Gamma

Pod hromadou prádla zívá přeplněná tlama koše, hruď
naplněná zápachem každodenní špíny.
Tam se svíjí srdce zmuchlané sukně, náš
první společný večer.

Výbojky vybíjely hvězdy, žluté
hvězdy za ostnatým drátem
z komínů
a z antén.

Za domem řetězy vlaků,
neustále identické dunění.
Řetězy kolem rukou i nohou,
celá cela zřetězená do pochybné nepohybnosti.

Za dvě hodiny zas ráno,
jedovatě ledová podlaha,
vidina fronty na jedinou sprchu ve městě,
potom kafe a půldny rodin, které
se nechtějí rozejít ani při další genocidě hvězd.

Ne, to nebyla neděle, jenom další den.

Beze jména, bez děje.