Kapitola první                                                                                                                                                                                                                                                 

Stála před zrcadlem. Její tmavé vlasy jí spadaly až k ramenům a velké modré oči vyděšeně koukaly na odraz v zrcadle. Byla nenamalovaná, rozcuchaná, a naštvaná na celý svět. Ale pořád to byla ona. Dvacetitříletá  Natálie znuděná svým vlastním životem.  Dívala se na odraz v zrcadle a přemýšlela. Přemýšlela mockrát a v poslední době až nějak moc často. Dlouhé vlasy jí neseděly a ona sama se v nich necítila. „Ano, ostříhám se!“ blesko jí hlavou a už vytáčela číslo své kadeřnice. „Dobrý den, tady Camfrlíková. Máte dneska čas?“ Dobrej, ano mám. Kolem čtvrté by vám to vyhovovalo? ... Dobře tak přijďte. Nashle.“ Natálie položila telefon na stolek vedle zrcadla a znovu se na sebe podívala. Zkusila si vlasy stáhnout rukou, ale pořád neposlušně slétávaly do očí. Zakrývali jí její hezkou tvář.

  Hodiny na kostele odbíjely devátou hodinu ranní, když Natálie vcházela na jehlových podpatkách do budovy banky.  Její kolegyně se na ní usmála a Natálie jí věnovala letmý úsměv. Sešla strmé schody do suterénu banky, aby si odložila kabát a kabelku. Usedla ke svému stolu a nepřítomně se dívala do monitoru počítače. „Jaké jsi měla ráno?“ zeptala se jí její kolegyně Edita. Edita byla pěkná mladá žena přibližně o rok dva starší než Natálie. Zaučovala Natálii loni, když do banky na místo úřednice nastoupila. Natálii se líbila. „Strašné, jako každé ráno, pokud není víkend. Ale aspoň jsem se objednala k holičce, ty vlasy mě už pěkně štvou.“  Do místnosti právě vešel klient, který si to rovným klidným krokem mířil k Natálii. „Dobrý den. S čím Vám mohu pomoci?“ řekla vlídným hlasem a chystala si mezitím všechny podklady k tomu, aby novému klientovi zřídila účet. Přesně tohle bylo náplní její celodenní práce. Nebavilo jí to, ale vydělávala tak peníze. K tématu o kterém mluvila s Editou, se nevrátili ani na obědě. Natálie si všimla až teď po roce společného soužití v jedné kanceláři jak má Edita pěkné oči. Byly plné a přitom prázdné. Chyběla v nich jiskra ze života. „Edi, co se děje? Od rána jsi nějaká divná, smutná.“ ptala se jí a doufala, že otázku nevyslovila ve špatnou chvíli. „Ale nic Naty. Jen menší starosti kolem rodiny.“ mlžila Edita. Oběd dojedly bez dalšího povídaní a Natálie nevěděla, co i o tom má myslet. Tušila, že Edita před ní něco tají a chtěla přijít na to co.

  Do konce pracovní doby zbývalo půl hodiny a znovu se u Natáliínýho stolu objevil muž, který si přišel založit účet už ráno. „Dobrý den, pane….“ Nemohla si vzpomenout na jeho přijmení. „Pan Kocián.“ připomněl jí muž své jméno a zkoumavě si jí prohlížel. „Pane Kociáne, co si přejete?“ „Rád bych vás pozval na kafe. Pokud teda smím a přítel vám to dovolí.“ Je troufalý, pomyslela si. „Pane Kociáne, ráda bych s vámi šla na kafe, ale dneska mi to nevychází. Jsem objednaná u kadeřnice, nezlobte se.“ „Nezlobím se. Co třeba zítra?“ nedal se odbýt. „Plány na zítřek ještě nemám, ozvu se vám. Můžete mi tu nechat váš kontakt?“ Muž jí podal svou vizitku a rázným krokem odešel z místnosti. Natálie vizitku schovala do diáře, ale předem věděla, že se neozve. Neměla nejmenší chuť zajít s ním na kafe. „Naty ten po tobě jel jako blázen.“ usmála  se  Edita. „Edi, co tě to napadlo? Jen mě chtěl pozvat na kafe. To nemusí hned znamenat, že se mu líbím.“  Nelíbil se jí a ani jí nepřitahoval, ale to nesměla Editě říct. Bála se, že tak mezi nimi zničí vše a to chtěla ze všeho nejméně. „Edi, já už letím, musím k té holičce. Nechceš se večer sejít u sklenky a povykládat si? Tady na to není čas a ani správná atmosféra.“ „Ale jasně že půjdu a ráda. V osm u Lilie? Víš kde to je?“ „Ano vím. Je to můj oblíbený podnik. Budu tam a už teď se těším.“ řekla a přitom na ní spiklenecky mrkla.

  Ke kadeřnici došla pár minutek před čtvrtou. Sedla si do malé čekárny a listovala časopisem s účesy. Na jedné stránce se zastavila. Ten účes se jí líbil. Na krátko ostříhané vlasy kdy ofina spadá kolem ucha dolů. Vzadu rebelský rozcuch. Ta žena na fotce se jí líbila, přitahovala jí, ale věděla, že je to jen modelka. Časopis nechala otevřený na té stránce s účesem a společně s ním vcházela do chladné místnosti. „Dobrý den slečno. Tak co s tím uděláme?“ kadeřnice byla milejší než ráno v telefoně. „Tohle!“ ukázala Natálie na fotku. „To snad ne. Tohle vám neudělám. Máte krásné zdravé vlasy, byla by jich strašná škoda. Nechcete si to ještě rozmyslet?“ snažila se jí to kadeřnice rozmluvit, ale Natálie byla přesvědčená. „Já chci tenhle účes. Já vám zaplatím za váš výkon a vy mi uděláte tohle.“ „No dobře, ale dělám to velice nerada. Posaďte se sem.“ Natálie jí poslechla jako pejsek, který poslouchá svého pána. Ucítila vůni kokosového šampónu. V zrcadle viděla, jak jí kadeřnice stříhá její krásné dlouhé vlasy a jí z očí začaly téct slzy. Dlouhé vlasy si pěstovala už od gymplu a teď najednou padaly na studenou zem kadeřnického salónu. Slzu hned setřela z očí a ponořila se do toku svých myšlenek. Co na to řekne Edita? „Hotovo, slečno. Můžete se podívat do zrcadla.“ přerušila kadeřnice její přemýšlení. V zrcadle se objevila jiná žena. Vůbec jí nepoznávala, ale líbila se jí. Byla to změna a ne malá. „Ale co, změna je život.“ řekla spíše kadeřnicí než sama sobě. Ta jí ochotně ukázala jak s vlasy pracovat aby vzadu udělala přesně rebelský rozcuch jako byl na fotce. Natálie zaplatila, ještě jednou poděkovala a odešla. Bylo šest hodin a ona měla ještě dvě hodiny čas, než půjde na schůzku s Editou. Vedle kadeřnictví byla ještě jedna budova, kde sídlila manikůra. A proč ne, pomyslela si a už otevírala dveře do budovy. Zaklepala na dveře s číslem 101 a otevřela dveře. Uviděla mladou ženu, která znuděně listovala časopisem. „Dobrý den. Co pro vás můžu udělat?“ „Dobrý den, chtěla bych gelové nehty.“ „Dobře tak se posaďte a pustíme se do práce.“ Natálie si sundala kabát a sedla si na otáčivou židli. Manikérka byla hbitá a za hodinu neměla co dělat. Nehty byly jemné, lehká francouzská manikúra Natálii slušela. Poděkovala a spěchala se domů obléct. Vzala si na sebe černé kalhoty, halenku s větším výstřihem a boty opět na podpatku. Své už tak černé dlouhé řasy přetáhla maskarou a na rty nanesla jen lesk v průzračné barvě. Líbilo se jí nahé líčení a skoro jinak se nemalovala.

  „Ahoj Edito.“ Pozdravila svou kamarádku a kolegyni v jednom. „Jé Natálie, já tě málem nepoznala. Ten účes ti vážně moc sluší. A máš nehty. Z tebe je ale kočka. Nevypadáš už tak jak v kanceláři, jako šedá zamlklá myška.“ Edita si jí prohlížela jinak než v kanceláři. „Děkuji, Edito. Potřebovala jsem změnu jako sůl a tohle se mi líbilo.“ Ke stolu přišel mladý číšník. Obě slečny si objednaly sklenku vína a začali si povídat. Natálie se až moc urputně snažila, aby se nepřeřekla o své sexuální orientaci Editě a naopak Edita se snažila, aby její kolegyně nepoznala na ní, že jí něco trápí. Probraly snad všechna možná i nemožná témata. Bavili se o všem a Natálie si musela přiznat, že jí je se s Editou dobře. Najednou dostala strašnou chuť jí políbit. „Naty, co je?“ vytrhla jí Edita ze svých myšlenek. „Ale nic, jen jsem se zamyslela.“ Tohle už se nesmí opakovat, slíbila si Natálie, i když věděla, že bude těžké se ovládnout a opět nepropadnout myšlenkám a tajným snům.