si musela jídlo pokaždé nějak tajně opatřit, byla Špindírka v tomto oboru zběhlá. Nepozorovaně se protáhla do obchodu s potravinami, sebrala tam kus salámu, a utíkala, co jí nožky stačili...

Ufff, nikdo ji neviděl. Takže se podařilo!

Pomalu se přišourala k Vlčákově zahradě. Ten už byl tak hladový, že se ani nepohnul. Jen mírně nadzvedl hlavu, tiše ňafnul, a hlavu zase položil. Tentokrát ale směrem ke Špindírce. Moc ho to tam táhlo. Vůni masa už necítil deset dní! A najednou si sem přijde takové chlupaté naježené zvíře a má tááákový kus salámu!

Špindírka se k Vlčákovi přibližovala opatrně. Pomaličku. Nevěděla přece, jestli jí ten obrovský hafan něco neudělá. Pes ale jen ležel a smutně koukal na kočičku. Ta se najednou zastavila, položila salám na zem, zamňoukala a udělala pár kroků zpátky. Tam se posadila. Čekala co udělá Vlčák. Hafan se jen olízl, a dál se koukal smutně. \"Taky to ta čičina nemohla donést až sem? To se mi chce vysmívat? Nebo se chce bavit tím, že teď vstanu a neudělám víc jak tři kroky?\" Vrrrrrr, Vlčák zakňoural. Jako by Špindírka uměla číst jeho myšlenky. Popadla salám a donesla ho jen kousíček před psí čenich. Pak zase utekla zpátky na své původní místo. A koukala.

To už ale dávno nebyla sama. Vlčákově pánovi totiž přišlo, že hladovka trvala už dost dlouho, a tak konečně držel misku s jídlem. Té si ale psisko zatím nijak nevšimlo. Vítr totiž foukal opačným směrem - od Špindírky.

Vlčák se zakousl do salámu. To byla dobrota!!! \"No jo, ale nesmím to sníst všechno, co ta číča - co by si o mě myslela? Třeba by mi už nic nedonesla.\" Přesto, že by byl schopný sníst klidně i dvacet salámů najednou, skoro půlku nechal ležet na zemi. štěknul směrem ke Špindírce (něco v tom smyslu \"Díky, bylo to dobré, ale já už nemůžu, tak se taky najez.\") a na kočku najednou koukala veselá očka. To víte, ne jen, že pes dostal najíst, navíc od maličké kočky, ale - a to hlavně - zase nebyl sám. Měl návštěvu. A z toho měl obrovskou radost.

Špindírka si dvakrát-třikrát kousla, otřela se o Vlčákův jemný kožich, a lehla si vedle něj. Vlčák naznal, že teda asi už nebude.

Ale co teď? Měl tak dobrou náladu, že se rozhodl udělat něco, co ho ještě nikdy nenapadlo. Vzal opatrně zbytek jídla do tlamy, a šel směrem k domku. \"Páníček si třeba taky pochutná...\" Už mu chybělo posledních pár metrů, když si svého pána všiml. Řeknu vám to byl pohled. - Pes s kusem salámu v puse, proti němu pán s miskou plnou masa a těstovin a opodál kočička, která všechno, co se kolem dělo, napjatě sledovala. Možná, že v ten moment už tušila, že tady je skutečně na správné adrese a že tady už bude navždy...

Ale co ti dva \"chlapi\"? Vlčák se k pánovi odbelhal i poslední kroky, a po dlouhé době cítil i jeho ruku ve svém kožichu. Něco takového se nestalo od té doby, kdy si pán štěně koupil. Že by se v něm hnulo svědomí, když viděl, jak se k Vlčákovi má úplně cizí vystrašená kočka? Nevím, ale každopádně od toho dne žili spolu všichni tři (mimochodem Špindírka už měla jasně bílé chlupy a bez bodláčí), nikdo neměl hlad, a hlavně - ve vesnici už nikdo nemusel nadávat na nevychovaného vyjícího psa, na špinavou kočku, která se všem pletla pod cestu, ani na kdysi nevrlého pána. Protože všichni tři byli najednou hrozně milí a společenští. Jak to? To proto, že pochopili, že nikdo nemůže být pořád sám a že se navzájem potřebují. A že i docela malé stvořeníčko může způsobit úplné divy...


To bylo moc hezký, máš pravdu, nikdo by neměl být sám. A vyřiď Vlčákovi, špindíře a jeho pánovi, že mi udělali obrovskou radost. :-))))

Vojtek
28. 01. 2002
Dát tip
Jo nemaj se rádi...a přitom spolu pečou dorty :-)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru