Dotek vážky

Sněžilo poprvé ten rok 
město rozsvítilo, abych se otočil 
a byli tam
strážce majáku, který v posledním bytě pod nebem mění žárovky hvězd 
muž s právě ostříhanými nehty a stokorunou s telefonním číslem v kapse
žena vydechující páru k černým tvářím v půlkruhu, aby bylo vidět její slova
trafikantka kývající se ve směru přání, jimiž jsme si i my kdysi dokazovali odvahu    
dospívající stojící v cestě slunci, které teď bývá tak nízko, že bychom jej mohli obejmout 
blondýnka, o níž si představujeme, že to dělá ráda ústy a pak uvaří večeři
ta, která si myslí, že ji nic nebaví, protože příští rok bude vdaná dvacet let
pes v bílém oblečku, takže vypadal jako jehovista nebo podomní prodejce elektřiny 
Marie rozechvělá jako znělka předcházející nádražnímu hlášení v Kolíně, protože tajně miluje Annu 
mrtví, kterých bylo úplně nejvíc, jen je považujeme za iluzi našeho periferního vidění
Petr po večerech umývající jejich těla protože nemá jinou práci   
a my považovaní za iluzi jejich periferního vidění
ve kterou tolik věříme 
a přitom nabídnout v létě, vážce prst k usednutí 
může mít hluboký smysl 
protože se v ten okamžik dovídáme sami o sobě 
ale nikoliv tak, abychom pochybovali, že vážky nemají duši 
protože jinak nebudeme mít ruce volné k tomu
aby vedly k tobě