Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zkažená krev

30. 11. 2012
0
0
620
Autor
Doll

Historický horor z 19. století.

Zkažená krev

 

„Chvějete se, krásná paní, jako vadnoucí květ,“ hleděl jí upřímně do očí, „a šíříte kolem sebe vůni, která opájí, omamuje. Vůni krve …“

                                                                  Jožo Nižnánsky

 

 

 

„Kolik jsi vsadil, zlato?“

„Nech mě být, Lino!“ usadil ji a snažil se odstrčit její nenechavé ruce, které mu bloudily okolo krku. „Najdi si někoho jiného!“

„Dneska mě nemáš rád?“

„Nikdy jsem tě neměl rád. Jsi jako pijavice!“

„Tak se mluví s dámou?“ pokáral ho Franz, ale přitom se povážlivě uculoval.

„Odkdy je tohle nějaká dáma?“ odbyl ho, aniž by na ni pohlédl.

Nepotřeboval vidět její dychtivý obličej pod tlustou vrstvou bílého pudru a červeného prášku přehnaně naneseného na tvářích, jak mu zvědavě nakukuje do karet. Připomínalo mu to rozteklý sníh překrytý zaschlou vrstvou krvavé špíny. Čpěla z ní laciná voňavka.

„Seš namyšlený prase!“ vyprskla jako podrážděná kočka.

„A ty seš co?“

Lina ho ani neuznala hodného odpovědi. Dřív se mu docela líbila, ale její sprostota ho po čase začala nudit, stejně jako všechno ostatní. Přistihl se, že nic na světě mu vůbec nedává smysl. Všechno mu přišlo směšné, včetně jeho současné situace. Setřásl ji ze sebe a ona uraženě poodešla stranou. 

Z jeho místa bylo vidět do velké místnosti, kde se hrála ruleta. Odevšad se ozývala hrubá hudba, místy v ní vybuchl opilecký smích. Na parket se prodralo pár odvážlivců, avšak většina holdovala jen pití a hazardu. Někteří tančili, ale rozhodně ne valčík. Šarlatové šmouhy našpulených rtů v mrtvolně bledých obličejích některých žen pálily jako svůdná ústa surových upírek po krvavém hodokvasu mezi svými poslušnými otroky. Lina se ztratila mezi nimi. Už beztak vyhlíží nějakou novu oběť…

Nestíhal sledovat rychlou hru. Nikomu nebylo vidět do karet. Střelil zkoumavým pohledem po ostatních hráčích, ale nikdo nedal najevo nejmenší stopu pocitu. Jenom brunátný muž s prošedivělou bradkou, který vypadal jako obstarožní důstojník, jeho odhad bezvýrazně opětoval. Vprostřed stolu vychladla dvě napůl obraná kuřata a kdosi opět poručil dolít trpké víno. Prskající svíčky kreslily po hromadě mincí pekelné odlesky…

Ale sebekrásnější klenoty jsou chladní milovníci, žhnoucí zlato spaluje a bledé stříbro vysává, nemá přece vlastního tepla. Sebelepším jídlem se člověk brzo přejí a přemírou vína se dá dokonce otrávit! Všechno se nakonec stejně zkazí a zbude pouhá potrava pro červy…

Po poslední partičce bylo jasné, že vrtkavá štěstěna ho nejspíš nadobro opustila. Výhru přitom tak zoufale potřeboval! V kartách se točily velké peníze a co časem nerozházel sám, to mu sebraly hazardní hry a nebetyčná nuda, kterou dovedl zaplašit jedině chabým vzrušením z nejisté sázky. Nedokázal s tím přestat. Ale dluhy se postupně - avšak neúprosně - kupily jeden na druhý a věřitelé už začínali ztrácet trpělivost. Proto se rozhodl riskovat. Vsadil všechno, co měl.

Prohrál.

Když sledoval, jak vysoké komínky lesklých mincí mizí z jeho strany stolu, vší silou proklínal krutou Fortunu. Obrala ho jako sprostá kapsářka nějakého naivního hňupa, když si neohrabaně natahoval děravé kalhoty přes hůlkovité nohy…

 „Já končím!“ oznámil a rezolutně se zvedl ze židle.

„Vy odcházíte? Vždyť hra se teprve rozjíždí!“ divil se Franz, jeden z jeho nejosvědčenějších kumpánů.

„Bohužel mi nic jiného nezbývá. Prohrál jsem mnohem víc, než jsem původně plánoval vsadit,“ řekl kysele.

„To je smůla. Já jsem myslel, že dostáváte od Dity větší kapesné,“ zalitoval Franz. Druzí karbaníci sici nevěděli, o koho jde, ale domysleli si, že ho má manželka pěkně pod palcem.

„Editu do toho laskavě nezatahujte, té do mých peněz nic není,“ odsekl a ani v nejmenším nemínil prozradit, že žije jenom z jejích tenčících se úspor. „Něco dlužím a musím to splatit. Prostě už nemám co vsadit.“

„To je strašná smůla! Vážně už vám nic nezbylo?“ vyzvídal zazobaný Franz, pro kterého byla pouhopouhá myšlenka nemít nic na utracení holou utopií.

„Vůbec nic. Všechno jste shrábli vy!“

„A nezůstaneš alespoň na skleničku? Já platím,“ nabízel mu přítel chabou cenu útěchy.

„Ani nemám chuť. Tohle víno stejně nestojí za nic. Pro dnešek už končím,“ trval na svém.

 „Já taky,“ řekl zničehonic mladý muž, který seděl mezi ním a odporným povalečem, pod kterým málem praskala přetížená židle.

„A proč?“ zaúpěl zklamný Franz, který obyčejně vydržel hrát tak dlouho, dokud ho odněkud nevyhodili.

„Nebudu dál zkoušet štěstí. Vezmu si svou výhru a to mi zatím stačí,“ odpověděl úlisný mladík. Začal nešikovně shrnoval malou hromádku mincí, až na moment ztratil rovnováhu.

„Promiňte!“ vyštěknul a narazil do tlusťocha, až ho málem shodil na zem. Chlap mu navzdory omluvě jadrně vynadal a odsunul se dál. Jeho číhavé oči a zhýralá ústa mu dodávaly vzezření vraha…

 „Pak si popřejem sbohem, přátelé moji!“ zavyl Franz tklivě začátek jakéhosi populárního opileckého popěvku. Ušlo mu, jak jeho lehce podnapilý kumpán protočil oči v sloup.  

„Sbohem,“ popřáli mu odcházející hráči způsobně. Mladík si nedbale urovnal pomačkaný oděv a vykročil ke dveřím…

„Počkej, panáčku!“ zarazil ho pivní pupek s šeredným výrazem v povislé tváři.

„Co si to dovo –

Ohradil se dotčeně, ale rozzuřený muž ho drapl za rukáv a už triumfálně třímal zlatý prsten, který mu donedávna škrtil masitý prst.

„Co je tohle!?“

Prozrazený zloděj zareagoval prudkou ránou pěstí, která ho zasáhla přímo do obličeje. Okradený muž málem upadl, ale zbrzdila ho hrana stolu, ze které smetl většinu věcí. Sklenice praskaly a pečlivě vyrovnané peníze se rozsypaly všude kolem. Franz, důstojník a zbylý hráč nestihli ani důrazně zaklít. Kapsář chtěl utéct, ale zuřivec byl tentokrát rychlejší. Popadl ho za plášť a surově srazil na zem. Mladík hbitě vyskočil na nohy a v ruce se mu jako trikem varietního kouzelníka zaleskl krátký nůž…

 

Venku byl klid. Pouliční lampy poblikávaly v mrazivé tmě a do vlhkého vzduchu stoupaly štiplavé stružky šedavého dýmu. Rozhodl se vypadnout dřív, než se strhne krvavá rvačka a někdo to odnese mnohem hůř, než jen s rozbitou hubou nebo zlomeným nosem. Napadlo ho, že ten cucák bude muset pořádně zabrat, než se mu podaří vyrvat zbraň z tučného pupku toho hnusného papaláše. Neměl nejmenší chuť si byť jen představit, jak by zubatým otvorem vyprskla ven spousta vnitřností. Musely by se samy vyplazit ve slizkém chumlu jako jedovatí hadi…

Přitáhl si krempu klobouku hlouběji do čela. Prázdné ulice prozařoval slabý svit bledé luny. Mrtvé ticho oživovaly jen vzdálené kroky po hrbolaté dlažbě. Nevšímavě přelétl zrakem po nezřetelné ženské postavě, která mizela daleko před ním a neméně lhostejným pohledem minul i dva podezřele vyhlížející muže, co ruku v ruce kráčeli v protisměru. Okolní svět opakovaně tonul a zase se vynořoval ze zajetí nočních stínů. Všechno pozvolna ztrácí podstatu a proměňuje se v stín či dým…

Došel na malé náměstí, kde uviděl stát osamocenou drožku. Věžní hodiny právě odbíjely půlnoc. Zašátral volnou rukou ve vestě, kde skrýval rezervní váček s penězi. Zbylo mu sotva trošku na zaplacení zpáteční jízdy. Ale nenašel nic. Byl pryč. Znovu začal zuřivě prohledávat každou kapsu, ale výsledek byl stále stejný. Měl chuť křikem proklít toho ulízaného zloděje u karetního stolu. Ten bastard ho obral! Nechtěl se ani v duchu domýšlet, jak musel mít obratné ruce…

Probralo ho hlasité prásknutí bičem. Povoz se dal do pohybu a odjel po pusté silnici. Zdálo se mu, že za zataženým okénkem zachytil rozjařené hlasy nějaké veselé společnosti. Ozvalo se konejšivé zamlaskání a drožka se rozdrkotala ještě rychleji. Sotva jí stihnul uhnout z cesty. Ochladilo se. V nejmenším netušil, jak se odsud dostane pěšky…

Přidal do kroku.

Zdálo se mu, že někdo jde stále za ním. Nedokázal prohlédnout každý temný kout, kde se mohlo vyčkávavě krčit zrádné nebezpečí. Ostražitě s rozhlédl na všechny strany. Jeho oči selhávaly. Odmítal si přiznat, že se ho začíná zmocňovat tupý strach…

Do mysli se mu pomalu vkrádala nesnesitelná nejistota. Vnímal záludný ševel pobíhajících krys kdesi dole v zaneseném kanále. Nešlo neztrácet hlavu. Tušil, že jej cosi sleduje. O pár úderům srdce dál zase zaslechl hrčivý kašel nemocného žebráka, který se zimomřivě krčil u zadních vrat nějakého zavřeného hostince. Zrychlil a nezáměrně zabočil do postraní uličky. Z rozdrolených zdí táhla páchnoucí hniloba. Rozostřeným viděním rozpoznal slepý konec plný kamenité suti…

Odsud se nedá utéct!

Uslyšel za sebou čísi kroky. Nesla se zcela nehybně, jako bezvadně vyvedený obraz. Výrazné lícní kosti, smutné nachové rty a pronikavé oči s mírně pohrdavým pohledem dodávaly bílému obličeji nezvyklý vzhled ryzího dravce. Milosrdná noc snese mnohou líbivou iluzi a každou tvář pokryje veškerým kouzlem dávno ztracených pohádkových království...

 „Nepostrádáte náhodou tohle?“ řekla a natáhla k němu ruku. Ležel v ní pevně utažený míšek na peníze.

„Jak jste k tomu proboha přišla!?“ vyhrknul překvapeně. Vytrhl jí měšec z ruky a mimoděk se zachvěl, když pocítil, jak je ledová. Zatímco on se mohl pochlubil dlouhým teplým pláštěm, ona měla na sobě jenom módní šaty z lehké látky. Namlouval si, že v hranatě vykrojeném živůtku může téměř spatřit slabé obrysy zakřivených kostí pod napjatou pletí.

„Leželo to o vzadu na chodníku. Vůbec bych si toho nevšimla, kdyby tam nesvítila lampa,“ odtušila klidně.

„Proč mi to proboha vracíš?“ ptal se jí v duchu. Místo toho však řekl:

„Velice vám děkuji. Myslel jsem, že mne okradli. Nyní vidím, že na vině je má vlastní nepozornost.“

„Viděla jsem vás, jak zabočujete za roh a napadlo mne, že by to mohlo být vaše. Málem jsem vás ani nedohodila.“

„Mám naspěch. Je pozdě a není bezpečné procházet se sám po takových osamělých místech.“

„Co tady děláš ty!?“

„To mi nemusíte vysvětlovat,“ opáčila s naprostou samozřejmostí.

„Nechtěl jsem vás urazit. Pouze předestírám to, co je pravda,“ odvětil suše a znovu ji zhodnotil zkoumavým pohledem. Její tvrdá krása, tak ryzí a děsivá jako ostří obnaženého meče, úplně postrádala lidské teplo…

Tohle nemohla být žádná holka z ulice. Nevrhala se po penězích, ani se na něj nevěšela jako tolik jiných. Byla až příliš dobře oblečená a elegantní střih šatů svědčil o tom, že nesporně pochází z nějakého vyhlášeného salónu. V jejím jednání byla znát hrdost, jaké je obvykle příznačná pouze pro příslušníky vyšších kruhů…

„Co jsi k sakru zač?“

„Buďte na sebe opatrný. Sbohem,“ loučila se s ním.

Neodpověděl jí. Netušil, jestli to pochopila jako neomalenost. Hlavou mu vířilo tisíc otázek. Otočila se na podpatku a roztočily se kolem ní dlouhé sukně. Hebký cíp dámského oděvu se o něj nechtěně otřel. Zhluboka se nadechl a dráždivá vůně mu pronikla až do morku kostí. V tom těžkém parfému bylo cosi temného, asi jako hustá vůně ohněm sežehnuté země…

„Už se s vámi nikdy neshledám?“

Otřásl se a spěšně vykročil do tmy. Měšec s penězi pečlivě ukryl pod košili. Ohlédl se zpět na ztichlé náměstí, ale jeho dobrá víla už byla dávno pryč. Někdy měl sklony přemýšlet pořád o těch samých věcech, které se staly před dlouhou dobou a nějakým způsobem se mu výrazně zapsaly do paměti. Moc takových nezvyklých zážitků bylo až zoufale vágních, ale již nyní mu bylo jasné, že na tohle absurdní setkání bude vzpomínat ještě dost dlouho. Jako by si do sbírky skleněných kuliček přidal nebroušený diamant. Posléze se mu podařilo chytit volnou drožku a krátce po první hodině ranní zamířil směrem k domovu…

 

***

 

Domov bylo možná až moc luxusní slovo pro to, co se za ním ve skutečnosti skrývalo. Zadlužená domácnost byla už dlouhou dobu úplně bez peněz a paní Edita – která vždy tak zatvrzele lpěla na své úrovni – musela se skřípěním zubů propustit valnou většinu služebnictva, které podle ní určitě všude roznášelo šťavnaté drby o tom, že zámožní lidé teď žijí jako ubožáci!

Situace se zhoršila natolik, že už před časem byla nucena začít rozprodávat cenné kusy zařízení. Z četných míst, kde dříve visely vzácné malby, nyní křičely jen prázdné obrysy zaprášených rámů a mnohá nešťastná starožitnost už se s ní nikdy znovu neshledala. Při vstupu do zpustlého domu ho přivítala stará služka, která už se sotva držela na nohou, ale zase nestála skoro žádné peníze. Už předem si říkal, jaké mu zase věčně nabroušená manželka uchystá výbušné přivítání…

„Kdes byl!?“ vybuchla hned v přijímací místnosti, kde musela nepochybně čekat celou noc, dokud se její rozmařilý muž neuráčí vrátit k domácímu krbu. Byla oblečena v prošívaném županu, který skrýval dlouhý úbor na spaní.

„Proboha! Už je to tady zase!“ zavrčel vztekle, ale bojovná manželka se nemínila dát odbít.

„Ptám se, kdes byl, tak mi alespoň odpověz!“ zaječela a ani si přitom neuvědomila, že jej začala neslušně oslovovat ve stylu ty.

„Já si mohu jít, kam mne napadne. Do toho tobě nic není!“ odsekl a záměrně přitom nepoužil zdvořilého vykání.

„Odkdy mi tykáš, ty špíno!?“ soptila napůl hysterická Edita. Noční čepec se jí svezl z hlavy a rozcuchané vlasy šlehaly jako bič. Na bledých tvářích jí naskákaly šeredné rudé skvrny. „Mluvíš se mnou, jako bych byla jedna z těch tvých laciných děvek!“

„Ty jim nesaháš ani po kotníky! Ty alespoň ví, jak se chovat k muži!“

Edita ze sebe vyrazila jakýsi těžko definovatelný výkřik. Neuvěřitelně nenáviděla holý fakt, že jakožto její zákonný manžel má právo volně disponovat s veškerými jejími penězi a ona s tím nemůže naprosto nic dělat. Tím spíš, že ani při těch nejhorších hádkách na ni choť nikdy nevztáhl ruku, takže neexistoval žádný pádný důvod pro rozvod, který by obstál před přísným soudem. Muž nejspíš považoval rozhovor za ukončený a se znechuceným výrazem zamířil ke schodům.

„Kam si myslíš, že jdeš!?“ zavřískala a sápala se mu po ruce, ale on ji odstrčil tak prudce, až narazila do zdi. Vykřikla bolestí a broušené sklo ve vitríně kus od ní se nehezky rozdrnčelo. Stará služka nepochybně špicovala uši za přivřenými dveřmi, nadšená z toho, že bude zas dlouho o čem mluvit…

„Ty hajzle! Já tě zabiju!!!“

„Už sklapni nebo ti rozbiju hubu!“ křiknul za ní a už stoupal po prošlapaném koberci do prvního patra.

„Vrať se! Ještě jsem s tebou neskončila!“

Přibouchl jí dveře před nosem a slyšel, jak do nich vztekle buší zaťatými pěstmi. Ztemnělá místnost byla – ostatně jako vždy – perfektně uklizená, alespoň v tomto ohledu se zbytku služebnictva nedalo nic vytknout. Oblečený se svalil na nerozestlanou postel. Z čerstvě vypraného oblečení ucítil slabou vůni mýdla. Znaveně se zahleděl na omšelý strop. Spánek nepřicházel…

Probudil se s odpornou pachutí přicházející chudoby v ústech. Edita s ním od té doby skoro nepromluvila. Vypadalo to, že po včerejší bitce všechny ty nekonečné hádky a tvrdé výčitky svědomí snad skutečně nadobro skončily. Pouze mu suše sdělila, že v pátek večer jdou do divadla. Proti tomu nemohl nic namítat, protože to nesporně patřilo k společenskému bontonu vyšší třídy.

Dokonce i vlažní manželé, kteří už si dávno neměli co říct, se museli čas od času objevit ve společnosti, nebo by velice utrpěla jejich reputace. Když se tak zadíval na svou zachmuřenou ženu, mohl jen zbůhdarma hádat, proč se tak křečovitě snaží udržet si i ty nejmenší stopy oprýskaného pozlátka…

Dřív to bývala vyhlášená krasavice s obrovským věnem, které lákalo podlé nápadníky snad ještě víc než její pěkná tvářička. Zde se ale starosti a stávající způsob života už přece poněkud nepěkně odrazí. Navzdory tomu dnes večer vyhlížela neobyčejně půvabně. Tmavé vlasy spoutala ostrými jehlicemi do úpravného uzlu. Labutí šíji zdobila dlouhá šňůra narůžovělých perel, které vrhaly něžné odlesky na tenkou látku jejího hedvábného šálu. Obula si i lesklé střevíce s perleťovými přezkami. Celkový dojem kazila jen okoukaná róba, kterou na ní viděl už nejmíň třikrát.

„Proč jste si oblékla to samé, co posledně?“ ptal se jí rozmrzele, když dorazili k divadlu.

„Protože vy jste se ráčil tak těžce zadlužit, že už mi nezbývají žádné peníze na nezbytné výdaje!“ odsekla popuzeně.

Vzápětí však nasadila přehnaně sladký úsměv, když spatřila několik obzvlášť otravných známých. Neměl nejmenší chuť na žádnou nudnou výměnu pozdravů ani tupý protokol zdvořilostních vět, na které existovala jen jedna správná odpověď.

„Zdravím, přátelé,“ zaburácel otylý Karl v těsném závěsu se svou uštěpačnou ženuškou Klotyldou. „Jak se vám daří?“

„Prostě skvěle, ostatně jako vždy! Váš zájem nás velice těší,“ cukrovala Edita.

„Byl to skutečně výtečný nápad, objednat dohromady jednu lóži!“ trylkovala tupá Klotylda. Kdyby tak věděla, že tento čin podnítil zejména zoufalý nedostatek peněz…

„Byl to přece váš nápad, jít na představení společně,“ opáčila Dita lstivě a její přítelkyně vybuchla v pronikavě pištivý smích, ze kterého mu div nepraskly obě uši. Opět na vlastní kůži pocítil, proč zrovna tuhle přihlouplou ženkou tak absolutně nesnáší

Zamířili k lóži.

Vystoupali skrz vroucí lid po širokém schodišti a následně vstoupili do dlouhé chodby s tlustým kobercem, který dokonale pohltil každý jejich krok. Míjeli uzavřená vrátka a ze stěn potažených tmavě červenou tapetou se na ně slepě šklebil nějaký křiklavý vzor. Rychle jej přelétl pohledem, ale bylo tam příliš šero a proto nedokázal rozeznat, co je na něm vlastně vyobrazeno. Normálně nikdy nebyl tam vnímavý, ale dnes večer se zkrátka vůbec necítil ve své kůži. Pořád mu přišlo, jako by za sebou slyšel šustit cosi shnilého…

Prostorná lóže se nacházela přímo proti nasvícenému jevišti. Měla se hrát nesmrtelná shakespearovská tragédie Hamlet, kterou už viděl alespoň stokrát. Spuštěná opona se jen občas lehce zavlnila. Na bohatě zřaseném sametu těžkých závěsů spočívalo cosi, co nápadně připomínalo prapodivný pach vlhké plísně. Budova divadla už byla strašně stará a zpuchřelé dřevo v ostění odevšad vydávalo hrobový odér, který jej zvláštním způsobem zneklidňoval…

„Máte rád divadlo?“ ptala se ho Klotylda a půvabně přitom natáčela pečlivě naondulovanou hlavičku na stranu, jako by jí na jeho odpovědi opravdu záleželo.

„Divadlo je nesporně krásné umění, ale já osobně dávám přednost poněkud jinému druhu zábavy!“

„Jistě máte na mysli potloukání se po hospodách a sázky se svými mokrými kumpány, že ano?“ přisadila si jeho žena.

„Co je špatného na tom, strávit večery ve společnosti přátel?“ pravil smířlivě.  

„V tom případě vás zveme na náš večírek!“ prohlásil Karl. Jeho menší polovička se zatvářila nadšeně.

„To je úžasné! Můj miláček má vždycky tak kouzelné nápady! Karl bude mít totiž kulaté narozeniny, plánujeme jeho oslavu už dlouho. Pozveme tam také všechny naše známé z bridžového klubu. A samozřejmě celou naši rodinu i se všemi dětmi!“

„Rádi přijdeme. Alespoň jednou v životě se bude můj drahý moci podívat, jak se baví opravdoví lidé,“ řekla Edita a Klotylda opět vybuchla v nelíčeném záchvatu ječivého smíchu, který se mu zařezával přímo do mozku…

Potřeboval se dostat na čerstvý vzduch, pryč od té přehnaně nalíčené paničky. Uniknout někam z dosahu jejího vysokého hlásku a především afektovaného smíchu, ze kterého pokaždé div neohluchl. Vyklonil se ze zaplněné lóže. Všude tolik rudé záře, tolik zlatých odlesků a tolik nádherných toalet, které tak ostře vynikaly vedle střízlivého ošacení přítomných pánů -

Poznal ji!

Bylo to jako rána do hlavy. Měl za to, že jeho nebezpečné noční dobrodružství poněkud zkreslilo jeho vzpomínky a že si záhadnou ženu příliš zidealizoval. Snad i proto ho nyní znovu zasáhla o to víc! Skutečně byla tak krásná jako dokonalost sama. Vytesaná mistrovskýma rukama z bledého kamene. Její sošné tělo jakoby ulité z jednoho kusu stříbra…

Kráčela zavěšená do doprovodu.

Muž jej velmi mátl, protože si tento typ lidí nedokázal nijak zařadit. Bílé vlasy a vousy prozrazovaly vysoký věk, ale v ostře řezané tváři nezahlédl žádné vrásky. Jeho rozmáchlé pohyby a rozhodná chůze působily dojmem neobyčejné fyzické síly. Vysokou postavu halil dlouhý černý oblek staromódního střihu. Naproti tomu mladá dáma se oděla do oslnivé záplavy bělostného hedvábí, které místy téměř splývalo s její smetanovou pletí. Pompézní kombinace pánovy povýšené přezíravosti a jejího drahocenného šatu doplněného třpytivými šperky mohla znamenat jen dvě věci:

Peníze a postavení.

To, po čem vždy nejvíc toužil! Byl příliš daleko, než aby slyšel, o čem mluví. Dáma na moment zavrtěla hlavou a viděl, jak pronesla němou větu. Pán se pootočil a přejel pohledem po protější straně rozlehlého sálu. Přišlo mu, že se podíval přímo k jejich lóži a zamrazilo ho v zádech. Vzápětí pochopil, že to byla hloupost. Samozřejmě, že ho nemohl vidět! Něco řekl a odvrátil se od své společnice. Pak se rozdělili a každý zamířil opačným směrem.

„Omluvíte mne na moment, drahá?“ otázal se manželky, jakoby mimochodem vyrušen z nějakého zamyšlení. „Zrovna jsem zahlédl jedny dobré známé!“

„Ale jistě,“ odtušila Dita bez zájmu a on mlčky zmizel ve zvučícím davu.

Onu povedenou trojici rád ponechal jejich osudu a spěšně scházel po naleštěných schodech do jasně osvětlené haly. Hledal tak dlouho, dokud nezahlédl záblesk bílé róby. Zdržela se dole a listovala v malém divadelním programu. Když vzhlédla od ozdobně potištěných stránek, v jejím pohledu se mihl záblesk poznání:

„Ach, to jste vy!“

„Poznala jste mne! Ostatně přeji dobrý večer,“ řekl a políbil jí ruku.

„I já vám.“

„Co tady děláte?“

„Přišli jsme na představení,“ odpověděla lakonicky.

„Kde je váš společník?“ vyzvídal nezdvořile.

„Pouze se na moment vzdálil. Určitě tu bude co nevidět.“

„V jak prekérní situaci jsem se to octl!?“ zadeklamoval s teatrálním patosem. „Jsem sám a přináším pozornosti úplně cizí dámě bez doprovodu!“

„Jste zábavný,“ konstatovala s úsměvem.

„Myslím, že vašemu choti by to moc směšné nepřipadalo,“ předestřel rozmrzele.

„To není můj manžel. A skládat komplimenty mi klidně můžete. Mám ráda pozornost!“

„Ohromila jste mne! Jste tak přímá.“

„Vskutku?“ zapochybovala třepotavým pohybem dlouhých řas.

„Jistě slýcháte obdobné řeči ze všech stran, ale od té doby, co jsem vás poprvé uviděl, na vás nemohu zapomenout. Jste jako jed!“

„Přiznávám, že i vy jste mne čímsi zaujal,“ připustila po delší odmlce. „Musíte ovšem uznat, že se nemohu tak okatě vzpírat společenským konvencím. I zde jsou jistá pravidla, která musím respektovat.“

„To samozřejmě chápu! I já bych mohl vyprávět o morálce maloměšťáků,“ pokyvoval hlavou. „Jejich zvyky mi přijdou směšné! A sám se jim musím podřizovat den co den!“

„V tom případě vidíte, že nemám na vybranou!“ rozhodila bílýma rukama s dlouhými nehty, které se pozvolna zužovaly do ostré špičky.

„Pravidla jsou především od toho, aby se porušovala!“ oponoval přesvědčivě. „Jestli se jimi necháte nadosmrti spoutat, brzy zjistíte, že jste si zničila život. A to by byla věčná škoda!“

„Nechápu, proč by vám na mě mělo záležet,“ odvětila s údivem.

„Už při našem prvním setkání jsem se do vás beznadějně zamiloval. Mohu ještě doufat ve vaši přízeň?“

Zprvu neodpověděla.

Její pravidelná tvář potemněla. Oduševnělá elegance jejího jednání nedokázala přebít hlubokou lačnost po nepojmenovatelném. Prázdná zrcadla nezkalených zraků se mu zahryzávala hluboko do duše. Zatoužil se v nich utopit…

„Chcete-li se poznat s mou maličkostí lépe, musíte být obezřetný…“

Přislíbila se smrtonosným kouzlem. Tiše pronesená slova působila na jeho rozbouřenou představivost jako sladký záblesk obsidiánového nože v chladném svitu půlnočního měsíce. Mrazivý závan zrychleného dechu, když tenoučká svíčka u zpustošeného lože prskne a zhasne docela…

„Víte co… přijďte na promenádu u řeky, tam, kde rostou vrby. Zítra o půlnoci. Budu na vás čekat. Ale varuji vás!“ vybuchla prudce. „Naše schůzka musí probíhat tajně. Nikomu o mně neříkejte!“

„Žádný strach, já umím držet jazyk za zuby,“ ujistil ji s šibalským úšklebkem. „Ale neslušelo by se alespoň sdělit mi, s kým jsem se vlastně přislíbil sejít?“

„A proč to potřebujete vědět?“ opáčila se záhadným výrazem v nečitelné tváři.

„Prozradíte mi alespoň své jméno?“ ptal se pln naděje.

„Nikoli,“ odtušila neoblomně. „Já si musím uchovat své inkognito. A co vám vůbec záleží na jméně?“

„Máte pravdu, jsem svým způsobem stejný pokrytec jako tamti,“ přiznal neochotně.

„To bych ani neřekla,“ ušklíbla se potutelně. „Služný muž by mne nikdy sám neoslovil a nevedl by konverzaci tímto nečekaným směrem. Správně jste měl čekat, až vám budu představena vaší ženou!“

„Vy šelmo! Tak vy takhle!“ rozesmál se a ona se k němu přidala. Zahlédl záblesk bílých zubů a teplou růžovost skrytou za nimi…

„Už musím jít. Představení začíná,“ řekla, když uslyšeli veselý zvonek. Rychle se vrátil do své lóže a usadil se na plyšově polstrované sedadlo vedle odtažité Edity. Karl a Klotylda se právě přetahovali o droboučké kukátko. Přeplněné hlediště ztemnělo a divadelní hra právě začala…

Zaujala ho mladá herečka, která ztvárnila roli šílené Ofélie. Umíral společně s ní, když se ze zrádných snů stával slaný déšť slzavých očí poražených zatracenců, když po nich předčasný konec už, už vztahoval svou kostnatou ruku. Její předestíraná jemnost tesaných letních lilií se ostře mísila s nezastíranou tvrdostí surového kamene, kterou podvědomě připisoval své neznámé dámě. Dýchalo z ní to samé tajemství složené z alabastrového pudru, růžových lístků a zapovězené extáze…

Zaburácel potlesk.

Povstal společně s ostatními diváky a nepřítomně tleskal, zatímco rozesmátí herci se ochotně ukláněli před aplaudujícím publikem. Z divadelního představení, které právě shlédl, si ovšem navzdory všemu nedokázal vybavit ani jednu jedinou scénu, protože její chladná krása jej vařila na mírném ohni. Jeho mistrovsky stupňované utrpení by působilo krutým bůžkům lásky jistě nevýslovnou rozkoš. Dosud nikdy neochutnal žádné nutkání, jako bylo toto. Omamný odvar, odkud se ještě nevypařila všechna divokost, ta silná příchuť možného nebezpečí a čerstvé krve…

Pořádně přebral.

Nepamatoval si, že by se v doprovodu své zákonné manželky vracel domů. Možná narazil na nějakou drožku a odjel sám, možná ho nabral někdo jiný. Měl pocit, že po představení se setkal se starým dobrým Francem, ale moc jistý si být nemohl. Edita ho nejspíš ponechala jeho osudu. Kdoví, jak se zbavila dotěrné Klotyldy a jejího umravněného muže. Divoká pitka se jako vždy protáhla dlouho do noci. Měl tak strašnou kocovinu, že si vůbec nedokázal vzpomenout, kde vlastně skončil…

Probudil se a překvapeně shledal, že leží na něčem příjemně měkkém. Nedokázal rozlepit oteklé oči a tak kolem sebe poslepu zapátral neohrabaným rukama. Přitom nahmátl cosi, co by se dalo s trochou dobré vůle považovat za čísi masité pozadí.

„Ty seš teda správná macanda!“ zabručel ze spánku a ještě úžeji se přitiskl k teplému tělu, které spočívalo těsně vedle něj. Vtom jím otřásl silný pohyb a studená sprška kalných slin ho rázem úplně probrala.

Div nahlas nevykřikl, když se zhnuseně odtáhl od toho, vedle čeho nejspíš strávil celou noc. Byla to obrovská svině s tlustou růžovou kůží. Nehezky na něj zahlížela malýma zlobnýma očkama, jako by se jej v příští chvíli chystala pomalu rozmačkat. Jiné špinavé prase ho s naprostou převahou odstrčilo sraženým rypákem a on opět upadl do páchnoucího bahna. Všichni velcí vepři se mu hlasitě posmívali potměšilým chrochtáním…

Vyhodili ho na hnůj!

 

***

 

Následují noc přišel na tajnou schůzku, přesně jak přislíbil. Nikomu neřekl ani slovo. Večerní vánek k němu přinášel sladkou jasmínovou vůni. Bylo to zvláštní místo, kde zelené loubí a obrovské vrby spadají skoro až k zrcadlové hladině klidné řeky. Říkalo se mu alej milenců. Mrtvá stromořadí a husté hájky okolo leknínových jezírek údajně dovedou skrýt mnohý hřích…

Skutečně přišla přesně o půlnoci tak, jak slíbila včerejší večer před divadelním představením. Kráčela tak vznosně, jako by se vznášela. Políbili se uprostřed opuštěné aleje osvětlované pouze prchavými měsíčními paprsky, které se odrážely od lesklé plochy ledové vody. Odkudsi zazpíval ospalý slavík a pronikavá vůně rozkvetlého šeříku ještě stonásobně zvyšovala prudkou horečku sálající v modravých stínech ztemnělého stromoví…

„Věděla jsem, že přijdete!“ zašeptala tak tiše, až její slova odvál noční vánek.

„Jen blázen by vás ponechal osudu!“ ujistil ji a opět okusil třešňové rty.

Stál na osamělém břehu řeky se svou bezejmennou milenkou v náručí. Opile líbal její ledové líce a hladil odhalená místa bledé pleti, vyklouznuvší ze zajetí hebkého sametu. Z nákladné černé róby i z dlouhých vlasů doslova dýchala omamná vůně dávno zvadlých lilií…

„Pojďte! Kočár čeká,“ vzala jej za ruku a odváděla úzkou cestičkou zavátou spadlým listím a těžkými květy…

Následoval ji beze slova. Šedivé můry tančily v trsech kapradí, skoro jako bludná duše mrtvé dívky, odsouzená navždy plout mezi utopenými větvemi a říčním rákosem. Z vodní hladiny se začala zvedat řídká mlha a citelně se ochladilo. Stoupali podél příkrého břehu. Kočár stál na kraji silnice a nehybný vozka zahalený v těžkém kabátu s vysokým kloboukem třímal v ruce otěže. On, ani vraní koně vystrojení velikými chocholy načechraného peří, ze sebe nevydali ani hlásku.

Když s dámou nastupovali dovnitř, všiml si záhadného znaku, vyvedeného na dveřích kočáru. Hraví cvrčci se náhle odmlčeli a on zahlédl vzdálený stín, jako by se kdosi rozběhl k nějakému tajnému doupěti hluboko v černém lese. Nezamlouvalo se mu to o nic víc, než nehezká představa, zda se někde v temnotách hustého hvozdu nebělají nikým neobjevené lidské kosti…

„Kam mne to vezete?“ vyzvídal na ní.

„Vy se snad nechcete dát překvapit?“ odpověděla s povytaženým obočím.

„Zaleží na tom, bude-li to příjemné překvapení.“

„A proč by nebylo, můj milý?“

„Jsem jen zvědavý,“ odvětil.

„Znám jedno místo, kde můžeme udržet tajemství. Nikoho by nenapadlo hledat nás právě tam.“

Slabá přeháňka neklidně bubnovala na střechu kočáru a venkovní vzduch přinášel nepříjemnou vůni trouchnivějících stromů. Projížděli jakousi lesní stezkou a kola každou chvíli poskočila před plesnivějící větve nebo se žbluňkavě zabořila do mělké kaluže…

Přešla ho chuť do řeči.

Dáma také mlčela. Přistihl se, že již pár chvil upřeně pozoruje její plné rty, umně nalíčené rumělkovou červení. Nevnímal však lesk jejích očí, které v dusném přítmí kočáru připomínaly zraky žíznivého tvora. Venku běsnil studený svět rachitických tvarů, poskakujících stínů a lesní zvěře, která se jistě společně se studenokrevnými ještěry skrývala v pochroumaných pahýlech vykotlaných kmenů…

Cválali nocí.

Zelené hvozdy se halily do záhadného šera, které romantickým způsobem dokreslovalo jejich spanilou jízdu. Když se konečně začala rozplývat dešťová mračna, vyhlédl z okénka a spatřil vzdálený palác, němě planoucí pod černou noční oblohou. Napohled působil zcela opuštěně, a přesto za vysokými okny tančila jasná světla…

Od obrovské brány vedla široká štěrková cesta, hojně zarostlá pováleným plevelem. Byla zavěšená na vysokých kamenných sloupech, kde už bůhví kolik let nehnutě hřadovaly bájné nestvůry se lvím tělem a orlí hlavou, podpírající masivní erb. Nesl na sobě ten samý znak, jaký zdobil dveře jedoucího kočáru. Byla to uťatá ruka s dlouhými zahnutými drápy. Na bílé dlani se třpytily tři kapky čerstvé krve…

„Co je to za znak?“ zeptal se své průvodkyně znepokojeně.

„Tohle? To je květ noci,“ odpověděla černě oděná dáma.

„Květ noci?“

„Předpokládám, že jste o nich dosud neslyšel,“ ušklíbla se. „Tohle místo je jen pro zvané.“

„Vskutku?“

„Vskutku. Obávám se, že o tom nebudete moci už nikomu vyprávět,“ rozesmála se tichým chichotáním.

Uvítala je dlouhá alej, po obou stranách lemovaná nekonečnými řadami smutečních cypřišů. Podivil se při pomyšlení, že jde o otužilé stromy, které se obvykle vysazují na bohatých hrobech. U vstupních dveří je již očekávala dvojice vrátných, kteří se prkenně uklonili a vpustili je do potemnělého předsálí.

Muž s nepřítomným obličejem mu úslužně odebral plášť, další se věnovali jeho dámě. Přitočil se k němu sluha s tácem nějakého nápoje. Bezmyšlenkovitě do sebe obrátil obsah sklenice a ani nestačil zaregistrovat, jak vlastně chutná. Zvědavě se rozhlédl po přepychově vybavené komnatě. Bylo tam podivně šero. Vysoké stěny lemovaly jenom mihotavé plamínky zasazené ve skleněných kalíšcích. Když se zahleděl na svou průvodkyni, zdálo se mu, že matná žlutá záře ji činní ještě tisíckrát půvabnější. Ve skomírajícím světle hasnoucích svic měla oči temné jako sám hřích…

„Možná budete překvapený. Zábava začíná hned v další místnosti,“ zašeptala mu do ucha.

„Co je to?“

„Běžte to zjistit,“ nabádala jej.

Věnoval jí tázavý pohled, ale ona se jen usmívala. Pln očekávání pokynul čekajícím lokajům, aby otevřeli objemné dveře a pak jako první vstoupil dovnitř.

Přestože venku panovala hluboká noc, zde byl večer právě v plném proudu. Ocitl se v nepřehlédnutelném sále, kde právě vrcholil jakýsi zvláštní večírek. Všude kolem něj bouřil půlnoční rej, zástupy hostů, krásné ženy a jejich vyžilí ctitelé. Kroužili okolo nich jako žalostný roj polomrtvých motýlů…

Zaslechl však pouze poslední takty. Páry provedou lehkou úklonu a všechno může začít zase na novo. Některé už tanec omrzel, jiní se opět vrátí na velkoryse pojatý parket s novými tanečníky. Právě se odkudsi ozve další skladba…

„Pojďme si zatančit!“ navrhla jeho společnice.

Uchopil ji v pase. Ovinula mu ruce okolo krku. Byly ledové jako výtvor z bílého mramoru. Překvapil jej krajně nepříjemný pocit, který se rozlil celým jeho tělem při doteku jejích pevných paží. Něco podobného pravděpodobně prožívá mrskající se ryba uvězněná v přilnavých chapadlech silné arktické chobotnice v nedozírných hlubinách pod obrovskými ledovými krami…

V tanečním sále bylo velice dusno a cinkot skleniček se mísil s perlivým smíchem přítomných dam. Hlasitá hudba přicházela z balkónu, kam se pohodlně vměstnala celá kapela. Ucukl, když mu za krk dopadl cákanec horkého vosku. Skapával z monumentálního křišťálového lustru, zavěšeného nízko na dlouhém řetězu přímo uprostřed sálu. Nedovedl si připustit, že by mu mohlo být nevolno. Celý hořel. Pomyslel si, že je to jistě vinna toho ohavného horka.

Zatmívalo se mu před očima.

Cítil, jak se vše okolo něj začíná ve velkých kruzích vytrácet. Nicota mu zněla i v uších. Veškeré věci postupně přicházely o barvy a bledý obličej jeho tanečnice ustoupil převládající temnotě. Rozmazané postavy ostatních hostů se vsákly do černoty. Pustila jeho ochablou ruku. Pokusil se vykřiknout, ale nezmohl se na nic víc, než zdánlivě nekonečně pomalý pád na vražedně naleštěnou podlahu…

             

  … rozlévala se kolem něj horká krev…

                                             … krvavě rudé světlo…  

               … hlasy mu hučely v uších…

                                                                 … jako příboj z pekel…

… střídavě se ztrácel…

                              … a zase vytrácel…

Probíral se postupně. Temnou komnatu prozařovaly pouze vysoké svícny, vyrobené ze silného rubínového skla. Byla to velká, mimořádně nákladně zařízená ložnice. Nedokázal pohnout ani palcem. Pokoušel se promluvit, ale měl mrtvý jazyk. Ležel na širokém lůžku s bohatou horou měkkých polštářů, zpoza zakrytý tlustým péřovým přehozem. Několik neznámých žen v drahém oděvu se sklánělo nad jeho ztuhlou tváří.

„To je on?“ zaslechl říkat jednu z nich.

Mohl se pouze domýšlet, že ta druhá nejspíše přikývla. Neviděl na ni, protože už se nad ním ani jedna z nich neskláněla. Nedokázal dát najevo sebemenší známku života.

„Myslela jsem, že bude mladší,“ podotkla vzápětí a silně ho štípla do tváře. Bolelo to, ale přesto nezvládl nijak nezareagoval. Vnímat mohl, ale nic víc. Kéž by se dokázal ohradit proti takovému nešetrnému zacházení.

„Nelíbí se mi,“ konstatovala jedna z žen.

„Vypadá jako maso z výseku!“

Ucítil na sobě čísi hbité ruce, jak vklouzly do jeho pomačkaných šatů. Moc peněz s sebou sice neměl, ale i tak se objev několika ohmataných mincí setkal s nadšeným ohlasem.

„Myslíte, že nás slyší?“ otázala se ta, co mu prohledávala kapsy.

„To těžko. Říkala, že dostal dvojitou dávku!“

„Ale je ještě naživu, nebo ne?“ strachoval se jiný hlas.

„Co já vím. Vždyť je to jedno!“

„Hmm… myslím, že nemůže být mrtvý. Ona to tak nechtěla,“ řekla ta se zpěvavým hlasem, ze kterého by každému běhal mráz po zádech…

„Dneska v noci si pořádně užije,“ prohlásila kterási z nich a ostatní se tomu smály. Ten zvuk se mu vůbec nelíbil. Zněl ostře a kovově, jako když padá plech.

„Škoda, že ještě nepřišel jejich čas. Už se určitě nemohou dočkat!“

„To mi povídej. Já jsem už dlouho žádného neměla…“

Zamumlala něco, čemu nerozuměl. Zmizely z jeho zorného pole. Slyšel, jak za sebou opatrně přivírají dveře…

Na tisíckrát je proklel. Nikdy v životě dosud nezakusil tak absolutní bezmoc. Uvědomil si, že ty hrozné ženy se jej ani neobtěžovaly pořádně zamknout. Nabízela se ovšem otázka proč? Spoléhaly snad na to, že se vůbec nemůže hýbat? Jak dlouho ho zde chtějí držet proti jeho vůli? A hlavně:

Co s ním zamýšlejí provést?

Nejspíš si neuvědomovaly, že účinky drogy musí postupně odeznít. Svíce po nějaké době dohořívaly, až z nich zbyly jenom maličké plaménky. Už ani neslyšel vzdálenou hudbu, všude vládlo jen mrtvé ticho. Snad se mu začínal pomalu navracet cit. Uvědomoval si své tělo, ale stále se nedokázal ani pohnout. Tohle utrpení musí trvat celou věčnost…

Za celou tu dobu se mu s vypětím všech sil nepodařilo nic víc, než nepatrně pootevřít ústa. Ani v nejmenším netušil, kolik času uplynulo. V hlavě se mu rojily samé neradostné myšlenky, jedna horší než druhá. Za napuchlými víčky mu tančilo skomírající krvavé světlo. Z ďábelské záře již nezbývalo nic jiného, než zlověstně nestálý bod, který na něj chvílemi mrkal ze skrytu sílící temnoty…

Oko gorgony.

Ležel a naslouchal. Plesové hudba už dávno ztichla, ale zato s návalem nepochopitelného strachu zachytil zcela jiné zvuky. Zprvu to znělo, jako by někdo přešlapoval před jeho dveřmi. Přesto ale neslyšel žádné kroky, které by se daly přisoudit libovolnému obutí. Pak cosi tiše proniklo do nezamčené místnosti. Drželo se to podezřele nízko při zemi. Zpozoroval nepatřičný pohyb v rozostřené mase rudého šera…

Nedokázal křičet!

Lezlo po něm hrůzu nahánějící zvíře, lysá potvora nápadně podobná velké opici se svraštělou tváří šeredné stařeny. Zastavila se pár palců nad jeho ochromeným obličejem. V červených očích zahlédl krutý záblesk téměř lidské inteligence, která u tak primitivního netvora vyznívala krajně nepatřičně. Kradla mu veškerý zbývající dech a dusila jej jako oživlá noční můra.

Usadila se mu na hrudi.

Spočívala tam, tak nepředstavitelně těžká jako svědomí mnohonásobného vraha. Vypelichaná opice jakoby v odporné parodii svůdného úsměvu ohrnula vrásčité pysky a za nimi odhalila silné zažloutlé tesáky. V nohách obrovské postele idiotsky slintala ještě druhá podobná zrůda…

Musela jich tam být celá smečka!

Mohl se tak domýšlet pouze podle toho, že na zdech zahlédl jakési přikrčené stíny monstrózních tvarů, které plíživě obkličovaly jeho mučednické lůžko. Nebylo pravděpodobné, že by jej ti obludní dravci – či co to vlastně bylo - považovali za mrtvého, ale jeho nehybnost jim přímo nahrávala.

Pohybovalo se to přesně jako obrovský pavouk. Vyšplhala po něm nějaká hrozná ruka s dlouhými rudými drápy, ruka bílá a studená jako kostnatý hnát umučené mrtvoly…

Čistě uťatá přesně v zápěstí!

Ta odporná věc se mu surově vecpala do úst a zadusila příšerný řev, který se mu dral ze zmrtvělého hrdla. Cítil na sobě jejich chorobný dech. Každý si chtěl urvat svůj díl čerstvého masa. Nedorážely na něj jen samé ruce, ale i zubaté tlamy, dlouhé drápy a ostré pařáty. Hladoví ghůlové začali hbitě hodovat na jeho bezvládném těle…

Cítil strašnou bolest, ale nedokázal křičet. Useknutá ruka se mu pomalu, ale jistě propracovávala až do krku. To, co vypadalo jako divoká opice, mu s nadšeným hýkáním zkusmo ukouslo kus spodního rtu a tupě jej přežvykovalo, až tomu tekla teplá krev na bradu. Zřejmě mu zachutnal, neboť si ukouslo znovu. A znovu. Druhé zvíře se mu zahryzlo do nohy, která se bezvládně svezla z vysoko nastlané postele. Než to první dojedlo jeho obličej, byl už téměř mrtvý…

                                  … než ho stihnou sežrat…

… krvavé stopy na bílých prostěradlech vypadaly jako rozmazaný záznam klopotných kroků nějakého podivného tance…

                                                                 … roztahat jeho kosti…

Sledovala je s chladnou nezúčastněností. Dáma pomyslela na všechny ty, kteří propadli kouzlu krve. Smrt byla krutá milenka, stejně jako ona sama. Zatáhla za tlusté hedvábné lano, chytře skryté v nařasených nebesích obrovské postele. Něco cvaklo a mrtvé tělo zmizelo v propadlišti pod falešnou podlahou…

Hřbitovní mrchožrouti už jen nedbale okusovali lahodné zbytky, které se jim podařilo ukořistit do zarostlých pracek. Ghůlové se olizovali až za ušima. Právě člověk byl vždy ta nejhloupější potrava. Šeredná zvířata – která dříve bývala rozumnými lidmi - se pomalu odplížila do svých sklepních doupat. Přes den se vždy ukrývala hluboko pod pozemkem upírského klanu. Ztichlý zámek mlčel pod příkrovem namodralé tmy…

Blížil se rozbřesk.

Dáma musela splnit ještě jednu poslední povinnost. Půvabným krokem míjela dlouhou řadu zavřených dveří. Trik s vráceným měšcem, kterým si při prvním setkání získala nebožtíkovu důvěru, považovala za zoufale laciný, ale svůj účel plnil znamenitě. Všechno to sežral i navijákem. Jak prosté řešení toho nejožehavějšího problému…

„Je po něm,“ oznámila čekající zákaznici, která se nervózně vrtěla na sametovém sofa v malém salónku. Edita si otřela ztrhané čelo navoněným kapesníčkem.

„Je mrtvý?“ ujišťovala se.

„Můžete se jít podívat. Nezbylo z něho skoro nic,“ mávla rukou kamsi dolů. Edita prudce vydechla a hlava jí klesla do dlaní.

„Musela jsem to udělat!“ vykřikla, jako by se sama snažila ospravedlnit. „Zničil mne! Pouštěl mi žilou už pěkných pár let! Každou chvíli jsem mohla vyhladovět na ulici! Věřitelé by nás zaživa roztrhali na kusy!“

„A neskončil nakonec úplně stejně?“ opáčila její hostitelka posměšně. Dita jako by ji ani neslyšela:

„Odporný zmetek! Všechno zavinil on! Visel na mně jako pijavice. Doslova mne vysával…“

I když to slovo nezvolila úmyslně, dáma v černém rouchu se zhluboka nadechla. Vzpomněla si na potrhanou látku, potřísněnou jasně vonící krví. V pootevřených ústech se rázem zaleskly zuby šelmy. Horkokrevná Edita elegantně uvolnila širokou sametovou stuhu s oválným medailonem, která kryla zarudlé stopy po upířím kousnutí na jejím křehkém hrdle…


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru