Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 452 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

V obavách o svůj život opustil auto před čtyřmi „snědými“ hochy
datum / id08.11.2012 / 418607Vytisknout |
autorkudlankaW
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
témaKaždodenní
zobrazeno655x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog

Už mnohokrát jsem vám psal o neuvěřitelných historkách obchodního cestujícího, který je současně mým dlouholetým známým. Dnes vás zasvětím do zapeklitých situací, do nichž se před pár lety dostal. Vše začalo tak, že byl díky okolnostem nucen pracovně odcestovat na opačný konec republiky, jmenovitě do Mariánských Lázní.

V obavách o svůj život opustil auto před čtyřmi „snědými“ hochy

Jeho velmi dlouhá pouť začala v lednu 2004 okolo poledne na rovinách pod vrcholky Jeseníků, proťala Olomouc, kde naložil kongresový skládací stůl a pokračoval přes Brno, Prahu. Celou náročnou cestu absolvoval ve starší Felicií s nejslabším možným benzínovým motorem a mapou na klíně. Před dvaadvacátou hodinou, telefonoval provozní vedoucí čtyřhvězdičkového Hotelu Monty, zda je obchodník v pořádku a kde se nachází. V okamžiku telefonátu se ocital asi 30 km před cílem své strastiplné cesty. Nakonec se roztřesený zimou i jízdou ve stařičké Felicií okolo třiadvacáté hodiny objevil na recepci luxusního Hotelu Monty.

Hladový, osvěžený pouze koupelí, ulehl o půlnoci do nádherných nadýchaných lůžkovin útulného pokoje. Ráno vstal, vplul do jídelny, kde byly snad dva autobusy rozšafných německých důchodců, kteří neskutečně hlučeli. Tiše, nepozorovaně zmizel u nejmenšího stolku vedle dveří, krčil se za listy ranního tisku a hladově hltal křupavé rohlíky s džemem. Přál si, aby penzisté ze zahraničí mávnutím proutku „zmizeli“ a zanechali mu své pokrmy na stolech. Dychtivě zaléval skromný pokrm alespoň větším množstvím kávy.

V devět hodin začal obchodníkova prezentace kongresových židlí a rautového stolů před pětičlennou komisí. Zhruba v deset hodin naložil vzorky do zkorodované Felície a těšil se na svůj návrat domů, který odhadl tak na osmnáctou hodinu.

Hbitě nastartoval auto a vyrazil z Mariánských Lázní. Na samém okraji Prahy ze směru od Plzně, se jako znamením osudu přesně ve dvanáct hodin začalo s vozem dít něco zvláštního. Po oznámení časového znamení zhasly veškeré ukazatele, celá přístrojová deska a vůz zastavil. Při pokusu o opakovaný start motor naskočil, ale jízda se konala v délce pouhých padesáti metrů a konec.

Známý byl zoufalý, nevěděl, co má dělat. U sebe měl necelých 900,- Kč a taky tu malou plastovou kartičku od pošty s možností výběru 1000,- Kč za týden. Ze starého mobilního přístroje s roztřesenou rukou volal na firmu, kde mu řekli, že má volat „anděly“. Auto zcela vychladlo, začal padat mrznoucí déšť, mráz byl všudypřítomný. Přemohl svou nejistotu a volal „anděly“.  Na druhém konci se lámanou češtinou ozval nějaký ruský státní příslušník a hned mu tykal: „ řekni mi co ti to auto dělajet? Čto dělajet? Známý je teoretik, nepoužitelný v reálném životě a po několikerém pokusu o navázání spojení, byl cizinec na dispečinku nucen telefon předat kolegovi.

Ovšem to bylo co do úrovně komunikace ještě horší. Dispečer spustil: „ hele Ferdo, kde seš? Hm, a co ti ten auťák jako tento – dělá? Jo, no já to vidím celkem jasně, to je altík hele!“ Známý se zeptal: „prosím? Co je altík?“ Dispečer kontroval: „no je to alternátor, tak si připrav vosumnáct stovek a my dojedem“. Obchodník zoufale zařval: „já ty peníze nemám, vy jste andělé, musíte mi přece pomoci zdarma!“

„No jó, práci máš zadarmo, ale ne materiál. Až budeš mít peníze pohromadě, zase zavolej, jo?“

Jakmile známý dokončil hovor, za jeho odstavenou Felicií (asi tak deset metrů za ní), zastavil starý bílý mercedes plný snědých hochů. Urychleně zamkl klíčkem Felicii a utíkal směrem k nákupnímu centru. Vybral z bankomatu povolenou tisícikorunu a pod proudy mrznoucího deště se vracel k autu. Naštěstí felicie tam ještě byla, mercedes už nikoli. Starostlivě obešel auto, zda něco nechybí a zavolal na pomoc „anděly.“

Dispečer opět z patra: „ hele Ferdo, fakt s tím auťákem stojíš na blbym místě, musíme vobjet půl Prahy, budeme u tebe za čtyřicet minut jo?“ Mechanici vyměnili alternátor, vzali si 1800 Kč a odjeli. Známý se dal autem do pohybu ve 14 hodin. U sebe měl jednu cereální tyčinku, půl litru vody a 80 Kč.

Aby toho nebylo málo, u Větrného Jeníkova byla obrovská několikakilometrová kolona. Leden, mrznoucí déšť, auta jedoucí krokem ve třech pruzích na dálnici. Šílená situace byla ještě „vylepšená tím, že se chtělo známému na toaletu ovšem v situaci, kdy byl nalepený na středové svodidlo v koloně a dva pruhy vedle něj zabíraly kamiony. Po zhruba hodinové jízdě měl možnost místo jedničky zařadit dvojku, hnala jej touha po urychleném vykonání potřeby – málem však na zmrzlé vozovce naboural auto před ním.

Člověk míní a počasí i okolnosti mění. Nakonec známý dorazil domů před půlnocí, třesoucí se hladem, zimou, pod tíhou hrůzných zážitků. Mimochodem. Ve výběrovém řízení na dodávku kongresových stolů a židlí za cca 1 milión Kč skončil čestně druhý!




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor