Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 450 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Vraclav
datum / id02.12.2012 / 419808Vytisknout |
autorLukáš Hanzl
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaExperimentální
upřesnění kategorieliterární koláž
sbírkaPovídky,
zobrazeno765x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog

přelom 11. a 12. století, vyvraždění rodu Vršovců

Vraclav

I

Toho rána se všichni velmoži sešli na přání knížete Svatopluka ve velké síni Vraclavského hradu. Bylo chladné ráno. Již se rozednilo. Velmoži v pláštích lemovaných kožešinou hovořili tiše spolu a dohadovali se, proč je kníže sezval.

Kníže vešel do síně postraním vchodem ze své komnaty a posadil se na lavici vedle velké hliněné pece, z níž příjemně sálalo teplo. Stále ještě mlčel. Všichni přítomní se knížeti uctivě uklonili.

Svatopluk se opřel o zadní roubenou stěnu místnosti a vrhnul po přítomných významný pohled. Pak rozhořčeně pohlédl na Mutinu z rodu Vršovců.

Všem nám odporný rode a bohům protivné plémě, ničemní Vršovci, našeho rodu domácí nepřátelé, pronesl.

Po těch slovech Mutina strachem vytřeštil oči, ale neopovažoval se přerušit knížete. Nikdy nezapomenu, co jste učinili mému pradědovi Jaromírovi na vrchu Velízi pro svoje pobavení, nám na pohanu. Copak mohu zapomenout, že jste lstí zabili mého bratrance Břetislava, ty a tvůj příbuzný Božej? Čím se ale provinil můj bratranec Bořivoj, který panoval pod vaší mocí a ve všem vás jako vlastní koupený otrok poslouchal?

Po chvíli ticha pokračoval.

To pro pýchu vám vrozenou jste nesnesli knížete skromného a úskokem jste mne štvali proti němu, až jsem se podvolil vašim nešlechetným radám, a prohřešil jsem se proti svému bratranci Bořivojovi, když jsem ho zbavil knížecího stolce. A to mne opravdu bude navěky bolet.

V tom se Mutina nadechl, jako by mu chtěl skočit do řeči, ale kníže ho předešel a pokračoval dál.

Slyšte, moji velmoži, co spáchal syn nepravosti a hlava veškeré bezbožnosti, tenhle Mutina, jehož já nedávno, když jsem s vámi táhl do boje, jako druhého po sobě určil jsem za nejvyššího správce naší země. To dobrotisko dělajíc jakoby šlo na lov, neostýchalo se v noci zajít si do Polska na Sviní hrad, aby se poradilo s mým strýcem Nemojem, jak mne svrhnout.

Dav velmožů zahučel údivem. Někteří reptali proti tomu obvinění. Všichni však opatrně ustupovali od Mutiny stranou. Ten seděl bezradně u velkého stolu a nevěděl, co má dělat.

Náhle dal kníže povel rukou a z postranního vchodu vyšel kat. Došel rychle k Mutinovi a ťal do něj mečem. Při prvních dvou ranách stařec jako opařený hrůzou ani nereagoval. Teprve po druhé ráně se pokusil vstát, ale kat ho v tu chvíli třetí ranou dorazil.

Vzápětí vnikli do místnosti další ozbrojenci a hned zajali Vnislava, Domašu a dva Mutinovi syny.

Jediný Neuša přítel Mutinův si uvědomil, co se děje. Využil chvilkové nepozornosti stráží a vyrazil z místnosti. Proběhl dvorem, kde v tu dobu pracovalo jen několik otroků a sloužících, ti však netušili co se děje a tak ho nezadrželi. Neuša rychle proběhl hlavní branou, která nebyla zavřená.

Před hradem si uvědomil, že je pronásledován. Proto skočil do okolního houští a prodíral se jím co nejdále od hradu.

Mezi tím za ním vyběhlo několik mužů. Spatřili ho ještě v bráně, než tam ale doběhli, byl už pryč. Zaslechli jen vzdálený šustot v houští. Vrátili se pro posilu.

Po jisté chvíli se jim rozlehlé houštiny podařilo obklíčit. Snad by i unikl, ale všimli si jeho drahé červené sukně, která jej prozradila. Neuša se pokusil proběhnout. Chytli ho. Bojoval jako lev, ale byl přemožen.

Ihned ho odvlekli do hradu a tady na rozkaz knížete byl okamžitě zbaven zraku a vykastrován. Zoufalý řev Neušův byl jediným křikem bolesti toho krvavého dne.

Před domem se shromáždili kmeti, aby se dozvěděli, co bude dál. Kníže vystoupil na pavlač a pronesl k nim řeč:

Nechť je celý tento rod bez rozdílu věku a bez odkladu pobit. Kdo se nehrozí vyplnit můj rozkaz, tomu bude dána velká hrouda zlata. Kdo však zabije Božeje a jeho syna, dostane stokrát tolik a bude vládnout jejich majetkem.

Vacula, Krása, Heřman a další hnali se ke koním a začali sedlat. V krátké době všichni vyrazili k sídlu Božejovu.

                              

II

Na Libici vládl tou dobou naprostý klid. Služebný lid konal své povinnosti. Ves žila svým běžným životem. Na malých čtvercových políčkách se pokojně vlnilo obilí.

Na dvorci, ve svém domě Božej se ženou a se synem Bořutem nic zlého netušíc usedli k obědu jako každý den. V jednu chvíli Bořut něčím upoután vyhlédl oknem.

Otče přes pole se k nám žene velké množství lidí.

Božej řekl s klidem. To se vracejí z vojny, jen ať přijdou s požehnáním Božím.

V té samé chvíli rozběsněný Krása rozrazil dveře. Tasil meč a řval. Pryč s tebou, zlosyne, který jsi mého příbuzného Tomáše zabil v čase postu a bez příčiny.

Bořut syn Božejův vyděšen zprudka vstal.

Co činíte bratři, pravil, máme-li být jati, můžeme být jati v míru, bez zbraní a bez hluku.

V ten momenti mu projel jílec meče břichem. Z úst se mu vyvalila proud krve.Vzápětí projel tentýž meč hrdlem Božejovím. Žena Božejova s hysterickým křikem utekla. Krása zbrocený jejich krví těžce oddychoval.

To se stalo v poledne 27.října roku 1108

Dorazili i ostatní. Tu nastalo divoké rabování. Z mrtvých strhali jejich drahé oděvy a šperky. Vybavení domu rozkradli. Zvířata si rozebrali. Ti na něž se nedostalo okradli prosté vesničany, kteří před tím v hrůze uprchli. Těla těch dvou nebožáků vhodili nahá do obyčejné jámy na smetí.

Po celé týdny ba měsíce na různých místech země byli zabíjeni Vršovci, neboť to byl rod opravdu početný. Tak krutě byl naplněn ortel vyřčený na Vraclavi.

Nemnoho těch co přežili, prchli do Polska a jinam před hněvem lidí knížete. Zde zmizeli i se svými osudy z dějin navždy.

Ale velké množství jich bylo sťato mečem na vrchu Petříně či jinak odpraveno na tržišti Pražském, dole pod hradem, u mostu přes Vltavu. Kde se dříve hojně obchodovalo s otroky.

 

III.

Syny Mutinovi, teprve ještě děti, zabili, ačkoliv ničeho nespáchali. Přivedli je na provaze, jako hovada na porážku s ohlávkou na krku. Šli s nimi středem davu k odstrašení všech.

Přítomným lidem jich začalo být líto. Ženy plakaly. Zedraní, zmučení a špinaví po celou cestu volali úpěnlivě: Mami, maminko.

Ještě když je dovedli tam na to místo, volali. Když je kat držel za hlavu v podpaždí, volali. Když jim proříznul krky jako poráženým jehňatům, ustali.

Do davu přihlížejících jindy tak otrlého, jako by vjela hrůza z takové krutosti. Nesnesli ten pohled a rozprchli se všichni, při tom se bili do prsou.

IV

Ještě toho roku uherský Koloman, ze msty za dřívější příkoří vtrhnul plenit na Moravu. Neboť krutě naložil Svatopluk se zajatými Uhry, když s Jindřichem obléhali Bratislavu. Mnoho jich tehdy skončilo na mučidlech. Krutě též Svatopluk poplenil celé Pováží.

Nyní Svatopluk spěchal, aby Kolomana překvapil, a porazil, ještě než ustoupí z Moravy. Pospíchal tmavou nocí, když tu k dovršení vší smůly mu jediná větévka vyťala oko. Když se ji pokusili vyjmout vytrhli ji i s okem knížete. To byl konec výpravy. 12. listopadu roku 1108 se vojsko vrátilo zpět.

V.

Na začátku roku 1109 se Svatoplukovi oko zhojilo. Tehdy uhodil velký mráz a řeky zamrzly. Toho využil Svatopluk a vtrhnul do Uher. Jen náhodou se mu nepodařilo dobýt hradu Nitry, protože posádka včas zavřela bránu. Poplenil tedy podhradí a zjímal hodně lidí, kteří se tou dobou šli do toho hradu ukrýt. Ty si odvedl jako svou kořist. Neboť v těch časech byl otrok stále dobře prodejné zboží.

VI

Ještě toho samého roku na podzim vtrhnul do Polska a oblehl hrad Hlohov. Aby podpořil vojenské tažení svého lenního pána německého krále Jindřicha. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl již brzy naplnit jeho osud. Nezahynuli však ještě všichni Vršovci. Jistý bojovník poslaný od Ješka, syna Čestova octl se v táboře Čechů.

Postavil se pod košatý buk, v místě kudy se chodilo ke královským stanům a tiše vyčkával.

Na zemi se snášel soumrak. V tu dobu muž zpozorněl. Něco se dělo. Kníže obklopen tělesnou stráží vyjel od krále Jindřicha do svého stanu. Rychle vyskočil na svého hnědáka. Ostruhami ho pobídl k trysku. Zpočátku  si ho  nikdo v  šeru nevšiml, a pak už  bylo  pozdě.   Rozrazil knížecí doprovod a knížete mněl hned před sebou. Ten snad ještě nic netuše byl k němu otočen zády. Muž ze všech sil napnul tětivu svého luku a namířil mezi lopatky knížete. Než kdokoli stačil zasáhnout, vystřelil. Šíp proniknul knížeti do zad. Snad zasáhl srdce, neboť kníže byl hned mrtev.

Tak se dovršilo, co započato na Vraclavi,  ale ještě neměl být konec. Vacek a Moravané chtěli za knížete Otu, bratra zabitého knížete. Čechové pak trvali na Vladislavovi, jak bylo dříve ujednáno. Na stolec usedl Vladislav.

Jeho mladší Bratr Bořivoj dřívější velký odpůrce Svatoplukův se bez odporu vrátil s pomocí Srbů do Prahy, jak praví kronikář ke zkáze mnohých a k vyprázdnění jejich měšců. A vše začalo nanovo, a bratr vraždil bratra…




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

23.03.2017 20:31:45dát kritice tip Claudia Angoli

Skvělé :-) Tip



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor