Kde je konec a kde začátek

léta páně 2012

Den první

"Konečně se mi to povedlo Heleno!"

"Konečně!" volal jsem otevřenými dveřmi do pokoje kde moje žena připravovala nedělní posezení po obědě.

Slyšel jsem jak se o zem roztříštil celý set nádobí, který jsme dostali svatebním darem od její matky. Utíkala za mnou do pracovny a táhla za sebou ubrus upoutaný k její pravé noze.

"Mám to! Pojď se podívat" zvolal jsem hlasitě i když už stála na krok ode mne.

Podívala se mi do očí a já věděl, že tohle je přesně ten okamžik o nemž jsme spolu snívali. Ponesu si sebou její výraz napříč vším co nás odteď čeká. Oba jsme zůstali stát vedle monitoru. Vzal jsem Helenu za ruku a usadil ji. Natočil jsem monitor od nás a přepnul zobrazení na projektor.

"Teď se miláčku dívej, protože tohle nevytváří dějiny - tohle je přetváří" a spustil jsem celou sekvenci procesu od začátku.

Okem jsem zůstal stát na její tváři pozorujíc nadšení s jakým upřeně hleděla bez mrknutí na plochu odkud vycházel do tmy jasný svit. Srdce mi bušelo a hlavou mi prolétal stejný scénář, který bude následovat. Jsem s to vytvořit cokoli je člověku myslitelné.

"Cokoli...Helenko...všechno bude teď jiné než to známe" vypustil jsem myšlenku potichu z úst a pohladil ji po vlasech.

Sotva se ukončila druhá fáze projektor zhasnul a po celé pracovně se linula jasná záře z vakuové kapsy. Po chvíli jas ustal. Uzavřel jsem přívod proudu do centrálního oběhu, vyndal vakuovou kapsuli a položil ji před nás na stůl. V maličké tubě pulzoval paprsek zářivě zeleného světla frekvencí stejnou jako má lidské srdce. Naklonili jsme se až k tubě. Stále v nás panovalo vzrušení, když jsem si všiml jak se mojí milované otvírají třesoucí se rty.

"Tak tohle je čas, Martine?", usmál jsem se.

"Nezbývá nic jiného než to ověřit. Ale ano, tohle je semínko které zasadil prvopočátek před velkým třeskem."

"Nenechal jsem nic náhodě a prověřil celý proces snad stokrát." "Vždy jsem dosáhl stejného výsledku. Celou tu dobu to máme všichni před sebou a nikdo si toho nevšimnul."

Nesnažil jsem se ji vtáhnout do všech zákoutí, protože jsem dobře věděl jak by se to mohlo v budoucnosti vymstít. Odteď se právem můžu považovat za nejhledanějšího člověka na celé planetě.

"Kdy to pustíš do světa? A nemusíme se teď bát? Nebudou nás chtít zabít?" začala padat jedna otázka za druhou. Sám jsem si podobně naháněl hrůzu ještě před celým výzkumem. Teď už ale nebylo možné couvnout. Lidstvo by došlo ke svému zániku i přes to, že mělo potenciál změnit svou existenci samu.

"Helenko, to nejhorší co by nás dva potkalo je smrt. A já se teď můžu pokusit smrt změnit. Nemusíš se bát." utěšoval jsem ji a podporoval i svou odvahu.

Ještě té noci jsem zavolal řediteli našeho ústavu aby na ráno svolal naléhavou tiskovou konferenci.

 

Den druhý

"Svolal jsem všechny své kolegy, abych Vám předložil výsledek objevu který jsem zaznamenal terpve včerejší ráno."

Celá místnost byla obležená fotoaparáty a technikou pro přenos obrazu po celém světě. Třímal jsem ze zvyku uzel na kapesníku v kapse. Druhou rukou jsem si rozkrýval karty s připraveným proslovem narychlo sesmoleným nad ránem. Co pět minut jsem ale v hlavě měnil obsah toho sdělení.

"Dámy a pánové. Chtěl bych Vás ujistit, že Vaše zmařená rána budou vynahrazena konstatováním které se Vám teď budu snažit přednést.", polknul jsem na sucho. Chvíli trvalo se dostat do tempa, ale po několika minutách vysvětlování se dostalo na konstování celé věci.

"Doposud jsme nebyli schopni překročit rychlost světla. Jakékoli pokusy skončily nezdarem a i nejmenší částice dosahovaly obrovské hmotnosti a celý systém zkolaboval. Ta chyba dámy a pánové, spočívala v oddělení energie jako nositele informace a hmotného světa, který obklopuje nás všechny.", nachvíli jsem nechal tato slova odeznít po místnosti.

"Proto nebylo možné přenášet informaci a hmotu najednou! Až doteď." Vytáhnul jsem z náprsní kapsy vakuovou tubu se zářivým světlem. Bylo slyšet užasnutí.

"Informace je samostanou částí, která se vyskytuje i v nadčasové rychlosti. Tedy je v daném místě dřív než hmota sama. Jinak řečeno přátelé, pokud bychom dokázali ovládat informaci jako energii bez hmoty, pak máme před sebou možnost ovládat i hmotu samu. Hmota je totiž na této informaci závislá. To, že se někde urodí jablko na stromě ví energie ještě dřív než k tomu fyzicky dojde. Věci dějicí se kolem nás jsou zpomaleny rychlostí přenosu informací mezi částicemi hmoty a proto se dějí v posloupnosti."

"Můj objev zachytil tuto energii do vakuové kapsle!". "Před sebou nyní máme možnost postavit si hmotu dle svého uvážení! Máme možnost se podívat kamkoli budeme v celém vesmíru chtít! Máme možnost vrátit životy našich blízkých..."

"Jsme Bohové!"... Podíval jsem se kolem sebe a viděl v očích tužby každého z nich. Intuice ve mě probudila pocit strachu z nepochopení toho co jsem se pokoušel světu nabídnout. Schoval jsem tubu zpátky do naprsní kapsy.

Ve stejný moment nastal v místnosti totální chaos. Lidé se po mě drali, rozpárali mi sako a kopali mne po celém těle. Poslední vzpomínka patřila mé lásce Heleně.

Probudil jsem se připoutaný k lehátku. Místnost připomínala operační sál. Nad světlo namířené na můj obličej se sklonila hlava čehosi podobného lidské tváři. Nahnulo se to ke mě a já viděl všechny obrysy jeho tváře.

"Kdo jste? A a aa co se mnou chcete dělat?" sýpal jsem přes přitažený pásek na mém krku.

Chvíli si mě to prohlíželo, načež se tomu vydula malá boule v oblasti krku stejně jako lidský ohryzek při řeči.

"Skoro dokonalé! Ještě to ale upravíme..." . To byla slova která jsem já zaznamenal do svého podvědomí než jsem nadobro zavřel oči.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---