Andromeda

***

Hvězdné nebe nade mnou…

 

Teď počátkem podzimu je konečně dosti tmy, aby si člověk mohl důkladně prohlédnout hvězdy. Za výjimečného letošního počasí, kdy ani mráček celou noc nezastíní oblohu a venku je teplo, je romancí někde na kopcích, na lukách nebo v polích, kde neruší osvětlení, dívat se v úžasu vzhůru a propadat se pokorně do své lidské nicoty. 

Nemám vlastní hvězdárničku a slušný hvězdářský dalekohled, jako můj známý pan Menzel v podhůří, jen varioobjektiv mezi sedmi a dvacetičtyřnásobným zvětšením. Na uchvacující zážitky to docela stačí. Vždyť velký zážitek z hvězdného nebe průzračné venkovské noci poskytne i pouhé oko bez berliček optiky. I úžasná mlhovina v souhvězdí Andromedy je v té průzračností k vidění prostým okem. A nejde jen o ni. Mléčná dráha je  už kolem hodiny dvaadvacáté v zenitu oblohy a myriády hvězd v okolí Labutě, Lyry, Persea a dalších cirkumpolárních souhvězdí, vyvolávají závrať z tajemství, která jsou naším věčným údělem.

Na severní straně v blízkosti Polárky stíní mi mou přírodní horskou observatoř obrovské smrky, modříny a jedle z první poloviny devatenáctého století. V těch místech hvězdné oblohy však  ani pro amatérského  pozorovatele nic výjimečně pozoruhodného není. Naopak, ty úctyhodné živé „bytosti“, které se tu ve skalách rvou s živly, umocňují vzrušení a meditace nad  heroismem prostších forem života i nad lidskou titěrností.

V konfrontacích s hvězdným nebem nad hlavou, které (dle jeho slavného výroku) uváděly v úžas už německého filozofa Kanta, má člověk rovněž příležitost uvědomit si hlouběji své existenciální určenosti, zafilozofovat si nad svým údělem, nad  životem, který  tak zbytečně vyčerpává v nicotách všech podob a bere mu tím i tu trochu  smysluplnosti, jíž ho mohou naplnit mravní zákony a z nich vzešlá důstojnost a láska.

 Bylo-li by na mně, sundal bych světelný příkrov nad lidskými hlavami v  osadách, aby  každonočně pod hvězdami při vědomí svých  mikroplanetárních rozměrů lidé hledali a nacházeli své bytí jako úžasný zázrak, k němuž skrze vesmír, sluneční soustavu a tuto planetu souhrou nevysvětlitelných náhod došlo. Naučili by se opět skromnosti a pokoře naších přírodních předků.

Jak plyne noc, přicházejí v tomto počínajícím podzimu z východu na  nebe další úžasná a dramatická  souhvězdí. Orion se svými zářivými barevnými hvězdami i mlhovinami v pase, Blíženci, oba nebeští psi, Býk, Plejády - tajemné hvězdokupy, vzdalující se od nás obrovskou rychlostí do miliardových dálek světelných let - a všechny další hvězdy, které jitřily fantazii už našich dávných předků do dramatických mýtů. Vycházím se potěšit tím úžasným divadlem  hluboko po půlnoci i nad  ránem.

Vskutku, u nočních setkání s oblohou nejde ani zdaleka jen o tu podívanou, ale o zamyšlení nad životem, nad účastenstvím v magických dějích, jejichž aktéry jsme se stali bez vlastního rozhodnutí.

 Musím tu ale zmínit jednu okolnost, kterou si uvědomuje v nočních konfrontacích s hvězdným nekonečnem málokterý člověk.  Jakkoli je každý z nás jen zcela nicotnou částečkou v dramatických představeních běsnící hmoty, je jí v obrovském divadle světa, jehož je účasten, rovnocenným partnerem. Neboť ten svět, jemuž konce není, je a může být jen proto, že je člověk. Zničte lidstvo a nebude svět, protože nebude nikoho, kdo by jej, vyděliv se z něj, vnímal a vyslovoval, kdo by jej interpretoval  z odstupu, odjinud, svými smysly a rozumem. Všechno, co je, a nemusíme mít na mysli zrovna jen velkolepý hvězdný vesmír, možná je, ale jistotu máme jen v tom, že vše, co je, tak jak to je, je naším dílem a nemůže býti jinak.

Začali jsme poezii  nočního podzimního nebe a skončili na okraji filozofie u jejího dnes osiřelého a jediné smysluplného oboru gnozeologie – učení o poznání. Rozhodně to není ztrátou času. I trocha přemítání tohoto typu je profylaxí  žravému životnímu názoru a stylu, který zakrátko zničí zeměkouli a s ní člověka a s ním i svět, neboť nebude nikoho, kdo by jej vnímal a usoudil.

 

Před několika léty jsem se rozjařen vracel hvězdnou nocí domů. Byla z toho rozverná básnička. Nenašlo se pro ni místo v mé letos vyšlé sbírce, kterou  na svých stránkách nabízím vaší pozornosti. V souvislosti s tímto povídáním jsem ji vzal na milost

 

 

 

Andromeda

 

po půlnoci se vrací domů

dílem vstoje, dílem vsedě

pod majestátem Orionu

pozvedá oči k Andromedě

 

hrdobec pouhý, stvořen z hlíny

sám stínem, který vnímá stíny

a světla, i ta z vesmíru

v svém malém světě na míru

 

vestoje,vleže,vkleče,vsedě

zasněně mžourá k Andromedě

 

na šíjí starověké krásky

je hebce mlžný drahokam

snad slza, nebo kapka rosy

snad vzácná kamej, co se nosí

 

záleží na tom, kdo jak vnímá

co pro básníka poezie

pro astronoma  mlhovina.

 

raději se však  dívat k zemi

než s hlavou plnou  nekonečna

třísnit si boty kalužemi

 

a bráti lekce z nicoty.

já věřím v lásku,  co je věčná.

a moje láska, to jsi ty

(2002;2012)

---