Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+8 neviditelných
SVATÝ PARADIKTÝN NEBYL JAPONEC, A PŘESTO…
datum / id08.12.2012 / 420113Vytisknout |
autorwittgenstein
kategorieFejetony
zobrazeno1328x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
SVATÝ PARADIKTÝN NEBYL JAPONEC, A PŘESTO…

 

Na počátku bylo i tu slovo, a to slovo onehdy stálo při mně, enem sem ho párkrát opsal, a pod seba, ku věčné slávě našeho lidového světca Paradyktýna, pomnožené v řádkoch pod sebe položil.

Kdyby tu mezi čtenářama byli Japonci, na prvý pohled jejích šikmúcích očí by věděli hned, že majú před sebú kombinatoricky na rozum cosi obzvláště náročného, cosi jako sú ty jejich sudoku.

Harada, harada, to je teda paráda!

Ógaši jó, Ógaši nó, zdravím jich všecky upřímně pod tú jejich svatú horú Fudži, tam by se tedy našemu Paradiktýnkovi žilo, tam by si ho teda vážili!!! A ctili, ctili, zen sem, zen tam, občas haiku, povídám.

Ale že zdejší majú oči pokažené, všeci brýle a pod nimi eště čočky, mikroskopy sebú v kabelách, škoda mluvít, s celými tými mojimi předešlými vyprávjáňami o Paradiktýnkovi dávné paměti, sem se lomozil nadarmo, tož je dneska skončím a začnú se věnovat politice, do týdňa, slibujú mi, budú mět aspoň ohromujúcné peníze.

Na samým dnešním koncú se z jednej méj vlastnosti ešče vysvětlí, proč.

 

PARADIKTUM

PARADIKTUM

PARADIKTUM

PARADIKTUM

PARADIKTUM

PARADIKTUM

PARADIKTUM

PARADIKTUM

PARADIKTUM

PARADIKTUM

 

Ze slova mi teda vzniklo písmo, z písma článek, z článku obrázek. Všecko onehdy znovu jak přesně dělo se tenkrát eště za Paradiktýnového života.

 

 

Kdo ovšem neví, co včil před sebú vidí, a nebo by vidět měl, dyž mu třeba připadá, že hledí na jakúsi žabu – tak teda tohle je ten slavný Praporec Svatého Paradiktýna, PSP, /.--./.../.--./, co ho po světě se sebú tenkrát nosil. Dneska už by ho třeba ušít nikdo nedoved, ani žáden, ani žádná, o tým žádná, frajerečko moja starodávná, takové mocné dvoje barvy už dneska neseženeš za celý svět.

Doposaváď sem ho nezmiňoval, a nazvat bych ho klidně moh i paládiem, a nebo korúhvú třeba,  bo bych musel popisovat, jakú je vyhlášený všemocú, ale prozatím eště nebudu, uvědomujú si, že sú mezi námi tací, co pořád nic nepochopili, bárs majú na nose brýle na dálku i blížku súčasně.

Jen jim připomenu tamtoho Maleviča, a s tím začátek teho všeho našeho všeslováckého moderního malířského umění, jenom nemnozí i tu zase věďá, proč.

 

http://legalizaceslova.blog.cz/1212/zasadne-zasadni-mail-z-me-samoty

Geneze se takovému temu po našemu tady odjakživa říkává, stačí se podívat, brýle každodennosti z nosa sňat, pomyslet nato na to tenkrát první slovo: v časoch když eště celý tentonc náš Vesmír byl eště jedna velké bezeslovná tma.

 

Boleráz, boleráz,

zelený boleráz,

prenocuj, šuhajko,

prenocuj, šuhajko,

prenocuj ty u nás.

 

Táto písnička s naším tématem súvisí enem vzdáleně, ale naráz vypovídá všecko, jak se to s tým svatým Paradiktýnkem asi má.

Dyť to všeci znáte, kdosi se kdesi ožere, cosi při tým napíše, ráno to enem razítkem podepíše a předloží jako žádost o grant.

Pijú tam všeci, tak ho tkový s razítkem od jiného s razítkem dostane, a když je jich víc, takoví ti, co si říkajú, podle teho jak od ničeho k ničemu lozí, etnolozi, přijedú sem na ves k nám, na celú dědinu se hned etnologicky rohlížajú a říkajú temu výzkum, zkrátka – enem uviďá, už sú uvnitř prvního sklepa, tamtého Širúčkového, on je tu kovářem, co je pro příští úroveň našeho vinozahradnictví obzláště dúležité, zdravím vás, súdru, teda pane profesore, aji to víno, jak na vás čeká, už z teho všeckého tú okolo vře.

Vevnitř potem řvú, hrajú karty, sahajú okolo sebe po babách.

Vole, ráz, vole, ráz,

zelený, vole, ráz!

Haňba nás při tým všecky šústá, slovami se popsat nedá, jak nám při tým jejich grantování je.

Svlečenú krású řvú na sebe, dyž špatně ložá betla, zelenný vole, hanba nám, dávné se jim sice cosi mezi sklenkami připomíná, naprosto už nevěďá, co vzpomínaly a čeho se týkaly dávné naše pěsničky, všecko je po pár decách jimi navždy zapomenuté, jak ten náš dávný vzácný svatý Paradiktýn, ruská okupace, to sú teda ty grantové výsledky. S druhým koštýřem už jim starý Širúčka rozdá všeckým železné obruče, aby si je stáhli tady šrúbami pořádně okolo hlav, a nemuseli jesť ráno po kilách tabletky aspirínu.

 

Vole, ráz, vole, ráz,

zelený, vole, ráz!

Prenocúj ty u nás!

 

Věrozvěsti nebo dokonce cosi jako apoštoli svatého Paradiktýna se teda u nás nezachovali, a každý z příkladu teho Širúčkového sklepa s obručami snad ví hned, pro slepičí kvoč, proč.

Co se týče svatého Paradyktýna, on sám nepíl, a na hlavě, jak známo, nosíval tu zelenozlatú třírohú vladařskú korunu, to všecko bylo v časoch, kdy ani ti Širúčci tady mezi námi ani ještě nežili.

Ale to neznamená, že by tam kdesi venkú daleko v nedohlednu za našimi vinohradami takoví snad nebyli, ty hlasatelé slávy teď míním, keré bych z nich tak narychlo vyjmenoval, dyť je to vlastně jedno, Stejně žádný z nich nevěděl a neví, že čímsi takovým pro slávu svatého Paradyktýna byl.

 

Ludwig Wittgenstein.

Rupert Sheldrake.

Marcel Duchamp.

Andy Warhol.

John Cage.

Joseph Kosuth.

Kurva, co se mi sem teďka serete si tým namalovaným Stalinem!

 

http://legalizaceslova.blog.cz/1212/snad-sem-na-blogy-dochazeji-studenti-mozna-i-takovi-jini-kteri

Kdoví, estli by se začal o to téma zajímat třeba takový Noam Chomsky, kdybych mú poslal přes moře túto samú zmínku, českomoravskoslezští lingvisti žádný namajú čas, tolik majú grantú, kde se podíváš, plnýma mívajú nalité, jak bys smet v krematóriu do stejnej urny, ani žádná z nich.

A to přitom, ty vole, nech teho, na jedneho trumfa chceš snáď uhrát hlášenú stovku se dvěma sedmami, majú před očima ten úplně ten největší odkaz jeho života – to jeho paradiktum, to neviditelné tělo i kožu, co teprve nad kostrú základního pojmu nám každému dělá slovo slovem, jak on se nešťastný celý jeho život domýšlal. Tenkrát nežil nikdo, na kerém by si ten vynález mohl ozkúšat, dneska zase nežije žádný, kerý by si ho sám od sebe ozkúšal, tak úplně sám z radosti poznání, bez grantu. I obruče.

On už sa tedy nedoví, estli se teda mýlil, já taky ne, to, co mohlo mět méno, slovo teho zase zanikne.

Co mě zase vede k temu praporci svatého Paradiktýna, o kerého moci sem vám radši ani nechtěl říkat, ale když umřelo jedno, ať teda umře všecko, co je neduživé, ať zahyne, jak kázával tenkrát ten lingvista doktor Husák v tesilovým obleku.

Svatý Paradiktýn mívával taky klidnú povahu, tým byl všude i on znám, ale když ho kdosi nasrál kvúli teho jeho paradikta, a nebo o ním nechtěl rozmýšlat, tak vytáhnul ten jindy vyhlášený dobrák z jeho žebradla ten složený prapor a dotyčnému ho ukázal.

 

 

A kdo se na túto žlutozelenú křížem žabu podíval, do roka dostal nejméně rakovinu, jak i dycinky i dneska každý zde lenoch dostane, co bych vás zbytečně napínal, zakrátko tu tenkrát u nás na Slovácku vyhynuly celé dědiny, i se sklepami, to se ví, a teprve potem se sem nastěhovali takoví ti Širúčkové, ale to už svatý Paradyktýn nežil, když už neměl nikoho okolo, na kerém by si jeho učení otázkami ozkúšával, smutná se jednoho dňa sám podíval na ten zaručeně málem každému smrtonosný znak.

Z teho, co sem napsal, plyne jedno základní poučení: kdo s tým paradiktem, jestli je, nepomože ani tady, nech si začne hned kopat. A nemusí to být hned za tu našú hradíšťskú Sláviu.

Do roka si nekopne ani tam, je to zaručené, a i kdyby nakrásně chtěl přestúpit jinám, nebude tu už žádný, kdo by mu takový papír se slovami obalenými paradiktami podepsal.

 

Slyšíte, nepomáháte, nezajímáte se, už vám zvoňá, říkajú mi odedávna Slepý Mládenec, mě se teda vaše příští starosti estli ste třeba už začali kašlat netýkajú, ale že mám tamteho dávného Paradiktýna rád, tak tadyto sem vám dal namísto Širúčkového vína dárek, abyste ani přes trojité třeba brýle na teho našeho lidového světca svatého Paradiktýna nezapomněli až do vašich blízkoblízkých smrtí, kurvafix!!!

 

Ógaši jó, Ógaši nó, zdravím vás, ještě poslední chvílu před tím krmášem smrti, všeci milí japonští Japonci!

Micubiši Suzuki! – tak to je zase pozdrav pro vás, vy všeci Wittgensteinovi žlutí Číňani!

 

Zábil ho tam jeden,

Lága ho menújem,

ten Krumnikl, ten to vznikl,

ten to propověděl.

 

No a túto ten poslední prd? Tak ten byl zase dost krásný pro mně.

 

/.--./.../.--./

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.