Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

ZÁKLADNÍ VZDĚLÁNÍ

21. 10. 2012
16
26
1238
Autor
NaNov2

 

Kvapem se mi blížilo osmnáct, což je přibližně věk, kdy už by člověk měl dokončit základní vzdělání. Moje babička o něm říkávala, že se mění s dobou, a nabádala mě, abych se něco naučila o počítačích, protože jinak budu „namydlená“. Nostalgicky si k tomu povzdechla, že za jejích časů k získání místa v kanceláři stačilo mít úhledné písmo. Do kategorie základního vzdělání pak zahrnovala ještě obyčejné kupecké počty, slušný přehled o naší národní historii a i pro neznabohy alespoň povšechnou znalost bible. Můj tatínek do kategorie základního vzdělání řadil i schopnost řídit auto. Navíc se domníval, že k silnici mám blízko, neb s malým motocyklem jsem vletěla pod autobus už v patnácti. A na téma získání řidičského oprávnění se mnou tedy nediskutoval.

 

Blížící se maturita se jevila jako důležitější a návštěva autoškoly byla pro nás všechny pouhou zábavou vybočující z všednosti. Teoretická část výuky mi nedělala problémy… pravidel platných na silnici není nijak mnoho a jevila se mi logická. Také znalost dopravních značek nebyl problém. Tu podvědomě nabývá každý už jako spolujezdec. Jejich naučení se už je potom spíš pouhým uvědoměním si dávno poznaného. Technickou část jsem pokládala za nutné zlo. Okamžitě jsem ji totiž vyhodnotila jako nezbytnou pro zvládnutí zkoušek ale jinak zcela nesmyslnou. Bude-li někdy problém s autem, řešit ho nebudu. Na to jsou přece buď přítomní či kolemjdoucí muži nebo nejbližší autoservis.
A tak mě nakonec v autoškole nejvíc zaujal učitel. Byl to nepříliš chytrý čtyřicátník, přesvědčený o své neodolatelnosti pro ženské plémě, který navíc postrádal jakýkoliv smysl pro humor. Kombinace neodůvodněné mužské ješitnosti s hloupostí. Autoškola, v níž jsem si měla doplnit základní vzdělání, se tak záhy stala místem, v němž jsem se začala učit docela jinou dovednost pro život... jak zdolat namyšleného playboye v pozici svého nadřízeného. A tak jsem svého učitele přiváděla k šílenství tím, že jsem pedály nazývala šlapkami a svodidla mantinely, abych vzápětí dělala kontrolní testy bezchybně s plným počtem bodů.
Tím mi ale v průběhu autoškoly uniklo to nejpodstatnější… skutečnost, že řídit auto vůbec nechci.

 

Tatínek přijal jako samozřejmost, že jsem přišla domů a na stůl položila řidičák. Když se ale na něj začalo prášit a já ho jen přemístila do skříně k ostatním vysvědčením, vycítil, že něco není v pořádku. Nejprve vyslal maminku, aby propátrala terén. Vrátila se s tím, že nemám potřebu kamkoli jet,  a táta se rozhodl jednat.
„Dal jsem si pivo a potřebuju odvézt do práce a zpátky,“ oznámil mi suše jeden sobotní podvečer a vrazil mi do ruky klíče od auta. Chvilku jsem s ním vedla zbytečnou debatu o zdravém pohybu a o tom, že se taky docela ráda projdu. Tatínek se procházet nechtěl. Chtěl, abych řídila.
A tak jsem jela. Z garáže, ze dvora, dojela jsem do práce a bez problémů se vracela zpět.
„To tě musím nutit?“ zeptal se táta, když jsme se blížili k domovu.
„Však jedeš dobře… dokonce ani to auto netýráš… tak o co ti jde?“
Už jsme si na nic nehráli a já musela s barvou ven. Tak jsem zastavila a tátovi dlouze vysvětlovala, že umět řídit auto patří k základnímu vzdělání. A proto to umím. Ale řídit nebudu. Protože to by měl jen ten, kdo k tomu má dispozice. Kdo se na silnici chová se správnou mírou zodpovědnosti… nemá jí moc ani málo. A já ji mám moc. Cítím ji za všechny, které na silnici potkávám. Vyrovnám se s tím, když se něco stane? Bude mi stačit ujištění všech, že já jsem nic nezavinila? Zvládnu to? Mluvila jsem o tom, že já se z té přebujelé odpovědnosti prostě a jednoduše bojím. A kdo se na silnici bojí je stejně nebezpečný jako hazardér, který se nebojí vůbec.
„Přesedni si,“ řekl mi tatínek, když jsem se odmlčela, a zbytek cesty beze slova dořídil. Věděla jsem, že už to dál nechává na mně. A když člověk nemusí… pak může začít chtít.

 

„Tati, nepotřebuješ někam odvézt?… Já bych snad měla, abych to úplně nezapomněla.“
Táta vzal klíče a vyrazili jsme. Občas, párkrát, abych nezapomněla. Od míst méně frekventovaných až po místa s největším provozem. Všechno jsem zvládala, nikde ani nezaváhala. Klid, pohoda. Nikdy jsem nebourala, a s výjimkou jedné  dopravní značky, kdy jsem byla donucena couvat proti své vůli, jsem ani žádnou drobnou škodu nezpůsobila.
Přesto jsme se vždy vraceli s tím, že tatínek nenápadně vrtěl hlavou na maminčinu nevyslovenou otázku.

 

„Tatínku, nepotřebuješ někam odvézt?“ jsem skoro ani nedořekla. Táta zvedl hlavu od novin, a jen se zeptal:
„Chceš, nebo máš pocit, že bys měla?“
„Nechci.“
„Tak to nedělej. Nejsou všichni na všechno. Prostě se musíš postarat jinak,“ uzavřel to, a dal mi tím návod, jak dál.
Znala jsem jeho teorii o tom, jak nejsou všichni na všechno. On nebyl na češtinu. Jeho technické myšlení se v zákrutech českého jazyka dostávalo do bludného kruhu, ze kterého zpravidla unikal dotazem, proč se včela píše s „v“, když se říká „f“, a ani se to od ničeho neodvíjí. Proto už ve škole udělal rozhodnutí, že musí být v něčem jiném tak dobrý, aby měl sekretářku… protože té klidně bude diktovat „fčela“ a ona už se s tím popere. A tak jsem se v duchu téhož pravidla rozhodla, že musím být  v něčem jiném tak dobrá, aby se mi to „neježdění“ odpouštělo, a že si tím současně musím vydělat dost peněz na to, aby před domem stálo auto. Protože někdy je potřeba, a mnohem snadněji se sežene řidič než vůz. Neb řídit je ochoten každý… kromě mě.

 

O mé „nedostatečnosti“ se už doma nikdy nemluvilo. Uběhlo pár let, před domem mi stálo auto a v případě potřeby jsem se v něm svezla s jedním z nejmizernějších řidičů, jaké jsem kdy v životě potkala. Otec mých dětí měl nemálo kvalit, ale pokud se týká řidičských schopností, pak byl koncentrací všeho zlého… ač vyučený automechanik k motoru byl hluchý, když se rozdával postřeh, tak to nepostřehl, ale pro řidičské sebevědomí si šel dvakrát.

 

Ve chvíli, kdy jsem rodičům oznamovala svůj úmysl nastoupit do služby u policie, měl k tomu můj tatínek mnoho výhrad, o kterých nemluvil. Pokládal ale za nutné mi připomenout, že tak docela nemám základní vzdělání.
„Uvědomuješ si, že bys byla asi jediný policajt nejen v republice ale nejspíš na celém světě, který neřídí?“ zeptal se mě.

 

 

Neřídím dodnes. A už ani nebudu.
Ale to mé „neježdění“ mě omezuje. Snad je to vyváženo poznáním, že úrazy bývají i neviditelné. Protože když jsem v patnácti vletěla pod autobus, vyléčili mi rány na těle, ale o mou hlavu se nikdo nestaral. A tak v ní zůstává okamžik, kdy nepozorná žena nechala kolem sebe projet čtyři motocykly, aby vzápětí vkročila přímo do cesty pátému. Krátký okamžik vědomí, že jsou jen dvě možnosti… porazit ji a nebo se vyhnout… dvě cesty do pekel, když ublížit nesmíš a nechceš a vyhnout se není kam. Okamžik poznání, že na silnici nelze nést odpovědnost za jiné, byť zdraví či život nás všech jsou tam dílem společným. Zlomek vteřiny, který předurčil můj život na celá léta. A přitom to chtělo tak málo… mluvit se mnou. Protože strach není konstantní veličina a když se nezapudí tak narůstá.
Možná bych dnes byla dobrým řidičem… motor slyším, postřeh mi nechybí, rychlost reakcí mám slušnou, a tolerance na rozdávání. Možná bych měla to základní vzdělání.

 

Ale to nejtěžší řidičské umění mě stejně nemíjí… svůj život přece neřídím jen za volantem.

 

 

 


26 názorů

VH64
03. 11. 2012
Dát tip

A to já zas vykecám.

Hmmm, noha, to je hned... Taky jsem nějaký čas švédsky holil... Ono asi cokoli chybí, je na těžký srovnávání se s tím.

Můj táta si udělal řidičák, ten modrý z padesátých, a nikdy už potom na volant ani na řidítka nesáhnul. Ještě ho má schovanej...

 


NaNov2
03. 11. 2012
Dát tip

VH64: Bůh mě ochraňuj, abych na sebe skutečně začala vykecávat! :o)))

Tatínek pochopitelně tušil, že těch "nejezdících" poldů je i u nás víc, ale zdálo se mu to jaksi nepatřičné.Jako že policajt bez řízení je jako policajt bez nohy. Nakonec se ukázalo, že to má i svá (sice skrytá) ale pozitiva. Větší problém by byl, kdyby mi fakt chyběla ta noha (což to jednu chvíli tak vypadalo, a to jsem fakt měla strach, že by mě nenechali sloužit :o))


NaNov2
03. 11. 2012
Dát tip

Štírka: Děkuji za tvůj krásný komentář... a byť to činím se značným zpožděním, neb jsem dlouho, dlouho nebyla, tak tě ujišťuji, že než jsem jej přečetla, tak nijak "nevychladl"... zahřál mě hezky na duši.


NaNov2
03. 11. 2012
Dát tip

Juno, neboj, my chodci se v tom silničním mumraji nějak propleteme, protože to umíme. Já teď budu muset nacvičit "chůzi železniční"... už delší dobu si cestu do práce a z práce zkracuji přes koleje (samozřejmě mimo oficiální přejezd), a už to mám tak "natrénované", že mě před pár dny málem přejel vlak. Člověk začne chodit jak ovce, myšlenky jinde... a tak si přeskakuju přes koleje a říkám si: Co to tu klinká?... a on to nedaleký přejezd vyzváněl jak o můj život :o))))

Díky :o)


NaNov2
03. 11. 2012
Dát tip

Alegna: Jsem ráda, že jsi přišla nakouknout do další mé "třinácté komnaty"... nevím, kdo vymyslel, že každý jednu máme. Já mám pocit, že jich mám nějak povícero :o)))


NaNov2
03. 11. 2012
Dát tip

Květoň: Tak já už se budu těšit, jo? Tvoje paní jako reinkarnace Elišky Junkové ve tvém podání... připravuji se na lahůdku :o))

Děkuji:o)


NaNov2
03. 11. 2012
Dát tip

macecha: Musím se ti přiznat, že já jsem řidičák nevrátila... mám ho jako "upomínkový předmět", protože od té doby už se pochopitelně řidičáky dávno změnily, takže by byl nepoužitelný. Ale nějak se mi nechtělo s ním mazat na úřad... prostě je to taky jedna ze vzpomínek :o))

Děkuji :o)


NaNov2
03. 11. 2012
Dát tip

Diana: Děkuji za návštěvu, a pokud jsme zprostředkovala trošku nový pohled na tohle téma, tak jsem docela ráda, protože to se mi podařilo víc, než jsem čekala. Díky :o)


NaNov2
03. 11. 2012
Dát tip

guy: Vyučený automechanik a bez řidičáku? To je taky taková kovářova kobyla, co poklusává bosá :o))

Mé poděkování přijmi s omluvou za jeho nemalé zpoždění... ale jaksi se to vyvinulo, že jsem tu dnes od 22.10. poprvé :o)


VH64
24. 10. 2012
Dát tip

Tatínek možná neslyšel o kanadské jízdní...

Co my tady taky na sebe nevykecáme, viď?

 


Štírka
23. 10. 2012
Dát tip

Milá Naďo... (to začíná jako přání k narozeninám :-))... ale chci jen říci, žes mi udělala tímto počtením ke kafi velikánskou radost... Obsah, ze kterým se v mnoha bodech coby řidička ztotožňuji ( ale  s přehnanou zodpovědností za vše kolem už jsem se poprala... strachy ze mě spadly... řídím koneckonců už 18 let a nebylo to chtění, ale nutnost, že jsem si udělala řidičák - a po nějaké době si to začala "užívat" přes vše kolem...). Díky moc, napsala jsi to skvěle a dala tomu opět ten "čtvrtý rozměr", který se tak těžce definuje a tak příjemně vnímá. Umííííš !!! ********t


Alegna
22. 10. 2012
Dát tip

NaN, tomuto by velmi dobře rozuměl můj syn, méně však manžel, o stylu Tvého psaní nemluvím, ten mluví sám za sebe a velmi dobře***


Skvělé povídání.

Vzhledem k tomu, že jsem rovněž řidič - abstinent, chápu tě dokonale. Mám k svému rozhodnutí velmi podobné důvody, jako ty. Naštěstí je moje žena reinkarnací Elišky Junkové a řídí vozidla všech typů s neskrývaným nadšením. Neříkám, že dobře. Jednou o tom určitě napíšu.  ((-:


macecha
22. 10. 2012
Dát tip

Jé, to je můj příběh. Udělala jsem řidičák s velmi dobrými výsledky, ale jela jsem jen jednou a to s mým exmanželem. Kecal mi do řízení tak, že jsem zastavila a řekla, že již nikdy jezdit nebudu. Jsem totiž příliž zodpovědná a tak jsem letos řidičák, který ležel v zásuvce 25 roků, vrátila. 

Napsáno velmi dobře. T***


Diana
22. 10. 2012
Dát tip

Vynikající! Velmi dobře, čtivě a srozumitelně napsáno. Jsem zkušená řidička a těší mne uhánět v autě krajinou i proplétat se městským provozem. Ale zde jsem pochopila něco nového a uviděla řízení auta z jiného zorného úhlu. Tak díky! ****


guy
22. 10. 2012
Dát tip
Hmm, se mi mimo jiné vybavil můj bratránek Franta. Je vyučený automechanik, celý život pracoval jako automechanik v ČSAD, ale řidičák nemá ani na mopeda. Ani nevím, z jakých důvodů si jej nedělal, je možné, že to ve vztahu k zamýšlenému způsobu života nepovažoval za součást základního vzdělání. Podobně jako pití piva.

NaNov2
22. 10. 2012
Dát tip

Evženie, děkuji, že jsi se zastavila..je milé, když mým pocitům dokáže porozumět i zkušená řidička.


NaNov2
22. 10. 2012
Dát tip

Evženie, děkuji, že jsi se zastavila..je milé, když mým pocitům dokáže porozumět i zkušená řidička.


NaNov2
22. 10. 2012
Dát tip

Jiřinko, tvé hvězdičky mi tu rozsvítily ráno, děkuji :o)


NaNov2
22. 10. 2012
Dát tip

Petře, ráda jsem tě viděla...děkuji :o)


NaNov2
22. 10. 2012
Dát tip

Potomku, děkuji za zastavení :o)


Přestože řídím den co den už skoro čtyřicet let, naprosto tě chápu.*


srozumeni
21. 10. 2012
Dát tip
*****

Petr.II
21. 10. 2012
Dát tip

*


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru