PARADIKTÓZA: Téma Noční tvorové

 

 

Někteří noční tvorové se jmenují přístrachy.

Setkáváme se s nimi neradi, nejenom proto, že v nás při setkání vzbuzují kozí dech.

Hrůza nás při setkání s nimi jímá, výčitky, poněvadž nás navštěvují zejména ve tmách tmoucích, o nocích tmavých, když zrovna kvůli nim nemůžeme spát.

A pokud jsme snad doposud spali v klidu duší, vzbudí nás.

Někteří z nich dokonce mají jména, můj přelud se mi zjevuje pod nikde na něm nenapsanou identitou SLOVO, které nečtu a přesto ho vím, Huhahá!!!, vykřikuje pravidelně na uvítanou, žádnému tyhle související zážitky nepřeji.

 

Co se týče vzhledu, ten můj přístrach jménem SLOVO má kostru sbitou z latí, zřejmě smrkových, natřených lakem fosforovým v odstínu tak nepříjemně vtíravém, že vzbuzuje žaludeční nevolnost.

„To jsem já,“ zlomyslným kvikotem běsní, „žádné jenom tak ledasjaké řezivo, nýbrž kostra slova, čili význam slova, huhaháá, to si pamatuj!“

Při jejím makabrickém doprovodném tanci si posléze dotyčná kostra pokaždé cosi zlomí, nějakou končetinu nebo tak, ale to jí vůbec nevadí. Sedne si totiž, odkudsi vytahuje obvazy a fáče, začne si zlomeninu v šíleném trysku ovinovat, kvíleje při tom to její uširvoucí huhahóó!!!

Za takového jekotu se po celém těle obaluje vatou, popřípadě cupaninou ze starých hader, koudelí, ba i třeba suchou trávou nebo rozárem, za pár chvil nabyde podobu vzduchem naplněných kaučukových fotbalistů, jak je známe z obrázku známé knihy Eduarda Basse.

Přes svůj vypasený kulovitý zjev si na sám konec navlékne ohromnou bílou noční košili, huhahéé!!!!!

„Byla jsem kostra slova, význam, teď jsem pro veřejnost forma slova, forma slova, pamatuj si,“ bije se dlaněmi v objemný břich i prsa a huláká.

Huhahúú!!!!!!!!

 

A zrovna v těchto chvílích nastává situace mých vlastních běsů a zase já začínám řvát po tom vyžraném přístrachu.

„Ale jak se jmenuje to, co máš uvnitř, čím jsi teď vyčalouněno nad kostrou?“

„Co by tam bylo, co tam teda tak vidíš, jestli chceš, šáhni si!!! Ucítíš tak leda hmatem pšouk, blbečku!!! Vnější podobu s kostrou bez těla!!!“

Huhahýý!!!!!!!!!

 

Takže se pokaždé vrhám, abych tomu stvoření bez tváře tu jeho noční košili svléknul a dokázal tak ono to cosi uvnitř slova, čím přece jako kostra musí být vniterně obaleno, neřkuli nacpaně naplněno, aby slovo zaujímalo jakýsi vnějškově viditelný tvar, aby mělo nějaký význam, hodnotu nebo stav.

Ovšem pokaždé se takto snažím marně, jen co si umanu, že k tomu svému průzkumu vyrazím, jakoby myslel současně se mnou, bělostný noční přístrach ve tvaru slova náhle vždycky zmizí, jako by mu z jeho objemného těla kdosi naráz duši vypustil.

Huhahíííííííííííííí!!!

Řve syčivě pokaždé přístrach slova prázdným prostorem za sebou až do úplného ztracena.     

 

„Jen si řekni, blbečku,“ vysmívá se mi pouze z dálky se vzdalující se ozvěnou, „jak by se podle tebe mělo jmenovat to, co ve mně hledáš?“

„Paradiktum!!!“ hulákám pokaždé za nočním přístrachem ve tvaru slova z přestálé nouze celý zpocený.

„Paradiktum, přece paradiktum, ty lingvistický kreténe!!!“

Huhahöööööö!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

 

öööö

ööö

öö

 

ö

 

 

---