Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

To jméno nikdy neříkej! - 1. kapitola "Cejch"

10. 12. 2012
5
10
1166

Je náš obyčejný svět opravdu takový, za jaký ho považujeme? Je možné, že se v něm skrývá nebezpečí, které si neumíme představit? To všechno se s trochou nadsázky snaží poodhalit příběh úplně normální Jany Meduňkové.

První kapitola otevírá příběh, který se postupem času stane mnohem vážnějším a napínavějším 

Odhoďte předsudky a uvěřte na kouzla a čáry!

 

 

Hrozný týden! O kolik ještě může být horší? Zrcadlo na záchodku v patře pod její kanceláří jasně ukazovalo, že hodiny strávené zíráním do monitoru a do papírů nejsou bez následků.

„Mám oči jako králík s myxomatózou,“ říkala si polohlasně a zkoumala bělmo hustě protkané červenými žilkami.

Umyla si podruhé ruce v mini umyvadle mini mýdlem, které nemydlilo.
Věčné mýdlo. Paráda, takhle firma aspoň ušetří. Ještě chvíli si prohlížela svůj nelichotivý odraz v zrcadle, předvedla pár rozšklebených a idiotských obličejů a pak neochotně opustila bezpečné útočiště mrňavého záchodu. Další důvod k lelkování už bohužel nenašla a tak se neochotně vrátila k haldě dokladů.
Kolegyně Zdeňka, postižená stejným nadělením, pilně ťukala do klávesnice.

„Opusguma, s.r.o., to je fakt divný název,“ postěžovala si sama pro sebe a začala zadávat do počítače údaje z jedné faktury. Lidi vymýšlejí prapodivný názvy.

Od rána rozdýchávala to, že jí byla během pěti minut předána nová firma k zpracování. Všude možně si lidi stěžují, že nedostanou přidáno a u nich se přidávalo bez váhání, bohužel jenom práce. Jana, coby svobodná osoba, byla první na ráně.

Teď to znamenalo další přesčas a navíc se smradlavými papíry. Vážně. Páchly podivnou zatuchlinou. Jako kdyby je skladovali někde v márnici. Fuj. Pokaždé, když na nějaký doklad sáhla, dávala pozor, aby s ním moc nemávala a nerozvířila tak ten puch.

Asi hodinu věnovala práci a vypadalo to, že by do šesti do večera mohla být s tou hromadou hotová. Hm, šest bylo až za tři hodiny.

„Já jdu, Jani. Uvidíme se v pondělí. A ať tu netrčíš dlouho,“ vytrhla ji kolegyně z účtovacího rauše.
Jana zvedla pohled a usmála se na tu šťastnou ženu. „Hezký víkend. Pa!“

Jana měla ráda, když byla v kanceláři sama. Mohla si pustit nahlas svoje oblíbené písničky a k večeru už ji nerušily žádné telefony.

Zašla si udělat kafe a vrátila se k práci. Ta se teď stala dost monotónní na to, aby u ní mohla vyslat myšlenky na příjemnější místa. Konkrétně do svého malého útulného bytečku. Už se viděla pod horkou sprchou a pak pohodlně zachumlaná v peřinách a … no, a spící. Žádná knížka, žádný film. Věděla, že bude tak utahaná, že na nic z toho nebude mít sílu. Zklamaná výsledkem svého úniku od účtovací reality se začala zase soustředit na práci.

Zaručeně podvodníci. Měla na ně štěstí. Dělali nějaké blíže neurčené poradenství, čili nic.
Tihle Opusgumové.

Hromada dokladů se blížila ke konci, když padl Janě do ruky hodně podivný papír. Vypadal jako starodávný pergamen, byl určitě ručně dělaný, nahnědlý a s okousanými okraji. Na dotek neobvykle příjemný, očichala ho a nepáchl jako ostatní papíry na hromadě, spíš lehce voněl nějakou bylinkou, snad šalvějí.
S pergamenem v rukách se odsunula od stolu a hlavně, k čemuž cítila silné nutkání, od ostatních papírů. Prohlížela si tu zvláštnost ve světle lampičky.
List byl popsán celkem úhledným, snadno čitelným rukopisem. Nevypadal nijak starobyle, přesto hádala, že pisatel byl starší a z jiné školy než ona.
Jak začala luštit slova, ta jako by na papíře ožívala a nabývala na výraznosti.

Vítám ty oči, jež neviděné vidí,
to srdce od zrození staleté,
ty, jež jsi z rodu dávných lidí,
umění staré je v tobě ukryté.

následuj mě, věř v sebe samou,
projdi bránou tajemství,
oči tvé tě neoklamou,
přijmi dar, jež ti náleží.

Janě přeběhl mráz po zádech. Intenzivně si uvědomovala, že je něco jinak, snad špatně. Zvuky kanceláře zněly výrazněji. Slyšela každou otáčku větráku v počítači, v hodinách se cosi zbláznilo a tlouklo do bubnu ve vteřinových intervalech. Její vlastní dech hvízdal a bušení srdce závodilo s hodinami. Vzduch byl prosycen jemnou směsí vůní máty a šalvěje.

S vědomím, že musí tohle šílenství zarazit, Jana promluvila nahlas:

„Vida, pánové z Opusgumy jsou básníci.“

Povedlo se. Její hlas zahnal všechny ostatní nepatřičné zvuky pryč.

Koutkem oka zahlédla nějaký pohyb a upřela oči na pergamen. Začal se na něm objevovat nový text.

NEPATŘÍM K NIM!

Jana zírala na ta tři slova. Vážně zapochybovala o svém duševním zdraví. A ještě víc si připadala zralá na blázinec, když položila pergamenu otázku:

„Ke komu nepatříš?“

„Jak říkáš ty, k Opusgumám.“

„Ke komu teda patříš?“ pokračovala Jana dál v konverzaci s papírem.

Pergamen neodpověděl.

„Paráda, popovídali jsme si a jde se zase pracovat. Na psychiatrii si zajdu až zítra,“ řekla nahlas ve snaze zlehčit situaci.

Chtěla tu proklatou věc odložit, pokračovat v práci a zapomenout na posledních pár minut, jenže si všimla, že na spodní straně pergamenu je přichycen malý kousek papíru lehounkého jako pavučina. Oddělila ho a prohlédla si ho. Měl na sobě několik symbolů, trojúhelníků, jeden směřoval vrcholem dolů, druhý vrcholem nahoru, třetí symbol byl spojením dvou trojúhelníků posazených na sobě vrcholy nahoru. Čtvrtý symbol byl čtverec.

„Podivné a ještě podivnější,“ brblala Jana a mnula papírek mezi prsty. Pak ho odložila spolu s pergamenem vedle dokladů z Opusgumy a přisunula se ke stolu. Blázen nebo ne, musí to dodělat. Počítač spal, ťukla tedy do klávesnice, natáhla se pro myš, aby se znovu přihlásila, přitom položila pravé předloktí na pergamen a na papírek. Okamžitě zděšeně ucukla. Papírek byl žhavý jako rozpálený kov. Přilepil se jí na kůži a pálil pořád dál. Pokusila se ho levou rukou odtrhnout, ale docílila jen toho, že si popálila prsty.
Absolutně nechápala, co se to děje.

„Co to, kruci, je!“ zařvala a pádila do kuchyňky ke dřezu.

Než tam doběhla, papírek kamsi zmizel a Janě zůstaly na ruce ony symboly. Kůže pořád pálila, ale bolest se zmenšovala. Strčila ruku pod proud vody a snažila se bolavému místu ulevit a symboly smýt. Nešlo to.
Vběhla do kanceláře, vzala do rukou pergamen a zahulákala na něj:

„Cos mi to udělal? Chci to hned pryč!“

"Takhle to má být,“ přišla rychlá odpověď.

Jana plácla pergamen na stůl a prudce se posadila do otočné židle. Ohnula ruku tak, aby viděla svoje nové tetování, tak to totiž vypadalo, a zkoumavě ho přejela prsty. Kůže byla v tom místě horká a bolavá.

„Proč? “ zeptala se zoufale. Ale pergamen znovu mlčel.

Položila si hlavu na kolena a rukama si chytila hlavu, ve snaze se před touhle děsnou šíleností schovat. Pokoušela se uvěřit tomu, že nic z toho se nestalo. Že je přetažená,“překafovaná“ a teď jen “halucinuje“. Snažila se. Nebylo to k ničemu. To, co se stalo, bylo skutečné. Tím si byla jistá. A taky měla strach, že tímhle to neskončilo.


V kanceláři už nebude ani o minutu déle! Vypnula počítač, popadla kabelu, hodila do ní mobil. Rozhodně nechtěla s sebou brát pergamen. Nechtěla, a přesto ho po kraťounkém zaváhání neurvale strčila do tašky a zapnula ji na zip.
Pozhasínala, zapojila alarm, zamkla, seběhla po schodech do přízemí a vyšla ven.

Ještě nebyla tma, zapadající slunce osvětlovalo ulici příjemným teple zlatým světlem. Jana si oddechla. Tenhle svět vypadal naprosto normálně. Šílenství nechala v kanceláři.
Byl pátek a ulicí už se pomalu trousili lidi do nedaleké restaurace, na tvářích spokojené výrazy. Čekal je příjemný, slunečný víkend a posezení v hospůdce.
Všechno se zdálo jako jindy. Jana se vydala směrem k metru a za okamžik už stála na poloprázdném nástupišti.

Výhodou pražských ulic a dopravních prostředků bylo to, že na vás téměř nikdo nezíral, ať už jste měli na sobě cokoliv bláznivého, všichni se věnovali sami sobě.
Jana jindy ráda lidi pozorovala, odhadovala, kdo jaký je, odkud je, co dělá za práci. Dneska ne. Teď měla na dohady a spekulace podstatně neodbytnější téma. Pergamen, papírek, tetování. Podrbala se na místě svého ocejchování a stáhla rukáv o něco níž. Při téhle činnosti zachytila pohled muže stojícího kousek od ní. Zíral. Přejížděl pohledem z její ruky na její tvář, hodnotil její oblečení. Nechápala, co mu na jejích džínách a mikině vadí. A co mu vadí na tetování, vždyť kérku má dneska tolik lidí.

Sám byl oblečený dost neobvykle. Černé kalhoty i košili, úzký černý kabát, zbytečně dlouhý na mírné jarní počasí. Obě zápěstí omotaná černým pruhem látky a na krku velký přívěšek se stříbrným ptákem. Nejspíš nějaký Gót, či co. Vzdorně se mu zadívala do očí a s výrazem “Zkus si ještě chvíli čučet a uvidíš“ opětovala jeho pohled. Neodradilo ho to. Vydal se jejím směrem. Uvědomila si, že je o pěkný kus větší než ona. Navíc jeho obličej nebyl z těch nejpřívětivějších.
Zastavil na tři kroky od ní a zeptal se tiše, hezkým hlubokým hlasem:

„To byly esence světa?“ Ukázal na její ruku.

Vůbec nechápala, co tím myslí. Cvok. Pěkně slušně ho odbude a nenápadně se vzdálí.

„Promiňte, ale já o esencích nic nevím.“ A i kdybych věděla, s tebou si o nich povídat nebudu.
Upřel na ni pohled a zase ji chvíli zkoumal. O krok couvla a rozhlédla se, jestli je v okolí někdo, kdo jí může případně zachránit. Nebyl. Pár teenagerů táhnoucích za zábavou a dva důchodce nepočítala.
„Země, voda, oheň a vzduch. Máte to na ruce. Dlouho jsem to na nikom neviděl.“

Ještě o krok ucouvla. Kde jen ten vlak je?

„Aha, tohle. No, tak asi byly, když myslíte,“ její poslední slova zanikla v rámusu přijíždějícího metra.
Jana se vecpala do vozu a prodrala se co nejdál od dveří. Gót taky nastoupil, ale nesnažil se k ní přiblížit. Občas na sobě cítila jeho pohled. Byl tak vysoký, že ji mohl sledovat přes hlavy ostatních cestujících. Vzdala se naděje, že mu nepozorovaně unikne na další stanici.
Vystoupila na Muzeu, jako běžně. Ani se nemusela otáčet, věděla, že jde za ní. Zase měla ten zvláštní pocit, že je všechno jinak. Přes hluk odjíždějící soupravy metra slyšela hlasité kroky lidí, stanicí metra se proháněl hučící vítr, odkudsi zavoněla vanilka, na podzemní prostor tu bylo najednou moc jasno. Zahlédla pár lidí, co byli podivně oblečeni, asi na nějakou praštěnou akci. Zpomalila. Kroky za ní taky zvolnily. Stanice se pomalu vyprazdňovala. Jana zastavila a otočila se. Gót se zarazil jen kousek od ní.

Dívala se na něj a zvažovala možnost útěku. Nikdy nebyla zvlášť dobrá v běhu a on měl mnohem delší nohy, dohnal by ji směšně snadno. Co teď? Srdce jí divoce tlouklo, ale neměla se k činu. Zebry prý v okamžiku, kdy na ně zaútočí lev, usnou. Chápala je. Jejímu mozku by se to taky líbilo. Mlčela, dívala se na něj a čekala, co bude.

Ukázal na její ruku a celkem příčetně se zeptal: „Můžu se podívat?“

Vyhrnula odevzdaně rukáv a předvedla mu tetování. Ukáže, ale šahat na sebe nedá! Snad se koukne a bude pokoj. Sledovala ho a přemýšlela, kam ho případně praštit. Nakonec nenápadně přenesla váhu na levou nohu a pravou připravila k efektnímu kopu do jeho kolena, které tušila kdesi pod černou látkou jeho dlouhého kabátu.

Zůstal jí na ruku zírat pěkně dlouho a s velkým zaujetím. No, taková krása to zase nebyla, viděla už pěknější tetování. Natáhl ruku, snad se ho chtěl dotknout. Jana ucukla a ustoupila o krok, čímž se připravila o možnost ho solidně nakopnout.

Nevšiml si jejích útočných úmyslů, stáhl ruku zpátky a začal zmateně mluvit:

„Je to už tak dlouho…. jak je to možné...kdo, kdo jste?“

Jana si ujasnila názor na tohohle muže. Nebyl to žádný vyumělkovaný, pošahaný Gót, co si jenom hraje, tohle byl regulérní cvok. Dneska bude asi její šťastný den, sama má nakročeno do blázince, tak proč si družně nepopovídat s kolegou.

Čekal na odpověď.

„A kdo se ptá?“ ucedila lehce útočně.

Konečně odtrhl pozornost od tetování. Přesunul ji k Jananě tváři, do které hleděl s nepochopitelným očekáváním.

„Marek Šedivoj,“ odpověděl a natáhl k ní velkou ruku.

S myšlenkou na to, jak moc zvláštní je jejich seznámení, přijala nabízenou pravici. Jakmile se ho dotkla, projela jí mozkem vlna všemožných vjemů. Zaplavila ji radost, překvapení, pocítila únavu z dlouhotrvajícího napětí. Zhluboka se nadechla a snažila se vzpamatovat. Děje se s ní něco podivného.

Prohlížel si ji zkoumavým pohledem a ona si vzpomněla, že se jí na něco ptal.

„Jsem Jana Meduňková.“

Viděla, že čekal lepší odpověď, podle toho, jak se tvářil zklamaně.

Tohle bylo dobré. Nechala si okukovat od cizího chlapa ruku, překousla jeho podivný vzhled a chování a ono mu nevyhovuje její jméno.

„Náhodou mám moc pěkný jméno,“ řekla vzdorovitě a podívala se mu do očí.

Zjistila, že je má vlastně docela krotké. Přes všechnu tuhle záhadnou a lehce hrozivou fasádu, měl černé oči přívětivé a příčetné. Rámovaly je drobné vrásky od smíchu. Zdálo se jí ale, že v nich zahlédla i skrytý smutek. Ajaj, dostal ji. Tomuhle pohledu těžko odolá.

„Co ode mne chcete? Proč vás tak zajímají obrázky na mé ruce?“ hlas jí najednou sám od sebe ztratil svou běžnou útočnost a na okamžik přestala hrát zlou holku.

Posmutněle se usmál. „Rád bych s vámi o tom znamení promluvil. Prosím. Je to pro mne důležité. Ale nemusí to být tady. Třeba v kavárně? V Muzeu dělají chutné kapučíno.“

Mluvil zvláštně s velice pečlivou výslovností jako cizinec či nějaký elegán ze starých filmů, přitom byl jen o málo starší než Jana, tak do pětadvaceti.

Ještě než otevřela pusu, věděla, že nemá sílu mu odporovat.

„Souhlasím,“ přitakala a zazdálo se jí, jako by ji cosi uvnitř její hlavy pochválilo.

A je to tady! Druhé stádium duševní choroby, hlasy v hlavě. Někde tady možná končí sranda. Kéž by se jí to jen zdálo!

Šedivoj se lehounce usmál a udělal něco, co znala jen z filmů pro pamětníky a z tanečních. Okázale jí nabídl rámě. Chvilku na něj zírala, pak se jí mozek přeci jen rozeběhl. Napadlo ji, že si chce nejspíš pojistit, aby mu neutekla. Šikovný tah.

Dělala, že si toho nevšimla a s pohledem upřeným na šedobílý bezpečnostní pruh vykročila rázně k východu.


10 názorů

Nadiusha - to jsem ráda :-). Doufám, že pokračování nezklame...


Nadiusha
14. 09. 2013
Dát tip

Ako sa nehovori (ale mohlo by sa) u nas- Krasota! :) Myslim, ze som si po dlhom case nasla opät nieco, za co si mozem sadnut a maniacit.


Lunarettto, díky. To je poklona :-D. Nedělám si iluze, že jsem búh ví jak dobrá, ale snažím se. O to víc mě těší, když to někoho zaujme a pobaví.


Lunaretta
04. 07. 2013
Dát tip

Taky bych tak chtěla umět psát ;D Hned v první kapitole se člověk chytne


rts, díky moc za velice vtipnou kritiku :-)


Diana
23. 12. 2012
Dát tip

Přečetla jsem si to od začátku. Fajn.*


Děkuju za přečtení a za kritiku. Ráda vím, že to tu někdo čte, a ještě raději, že se i líbí. Určitě dám vědět, až bude pokračování. Tedy, ono už je, ve skutečnosti mám dvacet kapitol, ale nechci je sem sázet jednu po druhé, to mi přijde hloupé, takže počítám, že budu přidávat každý týden jednu.

Katka


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru