Voodoo

 
 
                                                                                       VOODOO
     
                                                                         (Verze lotrovská, část úvodní)
     
     Zdobná dřevěná jehlice zajela do hlavy rákosové loutky, oblečené do pestrého šátku. Hajnej i jeho parťák, jeho gorila, hleděli na černého kouzelníka se zatajeným dechem. Teď, teď se ten darebák Špína někde svíjí, ať je kdekoliv na světě! Šátek na loutce je jeho a určuje totožnost oběti zcela jednoznačně, nikdo jiný ho nikdy nenosil.
     Ne nadarmo má Hajnej svoji přezdívku: jako správný ochránce svého revíru odstraňuje škodnou a přebytečné kusy. A Špína je velice nebezpečná škodná, o tom není pochyb, tím spíš, že má Hajnýmu co vracet. Už dávno ho měl Hajnej odstranit, ale počítal, že se ho zbaví, až ho ještě trochu využije. Plán byl dobrý – za dohodnutou provizi dal Špínovi tip na docela slušnou ránu, s tím, že provize bude, až bude zboží pod střechou. A Hajnej věděl velice dobře, pod kterou střechou. Přišel si tedy pro provizi sám, bez plátce, a aby se nemohl splést při počítání, sebral úplně všechno. Že se mu na kobylku bez peněz Špína nedostane, to bylo jasné. Naopak on bude mít dost, aby mohl svého soka nechat třeba vystřelit do kosmu, kdyby na to přišlo. Jenže Hajnej míní, Špína mění. V pytlích bylo všechno možné, jen lup ne. A hlavně tam byla nepřehlédnutelná cedulka: „Je s tebou konec.“ Tím se ovšem karta obrací. Takový podraz Hajnej nečekal. Že měl počkat na nějaké vyrovnání mu ani nepřijde na mysl; považuje Špínův manévr za odporný úhyb a co je horší, peníze má soupeř a je nabíledni, kdo teď má čáku na výlet třeba i do toho kosmu. A že si to Špína náležitě vychutná, o tom nemůže být pochyb. Je to mazaný nažehlený elegánek, vždy čisťoučce vymydlený, úlisný až hrůza. Ke své přezdívce přišel dílem ironicky, jako se někdy mohutným zavalitým lidem říká drobeček, dílem pak kvůli svým nevybíravým metodám. Ty byly opravdu někdy dost silné i na otrlé prostředí, větší roli však hrálo, že Špína si v různých podrazech přímo liboval. Nuže, teď byl podraz spáchán na něm a bylo jen zásluhou jeho prozíravosti, že nebyl dočista okraden, byť tedy Hajnej na věc kouká jinak.
     Od té doby uběhl už pěkný čas a o Špínovi ani slechu. Něco chystá, určitě, ale copak lze být stále připraven na úder, o kterém člověk neví, kdy a odkud může přijít, ani jak bude vypadat? Hajnej cítil, že má nervy na drátkách, proto uvítal parťákův nápad využít služeb toho tmavého kouzelníka jako možnou cestu k vysvobození.
     Teď tedy sleduje rituál, který mu má toho arcilotra jednou provždy odstranit z cesty. Však jestli Špína někde zničeho nic natáhne bačkory, to se Hajnej dozví v cuku letu, taková věc se roznese, to dá rozum.
     Zdá se, že kouzelník končí. Jako by se probíral, odložil loutku a pokynem dal najevo, že je hotovo.
     „Co bylo živé, už není.“
     „Tak je ten lotr po smrti?“
     Kouzelník opět vzal loutku do ruky: „Tohle je ten, kdo nosil ten šátek.“
     Sundal šátek a podal ho Hajnýmu. Pak vytáhl z loutky jehlici a namířil jí loutce na hlavu: „Co tady bylo živé, je mrtvé.“
     Zlehka se uklonil a ukázal ke dveřím. Hajnýmu i s gorilou nezbývá než odejít. A čekat.
                                                                                     *  *  *
     
                                                                   Verze romantická, část úvodní.
     
Masivní čalounický špendlík zajel do hlavy celuloidové panenky, takové, jakým se kdysi říkávalo plaváček. Alice cítila slabý odpor materiálu jen když silný špendlík pronikal poddajnou lebkou nebohé hračky. Křečovitě svírala špendlík za velikou hlavičku a jako beze smyslů jím cloumala sem a tam.
     Panenka měla na čele přilepený chomáč vlasů, to aby bylo jasné, koho má představovat. Alice si dosud umí vybavit, s jakou něhou je stříhala – aby se nevzbudil, aby nepoznal, co se děje s jeho tak drahocennou kšticí. Však to byla práce – aby nezůstal zub, aby nebylo poznat, že něco chybí. Nepoznal nic, a nevzbudil se, spal jako dřevo. Jak by také ne, po tom, co předcházelo!
     A co z toho teď mám? zuří Alice. Zmizel, vypařil se, najednou k ní přestal chodit, a když se po něm ptala, dozvěděla se jenom, že se někam odstěhoval a v práci prostě dal výpověď. Rodiče už neměl, jen tu panenku mu kdysi dala matka jako talisman, prý to byla v dětství její nejmilejší.
     Tak tady to teď má, zmetek jeden, zmetek, hajzl! Jestli je nějaká spravedlnost, tak to s ním teď musí praštit, vždyť do toho Alice dává celou duši. Tady měl být, mám svátek, jako tenkrát, když jsme spolu začli chodit, poté, co jsme se na silvestra seznámili. Alice si na slavení svátků nikdy nepotrpěla, ale tehdy si malou oslavičku neodpustila, jen aby ho také mohla pozvat, nového známého. Naštěstí ho včas náhodou potkala… náhodou? Inu, náhodu lze přistrčit, říká se přece, že přeje připraveným. Či ne? A teď je kdoví kde! Tohle si ho najde, ať je kde je, slyšela od holek, že to funguje, že se tak lze krásně pomstít.
     Alici se zdá, že tomu už opravdu věří. Nepříčetně cloumá popravčím nástrojem, jako by měla v ruce samotného původce svého trápení. Nakonec zemdlela, vysíleně rozevřela ruce a nechala plaváčka volně spadnout na zem.
     Ty náno, vykřiklo v ní něco, takhle to spíš praští s tebou, ne s ním, vždyť jsi snad byla úplně v tranzu!
     No a co? odpovídá si, tím líp to zapůsobí, a když ne, tak jsem aspoň vybila ten vztek.
     Cítila, jak na ni padá spánek, snad polo mdloby, stěží se zvedla ze židle a padla na postel. Očima ještě stačila zabloudit k pohozené panence a napadlo ji, že její barva ale vůbec neladí s křiklavě oranžovou barvou hlavičky špendlíku. Pak už přišel těžký spánek, jaký bývá dopřán lidem zcela vyčerpaným. Po dlouhé, dlouhé době spala opravdu tvrdě.
     Druhý den panenku sebrala, skoro štítivě, a strčila ji do šuplíku nočního stolku. Hlavička zaraženého špendlíku vypadala spíš jako nějaká kulička, přilepená k chomáčku vlasů. Nechala to všechno jak bylo, nechce se té hrozné věci už vůbec dotýkat, natož vytahovat ten špendlík. Připomíná jí to pocit, jaký v ní vyvolaly ty čarodějnické kejkle, pryč, pryč s tím!
                                                                                         *  *  *
     
                                                                      Verze lotrovská, část závěrečná.
     
     Tak dlouho Hajnej čekal, kdy uslyší o Špínovi, až se dočkal. Ale tak, jak se mu to vůbec nelíbilo – osobně, v telefonu.
     „Tak jak vidíš, teda slyšíš, vím dobře, kde jsi. A radím ti tam zůstat. Jak vystrčíš nos, tak ti ho hoši ustřelej. Já si ještě musím rozmyslet, co s tebou.“
Jak je to možné? Zatracený kouzelník! A parťák je taky už pár dní z domu… S jakou přijde?
     Se zlou přišel, celý vyděšený. Co je to sakra za gorilu?
     „Já to balím, šéfe. Špína si najal bandu, na tu jsme krátký. Já to oběh, to je konečná. Bejt nějaká šance, tak ne, ale takhle… Vždyť jenom jak tě našli. Já byl zalezlej, ani jsem se tu nikde neomet! To jsou profíci, na ty nemáme, ani kdybysme tu byli všichni. Ale kluci stejně říkají, že sis to sám nadrobil, tak ať si to vylížeš.“
     „Tak ten šaman, nebo co to bylo, to bylo nanic, že jo?“
     „To je mi právě divný, tohleto. Dyť on má na triku pěknejch pár mrtvol, a jinejch!“
     „Jo, co bylo živý, je mrtvý, viď? Nebo naopak? Já budu živej nebo mrtvej, co myslíš?“
     „To si teda troufnu tipnout, ale nebudu ti to povídat. Já hodlám zůstat živej, to mi neměj za zlý. Kdybys Špínu tak nepodfouk... Hele, já se spakuju. Až si rozmyslí, co s tebou, tak na to nebudu zvědavej. Nechci u toho bejt. A fandím ti, abys u toho nebyl taky, ale to ti asi nepomůže.“
     „Tak di, ty srabe!“
     „Jo jo, du, však jo.“
     Za parťákem zapadly dveře. Hajnej přecházel po místnosti. Kdy? Odkud? Jak? Tytéž otázky jako tenkrát, ale okolnosti mnohem horší. Tehdy aspoň mohl k tomu kouzelníkovi. Čert ho vem! Parťák zmizel a z těch ostatních nikdo ani neví, kde se Hajnej schovává; a dokud neuslyší o Špínově smrti... Ale Špína to ví! A jeho smrt? Ta je ve hvězdách.
     Druhý den hned ráno ho z chmurných úvah vyrušil překvapivý příchod jeho zběhlé gorily.
     „Ňák brzy sis to rozmyslel,“ zavrčel Hajnej, „co sis zapomněl?“
     „Mám ti něco vyřídit od Špíny.“
     „To ses k němu přidal hodně rychle, to ti povím.“
     „Houby přidal, přitáhli mě k němu za ucho jak malýho kluka.“
     „A že sis to nechal líbit?“
     „A co si necháš líbit ty? Všechny nás maj vyčíhaný, o každým vědí, kde je, to jsem měl dupat vzteky nebo co?“
     „Jak to, že ten chlap ještě nenatáh bačkory, hrome, když ten černokněžník je tak dobrej?
     „Tak o tom taky něco vím, ale napřed ti musím vyřídit...“
     „Jak to, že musíš?!“
     „Protože mi to poručil. Vzkazuje ti, že se máš zastřelit, jinak že tě tu nechá normálně vyhnít. Počká, až chcípneš hlady.“
     „Tak to se načeká.“
     „Má dost času. Kdyby tě chtěl zabít, tak už dávno mohl. Takhle si tě líp vychutná.“
     „A že mi to nezavolá? Už se mi jednou ozval!“
     „Prej si nehodlá špinit ucho. Prvně mu šlo o to, abys věřil, že je to opravdu on, tak holt prej musel překonat nepřekonatelnej odpor. Ale spíš ho baví, že ti to vyřizuju zrovna já.“
     „Měl bejt po smrti, jen kdyby ten čaroděj za něco stál!“
     „Jo, právě že on za něco stál, to je ono. Špínovi se udělal v hlavě ňákej nádor, a už byl pomalu na márách; proto se tak dlouho neukazoval...“
     „Jakej nádor, sakra, mělo to s ním praštit naráz, ne aby chcípal jakou dobu, i když i na to bych se klidně chodil koukat... Počkej! Tady něco nehraje! Špína zmizel ze světa dávno před tou naší čarodějnou akcí! To teda nemohl mít od toho!“
     „No, pálí ti to. Tak milýho Špínu už dávno krmili trubičkama, a on ti najednou sebou začal mlátit, přestože se už pěkně dlouho ani nehnul. Pak se probral z agonie a od tý doby se uzdravoval, ten nádor v tý hlavě mu normálně odumřel, rozumíš. Co bylo živý, je mrtvý. Pak už ho snad jen ňák doléčili, co já vím. Ale prej utek hrobníkovi z lopaty úplným zázrakem.“
     „Prokristapána,“ jenom hlesl Hajnej, „ale to byl tvůj blbej nápad!“
     „A že ses ho tak chyt, když byl tak blbej?! Hele, já pudu, než si to rozmyslí a nechá si mě tady taky.“
     Parťák vzal za kliku a rozpačitě couval ze dveří.
     „Tak... ahoj. No, a... hele, já bejt na tvým místě... já bych se picnul.“
                                                                                          *  *  *
     
                                                                       Verze romantická, část závěrečná.
     
     Čas plynul a Alice byla stále jako tělo bez duše. Tisíckrát si mohla říkat, že se jí nestalo nic horšího, než co potkalo tisíce jiných lidí, které opustil někdo blízký; rozum je jedna věc a city druhá. A nejhorší je ten pocit zrady. Proč tak náhle, bez vysvětlení?
     Ještě si občas s mrazením v zádech vybavila tu scénu s nešťastným plaváčkem. Zásuvku, do které ho tenkrát hodila, si od té doby ani netroufla otevřít. Vždyť jen představa, co tam uvidí, ji děsila. A sáhnout na to? Třeba jen vytáhnout ten špendlík? Br! A kdo ví, co by tím kde způsobila.
     Také ji často napadlo, jak by se zachovala, kdyby ho někdy potkala. Co by řekla? Nebo kdyby náhle zazvonil u jejích dveří. To by mu to vysvětlila, panečku!
     Neřekla nic. Když jednou otevřela na zazvonění, tak tam stál, s rozpačitým úsměvem, v jedné ruce kytku a v druhé igelitku, ve které se jasně rýsovala láhev a nízká krabice, zřejmě bonboniéra. Alice jen přibouchla dveře. Tedy chtěla přibouchnout, ale stačil mezi ně strčit nohu. Dupe mu na ni, ale háčkovaným pantoflíčkem jeho pevnou prošívanou polobotku tak právě jenom pěkně nablýská. Ani kopnout do nohy ho nemůže, bolí ji to víc než jeho. Snaží se ho bouchnout rukou, ale újmy doznala jen kytka, jak se připletla do cesty ruce rozlícené Alice.
     „Jdi, jdi pryč! Tady nemáš co dělat!“
     „Ali, já ti to vysvětlím!“
     „Pro tebe nejsem žádná Ali! Kdes byl? Co si myslíš, že teď najednou přijdeš?“
     „Já byl nemocnej, já nemoh, opravdu.“
     „Jó? A co ti bylo, žes tak zmizel? Tak zas vypadni!“
     „Vždyť já jsem skoro umřel, pusť mě, řeknu ti to...“
     „A proč jen skoro? Copak ti bylo? To bych snad měla vědět, ne?“
     „Takovej nádor se mi udělal, ale to nejde, takhle na chodbě.“
     „Sám seš nádor! A když se ti to nelíbí na chodbě, tak jdi před barák. Na čempak se ti udělal? Myslíš, že mě nějak ukecáš? To mě tak málo znáš?“
     „V hlavě, Aličko, prosím tě, snad nemusej sousedi...“
     Alice cítí, jak ji opouštějí síly. Takhle ne! To přece nechtěla! Už jenom to, že si vůbec skutečně přála něčí smrt, ji někdy straší, natož takhle!
     Zcela bez vůle uvolnila dveře. Vstoupil dovnitř a tašku i s kytkou položil na stůl. Alice na něj jen zírá a snaží se sehnat rozběhlé myšlenky. Co vlastně bylo dřív a co později?
     „A proč jsi se neukázal?“
     „Já jsem nechtěl, abys byla u toho, aby ses trápila.“
     „Ty pitomče! To tě nenapadlo, že takhle mi bude mnohem hůř?! A copak ty jsi věděl, co ti je?“
     „Řekli mi to, no, já chtěl mít jasno.“
     „A... a kdy ses to dozvěděl?“
     „Jak jsem za tebou přestal chodit. Prostě jsem všechno zabalil a chtěl jsem jen čekat, až bude konec. Ať na mne všichni zapomenou.“
     Alici se trochu ulevilo. Nemá to nic společného s jejími kejklemi; jak si to vůbec mohla myslet? Automaticky vzala do ruky tu jeho pochroumanou kytici a šla pro vázu.
     „Ta vypadá!“ podotkl.
     „Já ji srovnám,“ mávla rukou, „však se taky dostala do pěkný mely. Ale...“ zarazila se, „to ses uzdravil?“
     „To je právě to! To muselo bejt nějak psychologický nebo co. Já ti zrovna tolik myslel na tebe, že bysme teď někde byli spolu; to bylo na tvůj svátek. Najednou jako když mě něco praští, já jsem se svalil, prej jsem sebou strašně mlátil, ale to už jsem vůbec nevěděl. Pak jsem se probral a od tý doby se uzdravuju. Prej se to ňák rozpadlo nebo co, že to ještě nikdo neviděl. Úplnej zázrak.“
     Poslední slova Alice už skoro vůbec nevnímá. Tak přece! Kolena jí měknou, sotva stačila dát vázu na stůl a honem si sednout. Co si teď myslet? Co dělat? Je toho moc, musí se s tím nějak vyrovnat, musí teď být sama, vždyť je to něco tak neuvěřitelného!
     „Prosím tě, teď mě nech, přijď zítra, mně je zle, zítra!“
     „Ale proč? Já myslel, že budeš ráda, až ti to vysvětlím.“
     „To jsem, ale přijď ráno, já se budu těšit, ale teď je toho moc naráz, já si to musím srovnat, vždyť to jsou hrozný věci!“
     Ještě krátkou chviličku se dohadovali a pak přece jenom odešel.
     Alice si připadá jako v nějakém hororu. Co teď? K té zásuvce se bojí i jen zabloudit očima. Pravda, teď můžou klidně dál žít spolu, jenomže jak k tomu došlo! I tak by se sice dalo říct, že všechno dobře dopadlo – konec dobrý, všechno dobré.
     Co ale teď s tou panenkou?