Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Sever

04. 12. 2012
3
20
2171
Autor
dionisio

                                                                                                     SEVER

 

 

            Tramvaj přijela na nástupiště, dveře se otevřely a lidi se začali zběsile tlačit ven. Všichni nejspíš pospíchali. Bylo kolem šestý odpoledne a lidi byli rádi, že si odkroutili svůj pracovní den. Čas nesvobody, nudy nebo stresu. Čas, který musíte prodat někomu jinýmu, abyste se udrželi naživu a měli střechu nad hlavou, abyste mohli zaplatit alespoň nejnutnější složenky. Všichni ty lidi spěchali za svými manželkami, dětmi, milenkami, do hospody. Já jsem nikam nespěchal. Počkal jsem, až všichni vystoupí a pomalu sešel ze schodů. Taky jsem šel z práce. Já jsem ale neměl na zaplacení nejnutnějších složenek. Dělám práci, za kterou nedostanete peníze. Tedy skoro žádný. To málo, co dostanu, mi strhne finanční kontrola hned v den výplaty z účtu a nevidím z toho ani korunu. Mojí prací je pomáhat mentálně postiženým žít v téhle naší šílený a nesmyslný realitě. Přešel jsem rušnou hlavní ulici a hned na rohu zahnul doleva, do klidnější ulice se stromy.

             Ještě jednou jsem si v myšlenkách přehrával, co se dneska stalo v práci. Vlastně nic moc. Zajímavý bylo jen, když jsme se s Jardou, bavili o smrti. Jarda je padesátiletej mentál. Vyprávěl mi, jak mu před dvaceti lety v blázinci umřel kamarád: „Filip umřel, víš? Kamarád.“

„Hmm, to je smutný.“

„Jo. Filip umřel a ležel tam. Tam na posteli. Nehejbal se. Vůbec, jako šutr. A voči měl takhle otevřený. Tákhle otevřený,“ říkal mi Jarda a prsty si roztáhnul víčka u obou očí, až mu byla vidět červená kůžička pod bělmem, „volal jsem: Filipe! A on nic. Šťouchal jsem do něj a on nic. Byl prostě mrtvej. Byl jsem smutnej, hodně smutnej. Pak přišli vychovatelé a sestřičky a odnesli ho. Byl jsem tak smutnej. A už jsem ho neviděl. Nikdy jsem ho už neviděl.“

Jarda měl slzy na krajíčku, pak se na čele objevily vrásky od přemýšlení. Podíval se na mě a zeptal se: „Co s ním udělali? Kam ho odnesli?“

„No, asi ho odvezli do márnice a pak ho spálili nebo zakopali do země.“ řekl jsem.

„Tak to bych nechtěl. To bych nechtěl, aby mi udělali.“

„Já taky ne, ale udělaj to s námi se všemi. Až umřeme.“

„Já neumřu!“ rozkřiknul se na mě Jarda.

„Ty neumřeš, Jardo?“

„Ne.“

„Všichni umřeme.“

„Ne, já neumřu. Já neumřu!“ Jarda se na mě nasral. Kvůli tomu, že ho takhle mystifikuju a zahrávám si s ním.

„Jardo, všichni umřeme. Já, ty, prodavačka z večerky. I Karel Gott umře.“  

„Já ne.“

„A věříš tomu, že já umřu?“

„Jo.“

„A věříš, že umře prodavačka z večerky?“
„Jo.“

„A ty neumřeš?“

„Neumřu.“

„Aha. A co budeš celou tu věčnost dělat?“

„No, normálně…Prostě normálně každej den přijdu z práce, najím se a budu poslouchat rádio.“

„Celou tu dobu? Nekonečně dlouho budeš chodit do práce a poslouchat radiožurnál?“

„Jo.“ Jarda se vítězoslavně zasmál. Už nebyl nasranej. V disputaci triumfoval a spokojeně odešel do svýho pokoje poslouchat radiožurnál. Tak takhle to je. Takhle vypadá eternální nirvána podle Jardy. Představil jsem si Jardu jako hybatele vesmíru. Jak se vznáší se svým rádiem značky Tesla uprostřed supernov a hvězdokup, shlíží na všechny živý tvory a přeje jim všechno nejlepší. Dřív než půjde do práce natírat na černo keramický vázičky. Rozesmálo mě to. Už jsem byl doma. Otevřel jsem vchodový dveře a po schodech došel do třetího patra. Odemknul jsem.

        V mém křesle seděl chlap. Zašklebil se na mě. Nechápavě jsem na něj zíral, nebyl jsem schopnej ze sebe vypravit ani slovo. V pravičce jsem pořád držel klíče od dveří. Chlap začal mluvit: „Vypadáte překvapeně, pane Vidlička. Promiňte mi, prosím, mou troufalost, že jsem si vás dovolil navštívit bez vašeho vědomí, ale situace je velmi naléhavá. Neměl jsem jinou možnost.“

Pohybem ruky si ulíznul nagelovaný vlasy. Pořád jsem se na něj nevěřícně díval. Byl mladej, asi tak stejnýho věku jako já. Měl na sobě sako, košili barvy violet a lososovou kravatu. Nechutná kombinace.

„Co tu, do prdele, děláte?“ snažil jsem se to říct hodně důrazně a rozhodně, hlas se mi ale třásl. Byl jsem překvapenej, nervózní, v rozpacích. Chlap vstal z křesla a šel ke mně.

„Dovolte, abych se představil. Petr Pokorný…Inženýr Pokorný.“ podával mi ruku. Nepodal jsem mu jí. Strojeně se usmál. 

„Co tu, sakra, pohledáváte? Jestli hned nevypadnete, zavolám policajty.“

 „Ach, tak volat policii nutné nebude. Společnost, kterou zastupuji, s policií úzce spolupracuje. Vysvětlím vám důvod své návštěvy. Jsem senior account manažer společnosti Houska and Partners, tedy společnosti, což možná víte, která spravuje pohledávky všech právnických subjektů nárokované vůči vaší osobě.“

„Cože?“

„Jste si jistě vědom, že vaše dluhy přesáhly únosnou mez. No a naše společnost se rozhodla, že tuto skutečnost již nebude nadále tolerovat. Na schůzi grémia společnosti padlo rozhodnutí, že na vás bohužel musíme uvalit takzvanou existenciální exekuci.“

„Cože?“ byl jsem zmatenej. Zároveň jsem začínal být čím dál tím víc vzteklej. Cítil jsem, jak rudnu.

„ Existenciální exekuce je exekuce totální. Je uvalována na jedince, kteří chtějí parazitovat na společnosti. Nechtějí pracovat nebo nepracují dostatečně. Jinak řečeno, nejsou schopni vydělat tolik, aby mohli splácet své závazky. Zároveň není pravděpodobné, že se v brzké době cokoliv změní. Grémium vás zařadilo do právě do této kategorie.“

„Cože? Vždyť já pracuju šest dní v tejdnu a občas ten sedmej chodím na brigády. A dluhy se snažím splácet. Pravda, někdy se zpožděním, jenže za to si taky počítáte neuvěřitelný penále.“

„Podívejte se, pane Vidlička, nemyslíte si, že jsme k vám byli dosud hodně benevolentní? Nemyslíte si, že jsme vám nechali dost prostoru na to, abyste mohl svou situaci změnit a dostát svým závazkům?“

„Ne, tak to si fakt nemyslím.“

Chlap se usmál: „Ale, ale, ale…“

„Co to je ta vaše existenciální exekuce?“ zeptal jsem se.

„Bude vám zabaven veškerý hmotný majetek…“ no, to nebude taková rána, pomyslel jsem si. Můj hmotný majetek se skládá ze starýho laptopu, reprobeden, pár kousků oblečení a matrace. Když se stěhuju, což dělám v poslední době tak jednou za půl roku, tak se veškerej můj majetek vejde do třídveřovýho autíčka, který si půjčuju od mámy, „…a budu nucen vás samozřejmě doprovodit na rekvalifikační kemp, který spadá do gesce ministerstva vnitra.“

„Kam, že mě chcete doprovodit?“

„V tomto kempu vás profesionální školitelé budou učit, jak se řádně pracuje. Ovšem zpočátku budete nucen strávit nějaký čas ve speciální korekci pro nově příchozí.“

„Tak vy mě chcete odvést na nucený práce? Táhněte do hajzlu! Vypadněte z mýho bytu!“ zařval jsem.

„Doufám, že váš odchod se obejde bez dalších urážek a problémů. Jinak budu nucen použít jistých donucovacích prostředků.“ sáhnul si na záda pod svůj oblek a něco vytahoval. Proboha, ten zmrd má pistol! Pomalu zvedal ruku, v který držel zbraň. Hlaveň byla tak v úrovni mého břicha. Popošel několik kroků ke mně, byli jsme od sebe tak půl metru. Podíval jsem se do jeho bezvýraznejch rybích očí plovoucích uprostřed slizkýho obličeje. Gel mu skapával na čelo. Jeho tenký rty se zkřivily do jakýhosi nechutnýho šklebu. Divoce jsem se rozhlínul po místnosti. Popadnul jsem lampičku se železnou nohou ve tvaru nahatý tanečnice a praštil ho s ní do obličeje. Místností otřásla ohlušující rána, vystřelil. Ucítil jsem šílenou bolest v levý ruce. Cítil jsem, jak mi kulka prolítla masem. Chlap po ráně lampičkou do ksichtu zavrávoral, pistol mu vypadla z ruky, narazil do knihovny a sesunul se na zem. Skočil jsem k němu s lampičkou v ruce a začal jsem ho s ní zběsile mlátit. Byl jsem jak v tranzu, nepřestával jsem ho třískat. Z pusy mu vytejkala krev. Chroptěl bolestí a mumlal. Znělo to jako: „Prosím! Prosím!“

„Ty svině! Svině!“ Řval jsem mu do toho jeho krvavýho ksichtu. Odhodil jsem lampičku na zem a díval jsem se, jak se tam třese na zemi v rudý kaluži, která z něj crčí. Bylo to nechutný, chtělo se mi zvracet. Otevřel jsem dveře a jako omámenej jsem scházel po schodech. Pravou rukou jsem se přidržoval zábradlí, levička mi bezvládně visela podél těla. Taky ze mě tekla krev a v kapičkách dopadala na špinavou podlahu s arabeskami. Před očima se mi dělaly mžitky. Dovrávoral jsem k vchodovým dveřím, otevřel jsem a vyšel na ulici. Pršelo. Světla lamp se odrážela od mokrý ulice. Bylo mi strašně špatně, nohy se mi podlamovaly. Došel jsem na roh ulice a sesunul se na dlažbu.

 

         Otevřel jsem oči. Ležel jsem v pokoji, kde se rozlévalo příjemný, tlumený světlo. Pomalu jsem se posadil. Zjistil jsem, že mám ruku omotanou obvazem. V rohu byl stůl a židle, kde seděla holka. Uslyšela, že se probouzím a otočila se ke mně.

„Konečně.“ řekla a usmála se.

Vstala, přešla místnost a sedla si vedle mě na pohovku. Pěkně voněla. Byla to hezká mladičká holka. Černovlasá, s hnědýma očima. Sáhla mi na obvázanou ruku.

„Ukaž. Převážu ti to. “

Začala mi z ruky smotávat prosáklej obvaz. V tichosti jsem se na ni díval. Odhodila starej obvaz a začal mi ruku obmotávat novým bílým.

„Jak se ti to stalo?“ zeptala se.

„Přišel za mnou exekutor. Jeden z těch novejch, drsnejch.“
„Hmm. Trochu jsem o nich slyšela.“

Obvaz omotala lepicí páskou.

„Děkuju. Jak jsem se sem dostal?“

„Viděla jsem, jak jsi omdlel na rohu ulice. Tušila jsem, že se asi nebudeš chtít probudit v nemocnici, tak jsme tě s kamarádem dotáhli sem ke mně.“

„Děkuju.“

„Tak alespoň jsem se mohla procvičit v první pomoci. Docela zpestření mezi tím vyleháváním v tunách knížek. Studuju medicínu, víš?“

„Tak to mám kliku.“
Usmála se a prsty si urovnala pramínek vlasů za ucho.

„Mám s tím něco?

„Nebude to nic hroznýho. Jen jsi ztratil docela dost krve. Píchla jsem ti taky nějaký uklidňováky, co tu mám v lékárničce…Co se stalo s exekutorem?“

„Nevím. Možná je mrtvej, možná není. Nevím.“

„Co budeš dělat?“ zeptala se.

To mě docela zarazilo. Dobrá otázka. Co budu, do prdele, dělat? Právě jsem přizabil exekutora a tady ve městě mě čeká buď odvlečení do nápravný kolonie, nebo lobotomie. Co budu sakra dělat?

„ Asi budu muset utéct.“ 

Dívala se mi do očí. Beze slov. Asi přemýšlela. Asi se ptala sebe sama, koho to vlastně zachránila. Co je to za pobudu? Nějakej grázl? Nebo kluk, co se stal další obětí krutý a buranský oligarchie, která nám vládne? Díval jsem se tiše do jejích očí. Takovýhle oči mají jen srnky a laně. Zachránila mě před peklem. Kdyby mě nenašla na ulici, tak bych teď byl v nemocnici. A z nemocnice bych se pakoval rovnou do nápravnýho tábora. Prý je to něco na způsob koncentráků, proslýchá se. Ale nikdo o tom moc neví, úspěšně to tutlaj. Jsem rád, že jsem se to nemusel dozvědět na vlastní kůži. Zatím. Zachránila mě. Proč? Udělal bych to taky?

„Uteč na sever. Za polárním kruhem mám známýho, můžeš bydlet u něj. Tam tě nikdo nebude hledat. Je to farmář. Když mu trochu pomůžeš, rád tě u sebe nechá.“ řekla konečně.

„To zní zajímavě…Proč jsi na mě takhle hodná?“

Zasmála se. Z kapsy vytáhla tabák. Ubalila si cigaretu a kouřila. Půlku nechala mně. Padla na mě strašná únava a slabost. Oči se mi začaly zavírat. Lehnul jsem si. Přikryla mě dekou.

Ještě jsem ze sebe stačil vypravit: „Jak se vlastně jmenuješ?“

„Dobrou noc.“

Prstem se mi dotkla nosu a já usnul. Jako když se vypínačem zhasne světlo.

            Probudil jsem, v pokoji jsem byl sám. Ruka bolela a měl jsem strašnej hlad. Vstal jsem a šel k ledničce. Našel jsem tam sýr a salám. Plácnul jsem to na chleba a začal hltavě jíst. Na stole byl vzkaz. Byl na něm napsanej název vesnice, kde bydlí chlápek jménem Jenš. Až se tam dostanu, mám jít za ním. A ať se mi daří a mám se hezky, podepsána Alice. Na stole byly nějaký peníze, prý pro mě. Dal jsem si je do kapsy. Vzal jsem tužku a na druhou stranu papíru napsal, že moc děkuju. A doufám, že se ještě někdy uvidíme, protože jsem včera asi zamiloval. Zabouchnul jsem dveře a šel na vlakový nádraží.

                Pořád pršelo. Nebe bylo ocelově šedivý. Stejně jak tohle město. Lidi, co jsem míjel, schovávali svoje tváře pod límce svých bund a kabátů. Byly jim vidět jen oči, ve kterých se zrcadlil strach, nasranost, beznaděj, nervozita, blbá nálada. A přece jsem to tady měl rád. Nicméně musel jsem vypadnout. Hned.

 

 

 

 

……………………………………………………………………………………………………

 

Brzdy začaly šíleně skřípat a vlak zastavil. Zapnul jsem si bundu, nasadil čepici a s batůžkem na zádech vylezl z vlaku. Šlápnul jsem do šedivý břečky ze sněhu a bláta. Rozhlédnul jsem se kolem sebe. Byl jsem tady úplně sám. Oprýskaná nádražní budova, několik větrem pokroucených holých břízek, pole. Topič přiložil několik lopat uhlí pod kotel, strojvůdce zatáhnul za lanko od píšťaly, vlak zahoukal a se supením odjížděl. Díval jsem se za ním, jak se zmenšuje, až zmizel za štíty příkrých zasněžených hor. Špatně připevněná nádražní cedule s nápisem BO se ve větru kývala ze strany na stranu a rytmicky vrzala. Přes koleje přeběhla kočka. Smrdělo to tu hnojem a močkou. Proboha, kde to jsem? Musel jsem se začít smát. Jsem ve vidlákově, někde za polárním kruhem. Z nebe se začal sypat sníh. Natáhnul jsem si kapucu a vyšel z nádraží.

       Po cestě se kodrcal traktor. Byl o něco málo rychlejší než shrbená stařena v kabátu, která se šourala po kraji. Zeptal jsem se jí, kde můžu najít chlapíka jménem Jenš. Moc nerozuměli, ale nakonec mi rukou ukázala směr. Šel jsem cestou kolem zasněžených pastvin. Tam, kde končily, začínal oceán. Už odsud jsem mohl slyšet šplouchání vln. Minul jsem hřbitov s malým kostelíkem. Když jsem ušel ještě kus cesty, dorazil jsem k nějaký farmě. Podél cesty byly rozesetý zrezivělý vraky zemědělskejch strojů. Dva traktory, ještěrka, ztrouchnivělej valník naloženej bordelem, pluh. Několik dřevěných hospodářských budov s oloupanou barvou, pár chybějících prken. Šel jsem k jednomu ze stavení, který bylo podle všeho určený k obývání lidmi. Vyšel jsem tři schody a zamotal se do plastikových igelitových pytlů pohozených před prahem. Setřásl jsem je ze sebe a zaklepal na dveře.

       Otevřel mi usměvavej bělovlasej šedesátník s bílejma fousama.

„Haló, haló. Koho to sem čerti nesou? Pojď dál, cizinče. Host do domu, bůh do domu.“ hlaholil a hlasitě se řehtal.

„Dobrý den. Dostal jsem na vás kontakt od Alice.“

„Ahá, pojď dál,“ vyzval mě ještě jednou a já vešel dovnitř, „tak od Alice. To je neteř mýho dobrýho kamaráda. Předloni tu u mě byla na prázdninách. Moc milá holka. A jakpak se jí vede?“

„No, asi dobře. Řekl bych.“

Rozhlížel jsem se kolem sebe. Interiér vypadal, jako kdyby tu vybouchla puma. Na zemi bylo poházený oblečení, pet flašky, jídlo, noviny. Našlapovali jsme vysokými kroky a šli do kuchyně. Na stole ležela asi tuna věcí, ve dřezu byly dvě nebo tři knížky, ze stropu visela za nohu na provázku pověšená fialová plyšová opička. Po místnosti lítaly stovky much. Jenš mi pokynul, abych se posadil. Sundal jsem ze židle dvě cihly, který na ní byly, bůhví proč, položený, a dal je na zem.

Jenš začal mluvit: „Určitě jsi pěkně promrzlej. Postavím na čaj. Dneska je venku škaredě. Není to typický počasí pro konec října. Ale pamatuju si, že když jsem byl v roce dva a sedmdesát na vojně, tak napadlo v září půl metru sněhu. Půl metru! A v září! To jsem byl převelenej do Štokmanés. Měli jsme zrovna cvičení a v plný polní jsme museli ujít asi dvacet kiláků. Tak jsme nasadili sněžnice a v tý sibérii vyrazili. Byl jsem v oddílu s Ole Ingarem, to je farmář z vedlejší vesnice. Jeho sestra, mimochodem zamlada moc pěkná ženská, se provdala na jih, za jakýhosi zubního laboranta, Václav se jmenuje, a s ním měla dvě děti. Rudolfa a Alici. Ta Alice je moc fajn holka, já na ní nedám dopustit. A ty seš její kamarád? Přítel?“

„Tak, jako kamarád. Potřeboval jsem na chvíli vypadnout z města a Alice říkala, že by byla možnost na chvíli přebýt u vás. Kdyby vám to nevadilo. A samozřejmě rád pomůžu na farmě.“

Jenš zalil černý čaj.

„To víš, že by mi to nevadilo. Jsem starej mládenec. No women, no cry. Bydlím tady sám a místa je tu dost. Aspoň si budeme moct popovídat. No, popravdě řečeno, i trošku pomoct bych tady potřeboval. Loni jsem byl celej rok nemocnej, otekly mi nohy, nemohl jsem moc chodit a špatně se mi dýchalo. Na práci jsem byl slabej a trochu to tu zpustlo. Nikdo neví, co mi bylo. Ve špitále na nic nepřišli. Ale už se cítím líp.“ Jenš dostal asi tříminutovej záchvat dávivýho kašle.

„Uff. To bylo silný,“ chvíli popadával dech, „a jak se vlastně jmenuješ, mladíku?“

„Vidlička.“

„Hmm, Vidlička. Zvláštní jméno. Neznáš nějakýho Jedličku? To byl můj příbuznej. Strýček Jedlička.“

„Ne, toho neznám.“

Pili jsme čaj a povídali jsme, respektive Jenš povídal. Připadalo mi, že jsem právě potkal jakousi inkarnaci strýce Pepina v severský podobě. Vyprávěl o krávách, o počasí, sportu, politice, o farmaření, o farmářích, rybářích, velrybářích, o lovcích tuleňů, o sestře, otci, matce, synovci, o bývalé přítelkyni, mrtvým kocourovi a mrtvý krávě. Když ze sebe vychrlil celou svojí slovní smršť, tak usnul. Seděl na židli, nohy obutý v holinách na stole, hlava mu klimbala ze strany na stranu a zlehka chrápal.

          Oblíknul jsem si bundu a šel se podívat na pláž. Vlny oceánu šplouchaly a líně olizovaly širokou písčitou pláž, která příkře přecházela ve sněhovou pláň. Díval jsem se na otevřený moře a na ústí fjordu na pravý straně. Na druhý straně fjordu, pod obrovskými horami, bylo nějaký městečko. Šeřilo se a městečko začínalo svítit mihotavými světýlky. Už nesněžilo. Západ slunce zbarvil mraky na obzoru do ruda, zároveň zpoza bílý hory vylezl obrovskej bílooranžovej měsíc. Největší měsíc, co jsem kdy viděl. Nad hlavou mi poletovali racci.

            Šel jsem dovnitř. Nakouknul jsem do obýváku. Na rozdíl od kuchyně a chodby vypadal relativně udržovaně. Možná bylo jen trochu zvláštní, že uprostřed místnosti, vedle stolu, stály dvoje rozebraný kamna. V obýváku bylo knihovna. Chvíli jsem se přehraboval v knížkách a vybral jsem si dvoudílnou obrázkovou encyklopedii o polárnících. Knížky jsem si dal pod paži. Na stěně byla černobílá fotka mladýho Jenše s jeho sestrou a rodiči. Jenš měl účes v lehce pankovym stylu, oblek, kravatu a tvářil se sveřepě. Nohou jsem nechtěně vrazil do rozebraných kamen, který se s šíleným rachotem povalily. Slyšel jsem, jak se Jenš ve vedlejší místnosti vymrštil a hulákal: „Haló! Haló!“

„To jsem já, byl jsem se podívat v obýváku.“

„Ok, ok. Musím ti ukázat tvojí místnost.“

             Se svými polárníky jsem šel za Jenšem po schodech do patra. Dovedl mě do komůrky s tapetami s obrázky borovic. Jenš šel dolů, já jsem si lehnul do postele a prohlížel si knížku. Nerozuměl jsem ani slovu, protože kniha byla napsaná jazykem místních. Obrázky byly ale hezký. Listoval jsem v encyklopediích a prohlížel si starý fotky tvrdejch chlapů, co se rozhodli putovat na nejsevernější sever, tam kde je i tuleňům zima a sobi a polární lišky nemají, co žrát. Chlapíci mi byli povětšinou sympatický. Omrzlý fousy, nezbytná fajfka, z očí jim koukalo odhodlání dojít, tam, kam ještě nikdo nedošel. Ale proč? Chtěli být slavný? Nejspíš. Mohli si hladit svoje ego, že jsou tak tvrdý a v mínus padesáti jsou schopný existovat. Možná taky třeba před něčím utíkali. Docela jsem jim rozuměl. Byl jsem v podobný situaci, daleko za polárním kruhem, daleko od civilizace, v neznámý zemi, v neznámý krajině. Jsem ale taky tak tvrdej jako oni? Ptal jsem se sám sebe. Tady je ale naštěstí pár stromů a v létě tu pravděpodobně roste tráva, protože tu lidi mají krávy. Jo, je tu taky pár lidí, což je dobrý. A lišky tu dávají dobrou noc, takže i lišky tady jsou. Taky tu není taková zima, nebo doufám, že nebude. Golfskej proud je mocnej. Prohlížel jsem si ty obrázky. Chlápci na lyžích se psy, který táhli sáně, se probíjeli v hustých sněhových vánicích odnikud nikam. Báli se? Věřili si? Bojím se? Zachumlal jsem se do spacáku a usnul.

           Mlátil jsem toho chlápka s nagelovaným účesem železnou lampičkou s nohou ve tvaru tanečnice. Znovu jsem se napřahoval a lampička dopadala do jeho obličeje a na jeho hlavu. Ozývaly se dutý rány. Mlátil jsem ho, jak zběsilej. Od jeho obličeje odlétávaly kousky masa,  rozplácávaly se o bílou stěnu a v krkavých kapičkách po ní stékaly. Chlap chroptěl, zoufale se snažil odplazit do kouta, já jsem ho ale nepřestával mydlit. Když se přestával hýbat, konečně jsem lampičku zahodil. Zhluboka jsem dýchal a koukal se na toho člověka, jehož obličej se změnil na krvavou sračku.

           Proboha, co jsem to udělal? Co jsem to za zvíře? Popošel jsem k němu a sklonil se. Nehejbal se. Nahmátnul jsem mu na krku tepnu, srdce mu bušilo. Začal jsem hledat telefon, musím mu zavolat záchranku. Vzal jsem telefon do ruky a vytočil číslo. Z reproduktoru se ozvalo: „Litujeme, ale vaše služby jsou zablokovány. Služby za minulý měsíc dosud nebyly uhrazeny.“ Prásknul jsem s telefonem na zem, až se rozletěl na malý bakelitový částečky. Otevřel jsem dveře bytu a chtěl vyjít na chodbu. Ve dveřích stál Jarda. Retardovanej padesátník, kterýmu z pozice sociálního pracovníka pomáhám začlenit se do společnosti.

„Ahoj Jardo, co tu děláš?“ byl jsem překvapenej.

„Ahoj,“ Jarda vešel do bytu, díval se na zmlácenýho chlapíka na zemi a řekl: „Nehejbe se.“

„Nehejbe. Musím mu zavolat záchranku.“

„Nic mu nevolej. Znám ho, je to pěkná svině. Spoustě lidem ubližoval, spoustu lidí podrazil. Hodně lidí kvůli němu umřelo. Taky umře. Nech ho umřít.“ říkal Jarda.

Nechápavě jsem se na něho díval.

„Nech ho umřít.“ zopakoval.

„Ale Jardo, vždyť smrt je ta nejhorší věc na světě. Nechci smrt.“

„Smrt je normálka. Spíš by mě zajímalo, co je život. Co je podle tebe život?“

„Nevím. Ježíš, život je časovej úsek mezi tím, kdy se narodíš a kdy umřeš. Život je krásnej, posvátnej. Měl by se chránit.“

„Život je absurdní, musím ti říct.“ Jarda mě přerušil a pokračoval: „Život je iluze tebe sama, že se všechno točí kolem tebe. Život je tvoje představa, v který pořád něco chceš. Chceš peníze, aby sis mohl koupit věci, který si myslíš, že potřebuješ. Chceš hezký holky, abys mohl takříkajíc ukájet svůj chtíč. Chceš si je v duchu přivlastnit. Milovat v podstatě znamená pro většinu lidí synonymum pro pojem přivlastnit si. Lpět. Chceš chlastat, abys mohl zapomenout na přítomnost, aby ti všechno mohlo připadat snadnější. Myslíš si, že potřebuješ spoustu věcí. Tak se pachtíš za tím, abys je měl, aby sis je vybojoval, ušetřil na ně. Přivlastnil si je. A jakmile těch věcí dosáhneš, nejsi schopnej se z nich radovat, maximálně na chvíli, protože když dosáhneš těch svých iluzorních vytoužených cílů, hned si kladeš další, nový, za kterejma se musíš dál pachtit. Ve skutečnosti tě totiž tyhle iluze, za kterejma se honíš, nemůžou uspokojit. Většina života se skládá z falešnejch představ, který vytváří tvoje ego, tvoje mysl. A ty jsi do nich uvězněnej, respektive sebe sama do těch představ uvězňuješ. Ostatně i tvoje mysl, tvoje ego je iluze.“

Poslouchal jsem Jardu a jeho slovům nerozuměl. Chvíli jsem byl zticha a pak jsem se zeptal: „A kde je podle tebe pravda? Když jsi tak chytrej, tak kde, nebo v čem, se dá hledat pravda? Víš, že jsi mentál?“ Hystericky jsem se zasmál. „Co je podle tebe skutečnej, opravdovej život?“

„Pravda je v přítomnosti. Pravda je teď a tady. Je v tobě, ale ty o ní zatím nevíš. Musíš jí v sobě najít. To ti říkám já a to říkali i na radiožurnálu.“

„Nerozumím ti. Ale přece jen, bychom mu měli zavolat záchranku ne?“ řekl jsem a podíval jsem se na zuboženýho chlápka ležícího na zemi. S trhnutím jsem uskočil. Srdce mi začalo zběsile tlouct. Tam na zemi jsem poznával sebe sama. Ležel jsem tam celej zkrvavenej, třásl jsem se a křičel na Jardu: „Já nechci umřít! Nechci! Že neumřu, Jardo, viď?

Jarda se usmál: „Každej umře, Vidličko. Sám jsi mi to říkal.“

„Já neumřu. Že neumřu?“

„I ty umřeš. Neumřeš teď, ale jednou jo. A do tý doby musíš hledat pravdu, skutečnej život, nebo jak si to chceš nazvat.“

 Jarda si vzal ze stolu moje starý rádio a naladil svojí oblíbenou stanici. Píp, píp, píp, píp, píííppp! Časové znamení ohlásilo sedmnáct hodin. Na radiožurnálu právě uslyšíte zprávy. Vzal si rádio na rameno, jak to dělali starý hiphopeři z Bronxu z osmdesátých let, a vyšel z bytu. Zabouchnul za sebou dveře.

„Halóóó. Vstávat! Vidličko! Spíš ještě?“

 Pod schody někdo křičel. Chvíli jsem přemýšlel a usoudil jsem, že je to můj nový bytný Jenš. Probudil jsem se ve svý nový komůrce někde daleko na severu. Tričko jsem měl zpocený.

Oblíknul jsem se a šel dolů. Po ranní hygieně jsem zamířil do kuchyně. Otevřel jsem dveře. V kuchyni byla hustá mlha a šílenej smrad. Těžce jsem rozeznával obrysy Jenšovy hlavy.

„Dobrý ránko, raníčko. Jakpak se ti spalo, Vidličko?“ Jenš očividně snědl po ránu vtipnou kaši.

„Docela dobře. Trochu divoký sny, ale jinak dobrý…Co se to tu stalo? Proč je tady ten šílenej kouř?“

„Smažil jsem vajíčka.“

Chuchvalce těžkýho kouře se valily do chodby a spustily požární alarm. Jenš ho šel vypnout. Dobře se při tom bavil, usmíval se a zpíval si. Otevřel jsem okno a sednul si co možná nejblíž k němu. V mlze se objevila Jenšova ruka a podávala mi talíř se spáleným hemenexem.

„Děkuju vám.“

„Hele, Vidličko, tykej mi, jo!? Snad nejsem ještě takovej stařešina.“

„Ok, Jenši.“

Čaj jsem si zalil horkou vodou a pustil se do jídla. Když jsme dojedli, vyfásnul jsem zelený holinky, černou nepromokavou bundu a šli jsme do kravína. Nakrmil jsem krávy senem a pak jsem dostal instrukce, jak shrabávat po krávách jejich hovna a jak se dojí. Hovna byly v pohodě. Vzal jsem plastovej pohrabáč, zpod nohou skotu jsem stíral jejich exkrementy a potom jsem je propasírovával mříží. Asi dva metry pod mříží se rozprostíralo obrovský podzemní jezero plný kravských výkalů a moči. Nový hovna do něj s pleskáním dopadaly. Takhle jsem objel všechny krávy, kterých bylo asi dvacet. Většinou dospělý, pak pět takovejch puberťaček, jeden býk a dvě malinký kravičky. Krav jsem se popravdě ale trochu bál. Zjistil jsem totiž, že ty obrovský masitý kolosy si sem tam kopnou zadníma nohama. Proto jsem trošku znervózněl, když mě Jenš vybídnul, abych si zkusil jednu krávu podojit. Ok, řekl jsem a snažil jsem se předstírat klid. Ruka se mi třásla, když jsem se blížil s takovými čtyřmi malými vysávacími trubičkami k ceckům krávy. Samozřejmě kráva vycejtila, že jsem naprostej dojící amatér a taky trošku znervózněla. Netrpělivě přešlapovala z místa na místo. Na první pokus se mi nepovedlo trubičky k vemenu přichytit. Když jsem to zkoušel podruhý, tak kráva jakoby zlehka naznačila, že mě kopne. Zběsile jsem od ní uskočil, zavrávoral jsem, spadnul na zem a praštil se hlavou o dřevěnou zeď kravína. Kulich se mi svezl do čela. Jenš, kterej to všechno pozoroval, se začal strašně hlasitě smát.

„No jasně, ještě se směj, Jenši. Vždyť mě chtěla zabít…Hele, na tohle já nemám.“

Docela jsem se na něj naštval. Jenš mi vzal z rukou přisávací přístroj a elegantním rychlým pohybem ho přicucnul krávě na cecky. Mlíko začalo stoupat průsvitnou hadicí do železný trubky a tou putovalo do velký naleštěný cisterny ve vedlejší místnosti. S despektem jsem se díval, jak Jenš dojí další krávy. Když skončil, tak jsme šli k cisterně. Vzal z pracovního stolu velkej porcelánovej ušák a naplnil ho z kohoutku cisterny až po okraj mlíkem. Napil jsem se. Mlíko bylo výborný. Utřel jsem si bílý fousy, doplnili jsme ušák a šli do baráku na oběd.

         Po jídle jsem se šel projít do luk za farmou. Dorazil jsem ke starýmu, žlutě natřenýmu domu. Nahlédnul jsem okénkem dovnitř. V jedné z místností byl stůl, starý kamna a nějakej přístroj se spoustou tubiček. Nejspíš destilační přístroj na chlast, pomyslel jsem si. Ostatní místnosti byly prázdné. Baráček se mi líbil. Byla z něho cítit určitá útulnost a klid. Za barákem byla travnatá pláň a po sto metrech byla pláž, kterou olizovaly vlny mlsnýho oceánu. Všude kolem se povalovaly rybářský bójky různých barev, o jednu z venkovních stěn byla opřená pramice.

          U večeře jsem se zeptal Jense, kdo v baráčku bydlí, nebo bydlel.

„Tam bydlel můj kamarád Bjern. Teď to bude třetím rokem, co umřel. Byl to rybář a taky alkoholik na plnej úvazek. Kdybys viděl, jak ten chlastal! Doma si pálil kořalku. Tady v naší oblasti se tomuhle alkoholu říká Měsíční záře. Dvakrát se málem utopil s rybářskou lodí v bouři na oceánu, z toho ale vyváznul a nakonec ho zabil alkohol a ženský. Jednou si nechal zpravit zuby, koupil krabici viagry a odjel do Asie. A tam umřel po noci, kdy byl s nějakou mladou holkou. On totiž, Bjern, jak byl furt vožralej, tak si bral ty viagry třeba tři najednou. Říkal, že jinak to na něho nepůsobí. No a jednou to jeho srdce nevydrželo. A prej mu pak stál ještě při pitvě.“

„To je docela hezká smrt…A kdo je teď majitelem toho baráku?“

„Barák patří jeho sestře. Ta ale bydlí na jihu a sem jezdí jednou, dvakrát do roka.“

Šel jsem do postele a přemýšlel nad barákem. Představoval jsem si, jak v něm piju čaj, kouřím fajfku a dívám se na oceán. Představoval jsem si, jak bych provětral destilační přístroj.

           Po několika dnech jsem práci v kravíně zvládal už celkem slušně. Krav jsem se bál míň a míň, některý jsem si docela oblíbil. Dojení jsem se ale přeci jen, pokud možno, vyhýbal a nechával to na Jenšovi. Když jsem skončil s krávami, tak jsem obyčejně štípal dřevo, sekal trávu, opravoval stodolu, uklízel bordel a tak. Čas plynul příjemně pomalu. Práce mě docela bavila, navíc jsem u ní měl spoustu času na přemýšlení a na soustředění se na sebe sama. Začal jsem hledat v sobě ukrytý pravdy života. Občas byl člověk unavenej a nemohl ráno vstát z postele, jak ho bolelo tělo, cejtil jsem se ale svobodnej. Práce na farmě mi dávala smysl. Fungovalo to tady tak, jak to v minulosti fungovalo u většiny lidí. Co si nevypěstuješ, nemáš. Když nenakrmíš a nepodojíš krávy, nemáš mlíko a maso. Když si nenasekáš dřevo, chcípneš zimou. Přímočaře jednoduchý, až primitivní. Jenže lidi tomuhle životnímu stylu odvykli. Dřepí celý dny v kanclech, aby si pak mohli koupit mlíko pajcovaný vodou a geneticky upravený rajčata, který jsou velký jak melouny a chutnaj, jak umělá hmota. Představoval jsem si ty lidi z minulejch dob, který žili hodně jednoduše, ale relativně smysluplně. V záplatovaným oblečení celej den obdělávali pole, chytali ryby, pletli rybářský sítě a svetry, dojili, krmili. Nejspíš vůbec nevěděli, co je to nuda, protože se museli pořádně ohánět, aby vůbec přežili. Zvlášť tady na nehostinným severu. Tak takhle jsem teď žil taky. Ale ten pocit u vyhřátých kamen, kdy jsem udělal všechno, co je potřeba a můžu přežít další den, stál za to. Přemýšlel jsem taky nad tím, že kdyby krachnul světovej finanční systém, tak takhle by museli začat žít všichni lidi. Možná je tomu naše společnost docela blízko.  

        Dny se výrazně krátily. Tak pět, šest hodin bylo světlo, respektive šero, a pak už jen tma. Když ale bylo jasno, na obloze jsem mohl pozorovat tisíce svítících hvězd. To se mi líbilo.     

    

 

…………………………………………………………………………………………………..

 

Byl úplněk, měsíc ozařoval hory, bylo slyšet, jak se oceán hýbe. Zpoza hory se v šeru objevil zelený traktor. Mířil na příjezdovou cestu k naší farmě.  

„Knut přijel! Knut je tady!“ hulákal Jenš na celej barák, „přijel si pro naftu. Potřebuje zejtra traktor, aby mohl začít sklízet brambory, no a není na tom teď finančně dobře, tak si ke mně přijel pro benzín.“

Starej zelenej traktor se ve vší svý majestátnosti blížil k domu. Brzdy zaskřípěly, traktor popojel ještě metr a se škytnutím zastavil. Seděl jsem ve svý komůrce a díval se z okna dolů. Slyšel jsem, jak Jenš vychází z baráku. Do ruky vzal dva zelený pětadvacetilitrový kanystry naplněný naftou a postavil je před Knuta. Bavili se a hlučně se smáli. Na tmavém nebi začínala nabíhat polární záře. Někde strašně daleko obrovská rozžhavená koule, naše slunce, vystřelovala nadpozemsky obrovský gejzíry lávy ze sebe sama. Tenhle obří ejakulát se pak rozprskával do široký a daleký tmy kolem sebe. Částice, který doputovaly k zemi se začaly srážet s naší atmosférou a vznikaly tak zelený pohybující se pruhy svítivý mlhy, který se jak fatamofgána pohybovaly po tmavý obloze. Tuhle podívanou mám rád. Nazul jsem si boty a seběhnul ze schodů, abych se na to mohl podívat venku pořádně. Šel jsem ven. Stotřicetikilovej Knut se funíce vydrápal po schůdkách do svýho traktoru a zapnul světla. Pak se s velkou námahou zase drápal ven. Když seskočil z posledního schůdku, zem se otřásla.

„Píča. Ty moje zkurvený nohy mě jednou zabijou.“ řekl Knut a šel k Jenšovi pro kanystry.

„Ta tvoje tloušťka tě zabije, Knute. Měl bys zhubnout, jsi tlustej, jak bečka.“ říkal mu Jenš.

„Hovno!“ odpověděl Knut, odšrouboval víčka a kanystry s naftou zvednul. Na obloze nad ním se vlnily zelený pruhy. Knuta ozařovaly světla jeho traktoru. Šel s kanystrama v obou rukách ke svýmu stroji. Najednou jeho paže i s kanystrama zprudka vystřelily do polohy, kdy byly v pravým úhlu k jeho obéznímu tělu. Knut se začal točit do kolečka a vylejval naftu na zem. Točil se jak panák v zelí za prudkýho deště. V rukou křečovitě svíral dva těžký kanystry a od pusy mu šla pěna. Nechápavě jsem na něho zíral.

„Knute! Knute! Hej Knute!“ řval Jenš. Nafta cákala na zmrzlou zem, obloha byla zelená a Knut se točil. Konečně spadnul na zem, jak žok. Přiskočili jsme s Jenšem k němu. Knut byl zmatenej.

„Co se stalo? Co se mi, kurva, stalo?“ mumlal.

„Měl si záchvat.“ odpověděl mu Jenš, vytáhnul z kapsy bundy kapesník a utíral mu pěnu od pusy. Chytli jsme ho pod paží a pomohli mu na nohy. Byl pekelně těžkej. Dotáhli jsme ho do kuchyně a posadili ho na židli.

„Zkurvená epilepsie.“ řekl Knut.

Byli jsme zticha. Až za chvíli Jenš řekl: „Ty, poslyš, Knute, říkal jsem ti to už minule, ale myslím, že bys neměl řídit, když máš pořád záchvaty.“

„Blbost.“

„Když dostaneš záchvat a budeš řídit, tak to bude zlý. Když zabiješ sebe, bude to nepříjemný. Když ale zabiješ ještě někoho jinýho, tak…“

„Já vím Jenši, já vím. Jenže když nebudu moct řídit traktor, tak jsem namydlenej. To můžu, vole rovnou prodat farmu.“

„Dáš si čaj, Knute?“ Zeptal jsem se ho.

„Budu muset vyrazit. Musím podojit.“ řekl a vrávoravým krokem odcházel. Pak se ještě na nás otočil a řekl: „Jo, a jestli někomu řeknete, co se stalo, tak vás zabiju. To vám přísahám. Sebrali by mi řidičák a já bych byl v prdeli.“

Podívali jsme se s Jenšem na sebe, Jenš si zaklepal na čelo. Slyšel jsem jak Knut, lije zbytky nafty z kanystů do traktoru. Zvuk jeho stroje mizel v dálce.   

          

             Život s Jenšem byl hodně pestrý. Člověk se v jeho přítomnosti rozhodně nenudil. Byl to hodnej člověk, inteligentní, zábavnej. Nicméně velká část pravidel v jeho životě byla neotřelá až extravagantní. Všude, kde se aspoň na chvilku vyskytnul, vzniknul neskutečnej chaos a bordel. Sekal se sekerou dřevo. Když dosekal, zahodil sekeru na hnůj. Hledal v dílně jeden šroubek a převrátil přitom tři plný šuplíky nářadí na zem. Den předtím jsem je pracně srovnával. Uklidil jsem jídelní stůl, Jenš přišel na svačinu a stůl se podobal obecní skládce. Někdy se snažil s chaosem bojovat, ale boj to byl předem ztracen. Rozhodl se uklidit jednu místnost, bordel ale přenesl na jiný, zpravidla používanější místo. Tam už měly věci zůstat napořád. Čistotnost nepatřila mezi jeho nejsilnější stránky. Zvyknul jsem si na to, že ve sprše člověk může nalézt flákotu velrybího masa. Docela mě ale překvapilo, když jsem při úklidu v kuchyni našel pod stolem dva mrtvý ptáky. Sprchoval se tak jednou za tři měsíce. Když se druhý měsíc bez koupele blížil ke konci, začal Jenš nahlas spřádat plány, jak by bylo dobrý se umejt. Asi bych se měl dneska osprchovat, svědí mě tělo, říkal a drbal se na hlavě. Vždycky z toho ale sešlo. Takhle mluvíval celej třetí měsíc. Až když už to bylo naprosto neúnosný a smrděl doslova jako kráva (i když si myslím, že krávy v kravíně byly v týhle fázi voňavější než on), začal o sprše mluvit vícekrát denně. Následně mi asi po třech dnech v trenýrkách významně sdělil, že se jde osprchovat. V koupelně pobyl asi tak minutku a půl, vylezl a smál se, jak měsíček na hnoji. Říkal, že je to skvělý být čistej a voňavej a že teď se na svět kouká o hodně víc optimisticky. No a druhej den po sprše se zpravidla totálně zadělal od mazutu nebo tak podobně. Jenš taky nebyl zrovna spořivej typ. Když si dělal čaj, nechal vodovodní kohoutek puštěnej na plný koule a šel do hajzlu. Po celým baráku se svítilo. Svítilo se třeba i ve sklepě nebo na půdě, kam se chodilo tak jednou za půl roku. Když jsem jednou zhasnul na záchodě a v koupelně, pěkně se do mě opřel. A důrazně mi říkal, ať tohle už nikdy, ale fakt nikdy nedělám!!! Pravidelně jsem po něm zavíral otevřenej mrazák nebo vypínal zapnutou troubu na tři sta stupňů. Jenš s gustem rád domrdával všechny materiální věci. Zadíral motory, zanášel filtry, ničil motorový pily, přetěžoval hydrauliku, nechával zrezavět sekačky a všemu se smál a říkal, co se stalo, to se stalo. Málokdy jsem ho viděl se špatnou náladou, málokdy nadával, byl neustále dobře naladěnej a pořád mluvil. Jo, ale jedna věc mě na něm fakt srala. Ráno nejsem úplně svěží a vždycky potřebuju, tak půl hoďky, abych se doprobral a byl schopnej trochu uvažovat a vnímat věci kolem sebe. Většinou jsem zticha a pomalu se šourám odněkud někam. Jenže Jenš byl po ránu zpravidla nejčilejší. Probudil se, zakřičel DOBRÝ RÁNO!, hlasitě se protáhnul a začal ze sebe chrlit slovní vodopády. Šílený příběhy o svejch tetičkách, synovcích a mrtvejch lyžařskejch šampiónech. A já jsem byl nucenej to poslouchat. Nebylo úniku. Kolikrát mi z toho bylo až fyzicky nevolno. V jinou denní dobu jsem ale jeho šílený příběhy poslouchal rád. Měl jsem ho totiž rád.

 

             Jedno ráno jsem dostal od Jenše za úkol, abych vyvezl gargantuovský množství kravskejch hoven. Ty vytejkaly z přízemí kravína, protože dveře, co tomu měly zabránit, byly rozbitý. Už několik let. Nasednul jsem do traktoru a zapnul klimošku naplno. Pod horní ret jsem si zasunul svazek cumlacího tabáku a vyjel na louku za barák. Obkroužil jsem kravín a přijel k okraji obrovský jámy, plný sraček. Na vrchu byly sračky zavátý třiceticentimetrovou vrstvou panensky bílýho sněhu. Připomínalo mi to čokoládovej polárkovej dort s chemickou smetanovo-vanilkovou vrstvou na vrchu, kterej jsem jako malej vždycky jedl u babičky.

            Pomocí páky jsem spustil dolu velkou železnou lžíci upevněnou na hydraulických ramenech traktoru. Pomalu jsem vjížděl do sraček a lžící je nabíral. Bílý sníh pohlcovala hnědá tekutá fekálie. Když byla lžíce plná až po okraj, tak jsem jí zvedl. Zařadil jsem zpátečku a pomalu couval na pevnou zem. Pak jsem se rozjel do kopce a zamířil na konec louky, kde jsem měl svůj smradlavej náklad vyklopit. Jak jsem projížděl po nerovném terénu, tak hnědá hmota šplouchala přes okraj lžíce a dopadaly na bílou zem. Dojel jsem na určený místo, připravil hydraulickou lžíci na sklopení, zařadil jsem zpátečku a zvostra jsem začal couvat, zatímco jsem klopil hnědou kaši ze lžíce na zem. Hotovo. Jel jsem znovu k jámě. Celkem pohodovej džobík, říkal jsem si. Začal jsem si zpívat a venku začalo chumelit. Prudký vítr rozprskával vločky o čelní sklo. Obloha potemněla. Ještě víc jsem roztočil klimošku a sundal jsem si mikinu.

               Takhle jsem jezdil asi šest hodin v kuse. Popíjel jsem čaj z termosky a bylo mi celkem fajn. Přijel jsem znovu k okraji jámy, tedy spíš údolí - fekální zóna měla výměru tak třicet na dvacet metrů, hloubka tekutých exkrementů byla tak jeden metr, někde možná dva. Po těch šesti hodinách jsem odklidil množství, které by se dalo označit jako ona pověstná kapka v moři. Nicméně vykutal jsem si aspoň takovou cestičku pro traktor, kterou jsem mohl využívat ke stále smělejším traktorovým výpadům do týla sraček. Vjíždím na cestičku, ujedu pět, šest metrů, sklápím lžíci a najednou se na mě nečekaně valí hnědá láva z obou bočních stran. Byla to chvilička, nestačil jsem vůbec zareagovat. Najednou stojím s traktorem v metr hluboký tekutině. Zkouším couvat. Nic. Zkouším jet dopředu. Taky nic. Naopak se při každém pokusu bořím s traktorem čím dál hlouběji. Čumák traktoru se začíná nořit do sraček a zadek se zdvihá k nebesům. Do prdele! Situace se stává bezvýchodná. Z klimatizace začínají téct čůrky páchnoucí močky. Stékají po stěně na podlahu a sem tam mě některá odfouknutá kapka zasáhne do obličeje. Vypínám klimatizaci. V traktoru to pekelně páchne. Vypínám motor. Oblíkám mikinu a pršiplášť, nasazuju kulicha. Zpoza sedačky vyšátrám lopatu.

               Otevřel jsem dveře a pomalu jsem slézal po schůdkách dolů. Moje opatrnost mi ale byla nanic, protože jsem byl nucenej, tak jako tak skočit popás do sraček. Tekutina docela hřála. Horní polovinu těla mi ale bičoval krutej severák a do ksichtu mě bodaly stovky malých zmrzlých krystalků poletující ledový tříště. Zoufale jsem se snažil chvíli odhazovat sračky na stranu, abych odkutal kola traktoru. Během chvilky jsem ale zjistil, že je to v pravdě sisyfovská práce. Co jsem pracně odházel, zase odjinud přiteklo. Vzdal jsem to. Vztekle jsem zahodil lopatu a začal opouštět potápějící se traktor. Každý krok kupředu mě v tekutině stál nadlidský úsilí. Konečně jsem našel pevnou půdu pod nohama. Celej zamazanej, neskutečně smradlavej jsem klečel na zasněžený louce. Vichřice začala být ještě silnější. V uších mi pískalo a před očima se mi dělaly mžitky. Vrávorajíc ve větru jsem se trmácel k baráku. Konečně jsem nahmatal kliku vchodových dveří, zabouchnul za sebou a vyčerpanej se svalil na podlahu v chodbě.

               Zasranej vidlákov! Zasraný farmaření! Práce pro burany a křupany! Možná bych měl dělat něco jinýho. Tohle se mi honilo na podlaze v chodbě hlavou.  

 

Jednu neděli jsem rozhodnul, že půjdu s Jenšem do kostela. Nejsem sice věřící, ale farář prý přijíždí do zdejší vesnice, tak čtyřikrát pětkrát do roka. Plaví se sem na lodi ze sto kilometrů vzdálenýho města za horama na druhý straně fjordu. Zdejší mše je zkrátka velká společenská událost, kterou si nikdo nenechá v Bo uniknout. Ostatně je to tady taky jediná společenská událost, nic jinýho neděje.  

        Jenš po dlouhém přehrabování vytáhnul ze skříně černý oblek. Když ho vyžehlil a oblíknul si ho, vypadal jako opravdový gentleman. Já jsem si prostě vzal jediný kalhoty, mikinu a bundu, kterou nenosím do kravína. Stejně jsem ale cejtil, že trochu páchnu silem. Vydali jsme se přes zmrzlý pole ke kostelu. I když bylo poledne, už se šeřilo a na obzoru vycházel měsíc. Blížily se vánoce, dny byly strašně kraťoučký a noc z nich každý další ráno ukousávala dalších deset minut světla.

        Vešli jsme do kostela. Lidi postávali na chodbě. Jenš se začal se všemi zdravit, s každým prohodil několik slov a poplácal se po ramenou. Dámám nonšalantně líbal na ruku. V tom obleku a svým chováním mi připomínal Oldřicha Nového v nejlepších letech. Když měl chviličku, přiklonil se ke mně a řekl, že je tady dneska přesně padesát lidí. Což není špatné, protože Bo má padesát dva obyvatel. Nepřišla jen stará Inga, která je dlouhodobě upoutána k lůžku a žid Kárl. Kostel byl zvláštní. Byl to totiž kostel a škola dohromady. Chodba, dvě třídy, kuchyňka s malou jídelnou a první patro, kde byl byt učitele a pokoj pro hosty. Dneska v něm bude prý přespávat kněz. A samozřejmě místnost určená pro mše. Šedesátiletej plešatej ministrant rozezvonil zvony a já jsem spolu s ostatními vešel do velký místnosti. Sednul jsem si na jednu ze židlí, které dopoledne do sálu přines ministrant s několika dobrovolníky z jídelny. Na stěnách obloženými dřevem viselo několik obrázků s biblickými motivy. V rohu byly malý elektrický varhánky, před první řadou židlí, za zašoupávacími plastovými dveřmi bylo pódium. Ministrant rozevřel plastový dveře a na pódiu stál za improvizovaným přenosným dřevěným oltáříkem se zapálenou svíčkou kněz. Byl mladej, mohlo mu být tak třicet. Začal kázat v jazyce domorodců, takže jsem nerozuměl ani slovo. Pak na pódium napochodoval místní pěvecký sbor. Byl tvořen pěti dámami v důchodovym věku a tlustým Knutem. Když se Knut snažil dostat na půl metru vysoký pódium, měl velký problémy. Ministrant duchaplně přistoupil na okraj pódia a podal mu ruku. Aby dostal Knuta nahoru, musel použít veškerý síly. Ve chvíli kdy se kolos sádla s jeho pomocí vyhoupnul na pódium, ministrant stále bejčil na plno, a proto spadnul na zem. Hlavou se praštil do oltáře, svícen dopadl na červený koberec. Účastníci mše se začali tlumeně smát. I kněz se neudržel a rozesmál se. Jenš se řehtal hodně hlasitě a hulákal: „Knute, ty se nikdy nemůžeš dostat do nebe, protože jsi moc těžkej. Andělé by tě neunesli, ty vole.“ Taky jsem se smál. Ministrant, rudej v obličeji, se sebral ze země a znovu zapálil svíčku na oltáři. Varhaník začal hrát a sbor se připravil. Chvilku jsem se bál, aby Knut nedostal jeden ze svejch záchvatů, pak ale začal zpívat a zpíval krásně. Zpíval jako Pavarotti, Domingo a Carreras dohromady. Byl jsem šokovanej. Představil jsem si Knuta, jak jezdí ve svým starým, zeleným traktoru a zpívá si operní árie. Knutův hlas se rozlejval po celým sále a skleněný tabule v oknech vybrovaly. Naskočila mi husí kůže. Knut se do nebe dostane. Lidi s takovýmhle hlasem se musí dostat do nebe.

          Když mše skončila, všichni se přesunuli do jídelny. Podával se čaj, kafe a zákusky. Chválil jsem Knuta za jeho zpěv. A domluvil jsem se s sestrou mrtvýho opileckýho rybáře Bjerna, že můžu bydlet v žlutým dřevěným domě, ve kterým žil, než umřel. Na revanš jsem slíbil, že dům opravím. Bavil jsem se s knězem o tom, jaký je to žít tady na severu. Vyprávěl o tom, jak se svým starým kolegou objíždějí farnosti v širokým okolí a zároveň se spolu a s ještě s jedním starým rybářem střídají v držení stráží na majáku na druhé straně fjordu. Když hlídá maják, tak studuje bibli. Líbí se mu to, ale je to časově náročný, a proto jejich trojice strážců majáku hledá ještě čtvrtýho člověka. Každý by tak měl maják na starosti tejden v měsíci. Práce za malej peníz by se mi hodila a s knězem jsem se dohodnul, že doplním jejich řady a s majáčnictvím jim pomůžu. Když byla zábava v nejlepším a Knut vytáhnul z tašky domácí pálenku, šel jsem pryč.

           Otevřel jsem dveře Jenšovýho baráku a šel do kuchyně. Na židli tam seděla ta holka, co mě ve městě zachránila. Alice.

„Ahoj.“ řekl jsem. Byl jsem překvapenej.

„Dobrý den, pane. Jak se máme?“

„Mám se dobře. Kde ses tu vzala?“

„Mám ve škole volno. Chtěla jsem trošku cestovat, tak jsem vás přijela navštívit.“

Nesměle jsem jí políbil na přivítanou. Byl jsem překvapenej, ale byl jsem hlavně rád, že tu je. Sednul jsem si.

„Tak, jak se ti tady líbí?“ zeptala se.

„Líbí se mi tu. Farmaření je docela zábavný, většinou. Myslím, že jsem se jako nádeník docela osvědčil. No a dneska jsem byl na mši a dohodnul jsem se s jednou ženskou, že můžu bydlet v parádním baráku támhle za loukou,“ ukázal jsem z okna do tmy, „a sehnal jsem si práci jako strážce majáku. Dohodil mi to kněz. Tejden v měsíci budu na majáku a zbytek času budu opravovat barák a za jídlo pomáhat Jenšovi na farmě. Dobrý, ne?“

„Dobrý.“

„A co novýho ve městě?“ zeptal jsem se.

„Tys to neslyšel?“ Alice se tvářila udiveně.

„Co?“
„Je toho teď všude plno.“

„Dyť víš, že jsme na konci světa. Tady se o zbytku světa nic nedozvíš. A i kdybych mohl, tak mě to stejně nezajímá.“

„Ve městě i všude na jihu to padlo. Všude byly velký demonstrace, stávky a ta oligarchicko exekutorská vláda to zabalila. Podali demisi. Demonstranti teď ustavují revoluční výbory, jedná se a uvidí se, co dál.“

„Ty, vole! Jak to probíhalo?“

„Ze začátku mlátili lidi pendrekama hlava nehlava, párkrát se do demonstrantů i střílelo. Pak ale asi viděli, že jsou proti všem, vzdali to a začali vyjednávat.“

„Demonstrovala jsi taky?“
„Ne, nebyl čas. Sháněli se doktoři. No, ještě nejsem dostudovaná, ale přihlásila jsem se a jezdila s ambulancí po ulicích a pomáhala ošetřovat demonstranty.“

„Ty jsi, Alice, čistokrevná protirežimní ošetřovatelka.“

„Jo, na tobě jsem si to zkusila a zalíbilo se mi to.“ řekla a usmála se.
„Ne, vážně díky za to, co jsi pro mě udělala.“

„Každopádně ty revoluční výbory už odsouhlasily, že se lidem seškrtaj ty dluhy, který na ně byly předchozí vládou nespravedlivě uvalený.“

„Paráda, takže jsem bez dluhů.“

„Jo, jo. Věřím, že se ve městě teď všechno změní k lepšímu. Skončí všechny nepravosti. Skončí ta nadvláda prachů. Lidi už se nebudou muset honit za tím, aby zpláceli ty nesmyslný dluhy. Ve společnosti snad začne místo peněz vládnout láska, pravda, spravedlnost. A lidi budou mít konečně čas sami na sebe, na svý nitro, na svojí duchovní stránku.“ říkala Alice a mě se to líbilo. Líbil se mi její idealismus. Taky jsem svým způsobem idealista. Ale jiným způsobem.

„To těžko, Alice,“ řekl jsem, „velká část lidí je ze svý podstaty tupá. Furt se budou zoufale za něčím honit a nikdy toho nedosáhnou. Pořád budou chtít mít lepší auto než soused a pořád budou sousedovi závidět, že má hezčí manželku než oni. Myslím, že se lidi jen tak z ničeho nic nepřestanou okrádat, nenávidět a ubližovat si. Bude to podobný jako doteď.“

„Ty jsi teda pesimista.“ zamračila se.

„Nejsem pesimista. Jsem realista. A nedělám si iluze ani ohledně těch oligarchů a exekutorů, co byli u vlády. Oni nezmizej. Najdou si cestu, jak lidi dál okrádat a jak s nima manipulovat. Přežili konec bolševika, přežijou v pohodě i tohle.“           

Jenš se vrátil z kostela. Byl nalitej. Vešel do kuchyně, otřel se pravou rukou o futro a zaškobrtnul o práh. Tak jakoby poskočil do kuchyně, smál se a díval se na Alici u stolu.

„Alice! Ho, hóó! Dáma přijela na sever. Dáma přijela na návštěvu. Vítám tě.“

„Ahoj strejdo.“

Jenš Alici objal a pak jí dal několik pus. Sednul si a začal mluvit:

„Poslyšte, to vám musím vyprávět. V kostele byla šílená prdel. Popíjeli jsme s Knutem, varhaníkem a s knězem měsíční záři. To vám byla paráda. Když jsme se trošku nacamrali, tak jsme šli do mešní místnosti, Knut se svlíknul jen do trenek a na pódiu před oltářem začal zpívat nějaký operní árie. Varhaník ho doprovázel na varhany.“

„A co na to kněz?“ zeptala se Alice.
„Co by? Normálka. Kněz je fajnovej kluk, nezkazí žádnou srandu.“ řekl Jenš a ve vteřině usnul.

Podívali jsme se s Alicí na sebe a začali jsme se smát.

             Alice zůstala dva tejdny. Bylo tu s ní fajn. Její přítomnost prosvětlila i neproniknutelnou severskou tmu. Pomáhala nám s Jenšem farmařit. Chodili jsme s čelovkama na hlavě na výlety do hor a podél pobřeží. Hráli jsme ve třech black jack a šipky. Povídali jsme si dlouho do noci.         Čas nám ale protejkal mezi prsty a blížil se její odjezd. Domluvil jsem se s farářem, že v den kdy odjede do města, připluje za mnou s loďkou do Bo a odveze mě na můj první týden na maják.

             Poslední společnej večer jsem se rozhodnul, že poprvý přespím v baráku po rybáři Bjernovi. Pozval jsem Alici na privátní kolaudaci. Přijala. Vzali jsme spacáky, dvě flašky vína a šli jsme. Zatopil jsem v baráku v kamnech, zapálili jsme svíčky a začali popíjet. Když jsme dopili, začali jsme se objímat a líbat. Alice se na chvilku odtáhla a řekla:

„Vrať se se mnou do města.“

„Nemůžu.“

„Proč?“

„Nemůžu se teď vrátit. Chci poznat sám sebe, chci poznat život. Chci přijít na to, co je podstatou života a mě samotnýho. A tady je to k tomu jako stvořený. Jsem tady sám. Připadám si tady sám a to je dobře.“

Zamračila se.

„A to poznáš, tak se vrátíš?“

„Možná.“

Chvíli se ještě mračila, pak jsme se začali znovu líbat.

     

Alice ležela zachumlaná ve spacáku vedle mě na podlaze. Dlouho jsem se na ni díval. Rozepnul jsem spacák a oblíknul se. V kamnech dávno dohořelo a v baráku byla pěkná zima. Kouřilo se mi od pusy. Ještě jednou jsem se podíval na Alici, naklonil jsem se nad ní a pohladil jí po tváři. Pak jsem šel ke kravínu. Jenš vyběhnul ven a hulákal na mě, ať mu jdu pomoct. Šel jsem k němu. 

„Dneska zabiju dvě krávy, potřebuju na chvilku pomoct,“ řekl.

„Cože?“

„Jo, dneska zabiju dvě krávy.“

„Proč?“

„Nemám prachy. Maso prodám řezníkovi. Něco málo si nechám a trochu dám i tobě.“  

           Jenš krávy nejdřív podojil. Teď jsem konečně pochopil smysl obratu, když se říká, že někdo někoho pořádně podojil. Marně jsem navrhoval Jenšovi, ať ty dvě krávy nechá ještě pořádně proběhnout po louce. Jenš šel do garáže pro speciální pistoli na zabíjení dobytka. Vytáhnul jsem krávy postupně ven před kravín. Ani se moc nevzpouzely, byly na mě zvyklý. Přemýšlel jsem nad tím, jak je zrádný, když nějakej tvor začne důvěřovat lidem. Většinou se pěkně spálí.

          Přivázali jsme je k zábradlí. Chtěl jsem ještě každý krávě přinést bochník starýho chleba na přilepšenou, ale Jenš řekl, ať se na to vykašlu, že máme na spěch. Přiložil pistoli k hlavě první krávě a vystřelil. Kráva padla jako podťatá. Když to viděla druhá kráva, tak si teprve uvědomila, jakej je její osud a marně začala cukat hlavou na provaze a kopat nohama kolem sebe. Jenš byl ale rychlej. Vystřelil a druhá kráva se svalila vedle první.

          Jenš byl umazanej od krve. Byl spokojenej se svojí prací. Usmíval se a řekl: „Jo, tohle je život.“

Šel jsem k molu. Už tam na mě čekal mladej farář ve svý kocábce. Rukávem jsem si utřel slzy z očí a nastoupil na palubu. Farář nahodil motor a začali jsme se vzdalovat od břehu.

 

    


20 názorů

StvN
19. 01. 2013
Dát tip

Autor je ten, kdo ma zajistit, aby si ctenar nekladl rovnitko mezi autora a jeho postavu. 


dionisio
16. 01. 2013
Dát tip

Ahoj, mám radost, že jste si povídku přečetli a někoho z vás i zaujala. Chtěl bych poděkovat za vaše kritické názory. Některé z nich si beru k srdci...Konkrétně názory na mé balancování mezi spisovným a nespisovným jazykem jsou pro mě důležité - když jsem text začínal psát, sám jsem si nebyl jistý. Dříve jsem prózu psal výlučně hovorovou češtinou (nepřímé věty), ale v poslední době začínám někdy upřednostňovat češtinu spisovnou...takže jsem se rozhodl tak nějak napůl a asi to nebylo nejlepší.

        Souhlasím, že by šel text rozvinout a mnou vytvářený obraz by byl více plastický... Nedávno jsem četl zajímavý rozhovor s Petrou Hůlovou, kde říká, že pro ní osobně je při psaní textů (u ní zejména románů) nejdůležitější vytvořit nějaký svět a když toho dosáhne, tak je pak pro ní snažší rozvíjet děj. Já, jen co jsem nějaký svět v textu vytvořil, končím....Nicméně když jsem to psal, tak jsem to tak prostě chtěl. A hlavně chtěl jsem napsat povídku. Kdybych se měl k textu vrátit a dál to rozvinout (což není nepředstavitelné) použil bych některé z Edvinových rad, které se týkají změn v ději - jsou fakt podnětné (díky).

A ještě si na závěr neodpustím poznámku ke Stývnovi (nechci působit nějak útočně, je to jen diskuze): Text ti přijde hned od začátku předpojatý a dorazí tě slovo "mentál". Na to máš samozřejmě svaté právo...Mě jen zarážejí dvě věci. Tak ta méně důležitá: Připomíná mi to klasický současný diskurz o minoritních skupinách ve společnosti. Řekne - li někdo "mentál" nebo "cikán" je to hned vnímáno jako urážka a neúcta k těmto skupinám občanů. A nikdo už nezkoumá dál, jestli náhodou nemá dotyčný k těmto lidem lepší vztah než ten, kdo je nazívá "mentálně handicapovanými" nebo "Romy"...To je přece strašně povrchní (Já osobně jsem s "mentály" rok pracoval a s mými klienty jsme měli velmi pěkné vztahy - to je ale vedlejší)...A druhá věc (ta důležitější): Vždyť ty vůbec neodděluješ osobu autora a hlavní postavu textu (psanou v první osobě). Ty rovnou mezi hlavní postavu a autora kladeš rovnítko..Vždyť je sakra úplně normální, že autor vytvoří hlavní postavu záporného charakteru (kterou píše v první osobě) a nemá toho s ní moc společného....Ty prostě jako kritik mícháš jablka a hrušky dohromady - na to by sis měl dávat bacha...........Nehledě na to, že použití "mentála" nebylo rozhodně samoúčelné. 

Každopádně díky všem za přečtení a rád uvítám čtenáře nové. Přeji příjemné čtení.

P.S. Jsem vůbec rád, že jsem byl schopný něco napsat...Už tak tři roky jsem nepsal prózu a tohle byl můj pokus to nějak utnout 


Edvin1
15. 01. 2013
Dát tip

Stývn: No dobrá, ještě se na Prousta podívám. Na Tvé doporučení (většinou čtu na doporučení). Možná jsem už na něj dozrál. :-)

Pořád na tomto textu nevidím nic zavrženíhodného. Souhlasím s Lakrovem, že by ta věc ovšem potřebovala učesat. Ale komu se zde - tedy až na výjimky - chce párat s "detaily"? Většinou zde lidi jen chrlí, někteří až pět básní denně. Ale dřít se nikomu nechce. (Leda tomu, kdo konečně pochopil, že věčně žít nebude...)


Lakrov
14. 01. 2013
Dát tip

Pro Edvin1: Na tu plánovanou diskusi nezapomínám.


Lakrov
14. 01. 2013
Dát tip

Balancování mezi nespisovným a spisovným jazykem je místy za hranicí (...žít v téhle naší šílený a nesmyslný realitě...).

  Nadbytečná "ukecanost" je v přijatelná v Jardových monolozích, nikoli však ve vstupech vypravěče (...lidi se začali zběsile tlačit ven. Všichni nejspíš pospíchali...)

  Tu a tam se objeví nějaká nehezká fráze (...To zní zajímavě...)

  Jardovy monology mají nejednotnou jazykovou úroveň -- zpočátku si (z krátkých vět) čtenář utvoří představu, že Jarda je blb, schopný mluvit málem jen v holých větách, ale jeho pozdější monolog o životě svědčí o opaku. Možná je to záměr, ale je to trochu překvapení. Ta "rošáda", změna postoje Jardy a vypravěče ve věci "já naumřu" je pěkná.

  Některé popisné pasáže jsou možná až příliš obsáhlé (Život s Jenšem byl hodně pestrý...)

  Není zcela dořežena "dvojjazyčnost", ale myslím, že to nevadí.

  Ke konci je znát, že ten příběh stojí na trochu nejistých nohou (odstavce o demosntracích, změně režimu), ale celkovému smyslu, záměru povídky to na působivosti neubírá.

Nějaké překlepy, celé (ale především začátek) by to zasloužilo slohové učesání.

Po dlouhé době (možná po roce) zas nějaký rozsáhlejší (a "čitelný") text na Písmáku.


StvN
14. 01. 2013
Dát tip

Edvine, napsal jsem přece už ve svém prvním příspěvku:

On už ten úvod vyznívá děsně předpojatě a tímhle jsi to akorát dorazil. Podle mě má spisovatel být morálně rovný člověk, alespoň v určitém lidském směru, a tady mě hned od začátku zarazil tón.

Jsem přesvědčen, že jsem to napsal srozumitelně.

Většina zde začínajících autorů píše možná méně ukecaně než Proust, ale přitom více nudně. Také mi trvalo, než jsem se začetl, ale pak jsem si jeho styl maximálně užíval.


Edvin1
13. 01. 2013
Dát tip

Stývn:

Proust je (jak na můj apetýt) ukecaný, a tím nudný.  Byl jsem na něj zvědav, ale nevydržel jsem to.

O tom celkovém morálním nádechu jsi nic neřek. A pak: Tohle Ti morálně vadí, a ta blbost, co se zrovna pod ní přeme, ne? Máš - jak na mé chápání - těžko pochopitelná kritéria.

Nic ve zlém. Jen diskutuji, Stývne.


StvN
12. 01. 2013
Dát tip

Edvine, to byl jeden priklad za vsechny. Text jsem nezavrhnul pro jedno slovo, ale pro celkovy moralni nadech. 

Jinak Proust je pryc z toho duvodu, ze tak dobre psat nikdo neumi, ne proto, ze by to bylo nemoderni. 


Fruhling
11. 01. 2013
Dát tip
Ta revoluce není ani tak klišé jako autorské nutkání to nějak rozumně zakončit. Text není ani tak neproškrtaný jako rozpolcený: chvíli se tváří absurdně, pak je z toho současná útěkářská klasika (cesta na sever, poznávání sebe sama etc.), trocha komična, romantika. Na tak málem prostoru to působí přepláceně a nesourodě: i když některé scénky se mi samy o sobě líbily a působily na mě (scéna s ošetřením je sice klišé, ale stejně funguje a byl jsem zvědavý, jak se vztah bude vyvíjet) chybí tomu jednota -a to je dost závažný problém. Celé to navíc rozrušuje jako by ležérnost vyjadřování, která zde funguje spíš jako autorské alibi, proč netříbit a nechat text jak leží a běží.

VH64
10. 01. 2013
Dát tip

Zkrátit nebo prodloužit, ale hlavně, dát smysl. Já jsem nepřišel na to, co chce autor říct.

 


Edvin1
10. 01. 2013
Dát tip

Janina: Souhlasím, že by se tento text dal rozvinout do románu. Nebo aspoň do hezké novely. Když jsem však tuto Tvou poznámku četl (a Zdendovu), byl jsem překvapen - mně to tak stačilo. A Autorovi asi také - co chtěl říct, to řekl. Zbytek si čtenář může ve své fantaziii dotvořit sám. Což se v mém případě taky stalo.

Ještě jednu poznámku: Solidní současní spisovatelé často doporučují seškrtávat, co se jen dá. Steven King ve své knize On Writing tvrdí, že nejdůležitějším nářadím spisovatele je tužka - na vyškrtávání zbytečností. Nedávno jsem četl bichtli o 999 stránkách. Autor F. Schätzing (kniha má titulek Hejno) v textu využil vše, co se od biologů, oceánologů, vojenských specialistů a jiných vědců na své téma dozvěděl. I když to byly fascinující poznatky, byl jsem nimi zahlcen. Z knihy bych vyškrtal přinejmenším dvě třetiny.

Dnes v literatuře platí, že málo je mnohdy víc. Časy Marcela Prousta jsou pryč.


Janina6
10. 01. 2013
Dát tip

Edvine, neřekla jsem, že "není schopen", psala jsem o příliš rychlém vývoji postavy.  Souvisí to s množstvím "látky", které je nahuštěno do příliš krátkého textu.


Edvin1
10. 01. 2013
Dát tip

Podle mne je to velice kvalitní próza. Ač jsem se zprvu zalekl její délky, přesto jsem během čtení nikdy nedošel k bodu, kde bych chtěl přestat. Přečečetl jsem se zaujetím na jeden šup.

Obdivoval jsem Tvou slovní zásobu, a taky znalost věcí, jaké popisuješ. Když jsi kupříkladu popisoval dojení automatizovanou dojičkou, byl jsem překvapen, že v jednotlivých fázích skutečně rozpoznávám ty detaily, jaké jsem si zapamatoval z dob svého mládí, kdy jsem si jako student stejnou práci vyzkoušel. Osobně mám rád, když autor ví, co píše, a dá to znát tak, že pár detailů v textu zmíní, i když by je beze škody mohl vynechat.

Souhlasím se Stývnem, že slovo "mentál" je neuctivé. Ale připadá mi směšné, zavrhnu-li celý text kvůli jednomu takovému, dle mého názoru celkem banálnímu prohřešku proti etice. Ostatně si myslím, že je snadno zastoupíš výrazem vhodnějším.

Nesouhlasím s Janinou, že člověk, jež v afektu přizabije zloducha, není schopen soucitu se zabitým zvířetem. Když to vezmem "filosoficky": Onen přizabitý člověk mnoha lidem težce ublížil, jak stojí v textu, zapříčinil dokonce smrt řady lidí. Kráva však neublížila nikomu. Navíc: vypravěč během svého pobytu na severské farmě, v přírodě a po každodenním styku se zvířaty mohl projít fází sebereflexe, či dokonce zásadní změnou svého charakteru. Jednotlivé dílčí příběhy tomu ostatně nasvědčují.

Souhlasím s Janinou, že text potřebuje drobné jazykové či stylistické úpravy, a v několika případech opravy hrubek. Ale to je prkotina.

Souhlasím také, že Alice by měla hodnověrně zdůvodnit, proč se rozhodla vzít k sobě úplně cizího chlapa (kamarád? bývalý milenec?), nebo by se aspoň měla podivit své lehkomyslnosti a rychle se jej zbavit. Třeba odesláním ke strýci na sever, ale rychle a rázně. ne tak, jak jsi to napsal Ty.

Ta revoluce na konci skutečně působí falešně, klišovitě. Já bych ji úplně vypustil. Alice prostě přijíždí navštívit strýčka a svého "pacienta", a pak třeba v tu noc se mu svěří, že ti oligarchové by potřebovali pořádně přes hubu. Vypláče se na jeho rameni, uleví se jí, a ona usne na jeho rameni. On na to mlčí, protože ví, že je to bláhové přání, a taky proto, že je mu to už fuk. Jak vyplývá ze stávajícího textu - je mu tady dobře a nemíní se vracet.

I přes drobné, výše zmíněné nedostatky Tě hodnotím na prvním místě, a to za nepochybný vypravěčský talent, znalost věci, o jaké píšeš, zajímavost obsahu a širokou slovní zásobu. 

Ed :-)


Janina6
07. 01. 2013
Dát tip
Začátek je ve srovnání se zbytkem textu dost nepovedený, a je to škoda, protože některé čtenáře to může odradit dřív, než by se dostali k zajímavějším pasážím. Co se týká mého celkového pocitu po dočtení, musím souhlasit se Zdendou, že je to materiál na mnohem delší prózu. Asi proto na mě působí poměrně roztříštěným a nevyrovnaným dojmem. Jak po stránce obsahu, tak i stylu. Pokud vytvoříš fiktivní svět, měl bys o něm čtenáři naznačit něco víc (samozřejmě nenásilně, v průběhu děje). Ráda bych si uměla představit, jak to v takovém Česku, kde ještě žije Karel Gott, ale přitom se dlužníci odvlékají na nucené práce do jakýchsi novodobých koncentráků, vlastně chodí. Jak je možné, že někdo přizabije člověka a pak klidně cestuje vlakem. Že v tak divokém světě si dívka dovleče domů postřeleného chlapa, o kterém vůbec nic neví, a čeká, co se z něj vyklube, až se probere. (Jak to vypadá v kravíně za polárním kruhem, o tom opravdu nemám páru, takže tam se mi vypravěči důvěřuje trochu snáz.) Pokud o uspořádání společnosti, ze které prchá tvůj hrdina, moc nevím, těžko na mě zapůsobí závěrečné zprávy o jakési změně či revoluci. Podobně je to s psychologií hlavní postavy – je taky jen lehce načrtnutá, takže vývojový skok hrdiny, který v úvodu někoho brutálně zabije či téměř zabije, a v závěru slzí nad utracenou krávou, je pro mě prostě příliš rychlý k uvěření. K jazykové a slohové stránce textu: hovorovost, kterou ti někteří vytkli, sama o sobě není ničím špatným, svým způsobem charakterizuje hlavního hrdinu. Problém je, že v rozsáhlejším textu její používání dost znesnadňuje čtení. Zkus zvážit, jestli nenechat nespisovné tvary jen pro mluvenou, tedy přímou řeč. Každopádně by se neměly spisovné a hovorové tvary bít mezi sebou, jako třeba tady: „žít v téhle šílený realitě“. Buď v téhle šílené, nebo v týhle šílený. Pozor na časté opakování stejných výrazů, působí to dost neobratně. Třeba „popadnul jsem lampičku... po ráně lampičkou... s lampičkou v ruce...“ nebo „a na ústí fjordu na pravý straně. Na druhý straně fjordu...“ Mimochodem, popisy v té scéně s exekutorem jsou strašně klišovité (bezvýrazné rybí oči, slizký obličej, křivení tenkých rtů do nechutného šklebu atd. – to je vysloveně jako z nějakého béčkového akčního žánru). Přestože doporučuju rozpracovat tu povídku na delší prózu, zároveň bych ti radila proškrtat nadbytečnou „vatu“ – mnohdy se zbytečně podrobně rozepisuješ takřka o každém pohybu svého hrdiny, což je nakonec nuda. Navíc často používáš takový ten školský styl „šel jsem a uviděl jsem, pak jsem šel...“ – třeba tady: „Šel jsem cestou kolem zasněžených pastvin... Když jsem šel ještě kus cesty,... Šel jsem k jednomu ze stavení... Vyšel jsem tři schody...“

StvN
07. 12. 2012
Dát tip

Skončil jsem u toho: Jarda je padesátiletej mentál. On už ten úvod vyznívá děsně předpojatě a tímhle jsi to akorát dorazil. Podle mě má spisovatel být morálně rovný člověk, alespoň v určitém lidském směru, a tady mě hned od začátku zarazil tón. Možná jsi to tak nemyslel, kdo ví. Ale nějak nemám náladu číst text od někoho, kdo se vyjadřuje tak, slušně řečeno, neuctivě.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru