Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

KINO ŽIVOT

27. 11. 2012
14
23
1855
Autor
NaNov2

 

Bylo mi asi sedm let a už jsem chvíli chodila do školy. Takže nastal čas, abych i do kina chodila sama. Maminka mě tam přivedla, koupila mi vstupenku a posadila mě na správné místo, protože zase tak velká, abych to nepopletla, jsem ještě nebyla. Dodnes nevím, jestli na mě čekala celou dobu někde poblíž, ale vždy stávala venku před kinem, když promítání skončilo, aby si mě odvedla domů a po cestě vyslechla mé překotné líčení shlédnutého. Dnes už vím, že mi tím dala velký dárek… do kina, do divadla, na koncert či na výstavu umím chodit sama a společnost k tomu nutně nepotřebuji. Nějak jsem pochopila, že v doprovodu či bez něj, stejně jdu vnímat sama za sebe.

Nikde ale člověk není sám, byť i sám přišel. Diváků bývá plno a jsou různí. Šustí pytlíky, křoupají popcorn, šuškají si a nebo jen tiše sedí a listují v programu. Někteří dávají najevo emoce a jiní zůstávají za maskou nedotčenosti. A velmi výjimečně přijdou i takoví, kteří pomalu čtou. Titulky pochopitelně.
Bylo to už dávno, když se v našich kinech rozběhl film Čelisti. Není to můj šálek kávy a dnes bych si jej v programu nevybrala. Tehdy to byla „bomba“, věc nevídaná, a já byla ve věku, kdy jsem hltala všechno. A protože jsem taková nebyla sama, praskalo kino ve švech. Řadu přede mnou obsadila rómská menšina. Proti menšinám nic nemám, neb znám dost příslušníků „většin“, kteří často nadělají horší paseku. Takže jsem se v klidu usadila a do kapsy si vysypala bonbóny, abych nešustila sáčkem, až film začne. Moje obavy, že bych tímto počínáním mohla rušit ostatní diváky, se záhy ukázaly zhola zbytečné. Stěží bych tím přehlušila hlasitý přednes titulků. Uprostřed velké rómské rodiny se totiž usadil mladík, který svým blízkým předčítal. Řada před námi tedy byla o titulek pozadu. Film tím získal neotřelý, další rozměr… ozvěnu. Zasmálo se celé kino… zasmála se jedna řada diváků. Celé kino oněmělo… do ticha upadla jedna řada. Sám Steven Spielberg byl měl z téhle mírně hororové nadstavby radost.
A mělo být hůř! To když se zcela nečekaně zjevila na plátně žraločí hlava. Lekli jsme se všichni. Řada přede mnou, nejspíš v důsledku menší opožděnosti v ději, se lekla víc, a všichni prudce ucukli dozadu. Celá soustava dřevěných spojených lavic neodolala jejich instinktivnímu prudkému pohybu… a převrátila se. Tak jsme rázem každý měli jednoho rómského spoluobčana v klíně. To už by se i Alfred Hitchcock tetelil blahem.
Na svůj klín jsem ale háklivá a trvám si na právu rozhodovat, kdo mi v něm bude ležet. Stejného názoru zřejmě byli i moji spolusedící. A protože jsme v té době měli určité „hejrupáctví“ v krvi, stačil jeden pokyn staršího pána na kraji řady.
„Raz, dva, tři, teď!“ zakřičel…. všichni jsme zabrali a vrátili vyvrácenou lavici i s jejím obsahem do původní polohy.
Rómský čtenář  dál bez patrného přerušení deklamoval svým příbuzným titulky, a mladá slečna po mé pravici po zbytek filmu drmolila něco o tom, že určitě bude mít blechy, neb má chutnou krev a ty mrchy na ní lezou. Přišlo mi to veselé ve chvíli, kdy nelítostný žralok zaplavoval krví z roztrhaných lidských těl celé plátno. A tak mi diváci nakonec z Čelistí udělali docela slušnou komedii.

Život šel… a já chodila do kina. Někdy se jen bavit, někdy třeba i něco pochopit. Po Bondarčukově Waterloo jsem byla přesvědčená, že už větší šílenství válečných jatek nikdy neuvidím. Ale přišla Okupace ve 26 obrazech a já, ač už velká, jsem se držela za ruku mého tatínka.
Před očima se mi odvíjela další a další filmová představení a postupně jsem začínala držet za ruku své děti, abych ji vzápětí pouštěla. Protože rostly a ruku mámy přestávaly potřebovat. A já myslela, že už se nikdy s nikým takhle držet nebudu.
Ale není film jako film. Když se objevil jeden, jehož autorem je člověk, kterého znám od dětství, chtěla jsem ho vidět. Tušila jsem, že z něj budu cítit nádherně tajemnou, jemně pochmurnou krásu mého kraje. Kraje, který pokládám za svůj domov, byť v něm už nežiji, ale stále po něm teskním. A tak jsem se vydala do kina… se svým milým. Když se mi začaly do vlhka rozpíjet oči, vzal mě poprvé veřejně za ruku. Přidal mi tím k dílu něco navíc. Pocit, že jsem svá milovaná místa neztratila, nosím je v sobě, ale mohu bez nich žít. Život přece není o místech ale o lidech. A protože mou ruku ponechal ve své, i když jsme vyšli z kina, odnesla jsem si ten pocit navždy s sebou. A ústřední melodie filmu, kdykoli ji zaslechnu, mi bude bolestivě znít i tímto poznáním.
Poznáním, že život je největším filmovým dílem, jehož režisérem jsme sice každý sám… ale do konečného obrazu v naší duši ho dotvářejí diváci, kteří s námi sedí v jedné řadě.

 

 

 


23 názorů

VH64
02. 02. 2013
Dát tip

Jen si člověk zvykne na jednu, druhou, třetí NaNov, je tu další! Kolik se vás holek pod tím nickem skrývá?

Kinové vzpomínky, hned se taky hrnou...- jak jsme obíhali vesnici, aby bylo dost diváků-dětí na promítání-jak se celé kino smálo při povinné školní konzumaci sovětského válečného filmu- jak jsme chodili na Strahově do BioSúzu na filmy čerstvě vyjmuté z trezorů, co se ještě nesměly promítat normálně, ale do studentského kina pod tribunami je už někdo uměl dodat- jak jsem seděl v Dillí v indickém kině a divil se, kdy se smějí Indové a vůbec jak reagují jinak než já


NaNov2
03. 12. 2012
Dát tip

Diana: Děkuji, že jsi přišla počíst, i za laskavý komentář :o)


Diana
03. 12. 2012
Dát tip

Moc pěkně a působivě napsáno. A moudře. ***


NaNov2
29. 11. 2012
Dát tip

Zordon: Tak tomu bych rozuměla... to s tebou byl v kině nejspíš můj syn :o))

(Někdy ho podezírám, že některé jejich věci snad zná nazpaměť)

Dky za zastavení :o)


Zordon
29. 11. 2012
Dát tip

*já zažil v kině jev opačný tvé romské ozvěně a sice na filmech od skupiny Monty Python se vždy půlka kina smála tesně před pointou, protože už byla na filmu poněkolikáté.


NaNov2
28. 11. 2012
Dát tip

Juno: Díky za úsměv :o)


NaNov2
28. 11. 2012
Dát tip

Potomku, moc ráda tě vidím ... děkuji, že ses zastavil... poprvé, podruhé, posté... vždy jsi vítán :o)


NaNov2
28. 11. 2012
Dát tip

Alegna: Hvězdičky a úsměv od tebe moc těší, díky! :o))


NaNov2
28. 11. 2012
Dát tip

R.L.: Děkuji :o))


NaNov2
28. 11. 2012
Dát tip

Štírka: Děkuji, jsem moc ráda, že se ke mně vracíš. Jen to "příště" nějak nemůžu slíbit... jak něco dopíšu, tak si vždycky říkám, že už je to to poslední, že už jsem asi řekla všechno, co jsem chtěla. Tak nevím :o)

 


NaNov2
28. 11. 2012
Dát tip

K.Z.: Květoňku, děkuji za skvělý komentář! :o)) Připomenulo mi to jednu mou "kinopříhodu" - kdysi (to je dávno, protože to jsem byla na gymplu) jsem chodila do filmového klubu. Jen Bůh ví, odkud a jak ty filmy organizátoři tahali... a tak se stalo, že vybrali jeden bez titulků i bez dabingu... a to byl zážitek! Ke stolečku posadili pána (protože půl kina neumělo anglicky vůbec a druhá půlka blbě), dali mu do ruky mikrofón, a ten človíček nám to celé tlumočil. Neskutečný výkon, tím spíš, že to přivezli snad půl hodiny před promítáním, takže neměl ani šanci to aspoň jednou dopředu vidět. Asi si ho budu do smrti pamatovat... seděl, mluvil, pil kafe a hulil jednu za druhou. Kam na ty dvě hodiny zavřeli toho hasiče, co občas po kině courával a dohlížel na protipožární zabezpečení, to nevím :o))


Alegna
28. 11. 2012
Dát tip

jedním dechem *****

nejsem sto, cokoli dodat :)


Štírka
28. 11. 2012
Dát tip

Nadi, děkuji za krásné ranní počtení.... co krásné : předávající jisté pocity, něžné, jemné, zábavné - vtahující do děje, ať již je to děj napínavý, či docela "obyč".... Prostě : moc ráda Tě čtu.... Budu se těšit na příště:-)


Ach, kde jsou ty časy, kdy se v biografech ještě neprodávaly biopotraviny (Cocacola a popcorn) a divák si musel nosit štolverky z domu, kdy pianista, ozvučující němou produkci, kouřil při hře doutník a pasivní kuřáctvo v sále neprotestovalo, kdy promítač točil klikou zprvu křepce, ke konci však zemdlen tak, že Vinnettou ani nemohl vyskočit na koně. Dnes je všechno jinak. Už ani ta nostalgie není, co bývala kdysi. (-:


NaNov2
28. 11. 2012
Dát tip

srozumeni: Pokud se ti tahle vyprávěnka líbila, udělalo mi to radost, a do světa venku se mi půjde líp... děkuji :o))


srozumeni
28. 11. 2012
Dát tip
Tahle se mi obzvlášť líbí. Nějak to neumím popsat- Jakože v ní není nějaká extra dobrodružná zápletka a přesto se to čte úžasně...******

NaNov2
28. 11. 2012
Dát tip

E.B.: Tak to jsme dvě... taky mám filmy, které "nevymažu", i kdybych chtěla (ale myslím, že nechci, že jsem je vidět měla). Díky :o)


NaNov2
27. 11. 2012
Dát tip

Kočkodan: To jsem ráda...přibližně takové pootevření čelistí je nesmírně slušivé pro jejich nositele a navíc potěší nás kolem. Díky :o)


Chápu závěrečný odstavec a naprosto souhlasím.

Ale mám i podobné zážitky: Čelisti nás vmáčkly do sedadel.

Vetřelec v nesestříhané podobě mi způsobil noční můry.

A film "Pamatuj si své jméno" mám v paměti dodnes.*


Kočkodan
27. 11. 2012
Dát tip

U Celistí se mi pri ctení pootevrely celisti k úsmevu. Priblizne takhle: :-)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru